Recenze knihy Johna Hollowaye „V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu“
V pořadí třetí publikací nakladatelství Neklid je přepis série tří na sebe navazujících přednášek profesora Johna Hollowaye, které držel v roce 2013 na půdě Kalifornského institutu integrálních studií. Český překlad knihy nese titul V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu, a než se pustím do jeho představení, vezmu to od konce. Na závěr totiž nakladatelství zařadilo jako doplněk přepis Hollowayovy přednášky, která se konala v Praze na Prvního máje 2011 v rámci festivalu MAYDAY.
Májová vzpomínka
Měl jsem to štěstí, že jsem se této události zúčastnil. Hollowayovo vystoupení bylo vskutku osvěžující – srozumitelné a laskavé. A přesně tenhle pocit se mi vybavil při čtení prvních odstavců jeho knihy a doprovázel mě až do posledních řádek. Nemohl jsem nevzpomínat na své první dojmy, když jsem naslouchal jeho teorii protisystémových trhlin ve struktuře kapitalismu, která v sobě nesla to lepší z marxismu, zapatistickou revoluční mystiku, anarchistické antiautoritářství i Bayovské dočasné autonomní zóny. Nemohl jsem nevzpomenout, jak silně ve mně tehdy rezonovala jeho slova o vzteku, o jeho potenciálu, ale také možnosti jeho zneužití. A tak živě mi zněla závěrečná slova jeho tehdejšího vystoupení, která říkala, že „jediný způsob jak zabít pána, tedy peníze, je vytvářet jiné způsoby lidského společenství“.
V knize sami poznáte, že Holloway je teoretik praxe, není dogmatický a to, že nevíme, tápeme či jsme v rozporu, bere jako přednost, nikoli jako nedokonalost či nepřípustnou absenci teoretické základny. Poznáte, že není filozof odtržený od reálného světa obyčejných lidí či ideolog nutící nám odpovědi. Namísto toho staví na kladení otázek v zapatistickém duchu „preguntando caminamos“ (kráčíme s otázkami).
To jsou dojmy a pocity, pokud chcete znát kontext Hollowayových myšlenek ve filozofickém světě, jistě přivítáte předmluvu z pera Andreje Grubačiće. Ten vás provede jeho pojetím dialektiky a inspirací v italské autonomistické tradici, a na jeho „negativním autonomismu“ vysvětlí nutnost opustit politiku orientovanou na stát.
Kdo jsme my?
Hned na začátku Holloway zavrhuje tu část marxistické tradice, která začíná své úvahy od kapitálu, od teorie nadvlády, což považuje za katastrofu a uzavření se uvnitř nadvlády. Namísto toho prosazuje, abychom začínali od „my“. Nikoli ale od pojetí „my“ jako pracující třídy, jelikož to je jen krok k tomu začít o ní uvažovat ve třetí osobě a zabředávat do politiky, kdy myslíme „jejich“ jménem. Kdo jsme tedy „my“? „My“ jsme otázka!
Přesto ale Holloway nabízí výchozí bod: „my“ jsme důstojnost, protože „my“ se bouříme proti negaci naší důstojnosti. A tak jako to udělá během přednášky alespoň třicetkrát, obrací se k příkladu zapatistů, kteří již po vyhlášení svého povstání konstatovali, že „důstojnost dělá z lidí zase lidi“. Apeluje tedy na to, abychom sami o sobě nepřemýšleli jako o obětech, protože tím se projevujeme jako nositelé vztahů nadvlády. Vždyť „my“ vytváříme bohatství, na němž je kapitál závislý. Také se nesmíme pokládat za výjimečné, protože tím se uzavřeme v elitářském pojetí změny. O naší revoltě a vzpurnosti bychom měli přemýšlet jako o něčem obyčejném. „Samotný pojem důstojnosti znamená snahu rozpoznat důstojnost obyčejných lidí.“ Takový postoj nás od klasické levice vede k tomu „budovat takové formy organizací, které lidem dovolí artikulovat jejich důstojnost“, tzn. umožňují jim promlouvat. Je to opak toho, když z lidí děláme předmět našeho konání. A v tom je rozdíl mezi politikou důstojnosti a politikou chudoby.
„My“ existujeme v této společnosti, protože v ní musíme přežít, ale existujeme také proti ní, protože víme, jak je katastrofální. A v neposlední řadě existujeme i za jejími hranicemi, protože hledáme způsoby, jak se vztahovat k druhým, aniž bychom se řídili logikou peněz. „My“ nezapadáme do forem, škatulek a identit, které nám nutí kapitalismus. Jsme tedy antiidentitářští. Nezapadáme a jsme na to hrdí.
Kapitál – společenské pojivo, které nás dusí
Když začínáme od „my“, začínáme od sil, které s sebou nesou zlom a vytvářejí trhliny v textuře nadvlády. „My“ jsme pohyb, jsme slovesa, máme v sobě nesmírnou bohatost nedefinované kreativity. „My“ jsme proti práci, proti tomu, co kapitál dělá s naší lidskou činností.
Trhliny, které vytváříme, mají nespočet podob – od autonomních rozhlasových stanic, přes komunitní zahrady až po zapatistická území. Tyto trhliny se mohou rozprostírat v prostoru i v čase a svět je plný „těchto prostorů odmítnutí, vzpurnosti a tvoření, v nichž se lidé snaží jít v protisměru“. A tyto trhliny jsou neustále v pohybu. „O revoluci teď musíme přemýšlet z hlediska vytváření, rozšiřování, rozmnožování a souběhu těchhle trhlin.“ Jde o vytváření revoluce tady a teď. Pryč s revoluční trpělivostí a čekáním, až nastanou ty správné podmínky!
Musíme se postavit síle stmelující současnou společnost – síle peněz. To znamená vzepřít se kapitálu a postavit lidskou činnost proti obchodovatelné abstraktní práci.
My jsme krizí kapitálu a jsme na to hrdí
Kapitalismus je pavučina, která všechny víc a víc rdousí, vtahuje do své logiky a ničí svět. Žije z toho, že pracovní síla je zbožím. Jenže „pán je vždy závislý na svém sluhovi, a to je zdrojem naděje“.
„My“ se tomu vzpíráme, i když neznáme správné odpovědi. Postupujeme vpřed tak, že se ptáme. Nevytváříme žádné programy, podle kterých by se měli všichni řídit. Být antikapitalistou/kou je ta neobyčejnější věc na světě. Nebrečíme, že za krizi jsou odpovědní „oni“, nežebráme o řešení. Krize kapitálu je založena na síle naší neschopnosti nebo našeho odmítnutí dostatečně se podřizovat dynamice kapitálu. Odmítáme akceptovat, že jsme roboti, odmítáme se totálně podřídit. „Náš aktivismus je jednoduše jen špičkou ledovce nebo součástí podzemního proudu nekázně, který protéká celou společností – pokud nebudeme uvažovat tímto způsobem, je tu velké riziko, že budeme reprodukovat avantgardismus.“
Třídní boj vychází shora, není to něco, co jsme si vybrali. A kapitál chce pořád víc. Lidem se to nelíbí, a tak před lidmi dává přednost strojům či prchá do světa úvěrů, a otvírá tak nesmírnou oblast nestability. Naše odmítnutí dostatečně se podřídit je jádrem krize, tedy „my“ jsme jádrem krize. Ale nesmíme volat po tom, aby se kapitál vrátil k „normální“, snesitelnější nadvládě. Vždyť „my“ jsme možnost jiného způsobu života. A tak místo škemrání o pracovní místa musíme najít odvahu vytvořit něco jiného. „Revoluce znamená, že rozbijeme systém, že budeme vyvíjet alternativní formy žití.“
Tady a teď jsme lapeni v rozporné situaci a je dobré si to uvědomit. Na jedné straně sice potřebujeme brát nějakou mzdu, jelikož jsme stále v pasti v kapitalistickém systému, na druhé straně ale můžeme diskutovat, společně přemýšlet a všude „vyvěšovat prapory“, vytvářet dynamickou síť trhlin. A vězte, že „začátek se neblíží, my už jsme totiž začali“.
Výzva
Když jsem knihu dočetl, vzpomněl jsem si na Colina Warda, který tvrdil, že anarchii nemusíme nikde hledat, jelikož je všude kolem nás. Z úhlu Johna Hollowaye je to vše, co je mimo nadvládu peněz, jsme to „my“. A tak kašleme na všechny ideology, kteří nám předkládají hotové recepty a na všechno mají odpovědi. Smažme ze svého mozku autoritami nainstalovaný software, poslouchejme sami sebe, poslouchejme lidi kolem sebe, kráčejme společně s otázkami, spolupracujme, rozvíjejme lidskou činnost na úkor práce coby zboží a přijměme, že se nacházíme v rozporuplné situaci. Buďme hrdí, že jsme krizí kapitálu.
John Holloway: V kapitalismu. Proti kapitalismu. Za hranice kapitalismu. Neklid, 2019. 108 stran A5, cena 195 Kč, k dostání na kosmas.cz.
Recenze na další knihy od nakladatelství Neklid:
Komunismus (nejen) pro děti aneb jak vše bude jednou jinak
Vzpoura proti zkáze. Jak může občanská neposlušnost zabránit klimatické katastrofě