Další díl ze série rozhovorů s lidmi, kteří jsou součástí athénského uprchlického squatu Notara 26.

4. Sirus

Dalo by se říct, že moje politická aktivita začala ještě předtím, než jsem se narodil. Narodil jsem se v Íránu v roce 1984, když moje matka seděla ve vězení kvůli vlastní politické aktivitě. Byla tři měsíce těhotná, když ji zatkli, a porodila mě předčasně kvůli mučení, kterému byla vystavena. Ve vězení mě používali k tomu, aby na ni vyvinuli nátlak – to byla další forma mučení –, a moje matka žel vyzradila jména některých soudruhů. Všechny je popravili. Po pár měsících matku propustili, ale nebyla schopná se o mě starat, už nikdy se nedokázala vrátit do normálního života.

V roce 2004 jsem se sám stal politickým blogerem, v roce 2005 jsem vstoupil do Dělnické komunistické strany Íránu. Tak jako další strany, i tahle byla nelegální. Fungovala v utajení, ačkoliv existovaly některé přidružené organizace, které měly legální status a věnovaly se převážně činnostem na podporu práv žen a dětí. Já sám jsem se hodně angažoval v otázce práv dětí.

V říjnu 2007 jsem byl zatčen policií a 45 dní držen na samotce v budově ředitelství tajné policie. Ale nic na mě neměli a byl jsem propuštěn s pětiletou podmínkou. To všechno se stalo ve městě Sanandadž, hlavním městě íránského Kurdistánu. Jak se represe stávala neúnosnou, přestěhoval jsem se do Teheránu a našel si tam práci. To byl duben 2008.

V létě 2009, když začalo Zelené hnutí, jsem byl v ulicích. Požadavky Zeleného hnutí se týkaly voleb, já jsem nevolil a reformistickou volební kampaň jsem nepodporoval, ale i tak jsem se v ulicích k hnutí přidal.

Kvůli tomu jsem byl několikrát zatčen. Když mě zatkli naposled, tak mě zmlátili a mučili mě, potom mě poslali k soudu a odsoudili mě na deset let. Ale nechali mě před soudem propustit na kauci, čehož jsem okamžitě využil, z Teheránu jsem utekl a skrýval se.

O rok později mě tajná policie málem chytila. Zjistili, kde pracuju, a přišli do domu mé tety. Když přišli, naštěstí jsem se ani na jednom z těch míst nenacházel a podařilo se mi díky varování od kamaráda utéct. Jen o pár metrů jsem se vyhnul zatčení.

Potom jsem se skoro celý rok schovával. Několik měsíců ve vesnici v horách. Kurdský lid má slavné rčení: „Nemáme jiné přátele než hory“, a moc dobře vím, co to znamená, protože to byla přesně ta situace, ve které jsem se ocitl. Každý týden mi přátelé nosili jídlo a knihy. Jednou mi kamarád přinesl harddisk s filmy a nějakými PDF soubory ke čtení. Jeden se seriálů, který tam byl, se jmenoval Živí mrtví, a přesně tak vypadal můj život: byl jsem sám a snažil jsem se přežít.

Ale i tak jsem byl aktivní, pomáhal jsem s koordinováním akcí z úkrytu, včetně oslav 1. máje, které se tehdy konaly v Sanandadži. Když o pár měsíců později policie procházela videozáznamy z demonstrace a poznali mě na nich, zaktli mého otce a téměř týden ho drželi. Chtěli po něm, aby jim řekl, kde jsem. Tak jsem se rozhodl opustit Írán. Bylo září 2012.

V Turecku jsem začal nový život. A nebylo to vůbec jednoduché. Stala se spousta věcí, o kterých nemůžu mluvit. Každopádně jsem zůstal politicky aktivní, nejdřív jsem pracoval pro svoji stranu jako žurnalista a bloger, potom jsem se stal poradcem ústředního výboru. Organizoval jsem televizní program a dva online magazíny o politických vězních v Íránu a také jsem psal o levicovém hnutí mládeže.

Stranu jsem opustil v roce 2015 kvůli politickým neshodám. Konkrétně šlo o diskuse ohledně dopisu na podporu Syrizy, která tehdy vyhrála volby v Řecku. Já a ostatní soudruzi, kteří pochopili, že se strana obrací spíš směrem k sociální demokracii, jsme se rozhodli stranu opustit a začali jsme spolupracovat s jinými skupinami.

V roce 2016 jsem se angažoval v mládežnických socialistických organizacích, účastnil jsem se demonstrací a podílel jsem se na založení nové politické strany. Ale opět jsem byl zatčen, tentokrát tureckou policií. To je ovšem úplně jiný příběh, o tom teď nebudu mluvit.

Když jsem byl zatčen naposledy, na podzim 2017, po cestě na policejní stanici mi zkontrolovali občanku. Když policista viděl, že jsem Íránec, začal mě mlátit a křičet na mě: „Ty nejsi Turek, jak si dovoluješ protestovat proti tureckému státu!“ Když jsme dorazili na stanici, zrušili mi registraci u UNHCR a vystavili mi příkaz k deportaci. Sebrali mi peníze a koupili mi za něj lístek na letadlo do Gruzie.

Abych to vysvětlil, tohle se v Turecku děje běžně. Jakožto uprchlíka mě nemohli deportovat zpět do Íránu, ale turecká vláda má smlouvu s gruzínskou vládou, že může lidi deportovat tam. Místo toho, abych se nechal deportovat, jsem navázal kontakt s pašerákem a ten mě dostal do Řecka. To byl listopad 2017.

Do Řecka jsem dorazil ze severu. Po téměř osmi hodinách chůze v dešti, během mrazivé noci. Nejdřív jsem se pokusil opustit Řecko a dostat se do jiné evropské země. Ale to už byly hranice v EU uzavřené, nepodařilo se mi to a došly mi peníze. Takže jsem se rozhodl to zkusit a začít nový život v Řecku. Získat všechny papíry k žádosti o azyl byl opravdu náročný proces. Nakonec se mi podařilo sehnat právníka, který mi pomohl se zaregistrovat a získat všechny dokumenty – ale trvalo to téměř sedm měsíců od chvíle, co jsem dorazil.

Jeden rok jsem žil v uprchlickém squatu City Plaza. Provozoval ho levicový kolektiv a pokusil jsem se v něm politicky angažovat. Měli jsme ale politické rozpory s koordinačním týmem, který dělal všechna rozhodnutí. V jednu chvíli mě vyhodili a asi týden jsem byl bez domova. Když mě ostatní, hlavně političtí uprchlíci, co tam taky žili, podpořili, dovolili mi zase se vrátit, ale rozhodl jsem se přestat s jakýmkoliv politickým aktivismem a dostal jsem se do velké deprese. Začal jsem hodně kouřit trávu, pil jsem a marnil čas. Tohle období trvalo asi šest měsíců. Během té doby jsem dostal všechny papíry pro žádost o azyl.

V City Plaza jsem potkal jednoho dobrovolníka, který tam byl už měsíc. Poznali jsme se, bavili jsme se spolu o spoustě věcí, o našich životech, zážitcích, zvycích a zájmech. Díky tomuhle přátelství jsem se pomalu dostal z deprese a začal jsem na sobě zase pracovat. Začal jsem chodit do přírody, studovat řečtinu a angličtinu. Našel jsem si práci – překládal jsem film o ženském boji v Rojavě.

A to jsem se také poprvé dostal na Notaru. Ale víc angažovat jsem se začal až po zvolení nové vlády tohle léto, když začaly výhrůžky squatům.

Co pro tebe Notara znamená?

Notaru považuji za komunitu, která je opravdu autonomní a samosprávná. Líbí se mi, jak se tu lidi organizují, jak dělají obyvatelé rozhodnutí na plénech, jasně a otevřeně. Je tu spousta obtíží a komplikovaných situací, ale společně je zvládáme. Učíme se a organizujeme se, abychom přežili tváří v tvář kapitalismu a násilí státu.

Notara pro mě není jenom barák nebo místo ubytování. Je to místo odporu a boje. Je to místo humanity. Co tím myslím? Pokud vám zdravý rozum říká, že slepě následovat autoritu je pro lidstvo škodlivé, tak jste možná také anarchista a možná je na čase dát se dohromady s ostatními, kteří to vidí stejně, organizovat se a změnit společnost.

Jaké to je být komunistou a organizovat se s anarchisty?

Jak to vidím já, komunismus a anarchismus jsou dvě vědy nebo přístupy, dvě velmi důležité součásti hnutí pracující třídy v našem boji proti kapitalismu. Samozřejmě, že existují politické rozdíly. Ale je naprosto jasné, kdo je náš společný nepřítel.

Komunismus pro mě znamená něco úplně jiného než buržoazní komunismus a socialismus. Zjistil jsem, že komunistické hnutí v Íránu a v Řecku znamená něco úplně jiného. V Íránu komunismus znamená revoluční hnutí, boj za život proti státu. Tady je „komunismus“ reformistický nebo sociálnědemokratický, ale ne revoluční.

Buržoazní socialismus se všemi jeho větvemi a sektami se dostal do mrtvého bodu. Sovětská a čínská zkušenost, sociální demokracie a eurokomunismus v Evropě, antiimperialistický populismus v zemích, kde imperialismus vládne – všechna tahle hnutí jsou u konce s dechem. Jenže kolaps se nekoná, protože radikálně socialistické hnutí je sociálně nesoudržné a nemá moc. Přichází ofenziva pravice a mezinárodního kapitalismu.

Asi nikdy dřív ten rozpor nebyl tak očividný. Na jedné straně je tu potřeba revoluce a vybudování společnosti na principech veřejného vlastnictví. Na druhé straně je totální absence organizované politické síly, která by se mohla do téhle transformace pustit.

Jsem marxista. Klasický marxismus je o kolektivním vlastnictví, kolektivním zapojení dělnické třídy, všech lidí, do procesu produkce a politického rozhodování. Sovětský model a ostatní podobná takzvaně komunistická hnutí ale kladou stát do centra jejich ekonomické teorie a z kolektivního vlastnictví dělají státní. Marxisté mého typu, to, čemu říkám dělnická socialistická tradice, se tímhle zmást nenechají.

A jak už jsem říkal, záleží na tom, že najdete ostatní, kteří to vidí stejně. Já je našel tady a bez nejmenšího zaváhání jsem se rozhodl být součástí tohoto hnutí.

Co si myslíš o současné hrozbě, které squaty čelí?

Musíme jí čelit upřímně. Velká pravda naší doby je, že se náš svět zmítá ve stále větší brutalitě. Žijeme v době násilí a barbarství. Protože to je způsob, kterým se chrání soukromé vlastnictví. Kapitalismus útočí na uprchlíky ve snaze oddělit nás od zbytku společnosti a pracující třídy. Snaží se zničit solidaritu mezi námi, rozdělit pracující třídu a přinutit nás akceptovat svou moc.

Útoky vlády na migranty jsou trik. Například berou žadatelům o azyl právo na ošetření a obyvatelům Řecka to prezentují jako dobrou věc. Ale nebude to trvat dlouho a ti samí občané zjistí, že zdravotnické služby byly zprivatizovány a přístup k zdravotní péči už nebude mít nikdo.

Útočí na squaty, protože squaty jsou symbol naší solidarity a našeho boje. V kapitalismu nemají migranti a uprchlíci žádná práva, jsou uvěznění v bludišti. Hnutí squatů proti tomu bojuje a říká: ne, můžeme povstat a vytvořit jiný život, svobodný život, pokud se spojíme. Ne uprchlíci, nebo občané, ale lidské bytosti, které mají všechny stejné právo žít.

Jaká je tvá vize budoucnosti?

Budoucnost je boj, třídní boj. Věřím, že svět bez myšlenky socialismu by byl temný a bez jakékoliv naděje. Tu myšlenku musíme udržet naživu a bojovat za ni. Bojujeme za ni a nic fašistům nebo kapitalismu nedáme zadarmo. S nadějí proti nim budeme bojovat, tak jako proti nim bojovaly naše babičky a dědové!

Zdroj:
https://stateless.noblogs.org/post/2019/11/30/voices-of-notara-part-4-we-have-to-keep-this-idea-alive/

Předchozí díly:
https://www.afed.cz/text/7096/hlasy-z-notara-26-i
https://www.afed.cz/text/7097/hlasy-z-notara-26-ii
https://www.afed.cz/text/7099/hlasy-z-notara-26-iii

14.2.2020 -jd-

Rasismus Ze světa Squatting