USA: Protiimigrační týrá děti víc než dvacet let (II.)

Předchozí část ZDE.

Věznění

Děti musí v detenčních centrech dodržovat kasárenský řád. Budíček, hygiena, snídaně. Řád rozděluje jejich činnost do patnáctiminutových intervalů. Musí ho přísně dodržovat. Nemohou zůstat na pokoji nebo odpočívat během intervalu vyhrazeného pro aktivity. I o víkendu vstávají v šest, nemohou si hrát, když chtějí, a nemohou odpočívat, když jsou unavené.

Vstávat, seřadit se, do sprch. Na ranní hygienu mají méně než pět minut. Znovu se seřadit, uklidit pokoje, znovu se seřadit a v tichosti se v zástupu přesunout do jídelny. V jídelně spolu nemohou mluvit, každý má určené místo a musí po celou dobu sedět v tichosti. Seřadit se a nabrat si snídani. Znovu se seřadit a vrátit se do pokojů. Potom následuje výuka nebo skupinové aktivity. Mezi každou aktivitou se musí seřadit a na pokoji mohou strávit jen pár minut. Ven se může pouze v době vyhrazené v řádu. Pobyt venku je pod přísným dohledem.

Děti mají nárok na jeden dvacetiminutový telefonní hovor týdně. Mohou si ho rozdělit na dva desetiminutové hovory, ale nikdy neví, kdy přijde jejich čas, a nemohou požádat o hovor v určitou dobu, vše závisí na shovívavosti personálu. Rodiče jim nemohou volat vůbec. Jídlo je na příděl. Přísně se kontroluje, co jedí a kdy. Mimo předepsanou místnost a čas se jíst nesmí. Děti, které si vezmou trochu jídla z večeře na pokoj, jsou trestány za „chamtivost“. Je to absurdní, jelikož většina těchto dětí už ví, že jídlo ušetřené na později pomáhá přežít. Oblékají si něco jako uniformy, rifle a polokošile. Dostanou nezbytné potřeby, jako plastové kelímky a kartáčky. Ty se rozbíjejí. Když si rozbijí kelímek, personál jim vynadá a nechce jim dát nový, protože už jeden dostaly. Porušení řádu, neuposlechnutí příkazu, verbální nebo fyzický poklesek, pláč, vyhrožování útěkem, to vše znamená zápis ve složce nebo nějaký jiný trest. Při opakované nekázni nebo v případě vážnějšího porušení řádu hrozí převoz do přísnějšího zařízení.

Nejhůř to snášejí ti nejmenší. Pokud se rychle neuklidní, může docházet k sebepoškozování. Jsou nešťastné, brečí, pravidlům nerozumí. „Nechci tu být, chci umřít.“ Na řadu přichází medikamenty. Drobné konflikty eskalují. „Problémovým dětem“ se vedou pozorovací deníky. Pokud pokračují v „problémovém chování“, psychiatři jim předepisují léky. Děti mající problémy s disciplínou jsou pod přísným dohledem. Každý konflikt je zapsán (special incident report; SIR) a to může mít vážný dopad, třeba v podobě prodloužení detence anebo přesunu do zařízení s přísnějším dozorem. Nejproblematičtější děti mají dozor jeden (dozorce) na jednoho (azylanta). Když spí, dozorce je pozoruje zpoza dveří. Na dítě dohlíží při všech aktivitách.

Doktoři trauma vždy přisuzují násilí v domovské zemi nebo na cestě, tak je odůvodňováno ve zprávě SIR. Ve většině případů se ani neuvažuje o tom, že je tato podoba detence a imigračního procesu traumatizující sama o sobě. Nicméně, když děti „vyvádějí“ nebo dochází k sebepoškozování, musí doktoři nebo personál vždy zapsat SIR. Děti obvykle jasně uvádějí, že důvodem jejich chování je, že už tu nechtějí být a chtějí k rodičům. Přesto se zpravidla konstatuje, že samotná detence není stresující faktor. Pouze když je dítě rozpolcené nebo „vyvádí“, jsou doktoři někdy nuceni poznamenat, že nejistota a detence dítě stresuje, a v některých případech musí doporučit urychlení úředního postupu kvůli ohrožení psychického zdraví dítěte. Většinou ale zhoršující se psychické problémy dítěte případ prodlužují z důvodu dalších a dalších vyšetření, rozhovorů apod. Problémové chování, jako je agresivita, nespolupráce, odmítaní účasti na aktivitách, „vyvádění“ nebo pokusy o útěk, může skončit převozem do ústavu s „vyšším dohledem“. Existuje vyhláška, která umožňuje policii, útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, dohlížet na dítě i po jeho navrácení rodičům.

„Chci jít prostě domů“ – logika, která dominuje v těchto ústavech, činí toto prohlášení podivné a bláznivé, zatímco normalizuje zajetí, které je jakoby pro blaho dítěte. V podmínkách charakterizovaných vězněním a nejistotou je jakékoliv vybíjení emocí normální. Je úplně normální, že si dítě nechce hrát nebo odmítá přijímat potravu, když nesmí vidět maminku. To, co úřady považují za patologické nebo trestuhodné, co podle nich vyžaduje nápravu a disciplínu, je ve skutečnosti naprosto normální. Všechny tyto děti by měly svým způsobem „vyvádět“, jelikož byly poškozeny protiimigrační legislativou Spojených států a společností, která schvaluje jejich věznění, jako by bylo v jejich zájmu. Ony „nevyvádějí“, ale vzdorují. Častým vzdorem je odmítání potravy, o němž personál někdy žertuje jako o „protestní hladovce“.

Asimilace a indoktrinace

Personál každý den o každém dítěti sepisuje informace ohledně plnění denního režimu. Kolik hodin strávilo při různých povinných aktivitách, např. kolik hodin prodělalo běžné výuky a kolik odborné. Děti mají každý den šest povinných hodin v lavicích plus další aktivity. To vše dohromady tvoří „školní den“. Po dětech se také požaduje práce. Umývají nádobí, vynášejí odpadky, uklízí, šůrují podlahy v koupelnách, sprchové kouty nebo servírují obědy. Plnění těchto „všedních povinností“ se může počítat jako kredit v rámci odborných dovedností.

Učební osnovy jsou zaměřeny na to, jak slavit státní svátky, jak si vážit oficiálních a nacionalistických kulturních zvyklostí a jak je chápat. Mají historii Dne obětí války, učí se o tradicích spojených se Dnem díkůvzdání, které zahrnují kreslení krocana, nebo kreslení americké vlajky při výuce o Dni nezávislosti. Povinné vzdělávání zde nemá nic společného se vzděláním, které získaly ve své zemi. Nedozví se nic o nejzákladnějších otázkách, výuka ignoruje jejich vlastní životní zkušenosti a kulturní hodnoty. „Tohle je pro tebe dobré, takhle to tady chodí, tohle odpovídá tvému věku.“ Výuka připomíná nucenou institucionalizaci a indoktrinaci koloniálního střihu.

Od dětí se během výuky očekává aktivní a zapálená účast. Výuka probíhá v angličtině. Děti ze Střední Ameriky jsou oslovovány španělsky, ačkoliv mnoho z nich je z původních etnik a španělsky vůbec nemluví. Většina dětí pochází z venkovských oblastí Hondurasu a Guatemaly, nejsou Španělé ani potomci kolonizátorů, nemluví španělsky, ale ixilsky, mamsky, nebo k‘itchesky. V detenčních centrech jsou zbavovány svých kořenů. Některé z těchto dětí se nepřijely do Států vzdělávat. Jsou tu starší dorostenci, kteří sem přijeli pracovat, jelikož na nich visí odpovědnost za jejich rodiny. Někteří z těchto starších dorostenců jsou už rodiče. Děti předstírají, že je výuka zajímá, aktivně se účastní této frašky, protože vědí, že pokud odmítnou spolupráci, může to oddálit jejich propuštění. Také personál si je vědom veškeré falešnosti, životopisy, informační letáky, všechno je lež.

Nucené zdravotní procedury

„Vše, co tu děláme, je pro tebe a ve tvém zájmu,“ říkají. Jenže vše je na této unesené mládeži vynucováno. Jsou drženy v zajetí a povinny podstupovat lékařské procedury. To, co je evidováno jako zdravotní péče, je ve skutečnosti řada povinných zdravotních postupů, o něž děti ani jejich rodiny nepožádaly a k jejichž provedení nedaly žádný souhlas. Jedná se o množství očkování, testy na parazity, screeningy a další preventivní opatření. V mnoha případech screeningy přináší mylné výsledky. Personál si je například dobře vědom, že mnoho pozitivních testů na tuberkulózu ve skutečnosti reaguje na vakcíny, které děti dostávají v domovské zemi. Stejně jsou k těmto testům nuceny, a pokud jsou pozitivní, přichází další a další testy, které prodlužují jejich detenci.

Malé děti se injekcím urputně brání. Starší děti se ptají, k čemu to je, a očkování zcela jasně verbálně odmítají. Říká se jim, že pokud se mu nepodrobí, nebudou propuštěny. Na druhou stranu, pokud skutečně onemocní a je jim zle, lékařská péče je mizerná. S odvoláním na nedostatek prostředků se neustále odkládá. Děti se musí ptát, naléhat, teprve když jim je naměřena zvýšená teplota, dočkají se péče. Pokud se zjistí chronické zdravotní problémy (například bronchitida), jsou léčeny, po propuštění z detence však bezplatná lékařská péče končí. Zubní péče obnáší forenzní stomatologii, tedy identifikaci a evidenci podle chrupu. Před dětmi se účel tohoto vyšetření tají, takže k němu ani nemohou dát souhlas.

Veškeré zdravotní procedury probíhají bez souhlasu rodičů. Přestože jsou rodiče v USA a detenční centrum na ně má kontakt, na žádné svolení se jich nikdo neptá. Povolení zajišťuje UPU, který je právně považován za opatrovníka. Když jsou děti přivezeny, vytiskne se povolení UPU, personál ho podepíše a procedury mohou začít.

Heartland se chvástá službami v oblasti duševního zdraví. To je asi ta nejstrašnější a nejkrutější věc ze všech. Zdravotníci dají dítěti letáček, dítě podepíše, že bylo seznámeno, a je hotovo. To je veškerá péče. Následuje nekonečný dotazník. Děti musí odpovídat na nepříjemné otázky ohledně násilí v rodině, traumatizujících vzpomínek a zkušeností. Traumatické zážitky musí opakovaně líčit neznámým lidem, kteří nejeví žádný zájem o jejich psychické zdraví. Tohle není péče o duševní zdraví, ale traumatizující a nebezpečné zacházení. Jediné, o co jde, je vyplnění papírů. Dítě je podrobeno byrokratické zátěži, agentura může vykázat činnost a pobrat dotace.

Dětem by se měly poskytovat také právní služby. Jedná se o školení na téma „znám svá práva“ poskytované právníkem nebo právním asistentem. Nejsem si jista, jaká je jejich funkce, ale je to pokaždé někdo z Národního právního centra pro imigranty (National Immigrant Justice Center, spadající pod Heartland Alianci). Přijdou a čtyřletým, pětiletým, osmiletým dětem pustí prezentaci, potom jim rozdají papíry, na kterých stojí, že jim byly poskytnuty právní služby. Děti se podepíšou křížkem a agentura může žádat o dotace. Po každém procesu dostanou papír k podepsání. Byrokracie v první řadě zatěžuje samotné děti.

Personál ani učitelky už nic neberou vážně, ani ti, kteří přišli s dobrými úmysly a věřili, že budou pomáhat dětem. Po chvíli každý zjistí, že je to fraška. Personál rozumí, že tohle místo je stroj na peníze. Na konci dne se prostě spokojíte s tím, že nikdo neutekl, nikdo se nepopral, pokud během směny nikdo neuřízne nikomu hlavu, pak je vše v pořádku. Den, kdy nemusíte krotit žádné dítě, je dobrým dnem.

Učitelky si stěžují, že nevědí, co si počít. Jak mám 45 minut udržet jejich pozornost, udržet je v tichosti? Pustím jim video. Dokonce i ty, které věří, že mají vzdělávat, brzo zjistí, že tohle je dětské vězení v sametovém hávu. Že se jedná o péči o děti, to už tvrdí jen vedení, manažeři, ředitelé apod. Starají se o odbyt svého produktu, dostávají za to pohádkové platy, mají politické konexe a většina z personálu je nenávidí. Generální ředitel pobírá přes 400 000 dolarů ročně. Management hájí své finanční zájmy, které závisí na pověsti agentury.

Odpor dětských vězňů

Děti drží protestní hladovky. Neříkají tomu tak, nemají pro to slova, ale často odmítají přijímat potravu. Toho se personál děsí. Do hry opět vstupují zdravotníci a lékaři. Personál situaci vyhrocuje. Jídlo se podává pouze během vymezeného času. Pokud se dítě nenají, šanci dostane až během další vyhrazené periody. Personál je školen, jak má jednat s dítětem, aniž by splnil jeho požadavky, kvůli nimž vzdoruje. Jsou trénovaní v tom, jak držet dítě pod kontrolou, a často to využívají. Pokud mezi sebou děti komunikují, když to mají zakázané, dostanou zápis do složky za porušování pravidel.

Děti odmítají opouštět pokoje, odmítají chodit na hřiště a odmítají aktivní účast. Některé se pokouší o útěk. V takových případech je zahájeno útěkové řízení (AWOL, Absent Without Official Leave, podobně jako při dezerci). Nejprve se je personál snaží zadržet, potom se volá policie. Pokusy o útěk znamenají zvýšený dozor: omezení vycházek, zapisuje se používané oblečení, pokud při nápravě nespolupracují, může dojít k převozu do zařízení s přísnějším dozorem.

Agentury sdílejí informace o dětech a jejich rodinách i po skončení detence. Po třech měsících po propuštění se obvykle rodinám volá, jestli jsou v pořádku. Ve skutečnosti jde o další slídící proceduru, jelikož po propuštění dále běží deportační řízení a dítě se musí dostavovat na soudní líčení. Jenže více než polovina dětí se už k soudu nedostaví, což je pro deportační úřad problém. Rodiče se snaží vzdorovat neposkytováním informací a biometrických údajů (když jsem tam pracovala, museli jsme shromažďovat informace a biometrické údaje širší rodiny, stejně jako informace o tom, kde bydlí, pracují a s jakými lidmi se stýkají, někdy byly vyžadovány osobní návštěvy). Často také hovory od agentury vůbec nepřijímají.

Od Heartland Aliance se každý raději drží dál, jelikož je jasné, že pracuje pro vládu. Tyhle agentury tu nejsou proto, aby pomáhaly dětem a jejich rodinám, vykonávají špinavou práci pro vládu Spojených států amerických, sledují a shromažďují informace pro deportaci.

 

Ramona Benitez

 

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/this-is-legal-kidnapping-former-child-detention-staff-speaks-out/