Třetí vzpomínka na léto, tentokrát se podíváme do Slovinska na kongres Internacionály anarchistických federací
Od 24. do 28. července se konal další z pravidelných kongresů Internacionály anarchistických federací, mezi jejíž členy patří i česká AF. Kongres je pořádán každé tři roky a organizace letošního ročníku se ujala naše sesterská organizace ve Slovinsku FAO (Federacija za anarhistično organiziranje), a nutno říct hned na začátek, že se toho ujali víc než zodpovědně a všechno plynulo zcela bez problémů a zádrhelů. Na kongres se do Lublaně vypravila i čtyřčlenná výprava z řad AF.
Akce se kromě nás a pořadatelské organizace účastnilo 8 dalších členských federací. Doplnili je i hosté mimo členské organizace, a to z Brazílie, Nizozemska, Japonska nebo třeba Venezuely.
Obsahově nejrozsáhlejší částí programu byly interní tematické diskuse a workshopy. Kromě toho, jak zapojovat do fungování internacionály nové členy, se diskutovalo i o tom, jaká je vlastně politická role IFA. Debata se točila kolem 4 tematických okruhů, které jsou pro fungování zastřešující anarchistické organizace nejdůležitější: solidarita, výměna informací a dovedností, internacionální aktivity a síťování, a to nejen v rámci členských a sympatizujících skupin, ale i navenek. To bylo mj. tématem samostatného bloku. Došlo i na školení o bezpečné komunikaci.
Nechyběly samozřejmě debaty k politickým kampaním a tématům, kterým se federace i celá IFA chtějí věnovat. Mimo jiné bylo na programu povídání o antimilitarismu, kde se jednotlivé federace zamýšlely nad tím, jak v zemích, kde sídlí, dochází k plíživé militarizaci, např. skrze obnovování vojenských služeb pro civilní obyvatelstvo. Slovinští soudruzi a soudružky například zmiňovali, že u nich funguje měsíční výcvik, za účast v němž dostanou obyvatelé zaplaceno. Je to prý naneštěstí častý způsob výdělku chudších vrstev, které stát navíc může skrze výcvik indoktrinovat militaristickou propagandou.
Jeden z workshopů byl věnován také represi. Běloruský anarchista se účastníkům pokusil popsat, jakých prostředků represivní složky využívají k decimaci nepohodlných. Zmínil mimo jiné, že škála jejich nástrojů je opravdu široká a důležitou součástí jejich taktiky je nepřímé psychické týrání. Často se může jednat o tlak na příbuzné vězněných, jejich nápadné pronásledování, zbytečné prohlídky nebo návštěvy v práci. Na druhém konci škály, co se týče intenzity, je pak samotné věznění, mučení nebo dokonce vraždy. Uvedl pak několik příkladů z Běloruska, kdy tamní fízlové ke tlaku na „podezřelé“ využívají obrovské množství dat z internetu. Zakládají jim falešné profily na sociálních sítích nebo na seznamkách. Na závěr se zastavil u motivů, kterými represivní složky své konání obhajují, ať už jde o nálepku extremistů, teroristů (zmínil, že veřejnost sice obecně nemá ráda teroristy a na tuto obhajobu státu slyší, nemusí to tak však fungovat vždy, jak je vidět v kauze Síť, v níž se část veřejnosti nad touto nálepkou naopak pozastavuje) nebo kriminálníků. Povídání doplnil i několika praktickými radami, jak se na represi připravit a bojovat proti ní. Kromě klasického důrazu na propracovanou bezpečnostní kulturu, solidární struktury nebo solidaritu v každodenním životě, tj. hlavně podporu rodinám a blízkým věznených, zazněla i rada „nepanikařte“. Střízlivým přístupem k průseru se totiž mnohdy můžete vyhnout průseru ještě většímu.
Další z workshopů byl věnován genderovým bojům, kde se mimo jiné zdůrazňovalo, že opozice proti sexismu a machismu musí být základním kamenem každého aktivistického hnutí, nebo mentálnímu zdraví. Probíralo se, jaký na něj má vliv kapitalismus, ale i aktivismus. Součástí interního programu byla i byrokratická část, kde se řešilo organizační fungování internacionály.
Abychom ale všichni z politických debat a vedra nepadli na hubu, nebyl samozřejmě všechen čas věnován schůzování. Důležitou součástí totiž bylo i neformální setkávání o přestávkách a při společném veganském jídle, které bylo mimochodem, jako už skoro tradičně na podobných akcích, skvělé. A nemyslete si, že to byly jen guláše nebo luštěninové směsi. Na menu byl třeba i kebab, občas se k obědu podávalo i točené pivo, které letním parnem stouplo na ceně a mizelo rychleji, než by si všichni přáli (aspoň jsme se díky tomu na jednání po obědové pauze vraceli v jakž takž použitelném stavu).
Důležitou a nejzábavnější částí byl program pro veřejnost. Hlavní neveřejný program se odehrával v rozhlehlé budově místního „sokola“, která sídlí co by kamenem od slavné Metelkovy. Tam to naopak žilo večer. Součástí programu byly veřejné přednášky nebo koncerty a účast byla více než uspokojivá. Jeden večer proběhlo představení některých federací a jejich aktivit: britská AF představila svou novou publikaci Capitalism is killing Earth, argentinská FLA archiv audioknih pro libertariánskou historii, představil se francouzský projekt Radio Libertaire a vystoupil i místní zástupce FAO, který publiku popsal důvody, proč se místní anarchisté organizují zrovna formou federace. Další večer pak vystoupili hosté z Brazílii, kteří pohovořili o historii místního punku. Že bylo o čem povídat, dokázali pak rovnou i skvělým koncertem. Hvězdou večera pak bylo místní trapové uskupení Strategio tenzia, které celý klub naprosto ovládlo a dostalo do varu už úplně všechny.
Dalším hudebním zážitkem byl venkovní koncert slovinského ženského pěveckého sboru Kombinat, jejichž vokální provedení známých revolučních hitů si rozhodně pusťte. Kromě toho, že jim to opravdu zpívá, jde navíc o aktivistický sbor, který se účastnil mnoha demonstrací a zpěv využívá i při přímých akcích. Zpěvem narušily například vystoupení evropské komisařky pro obchod, která jela do Slovinska pohovořit o prospěšnosti TTIP, ale zpěvačky ji nenechaly domluvit.
Veřejnou část samozřejmě následovaly večírky, na nichž se v areálu Metelkovy utužovaly mezinárodní kamarádské vztahy. I když jsme po čtyřdenním mejdanu prokládaném procházkami po Lublani (která je mimochodem okouzlujícím způsobem polepená a posprejovaná anarchistickou propagandou) a občas i nějakým tím jednáním – většina delegace samozřejmě v jiném pořadí – vraceli domů unavení, hřála nás u srdce pronikavá atmosféra sounáležitosti, která celé setkání provázela. I když jsme se s některými účastníky za celou dobu nestihli seznámit, loučili se s námi tak vřelým objetím, že to i těm otrlejším z nás vehnalo slzy do očí.
Budeme se těšit zase za tři roky, kamarádi a kamarádky!
P. S.: Lublaň je sice oproti jiným metropolím relativně malá a její historické centrum projdete během jednoho dne. Doporučujeme ji však k návštěvě ne kvůli pamětihodnostem historickým, ale autonomním. Na to, že má Lublaň míň než polovinu obyvatel, co Praha, přečísluje „nás“, co se týče squatů. Metelkova sice tak trochu zarůstá do gentrifikující se okolní čtvrti a město ji zařadilo i do oficiálního průvodce, ducha ale pořád neztratila. Ještě monumentálnější je pak Rog, bývalá továrna na bicykly. Tamní obyvatelé jsou zvlášť přívětiví. Jestli budete mít možnost, zkuste někomu říct, ať vás squatem provede, a budete koukat. Vyhraďte si ale rozhodně víc času než třeba na hnusně opravený hrad v centru, který za to ani moc nestojí. Tady vás totiž čeká pětipatrová fabrika, která je sídlem mnoha umělců, mají tam vlastní oktagon a luxusní rozlehlý skatepark (největší v bývalé Jugoslávii). Navíc se k místu váže mnoho historek o tom, jak obyvatelé svůj squat v roce 2016 ubránili před policejní evikcí, které vám určitě rádi povědí.