Pokračujeme v tématu commons, tentokrát v textu Silvie Federici a George Caffentzise.
„Z našeho úhlu pohledu nemůžeme prostě říci jen ‚žádné obecně sdílené statky bez [jim odpovídajícího] společenství‘. Musíme zároveň říci: ‚Žádné obecně sdílené statky bez [jim odpovídající] ekonomiky‘, ve smyslu řeckého slova oikonomia, tj. bez reprodukce lidských bytostí v rámci jejich sociální a přirozené domácí pospolitosti (household). Proto je znovuvytvoření obecně sdílených statků spojeno se znovuvytvořením komunální a na obecně sdílených statcích postavené ekonomiky.“
(Maria Mies a Veronika Bennholt-Thomsen)
Pojem „obecně sdílené statky“ (commons) je všudypřítomný v jazyce politiky, ekonomiky a dokonce i v jazyce trhu s realitami. Při svých politických intervencích jej užívá pravice i levice, neoliberálové i neokeynesiáni, konzervativci i anarchisté. Světová banka jej přijala v dubnu 2012, kdy byl ke všem výstupům z výzkumů uskutečněných v rámci této instituce nebo podporovaných z jejích grantů zaveden „otevřený přístup pod licencí Creative Commons – neziskové organizace, jejíž copyrightové licence jsou navrženy tak, aby vyhovovaly rozšiřujícím se možnostem přístupu k informacím, který umožňuje internet“ (Světová banka). Dokonce i gigant neoliberální ekonomické žurnalistiky The Economist přiznal, že má pro obecně sdílené statky jistou slabost, když ocenil Elinor Ostromovou, nestorku v oboru studia obecně sdílených statků a kritičku tržního totalitarismu, jak naznačuje chvála v jejím nekrologu, který uveřejnil:
„Elinor Ostromové připadlo, že svět v sobě obsahuje velkou porci zdravého rozumu. Lidé, ponecháni sami sobě, jsou schopni nalézt racionální způsoby jak přežít a vystačit si s tím, co mají k dispozici. Ačkoli množství orné půdy, lesů, pitné vody a rybolovných vod ve světě není nekonečné, bylo možné tyto zdroje sdílet bez toho, aby byly vyčerpány, a pečovat o ně bez vzájemných bojů. Zatímco jiní psali sklíčeně o ,tragédii obecní pastviny‘1) a viděli jen rybolov drancující rybné zdroje a půdu likvidující zemědělství v režimu volného užití pro individuální chamtivost, paní Ostromová s hlasitým smíchem a ještě hlasitějšími špílci tyto názory vyvrátila a postavila se na zcela opačné pozice.“ (The Economist 2012)
Těžko si koneckonců nepovšimnout až přehnaného užívání slov „společné“ (common) a „obecně sdílené“ (commons) v jazyce univerzitních kampusů, kde jsou tato slova vztahována k nemovitostem, nákupním centrům a uzavřeným komunitám pro lidi z vyšších společenských tříd (gated communities).2) Elitní univerzity, které od svých studentů vyžadují placení školného ve výši 50 tisíc dolarů ročně, nazývají své knihovny „information commons“. V současnosti je téměř zákonité, že čím více se na obecně sdílené statky útočí, tím více jsou zároveň oslavovány.
V tomto článku prozkoumáme příčiny tohoto vývoje a pokusíme se přispět k zodpovězení hlavních otázek, jimž dnes zastánci obecně sdílených statků čelí:
* Co míníme výrazem „antikapitalistické obecně sdílené statky“?
* Jak můžeme vytvořit z obecně sdílených statků, které vznikly v důsledku našeho boje, nový způsob produkce, který již nebude postaven na vykořisťování práce?
* Jak můžeme zabránit kooptaci obecně sdílených statků, tedy tomu, aby si z nich upadající kapitalistická třída utvořila základ pro znovunabytí bohatství?
Dějiny, kapitalismus a obecně sdílené statky
Nejprve obecně sdílené statky prozkoumáme z historické perspektivy s vědomím, že dějiny jsou samy o sobě společně sdílenými dějinami – a to dokonce když odhalují, jak jsme byli rozděleni –, což je zajištěno mnohostí hlasů, které je vyprávějí. Dějiny jsou naší kolektivní pamětí, naším rozšířeným tělem, které nás spojuje s množstvím bojů, jež daly význam a sílu naší politické praxi.
Dějiny nám ukazují, že proces tvorby a udržování obecně sdílených statků (commoning) je principem, podle něhož si lidé organizují svůj život už po tisíce let. Jak nám připomíná Peter Linebaugh, stěží se najde lidská společnost, která by ve středu své existence neměla instituci obecně sdílených statků. Systém společného vlastnictví a vztahy založené na udržování a užívání obecně sdílených statků existují a nepřestávají fungovat dodnes, zvláště u původních obyvatel Latinské Ameriky, Afriky a Asie.
Hovoříme-li o obecně sdílených statcích, nemluvíme o nějakém dílčím výseku reality nebo o souboru dílčích experimentů, jakými byly venkovské komuny 60. let dvacátého století v Severní Kalifornii, jakkoli důležité mohou být. Hovoříme o široké škále společenských formací, kteréměly ve své době kontinentální rozsah. Takovými byly například sítě občin,3) které se v předkoloniální Americe táhly od dnešního Chile do Nikaragui a Texasu, propojené obrovským polem ekonomické a kulturní výměny, jež zahrnovalo ekonomiku daru a nepeněžní směny. Podobně tomu bylo i v Africe, kde přežilo občinové držení půdy až do dneška, a to navzdory bezprecedentnímu tlaku na vyvlastňování půdy (land grabbing),4) který je proti nim v současnosti namířen. V Anglii byla obecní půda důležitým ekonomickým faktorem až do počátku dvacátého století. Linebaugh odhaduje, že v roce 1688 obecní půda v Anglii a Walesu pokrývala jednu třetinu celého území. Po více než dvou stoletích ohrazování, jež zahrnovalo privatizaci milionů akrů půdy, činila podle jedenáctého vydání encyklopedie Britannica v roce 1911 rozloha obecní půdy mezi 1,5 a 2 miliony akrů půdy, což je zhruba 5 % území Anglie. Na konci 20. století rozloha obecní půdy činila stále ještě 3 % celého území.
Tyto úvahy nejsou důležité proto, že bychom si přáli koncipovat naši teorii obecně sdílených statků a teorii jejich vytváření a správy na základě praxe přebrané z minulosti. Nemůžeme vytvářet alternativní společnost nostalgickým návratem ke společenským formám, které prokázaly, že nejsou schopny odolat útokům kapitalistických vztahů, jež jsou proti nim namířeny. Nové obecně sdílené statky musí být výsledkem boje. Pohled do historie nicméně slouží k vyvrácení domněnky, že společnost založená na obecně sdílených statcích je utopií, nebo že se spíše než o základ nového produkčního způsobu, který je alternativou ke kapitalismu, může jednat jen o projekty malého rozsahu.
Nejenže obecně sdílené statky existují po tisíce let, ale prvky občinových zřízení jsou stále kolem nás. A to navzdory tomu, že jsou vystaveny neustále se stupňujícím útokům. Kapitalistický rozvoj vyžaduje zničení občinové držby a s ní spojených společenských vztahů. Marx, s poukazem na procesy ohrazování, jež v 16. a 17. století vyháněly evropské rolnictvo z půdy, hovoří o „původní akumulaci“. Dnes však víme, že nešlo o jednorázovou záležitost omezenou prostorově a časově, ale o staletí trvající proces, který pokračuje dodnes. Původní akumulace je strategií, ke které se kapitalistická třída uchyluje v časech krize, kdy musí být její nadvláda nad pracovní silou znovu potvrzena. Vyvlastnění pracujících a zvýšení počtu pracovních sil, jež je možno vykořisťovat, jsou nejefektivnějšími metodami pro opětovné nastolení „patřičného poměru sil“ a získání převahy v třídním boji.
V éře neoliberalismu a globalizace byla tato strategie dohnána do extrému a stala se z ní norma, která činí z procesů původní akumulace a privatizace „obecného blaha“ procesy permanentní, rozšířené na všechny oblasti a aspekty našeho bytí. Půda, lesy, rybolovné vody a nejen to jsou vyvlastňovány pro komerční účely, tento proces se jeví jako vyvlastnění půdy (land grabbing) bezprecedentního rozsahu. Žijeme ve světě, kde vše od pitné vody po naše tělní buňky a geny má svou cenovku nebo je patentováno. Veškeré úsilí je věnováno tomu, aby bylo pro nadnárodní společnosti zajištěno právo ohradit zbývající volný prostor na planetě a my byli donuceni za přístup k němu platit. Městský prostor je privatizován od Nového Dillí nebo New Yorku po Lagos a Los Angeles. Postupně je zakazován pouliční prodej, sezení na chodníku nebo cvičení na pláži bez zaplacení příslušné taxy. Řeky jsou ničeny, lesy mýceny, voda a zásoby spodních vod jsou stáčeny do lahví a prodávány na světovém trhu, tradiční systémy vědomostí jsou privatizovány skrze režimy práv duševního vlastnictví a veřejné školy měněny na výdělečné podniky. Z těchto důvodů je idea obecně sdílených statků pro naši kolektivní představivost tak přitažlivá. Mizení těchto statků rozšiřuje naše povědomí o jejich důležitosti a zvětšuje touhu dozvědět se o nich více.
Obecně sdílené statky a třídní boj: kooptace obecně sdílených statků
Obecně sdílené statky navzdory všem útokům na ně stále existují. Jak tvrdí Massimo De Angelis, obecně sdílené statky existovaly vždy „vně“ kapitalismu, což hrálo klíčovou roli v třídním boji; živily utopickou/radikální představivost a plnily žaludky mnoha lidí. Dělnické spolky vzájemné pomoci z 19. století jsou hlavními příklady tohoto „vnějšku“. Pro nás je však zajímavější to, že jsou stále tvořeny nové instituce obecně sdílených statků. Ať již se jedná o hnutí svobodného softwaru nebo hnutí solidární ekonomiky, rodí se tu svět nových sociálních vztahů postavený na principech společného sdílení, který je nesen poznáním, že nám kapitalismus kromě dalších válek, bídy a rozbrojů nemá co nabídnout. V době permanentní krize a neustálých útoků na naše pracovní místa, mzdy a veřejný prostor se vytváření institucí obecně sdílených statků stává nutným prostředkem k přežití. V Řecku za poslední dva roky mzdy a penze poklesly o 30 % a míra nezaměstnanosti u mladých lidí dosáhla 50 %, a ne náhodou tu vzniklo mnoho forem vzájemné pomoci jako bezplatné zdravotní služby, bezplatná distribuce potravin od farmářů do městských center a „opravy“ kabelů vedení elektrického proudu, které byly přestřiženy z důvodu neplacení, prováděné elektrikáři.
Musíme také zdůraznit, že iniciativy zaměřené na vytváření institucí obecně sdílených statků, které okolo nás bují – časové banky, městské zahrádky, místním společenstvím podporované zemědělství, potravinová družstva, lokální měny, licence Creative Commons, praxe výměnného obchodu, sdílení informací – jsou více než jen hrázemi proti neoliberálním útokům na zdroje našeho živobytí. Jsou to experimenty v oblasti samozásobitelství a klíčící semínka alternativního způsobu výroby. Takto bychom měli vnímat také squaterská hnutí, která se od 80. let dvacátého století formovala na periferiích mnoha měst po celém světě a která jsou produktem vyvlastňování půdy, ale zároveň také znamením nárůstu té části městské populace, jež je „odpojena“ od oficiální světové ekonomiky a která nyní organizuje svou reprodukci mimo státní a tržní kontrolu. Jak tvrdí Raúl Zibechi, tyto městské squaty odpovídají spíše představě „planety obecně sdílených statků“, na níž lidé prakticky uplatňují „právo na město“, než představě „planety slumů“, jakou popisoval Mike Davis.
Odpor domorodých obyvatel Severní i Jižní Ameriky stupňujícím se vlnám privatizací jejich půdy dal boji za obecně sdílené statky nový podnět. Zatímco volání zapatistů po nové ústavě, jež by uznala kolektivní vlastnictví, zůstalo mexickým státem nevyslyšeno, právo domorodých národů na užívání přírodních zdrojů nacházejících se na jejich území bylo přiznáno novou venezuelskou ústavou z roku 1999. Nová bolívijská ústava v roce 2009 rovněž uznala občinové vlastnictví. Tyto příklady necitujeme proto, že bychom spoléhali, že právní aparát státu prosadí společenské uspořádání postavené na institucích obecně sdílených statků, po kterém voláme, což by bylo ve zřejmém rozporu s našimi pozicemi, ale proto, abychom zdůraznili, jak mocný je požadavek vzešlý od grassrootového hnutí na vytvoření nových forem společenských institucí a zaopatřování společenských potřeb, které by byly pod kontrolou místních společenství a byly by organizovány na principech společenské spolupráce.
Naším úkolem tváří v tvář tomuto vývoji je pochopit, jak můžeme propojit tyto rozdílné skutečnosti, a především jak se ujistit, že obecně sdílené statky, jež tvoříme, opravdu dokážou proměnit naše sociální vztahy a také že nemohou být kooptovány.
Riziko kooptace je zcela reálné. Již po nějaký ten rok část kapitalistického mezinárodního establishmentu (počínaje Světovou bankou) podporuje měkčí model privatizace a odvolává se při tom na principy obecně sdílených statků coby léku na neoliberální pokus podřídit veškeré ekonomické vztahy diktátu trhu. Rozpoznali totiž, že je ve skutečnosti trvání na extrémní tržní logice kontraproduktivní dokonce i z pohledu akumulace kapitálu, protože její uplatňování znemožňuje druh spolupráce nutný pro efektivní fungování systému produkce. Svědčí o tom například situace, k níž postupem času došlo na univerzitách ve Spojených státech. Podřízení vědeckého výzkumu komerčním zájmům omezilo komunikaci mezi vědci samotnými a vnutilo jim utajování témat výzkumných projektů i jejich výsledků.
Rétorika pracující s odkazy na obecně sdílené statky může též vést k přijetí pozitivního pohledu na privatizaci a otupit očekávaný odpor. Světová banka tak ve jménu ochrany „globálních obecně sdílených statků“ vyhnala z lesů a pralesů lidi, kteří tam žili po generace, a zpřístupnila tyto oblasti lidem, kteří za to mohou zaplatit. Své argumenty postavila na tvrzení, že trh (ve formě herních parků nebo ekoturistických zón) je nejracionálnějším nástrojem ochrany přírody. Organizace spojených národů rovněž uplatnila právo obhospodařovat hlavní ekosystémy světa – atmosféru, oceány, amazonské pralesy – a otevřela je komerčnímu vykořisťování ve jménu zachování „společného dědictví lidstva“.
K verbování neplacených pracovních sil je užíváno komunalistického žargonu. Například program „Velká společnost“ britského premiéra Camerona mobilizuje energii lidí pro nejrůznější dobrovolné programy zaměřené na nahrazení sociálních služeb seškrtaných ve jménu ekonomické krize. Je to ideologický rozchod s tradicí zavedenou Margaret Thatcherovou v 80. letech dvacátého století, kdy prohlásila, že „nic takového jako společnost neexistuje“, a seškrtala dokonce i program, který dětem zajišťoval k obědu sklenici mléka. „Velká společnost“ je totiž vymezena sérií zákonů, jež zahrnuje například Public Services (Social Value) Act. Tyto zákony instruují vládou financované organizace (od center denní péče až po knihovny a nemocnice), aby najímaly místní umělce a mladé lidi, kteří budou bezplatně zapojeni do činností, čímž budou navyšovat „sociální hodnotu“ definovanou jako sociální soudržnost a snížení nákladů společenské reprodukce. To znamená, že neziskové organizace zajišťující programy pro seniory dosáhnou na příspěvek od vlády, jestliže dokážou vytvořit společenskou soudržnost a „sociální hodnotu“, měřené podle zvláštní aritmetiky působící ve prospěch sociálně a environmentálně udržitelné společnosti zapuštěné v kapitalistické ekonomice. To znamená, že snahy o budování solidárních a svépomocných forem života na komunální úrovni mimo kontrolu přispívají ke snížení nákladů na společenskou reprodukci a dokonce urychlují propouštění zaměstnanců ve veřejném sektoru.
Obecně sdílené statky produkující zboží
Jiným typem problému, s nímž se při definování antikapitalistických obecně sdílených statků potýkáme, jsou obecně sdílené statky produkující pro trh a poháněné „motivací zisku“. Klasickým příkladem jsou neohrazené alpské louky ve Švýcarsku, které se každé léto mění na pastviny pro dojné krávy. Mlékem těchto dojnic je zásobován obrovský švýcarský mlékárenský průmysl. Tyto louky spravují shromáždění farmářů, kteří pro naplnění svých snah vzájemně velmi dobře spolupracují. Garret Hardin by jistě svou „tragédii obecní pastviny“ nenapsal, kdyby se zajímal o to, jak se mu do ledničky dostal švýcarský sýr.
Dalším často citovaným příkladem instituce obecně sdílených statků produkující pro trh je více než tisíc lovců humrů v Maine, kteří loví na stovkách mil pobřežních vod, kde žijí, rodí se a umírají miliony humrů každý rok. Za více než století lovci vytvořili komunální systém sdílení humřích lovišť na bázi rozdělení pobřeží na oddělené zóny spravované místními „gangy“, které si stanovily limity na počet ulovených humrů. Nejednalo se však vždy o mírumilovný proces. Lidé z Maine jsou pyšní na svůj drsný individualismus a dohody mezi různými „gangy“ byly občas porušovány. Násilí propukalo v soutěživých bojích o rozšíření přidělených lovných zón nebo o prolomení limitů přípustného počtu ulovených humrů. Lovci ovšem rychle přišli na to, že takovéto boje ničí humří populaci, a včas obnovili dříve dohodnuté podmínky.
Tento způsob lovu postavený na instituci obecně sdíleného statku, který byl po desetiletí ilegální, protože porušoval antitrustové zákony, je nyní uznán dokonce Mainským státním úřadem rybářské správy. Jedním z důvodů pro změnu oficiálního postoje je kontrast mezi stavem lovu humrů a průmyslovým výlovem na volném moři (tj. Lovem tresek, platýzů a podobných druhů ryb), jenž je prováděn v Mainském zálivu a v Georges Bank, kde se pobřeží spojuje s oceánem. Zatímco v prvním případě posledním čtvrtstoletí dosáhl lov udržitelného stavu a dokázal si jej udržet (dokonce i v obdobích krutých poklesů ekonomiky), od 90. let 20. století docházelo v případě revírního rybaření k nadměrnému výlovu jednoho druhu ryb za druhým, což vedlo k uzavření rybářského revíru Georges Bank na celé roky. V jádru celé věci leží rozdíl v technologii užívané při revírním rybolovu a při lovu humrů a zejména rozdíl v území, kde je lov prováděn. Lov humrů má tu výhodu, že společný zdroj leží blízko pobřeží a v teritoriálních vodách státu. To umožňuje místním „gangům“ lovců přesně určit zóny pro působení každého z nich. Oproti tomu se hluboké vody Georges Bank nedají tak jednoduše rozdělit. Skutečnost, že Georges Bank je mimo dvacetimílový teritoriální limit, vedla k tomu, že rybáři odjinud užívající velké traulery zde mohli lovit až do roku 1977, kdy byl teritoriální limit rozšířen na dvě stě mil. To, že z těchto vod nemohli být vytlačeni až do roku 1977, nejvyšší měrou přispělo k tomu, že zde byly rybolovné zdroje vyčerpány. Poměrně zastaralá technologie, kterou při lovu ve valné většině lovci humrů užívali, konečně nepřispívala ke vzájemné konkurenci. „Vylepšení“ technologií revírního rybolovu („lepší“ sítě a elektronické přístroje schopné „efektivněji“ detekovat ryby), ke kterému docházelo od 90. let 20. století, na druhou stranu do tohoto průmyslu, organizovaného v režimu otevřeného přístupu ke zdroji „bez omezení“ („sežeň si loď a budeš moct lovit“), vneslo zmatek. Dostupnost pokročilejších a levnějších detekčních a rybolovných technologií se sešla s organizací rybolovného průmyslu založenou na soutěži a na mottu: „každý proti každému a příroda proti všem“. Výsledkem je „tragédie obecní pastviny“, předvídaná Hardinem v roce 1968. Tento rozpor není typický jen pro „revírní rybaření“ v Maine, ale sužuje rybářská společenství po celém světě. Ta zjišťují, že jsou stále více vytlačována zprůmyslněním rybolovu a hegemonní mocí velkých traulerů, jejichž vlečné sítě vyčerpávají oceány. Rybáři z Newfoundlandu tak čelí podobné situaci jako ti z Georges Bank, která má katastrofální dopady na jejich obživu a komunity.
Lov humrů v Maine byl posouzen jako neškodná výjimka potvrzující neoliberální pravidlo, že obecně sdílené statky mohou přežít jen za zvláštních omezených okolností. Vnímáno optikou třídního boje má nicméně lov humrů v rámci instituce společně sdíleného statku jisté prvky antikapitalistického společně sdíleného statku, který umožňuje kontrolu pracujících nad některými důležitými rozhodnutími, jež se týkají pracovního procesu a jeho výsledků. Tato zkušenost nám dává neocenitelnou průpravu. Poskytuje totiž příklad toho, jak může fungovat správa rozsáhlého společně sdíleného zdroje. Zároveň je však osud lovu humrů podřízen mezinárodnímu trhu s mořskými plody, v němž je zakotven. Pakliže se americký trh zhroutí, nebo stát dovolí offshorovou těžbu ropy v mainském zálivu, zanikne i on. Mainský obecně sdílený lov humrů pro nás tedy není vhodným modelem.
Sféra obecně sdílených statků jako „třetí sektor“: mírumilovná symbióza?
Zatímco na instituce obecně sdílených statků produkující pro trh lze pohlížet jako na pozůstatky starších forem kooperativní práce, rostoucí zájem o instituce obecně sdílených statků rovněž přichází od široké škály sociálnědemokratických sil, které jsou buď znepokojeny extrémy, které přinesl neoliberalismus a/nebo uznávají výhody občinových vztahů pro reprodukci každodenního života. V tomto kontextu se instituce obecně sdílených statků jeví jako možný „třetí“ prostor, jenž se nachází mezi státem a trhem a je stejně důležitý jako tyto dva sektory, jak to ve své diskusi o „zelené vládě“ formulovali David Bollier a Burns Weston:
„Celkovým cílem musí být přeměna neoliberálního dualismu stát/trh na trojici stát/trh/obecně sdílené statky – aby došlo k reorganizaci autorit a zajištění potřeb novými užitečnějšími metodami. Stát bude dodržovat své závazky správy a obhospodařování veřejného majetku, stejně tak soukromé podniky budou dál vlastnit kapitál k výrobě a poskytování zboží a služeb pro trh v sektoru komerčním.“
Stejnými cestami se vydala široká škála skupin, organizací a teoretiků, pohlížejících na instituce obecně sdílených statků jako na zdroj bezpečí, společenskosti, ekonomické moci. Patří mezi ně sdružení konzumentů, která věří, že proces vytváření institucí obecně sdílených statků jim může zajistit lepší podmínky při nákupu zboží, nebo také lidé, kteří si kupují dům a spolu s jeho koupí hledají pospolitost coby garanci bezpečí a široké sféry možností, prostoru a aktivit, které nabízí. Mnoho městských zahrádek rovněž spadá do této kategorie – jako touha po čerstvých potravinách, u nichž víme, odkud pochází, která stále narůstá. Domy s pečovatelskou službou mohou být také pojímány jako druh obecně sdíleného statku. To vše jsou bezpochyby ospravedlnitelné touhy. Nebezpečím a omezením takovýchto iniciativ je to, že mohou velmi jednoduše tvořit nové formy ohrazování. Instituce obecně sdílených statků, jež jsou založeny na homogenitě svých uživatelů, často vytváří uzavřené komunity, zajišťující ochranu před „jinými“, což je pravým opakem toho, co princip tvorby institucí obecně sdílených statků znamená pro nás.
Redefinování obecně sdílených statků
Co tedy považovat za „antikapitalistické obecně sdílené statky“? Oproti příkladům, o nichž jsme již hovořili, mají mít instituce obecně sdílených statků, které chceme vybudovat, za cíl proměnit naše sociální vztahy a vytvořit alternativu ke kapitalismu. Nejsou zamýšleny jen tak, aby poskytovaly sociální služby nebo aby sloužily jako nárazník proti destruktivním dopadům neoliberalismu, a jsou něčím mnohem důležitějším než jen komunální správou zdrojů. Podtrženo a sečteno, nejde o kapitalismus s lidskou tváří. Instituce obecně sdílených statků jsou spíše prostředky k vytvoření egalitářské a kooperativní společnosti, jinak totiž hrozí, že prohloubí existující rozdělení společnosti, že vytvoří útočiště pro ty, kteří si to mohou dovolit, a ti tak mohou mnohem snadněji ignorovat bídu, která je obklopuje.
Antikapitalistické obecně sdílené statky je tedy lepší pojímat jako autonomní prostory, ze kterých lze znovuzískávat kontrolu nad naším životem a podmínkami naší reprodukce a zajišťování zdrojů prostřednictvím sdílení a rovného přístupu k nim, ale také jako základny, z níž lze čelit procesům ohrazování a postupně osvobozovat naše životy z područí trhu a státu. Kvalitativně se tak liší od těch, jež obhajuje škola Elinor Ostromové, která si jejich fungování představuje v symbióze s veřejným a soukromým. V ideálním případě ztělesňují vizi, ke které směřovali marxisté a anarchisté, ale nepodařilo se jim ji uskutečnit: „svobodná sdružení producentů“, samosprávně řízené a organizované ne k zajištění abstraktní rovnosti, ale k uspokojení lidských potřeb a tužeb. Dnes vidíme jen fragmenty tohoto světa (podobně jako jsme v pozdně středověké Evropě mohli vidět fragmenty kapitalismu), ale už ty instituce obecně sdílených statků, které budujeme, nám mohou umožnit získat více moci s ohledem ke kapitálu a státu, vzdorovat vykořisťování a v zárodečné formě předznamenat nový produkční způsob, který již nebude postaven na principech konkurence, ale na základech kolektivní solidarity.
Jak tohoto cíle dosáhnout? Několik obecných kritérií nám může začít dávat na tuto otázku odpověď, bereme-li na vědomí, že ve světě, jemuž dominují kapitalistické vztahy, jsou instituce obecně sdílených statků, jež budujeme, nutně jen přechodnými formami.
* Obecně sdílené statky nejsou dány, ale tvořeny. Ač často říkáme, že obecně sdílené statky jsou všude kolem nás (vzduch, který dýcháme, a řeči, jimiž hovoříme, jsou klíčovými příklady sdíleného bohatství), je to jen díky spolupráci při produkci našeho života, že je tvořit můžeme. Je tomu tak proto, že obecně sdílené statky nejsou ve své podstatě materiálními věcmi, ale sociálními vztahy, konstitutivní společenskou praxí. Z tohoto důvodu někdo raději mluví o „procesu utváření obecně sdílených statků“ (commoning) nebo prostě o „společném“ (the common), právě kvůli zdůraznění vztahového charakteru tohoto politického projektu. Obecně sdílené statky také musí zajistit reprodukci našeho života. Výlučným spoléháním se na „nehmotné“ obecně sdílené statky, jakými je například internet, toho nedocílíme. Vodní soustavy, půda, lesy, pláže, stejně tak jako různé formy městského prostoru jsou nepostradatelné pro přežití. Ale i zde je tím hlavním kolektivní povaha reprodukční práce a reprodukční prostředky.
* Obecně sdílené statky by též měly zahrnovat „obecné blaho“ ve formě sdíleného přírodního i společenského bohatství – půdu, vodu, lesy, pláže, veřejný prostor, systémy znalostí a komunikační systémy – užívané všemi pro nekomerční účely. Často užíváme pojmu „společné“ pro označení různých „veřejných statků“, které jsme si časem zvykli považovat za „naše“, například důchodový systém, systém zdravotní péče, vzdělávání. Existuje však zásadní rozdíl mezi společným a veřejným, s tím že veřejné je spravováno státem a my nad ním nemáme kontrolu. To neznamená, že bychom se snad neměli zabývat obranou veřejných statků. Ve veřejných statcích je uložena značná část naší minulé práce a je v našem zájmu, aby je nepřevzaly soukromé společnosti. V zájmu boje za antikapitalistické obecně sdílené statky je ale zásadní nepustit toto rozlišení ze zřetele.
* Jednou z hlavních výzev, před níž stojíme, je najít způsoby propojení boje za veřejné s boji za utváření společného [resp. společně sdíleného], tak aby se tyto boje vzájemně posilovaly. Jde tu o víc než jen o ideologický imperativ. To, co nazýváme veřejným, je ve skutečnosti bohatství, které jsme vyprodukovali, a musíme si jej znovu přivlastnit. Je také zřejmé, že boje zaměstnanců ve veřejném sektoru nemohou uspět bez podpory společenství; a zároveň nám jejich zkušenosti mohou pomoci obnovit naši reprodukci, rozhodnout (například) co tvoří „dobrou zdravotní péči“, jaké druhy vědomostí potřebujeme atd. Je nicméně velmi důležité neztrácet ze zřetele rozdíl mezi veřejným a obecně sdíleným, protože veřejné vlastnictví je v držení státních institucí, což předpokládá existenci sféry soukromých ekonomických a společenských vztahů, které nemůžeme kontrolovat.
* Obecně sdílené statky vyžadují společenství. Taková pospolitost nemůže být určena na základě jakékoliv privilegované identity, ale spíše na základě pečovatelské práce činěné pro reprodukci obecně sdílených statků a pro obnovení toho, co bylo ze společně sdílených zdrojů odňato. Instituce obecně sdílených statků s sebou nesou ve stejné míře jak povinnosti, tak práva. Pravidlem tedy musí být, že kdo se chce na instituci obecně sdíleného statku podílet a požívat těchto práv, musí přispívat k jejímu udržování a zachování; proto (jak jsme již viděli) nemůžeme hovořit o „globálních obecně sdílených statcích“, protože předpokládají existenci globální pospolitosti, která dnes neexistuje5) a pravděpodobně ani nikdy existovat nebude. A nemyslíme si, že je to možné či žádoucí. Takže pokud říkáme „žádné obecně sdílené statky bez [jim odpovídajícího] společenství“, máme na mysli to, jak je specifická pospolitost vytvářena prostřednictvím tvorby vztahů, jimiž jsou tvořeny a udržovány určité specifické druhy obecně sdílených statků.
* Instituce obecně sdílených statků vyžadují pravidla, jež určují, jak má být bohatství, které sdílíme, užíváno a spravováno, principem správy je zde rovný přístup, reciprocita mezi tím, čím přispíváme a co si bereme, kolektivní rozhodování a moc směřující zdola nahoru, odvozovaná od prověřených schopností a opakovaně přesouvaná mezi různými subjekty v závislosti na prováděných úkolech.
* Rovný přístup k (re)produkčním prostředkům a rovnostářské rozhodování musí být základem obecně sdílených statků. Tuto tezi je nutno zdůraznit, protože v historii nebyly obecně sdílené statky zrovna nejlepším příkladem rovnostářských vztahů. Právě naopak, často byly organizovány patriarchálně, což vedlo ženy k podezřívavosti vůči komunalismu. Stejně tak i dnes je mnoho existujících institucí obecně sdílených statků diskriminujících, zejména na základě genderu. Jak se rozloha volné půdy v Africe ztenčuje, jsou zaváděna nová pravidla, jež k ní upírají přístup lidem, kteří původně nepatřili ke klanu. V těchto případech jsou ovšem nerovnostářské vztahy pro obecně sdílené statky hrobem. Tím, jak vytvářejí nerovnosti, žárlivost a společenskou stratifikaci, svádí členy podílející se na této instituci ke spolupráci na procesech ohrazování.
Závěr
Řekněme závěrem, že obecně sdílené statky nejsou činnosti, prostřednictvím kterých rovnostářským způsobem sdílíme zdroje, které produkujeme, ale věrnost tvorbě kolektivních subjektů, věrnost péči o společné zájmy v každém aspektu našeho života a politické práce, a proto též závazek odmítnout všechny hierarchie a nerovnosti; a všechny principy „odcizování“ a vylučování.
Tyto rysy odlišují společné od veřejného. Veřejné je vlastněno, řízeno, kontrolováno a regulováno státem a pro stát, a proto utváří dílčí typ soukromé sféry. To neznamená, že bychom neměli bojovat za zajištění toho, že veřejné nebude privatizováno. Ve střednědobém horizontu je v našem zájmu, aby soukromé společnosti nepohltily „sféru veřejného“, kde je uchováno mnoho z naší minulé práce a zdrojů. Ale pro účel našeho boje za vytvoření nových antikapitalistických obecně sdílených statků je zásadní, že neztrácíme ze zřetele rozdíl mezi nimi.
Antikapitalistické obecně sdílené statky nejsou posledním bodem antikapitalistického boje, ale jeho prostředky. Pro začátek potřebujeme vytvořit hnutí, která se budou zabývat vlastní reprodukcí na komunální bázi, což znamená hnutí, jejichž členové nesdílejí pouze prostor na demonstracích a protestních pochodech, ale učí se žít společně, organizovat se například na bázi svých rozdílných potřeb a možností a odstraňovat praktiky, jež se mohou stát principy vylučování a vytváření hierarchií.
Hnutí Occupy a hnutí náměstí vnímáme jako zásadní krok tímto směrem. To, co se děje v mezinárodním měřítku, dokazuje, že pouze když máte formy kolektivní reprodukce, když máte společenství, která se kolektivně reprodukují, může být boj „udržitelný“.
Zdroj:
„Commons Against and Beyond Capitalism,“ Upping the Anti: a journal of theory and action… No.15 ((Sept. 2013), pp. 83–97.)
Poznámky:
1) Tragédie obecní pastviny je pojem vycházející z eseje Garretta Hardina Tragedy of the Commons z roku 1968. Označuje situaci, kdy je určitý omezený zdroj sdílen několika jednotlivci, kteří se při jeho využívání snaží maximalizovat svůj osobní užitek. Tato snaha ovšem v konečném důsledku může vést k nenávratnému vyčerpání daného zdroje (erozi surovinové základny), a tedy ke snížení užitku všech jednotlivců. [pozn. překl.]
2) Anglický výraz gated community by se do češtiny dal přeložit jako „uzavřený rezidenční objekt“. Jedná se o typ rezidenční oblasti, která je od okolní zástavby oddělena zdí (plotem) a všechny vchody a východy jsou střeženy, zpravidla bezpečnostní agenturou. Gated communities často obsahují i veřejné prostory a služby, např. parčíky, bazén, tenisové kurty nebo golf. Důvod vzniku gated communities je zpravidla obava z kriminality. Proto jich většina existuje v zemích, kde panuje velká sociální nerovnost, sociální polarizace, a také v oblastech s vysokou rasovou a etnickou diverzitou. V mnoha případech se do gated communities stahují spíše bohatší vrstvy. Fenomén gated communities vznikl v USA a posléze se rozšířil prakticky do celého světa. Vysoký počet gated communities je třeba v Jihoafrické republice, státech Latinské Ameriky (Argentina, Brazílie, Mexiko), dále také ve státech procházejících ekonomickou transformací – střední a východní Evropa (Maďarsko, Polsko, Rusko), státy Blízkého východu (Saúdská Arábie) či Dálného východu (Čína, Indonésie). [pozn. překl.]
3) Občina představovala půdu společnou všem svobodným hospodářům obce a také práva, jež z tohoto společného vlastnictví plynula. Občinu tvořily náves, cesty, průhony, pastviny, lesy a neplodná půda. [pozn. překl.]
4) Land grabbing (v překladu „uchvácení půdy“) je fenomén objevující se po potravinové a finanční krizi v letech 2007 a 2008. Nejedná se o klasické mezinárodní transakce v agrárním průmyslu, kdy například americká společnost investuje do produkce sóji v Brazílii, ale o snahu zmocnit se samotné úrodné půdy. Skupované nebo pronajímané plochy přitom nejsou nikterak malé – hovoříme o statisících hektarů. Celkový objem akvizic spojených s půdou je za poslední roky celosvětově odhadovaný na víc než 35 milionů hektarů, což přibližně odpovídá rozloze Německa.
5) Příklad lsti obsažené v idei „globálních obecně sdílených statků“ může být nalezen v debatě, která se uskutečnila 14. června 2012 na slyšení v americkém senátu k zahraničním věcem, které se zabývalo ratifikací mořského zákona, jímž mělo být ustanoveno právo užívání oceánů za hranicí dvousetmílové výlučné ekonomické zóny, které požadovala většina států na pobřeží oceánů. Na slyšení se proti tomuto návrhu, prosazovanému senátory Johnem Kerrym a Richardem Lugarem, postavil bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld. Rumsfeld své stanovisko odůvodnil tím, že by smlouva požadovala po společnostech, které by těžily mořské „obecně sdílené statky“ (za zmíněným dvousetmílovým limitem), aby přispívaly do fondu, který by kompenzoval nevyužitou příležitost užívání „méně rozvinutým zemím“, jejichž společnosti nemají technologie či kapitál potřebný pro takovýto druh těžby.
Silvia Federici je významná feministická teoretička a aktivistka. Je emeritní profesorkou na Hofstra University. V 70. letech se angažovala v kampani Mzdy za domácí práci. Dlouhá léta působila v Nigérii a aktivně se účastnila alterglobalizačního hnutí. Napsala knihu Kaliban a čarodějnice. Ženy, tělo a původní akumulace (2004), která představuje zásadní feministickou kritiku marxismu a jeho pojetí žen a práce. Nedávno vyšla antologie jejích textů o reprodukci Revoluce v bodě nula. Domácí práce, reprodukce a feministický boj (2012).
George Caffentzis je emeritní profesor filozofie na University of Southern Maine. Je autorem mnoha knih a článků o kapitalismu a třídním boji, včetně práce V dopisech krve a ohně. Práce, stroje a krize kapitalismu (2013).
Vyšlo v Existenci č. 1/2015 na téma Commons.
Související články:
Commons
Svobodná kultura