Ohlédnutí za dalším ročníkem Anarchistického festivalu knihy
Ve dnech 18. a 19. května 2019 se v Praze konal již sedmý ročník Anarchistického festivalu knihy. V posledních letech se ukazuje, že jde o jednu z nejvýznamnějších událostí místního anarchistického hnutí během roku, o příležitost v klidu se setkat, probrat se množstvím anarchistických tiskovin, poznat nové (i staré) iniciativy a kolektivy, něco se dozvědět během přednášek a společně diskutovat a taky se bavit.
Již poněkolikáté byl festival situován na Žižkov, tentokrát do poměrně nově otevřeného Prostoru 39 v Řehořově ulici. Další program se odehrával asi o 200 metrů dále v navazující Orebitské ulici, a to v podniku Bike Jesus, kde se konaly přednášky a promítání, a v infoshopu Salé, kde se připravovalo něco na zub a taktéž hned konzumovalo. Vzhledem k tomuto rozložení a navíc slunečnému počasí ani nebylo divu, že dalším frekventovaným festivalovým místem se stala samotná ulice.
Slovo tištěné
Na toto horizontální rozložení navazovalo i vertikální. V přízemí Prostoru 39, kde se hned z kraje připravoval vynikající veganský gyros, jste mohli vhodit dobrovolný příspěvek na pokrytí nákladů festivalu a zakoupit si narychlo spíchnutý bedekr, který vedle (poněkud na přeskáčku vyvedeného) programu obsahoval také texty o žižkovských anarchistech Michaelu Káchovi a Frantovi Sauerovi či rozhovor o žižkovské Klinice. Pokud jste měli žízeň, tak jste se k baru s pivem a množstvím různých nealkoholických nápojů dostali přes distro Salé, které pro tuto příležitost zajistilo dostatek zahraničních titulů na jedné straně uličky a nabídku družstva Black Seeds na straně druhé. Ta zahrnovala družstvem zpracovanou zapatistickou kávu a k tomu tematické grafiky a rukodělné výrobky z Mexika. Následovaly tituly z nakladatelství Broken Books a bohatý stůl Active Distribution – velký výběr samolepek, placek, odznaků a samozřejmě knih v anglickém jazyce jak od nakladatelství Active Distribution, tak od anarchistických vydavatelství AK Press a PM Press. Pro ty, co vládnou angličtinou, učiněný ráj. S cizojazyčnými tituly se dostavilo také záhřebské vydavatelství Śto Čitáš. Přízemí pak uzavíral stůl se zákusky, benefiční bazar starších časopisů a knih, kam bohatě přispělo především Nakladatelství AF, pohodlné sezení pro znavené duše a dětský koutek pro zabavení těch nejmenších návštěvníků.
O patro výš měli ve „sklenících“ své stoly pražský Kolektiv 115, klimatická kampaň Extinction Rebelion a iniciativa Limity jsme my. Zde se také nacházel hlavní přednáškový sál. Kdo nelenil a vyšlapal až do třetího patra, mohl se zastavit u stánků undergroundového nakladatelství Pravěk, pražské solidární sítě Solis, Historického spolku Zádruha, environmentálního dvouměsíčníku Sedmá generace, nakladatelského studia Rubato, skupiny KPK, nezávislého kulturního čtrnáctideníku A2 nebo Anarchistického černého kříže. Se dvěma plně naloženými stoly nechybělo ani naše Nakladatelství Anarchistické federace, které se prezentovalo zejména třemi knižními novinkami (A-písnička, Anarchie funguje a Radikální buddhismus). Vedle vlastních knih, brožur, komiksů a anarchistické revue Existence jsme měli v nabídce mj. benefiční rukodělné doutníky, černo-rudé vlajky, tašky, samolepky či básnické tituly rebelů Milana Kozelky a Milana Kohouta. Součástí našeho stánku byly také věci od Rupression distro – benefiční trička a mikiny na podporu anarchistů a antifašistů vězněných v Rusku v rámci kauzy Síť, doplněné o letáky popisující kauzu a seznamující s jednotlivými stíhanými aktivisty.
Slovo mluvené
Jelikož doprovodný program byl velmi bohatý, rozdělili jsme se opět tak, abychom mohli čtenářům v tomto reportu přiblížit co nejvíce z toho, co se nabízelo.
Jana: „První událostí letošního Anarchistického festivalu knihy byla přednáška historického spolku Zádruha o historii českého anarchismu. Lidí bylo sice málo (ne každému se chce v sobotu ráno vstávat), ale i tak bych řekla, že se přednáška velmi vydařila. Dozvěděli jsme se o hornických stávkách na konci 19. a na začátku 20. století a o radikálních činech starých anarchistů. Následná diskuse byla podnětná a pokračovala i dlouho po uplynutí stanoveného času.“
V poledne představilo své knižní novinky Nakladatelství Anarchistické federace: Marek Sečkař, překladatel knihy Anarchie funguje Petera Gelderloose, shrnul především důvody českého vydání a Max Ščur, který sestavil čítanku radikálního buddhismu nejen pro anarchisty, vysvětlil důvody, které ho k tomu vedly.
Emil: „Přednášky Kolektivně proti kapitálu (KPK) si na festivalu nikdy nenechám ujít už proto, že se problémy zabývají zejména z třídního pohledu a snaží se vycházet z praxe. Tentokrát zvolili téma poněkud abstraktnější, ale i tak ho dokázali svázat se zkušeností konkrétních kolektivů pracujících – Sociální stát versus sebeorganizace pracujících. Na úvod se přednášející zaměřil na radikální levici, která se po roce 2008 přimkla k obraně sociálního státu a stala se z ní taková ,sociální demokracie na steroidech‘. Podobné požadavky jsou ale k vidění také na straně současné extrémní pravice. Pravdou však zůstává, že sociální stát nikdy nemůže být základem pro sociální revoluci, neodstraní diktaturu zisku, naopak vytváří hřiště pro akumulaci kapitálu a zanechává lidi nepřipravené na krizi kapitalismu. Na příkladu setkání kolektivů pracujících ze dvou nemocnic pak demonstroval dva odlišné politické koncepty. Prvním je spoléhání se na vlastní sebeorganizaci s tím, že největší sílu můžeme mít právě na pracovišti. Druhým je ozvat se ve veřejném prostoru a apelovat na zástupce veřejného zájmu, vycházející z iluze, že stát stojí na straně lidí a že skutečný boj se dá obejít. Zatímco radikální levice chce řešit problémy plošně na státní úrovni, my se musíme spíš zaměřit na to, jak se mohou ,lidské zdroje‘ stát aktivním, na státu nezávislým aktérem. Jde totiž o mocenskou otázku na pracovišti, na což žádné formality na úrovni státu nestačí. Při zodpovídání následných otázek se mluvilo o sociálním státu jako faktické prohře skutečného dělnického hnutí, o Žlutých vestách coby protofašistickém hnutí, které volá po silném státu a svou identitu staví na absenci debaty. V tomto směru se mluvčí za KPK vyslovil: ,My jsme pro chaos.‘ Měl tím na mysli: radši možnost svobodného vyjádření všeho než pochybná jednota bez diskuse.
Na tuto přednášku jako by nepřímo navazovala ta, na níž o hodinu a půl později Arnošt Novák rozebíral téma Mimo stát a strany: politika autonomní levice. Šlo o polemiku s představou homogenní levice. Tu totiž můžeme podle zobecněných charakteristik rozdělit na dva základní proudy, na institucionalizovanou, stranickou, hrající podle pravidel statu quo a na autonomní, kritizující stát, s horizontální strukturou… Poukázal na odlišné praxe těchto dvou směrů, odlišný časoprostor, v němž operují, a také na rozdílný vztah k mimolidskému světu. Ve zkratce připomněl různé historické podoby sporů těchto dvou přístupů i teoretické vnímání jejich vztahů. Vrátil se k nadějím, které byly na levici vkládány do politických projektů, jako jsou strany Syriza či Podemos, jež sice vzešly z mobilizace zdola, aby při přičichnutí k moci skončily u liberálního centrismu a reakční ,odpovědnosti za stát‘. Při reflexi poměrů v Česku kritizoval ,tatíčkovskou politiku‘, která má za následek marné spoléhání se na ,osvícené‘ osobnosti v čele státu, a odkaz českého disentu, který se namísto prozíravějšího pohledu Jana Tesaře přiklonil k odkazu Václava Havla. Následné reakce nejprve vyčítaly přednášce, že to a to zobecnila a to a to neobsahovala, jako kdyby mohla být nafukovací a trvat půl dne. S nesouhlasem ze strany většiny publika se setkal apel na to, abychom na levici byli jednotní proti kapitálu a vzájemně se doplňovali. Marně jsem přemýšlel, kdy během posledních 150 let nepřinesla tato strategie antiautoritářům zradu od jejich ,spojenců‘. Hlas z publika se proti takové výzvě ohradil prostřednictvím zkušeností italských dělnických autonomistů.“
Andrej: „Následovalo vystoupení zástupce skupiny Limity jsme my, ekologické organizace bojující zejména proti těžbě a spalování uhlí. Z úvodního historického exkurzu vyplynulo, že se bojovníci proti využívání této horniny posunuli od původní strategie lobbování k prosazování obecných zájmů pomocí přímé akce. Limiťák zdůraznil významné propojení uhelného byznysu a státu. Přátelství pevné a nevýhodné pro všechny kromě několika uhlobaronů, kterým černé zlato sype, zatímco vesnice se bourají, emise stoupají a drobné, které se nepodaří převést do daňových rájů, nikdy nemůžou stačit na odstranění ekologických škod, páchaných pro zisk několika lidí. Podobné je to na globální úrovni: více než polovinu emisí vypouští jen pár desítek firem, které samozřejmě patří bohatému globálnímu severu, zatímco dopady znečišťování nejvíce trpí chudý globální jih. Řečník možná trochu ukvapeně vybídl publikum ke kladení otázek během přednášky, čehož využila sice jen malá část publika, zato velmi intenzivně. Přednáška byla v důsledku toho poněkud nesouvislá, ale řečník zvládl uspokojivě odpovědět na všetečné otázky a říct přitom i mnoho podstatných informací. Ze zajímavějších příspěvků z publika je třeba zmínit hlavně kritiku apolitičnosti ekologických organizací či zdůraznění potřeby decentralizovaných sítí využívajících ekologické zdroje energie. Zazněla také otázka, co dělat, když už individuální ekologický přístup zjevně nestačí. Sdružovat se v ekologických organizacích, jako jsou Limity, a kolektivně a rozhodně jednat. Příležitost k tomu byla na letošním klimakempu.“
Po přednášce Pavla Karouse o antifašistickém umění v Čechách zabrousila do přednáškového sálu Magda: „Bob Kuřík (a z obecenstva i Ondřej Slačálek) v rámci letošního programu představil knihu Mikrofon je naše bomba, kterou nejspíš už všichni mají, a kdo ne, ten si ji po téhle přednášce určitě koupil. Je to totiž taky bomba. Popisuje a analyzuje politizaci subkulturních scén (takže jde samozřejmě hlavně o muziku a taky o squating) v jednotlivých tematických kapitolách v docela velkém časovém rozpětí – od přelomu 80. a 90. let až po dnešek, a to nejen v pupíku Česka Praze, ale i v severních Čechách nebo na Valašsku. Formálním jazykem jde o případové studie, lidově řečeno se v knize dočteme o našem aktivistickém životě, o bojích, ideálech i rozporuplné každodennosti. A píšou o něm zasvěcení autoři: vedle Boba Kuříka a Ondry Slačálka ještě Arnošt Novák, Petra Kumová, Marta Kolářová, Anna Oravcová a Jan Charvát. Ne náhodou bylo na přednášce narváno.“
Lidé toužící něco se dozvědět se mačkali také ve sklepním prostoru Bike Jesus.
Olga: „Na programu letošního bookfairu nechyběla ani feministická témata. Španělská spisovatelka María Barba přijela představit svou knihu Přehled depilačních technik od konce devatenáctého století do počátku dvacátého století ve Španělsku (Depilación (definitiva). Un repaso por las técnicas depilatorias de finales del siglo XIX y principios del siglo XX en España), kterou původně napsala jako diplomovou práci a její kamarádka jí nabídla vydání v knižní podobě. Kniha vyšla týden před knižním veletrhem ve španělštině. Úvodem María upozornila na fakt, že fenomén holení se neobjevil až v 60. letech 20. století, jak si mnozí myslí, ale že se odstraňováním chlupů lidé zabývali už od starověkého Egypta. V té době bylo běžné si holit celé tělo včetně vlasů, a to jak pro muže, tak pro ženy. Důvodem odstraňování chlupů v průběhu dějin byla jednak snaha odlišit se od zvířat a jednak uměle zvýraznit rozdíl mezi mužem a ženou. Při představování hlavního tématu knihy, jímž je odstraňování chlupů v moderní historii, zmínila María i některé z technik, které se za dobu historie tohoto počínání objevily. Některé měly i smrtelné následky, například použití rentgenu, seškrabávání svrchní vrstvy kůže spolu s chlupy nebo pomazávání kůže jedovatým arzénem. Knihu si můžete objednat on-line, ale zatím jen ve španělštině.“
Následovaly přednášky Kláry Lang „Tělo jako prostor anarchistické strategie“ a Anarchistického černého kříže o kauze Fénix.
Petr: „Přednáška Křičím „To jsem já.“ Miloše Hrocha a Viktora Paláka, která se odehrávala v odpoledních hodinách v klubu Bike Jesus (a vzhledem k jejímu časovému překrývání s přednáškou Arnošta Nováka na ní moc lidí nebylo), představila stejnojmennou knihu Hrocha a Paláka. Pojednává o českých fanzinech od 80. let 20. století až po současnost a různí autoři v ní přestavují fanziny o počítačových hrách, riot girrrls a feministické ziny, sci-fi, hardcore, komiks, fotografické a metalové ziny. Právě autorem poslední jmenované kapitoly je Viktor Palák, a tak byla přednáška po obecnějším úvodu od Miloše Hrocha zaměřena právě na tuto subkulturu a její ziny. Palák zmínil několik pro subkulturu významnějších fanzinů a pak se obšírněji věnoval jedné z nejpodstatnějších (a asi i nejbizarnějších) postav této scény – Laďovi, který je dlouholetým organizátorem ankety o nejlepší metalovou kapelu Břitva. Každopádně všem, kteří přednášku nestihli, ale chtějí se o tématu nejen metalových zinů dozvědět víc, knížku doporučuji.
Další zajímavou přednášku měli členové a členka kolektivu Exarchia z italské Boloně. Představili svou knihu Precarietà nova a pozadí jejího vzniku. Jejich motivací pro její napsání bylo samozřejmě i to, že se prekarizaci obecně věnuje daleko méně pozornosti, než by si podle nich zasloužila. Podle jejich slov jim ale chyběl zejména dobrý kvalitativní výzkum, protože toto téma je příliš citlivé na to, aby ho bylo možné obsáhnout kvantitativně. Proto se i snažili k rozhovorům najít lidi z co nejšíře pojatých sociálních skupin. V přednášce nejdříve přiblížili situaci na své univerzitě, kde se kromě nich, jakožto jediné anarchistické organizace, věnuje právům studentů a studentek několik ,zavedených‘ levicových organizací. Ty mezi sebe často nechtějí pustit nikoho nového, a to byl i případ výzkumu pro tuto knihu, kdy z jejich strany naráželi na různé překážky. Většina přednášky se ale věnovala samotné prekarizaci studentství a jak to dále působí na zbytek města kolem nich. Zajímavé byly například popisy povinných stáží, při kterých musí studenti a studentky (nově i středoškolští!) odpracovat desítky hodin úplně zadarmo a další pak za směšné mzdy, přičemž se u některých oborů ani nedostanou ke své specializaci a ve firmách dělají poskoky. V následné diskusi pak došlo i na srovnávání podmínek na italských a českých školách.“
Slovo zpívané
Kulturní program festivalu odstartovala release party anarchistického zpěvníku A-písnička. Vybrané skladby zahráli Dáša Fon Flaša, Oi Oi Piratoi a Beltza Gorria. Bylo hezky, takže se v Prostoru 39 otevřely okenice, posluchači zaplnili celou ulici a Žižkovem se nesly staré anarchistické písně i současná radikální tvorba. Atmosféra byla příjemná a párty na ulici trvala ještě dlouho po skončení koncertu, takže kolemjdoucí policejní orgáni jen koukali jako vejři.
Mimo to mohli v sobotu přítomní navštívit promítání dokumentu Síť a diskutovat o represích v Rusku, dozvědět se něco o uměleckém projektu Black Isla Mystic Brothers, který vám může přiblížit rozhovor v posledním čísle Existence, nebo debatovat o zkušenostech kolektivů Food not Bombs. A kdo neměl dost, mohl se radovat s ostatními na noční afterparty v Bike Jesus.
Pro ty nejvytrvalejší byl připraven ještě nedělní (přece jen odpočinkovější) program zahájený workshopem dělání zinů.
Marcel: „Neděle často bývá co do počtu účastníků slabší, přesto si překvapivě mnoho lidí nenechalo ujít odpolední přednášku Fridays For Future (FFF), u nás nově vznikajícího ekologického hnutí. Řečníci zprvu velmi obecně přestavili celosvětový vznik FFF v roce 2018 spolu s odkazem na jeho průkopnici, švédskou aktivistku Gretu Thunberg. Poté přednášející ukázali, jak toto rostoucí hnutí ovlivnilo mládež v České republice, která se k hnutí připojila v roce 2019. Velmi stručně tu zazněly principy a důvody stávkování českých studentek a studentů, protože většina posluchačů už FFF znala. Velká část přednášky byla věnována popisu samotného fungovaní FFF, například že čeští studenti mají mezi sebou přes sto členů z různých měst celé republiky. Toto velké množství se musí nějak organizovat. Celé české FFF je striktně nehierarchické hnutí. Tedy v této velké skupině se nehlasuje a musí se vždy dojít ke stoprocentnímu konsenzu. Jak bylo řečeno, hnutí se rozprostírá po celé zemi, FFF tedy využívá ke komunikaci hlavně internetové kanály. K výměně názorů a k organizování společného postupu mladí aktivisté rovněž pořádají setkání, kde vášnivě diskutují. Po této přednášce ostatně také následovala diskuse zúčastněných. Většina se zajímala především o to, jakým způsobem hnutí funguje a jak v praxi probíhá rozhodování. Přišly i velmi zajímavé podněty k diskusi, například ohledně kladení požadavků a zda by se vůbec nějaké klást měly. Další z dotazů cílil na to, jakou má hnutí návaznost na další ekologické organizace a proč jim například neoplácí podporou, jakou samo dostává.“
Celý bookfair pak ve čtyři odpoledne uzavřela diskuse o aktivitách Pražské solidární sítě SOL!S, práci a významu organizování se a odborech. Padaly zajímavé připomínky a několik lidí se rozpovídalo o svých špatných zkušenostech se zaměstnavatelem.
Bezesporu se jednalo o skvělý víkend plný knih, přednášek a zábavy. Nezbývá než se těšit na další ročník.