Neomluvitelné: Idlib a levice

Pouhý den předtím tisíce syrských mužů, žen a dětí obsadily ulice ve více než sto dvaceti městech a vesnicích po celém zbývajícím území, nespadajícím pod kontrolou vlády. Středobodem protestů se stal slogan „Vzdor je naší volbou“.

Demonstrovali za své životy. Idlib je dnes domovem tří milionů lidí, z nichž třetinu tvoří děti. Více než polovina současné populace jsou vysídlení nebo vyhnaní lidé z celé Sýrie. Jejich možnosti uniknout útoku jsou omezené. Hranice jsou uzavřeny a široko daleko není žádná bezpečná oblast. Místní nechtějí být násilně vysídleni ze svých domovů. Na demonstracích mnoho lidí drželo cedule odsuzující prohlášení generálního tajemníka OSN Steffana de Mistury, podle nějž mají být civilisté evakuováni na režimem kontrolované území. Jenže tam jim hrozí, že buď zmizí v mučírnách, nebo budou násilně naverbováni na frontu, jako se to stalo mnohým v minulosti. „Smíření“ v syrském kontextu znamená návrat k podmanění, ponížení a tyranii.

O důvodech demonstrací jasně hovořily transparenty a skandování. Zabránit útoku prorežimních vojsk a jejich podporovatelů. Ukázat světu, že v Idlibu žijí civilisté, jejichž životy jsou v ohrožení. Ujistit ostatní, že tito civilisté nadále odmítají Assadův režim. Ulicemi duněl slogan „As-shaab yurid isqat al nizam“ (Lidé chtějí pád režimu), připomínající počátky povstání. Neprotestovali pouze proti syrskému fašismu, ale také zahraničnímu imperialismu, ruskému a íránskému, podporujícímu diktátora v jeho kampani za vyhlazení veškeré opozice.

Výzvy syrských protiválečných demonstrantů byly znovu hrubě ignorovány západní „protiválečnou levicí“. Namísto volání po konci bombardování nebo podpory obětí války se mnozí nechali strhnout režimní propagandou „války proti teroru“, podle níž je cílem útoku vyhladit militantní džihádisty. Tato mýlka byla v sobotu vyvrácena. Nemocnice Sham ve vesnici Has ve východní části Idlibu byla rozbombardována barelovými bombami a raketami. Nemocnice se nacházela v podzemí v jeskyni, což byl v konečném důsledku marný pokus o ochranu před nálety. Podle Svazu zdravotnických a podpůrných organizací (UOSSM) bylo 6. a 7. září napadeno v Idlibu a v severní části guvernorátu Hamá šest zdravotnických a civilních objektů.

Militantní džihádisti v Idlibu jsou. Někteří sem byli zatlačeni Assadovou armádou. Většinu provincie ovládá Hayaat Tahrir Al Sham (HTS) s desetitisíci bojovníky, donedávna napojená na al-Káidu. Idlib však nelze považovat za baštu al-Káidy, poněvadž velká část obyvatel soustavně protestuje proti přítomnosti HTS a její tvrdé ideologii. Minimálně při pátečním protestu ve městě Idlib pálili bojovníci HTS do davu ostrými, aby ho rozehnali. Dav se k militantům otočil čelem a začal skandovat „shabiha“ (prorežimní vrazi) a „Jolani, táhni“ (Jolani je vůdce HTS).

Mnoho „levičáků“ tvrdí, že mezi třemi miliony obyvatel „nejsou už žádní dobráci“, kteří by zasloužili podporu. Nebo věří, že je přítomnost několika tisícovek džihádistů dostatečným ospravedlněním ke srovnání Idlibu se zemí a kolektivnímu ztrestání jeho obyvatel. Neviditelná většina Syřanů, nepoužívající zbraně k uchvácení moci, je postradatelná. Vybrali si ignoranci vůči lidem, kteří vzdorují všem formám autoritářství a jsou oddáni myšlence budování lepší budoucnosti pro své rodiny, komunity a celou společnost. Představují groteskně zjednodušený bipolární pohled, v němž je možná volba pouze mezi Assadem a al-Káidou, jako by byl tento konflikt a hluboce zakořeněný sociální boj fotbalovým utkáním mezi dvěma týmy. Tým, jemuž fandí, je fašistický (fandí mu proto, že je alespoň sekulární). Je to režim, který zplynovává děti, když spí, provozuje koncentrační tábory, kde jsou disidenti mučeni k smrti, režim, který byl OSN obviněn ze „zločinu vyhlazování“. Kdokoliv, kdo odmítá návrat na území kontrolované Assadem, je vyobrazen jako nepřítel a legitimní cíl útoků. Svoboda, demokracie, sociální spravedlnost, důstojnost, to jsou cíle, o něž mohou usilovat pouze lidé na Západě. Zbytek musí držet hubu a krok.

V tomto zlověstném a rasistickém pohledu na svět je každý vyobrazen jako člen nebo sympatizant al-Káidy. Skutečnost, že se v tomto venkovském konzervativním prostředí nacházejí ženy, které se neoblékají, jak by si přály, nebo musí překonat řadu překážek a ohrožení jejich bezpečnosti, aby se mohly podílet na dění ve veřejné sféře (tak jako to učinily minulý pátek), je předkládána jako důkaz sklonů k terorismu a ospravedlnění k likvidaci. Namísto solidarity s odvážnými ženami Idlibu, vzdorujícími Assadovu režimu stejně jako ozbrojeným džihádistům, bojujícími za překonání hluboce zakořeněných tradičních a patriarchálních společenských mravů, raději podporují stát, který posílá do disidentských komunit milice, aby zde hromadně znásilňovaly a cpaly krysy do vagín svých vězeňkyň. Dehumanizace Syřanů je tak důkladná, že se mnozí zdráhají uvěřit, že mezi chaosem a válečnými štváči mohou být obyčejné lidské bytosti hodné podpory, lidé jako „my“.

Je těžké pochopit, jak může být devastující bombardování prováděné syrským státem a Ruskem v hustě obydlených oblastech, které zahubilo stovky tisíc lidí, ignorováno někým, kdo se prohlašuje za „antimilitaristu“. Zdá se, že životy Syřanů mají hodnotu, jen když jsou mařeny bombami západními. Dnešní „antiimperialismus“ je často využíván jako zástěrka k podpoře totalitních režimů lidmi s množstvím výsad, kteří nikdy neokusili život v diktatuře. Nespokojí se s ignorancí válečných zločinů a dalších masových zvěrstev, obhajují jejich pachatele a popírají, že k nim dochází. Sdílejí konspirační teorie o chemických útocích podniknutých pod „falešnou vlajkou“, často vyrobené ruským státem nebo krajně pravicovými médii, aby ospravedlnily zločiny režimu, který cílí na civilní obyvatelstvo a humanitární pracovníky.

Rohini Hensmanová se ve své nedávno vydané knize Neomluvitelné: Demokracie, kontrarevoluce a rétorika antiimperialismu ptá: „Jak začala být rétorika antiimperialismu využívána k podpoře antidemokratických kontrarevolucí po celém světě?“ Argumentuje, že existují tři druhy „pseudoantiimperialistů“. Do první skupiny řadí ty, co věří, že „Západ musí být ve všech situacích jediným utlačovatelem“. „Eurocentrismus jim neumožňuje vnímat fakt, že i lidé v jiných částech světa mají své zastupitele a že mohou bojovat proti útlaku, ale také utlačovat jiné.“ V druhé skupině najdeme "neostalinisty", kteří „budou podporovat jakýkoliv režim, který je podporován Ruskem, bez ohledu na to, jak vyhraněně pravicový je“. Třetí skupina „zahrnuje tyrany a imperialisty, pachatele válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy a agrese, kteří jakmile začnou čelit sebemenšímu náznaku kritiky ze Západu, okamžitě prohlašují, že jsou kritizováni kvůli svému antiimperialismu".

Aby Hensmanová podpořila své argumenty, přichází s detailním srovnáním skutečného antiimperialismu s pseudoantiimperialismem na příkladech z Ruska a Ukrajiny, Bosny a Kosova, Íránu, Iráku a Sýrie. Ukazuje, jak samozvaní „levičáci“ opakovaně podporovali autoritářské režimy v potlačování lidových bouří, jak šíří protiislámské předsudky, budují taktická spojenectví s fašisty, šíří konspirační teorie a propagandu Kremlu, popírají genocidy a zvěrstva a obviňují jejich oběti. Její kniha je včasnou upomínkou, že příběhy splétané kolem Sýrie, v nichž se rétorika krajní levice podobá rétorice krajní pravice a upřednostňuje geopolitiku nad životy lidí a jejich boji, jsou znakem mnohem širšího neduhu.

Bomby prší na Idlib a pár Syřanů vyhlíží masové solidární protesty po celém světě, které jim zachrání životy. Ti, kteří se prohlašují za „internacionalisty“, je opustili a stáhli se do izolacionismu, nebo ještě hůř, stali se apologety fašismu. Bez vyřešení těchto otázek se budování mezinárodního hnutí proti autoritářství, imperialismu, válce a kapitalismu zdá nemožné. Mezitím můžeme očekávat, že se hrůzy, jež vedly svět k prohlášení „už nikdy víc“, budou dít znovu, znovu a znovu.

Leila Al-Shami

 

Zdroj:

https://freedomnews.org.uk/indefensible-idlib-and-the-left/