O traumatizujících následcích policejního (a dalšího) násilí a o tom, jak jej vstřebat.
Malý průvodce pro politické aktivistky a aktivisty zaměřený na to, jak se vyrovnat s traumatizujícími zkušenostmi před, během a po akci
Ti, co jsou politicky aktivní, se mohou dostat do situací, kdy jsou oni, jejich přátelé či milovaní vystavení represivnímu násilí. Když zažijeme násilí ze strany policie, střet s neonacisty či perzekuci tajnými službami, můžeme si z toho odnést důsledky v podobě úzkostí, dlouhodobého stresu a vnitřního neklidu i tendence se stáhnout ze svých aktivit do izolace. Následky podobných zkušeností nás mohou ovlivňovat i dlouho poté, co viditelné rány na těle zmizí.
Ne každá zkušenost s násilím způsobuje trauma. Dlouhodobé následky způsobuje spíše spojení celé řady různých faktorů. Každý se s násilím vyrovnává svým vlastním způsobem – lidské reakce a hranice snesitelného jsou stejně tak různé jako povahy. Proto musíme respektovat to, že se každý z nás potřebuje s tím, co prožil, vyrovnat jinak, a podporovat se navzájem a snažit se přitom zaměřit na individuální potřeby.
Pokud se tak neděje – například proto, že jsou emoce a strach v naší skupině tabu – lidé, kteří se se svou zkušeností těžce vyrovnávají, často odcházejí ze svých někdejších politických a sociálních kruhů do pasivity.
Jedním z cílů násilí a represe je vyděsit lidi a přimět je cítit se bezmocně proti síle státu. To, že se naučíme zpracovávat strach, úzkost, stres a další negativní emoce, by mělo být nedílnou součástí naší osobní a politické radikální identity.
Teoreticky může trauma způsobit jakákoli náročná situace, ve které se člověk cítí osamělý a bez pomoci. Nedostatek pomoci od přátel a soudruhů potom může mít ještě horší dopad než samotná traumatizující zkušenost.
Následky represe – a to i té psychické – nejsou jen osobní záležitostí jednotlivce. Dotýkají se nás všech. To, co potřebujeme, je být skutečně solidární a podporovat se navzájem.
Znovuprožívání zkušenosti
Nemožnost přestat o události přemýšlet, neodbytné obrazy a myšlenky, „flashbacky“ (pocit, že doslova zažíváte to samé znovu), noční můry.
Vyhýbání se zkušenosti
Zvýšená konzumace alkoholu (příp. dalších drog), odtahování se a izolace od přátel a rodiny, vyhýbání se společným setkáním i všemu, co připomíná zažitou událost, snaha se distancovat od všeho, co se stalo. Změny v jídelních návycích, spánku a sexuálním chování, ztráta paměti.
Trvající rozrušenost
Nespavost, neklid, změny nálad, výbuchy vzteku, problémy se soustředěním, popudlivost, nekontrolovatelný pláč, bolesti břicha, nechutenství, svalové napětí, úzkost, extrémní ostražitost.
Další možné reakce
panické ataky, pocity viny a studu, obviňování sebe sama
neschopnost najít v životě radost, pocity osamění a opuštění, pocit otupělosti, neschopnost dělat rozhodnutí
náhlá skepse k politické angažovanosti a společným zážitkům
pocit nesmyslnosti života
stále čerstvé vzpomínky na to, co se stalo; pocit, že to bude trvat navždy a neschopnost plánovat do budoucnosti
Někdy jsou tyto reakce opožděné a mohou se objevit až po týdnech (a někdy dokonce letech) od události. I tak se ale můžeme naučit, jak s nimi pracovat a vzájemně si s tím pomoci. Jedním z cílů emoční pomoci je začlenit obtížnou zkušenost do života – a přijmout, že může člověka změnit, stejně jako to, že to, co se stalo, není možné odestát. V tom je zásadní, abychom chápali a pamatovali na to, že tento proces každý člověk prožívá odlišně.
PŘED akcí si promluvte o tom, co se chystáte udělat, a řekněte si, jaké máte limity. Vyřešte, kdo vás podpoří v případě nečekaných okolností. Stejně tak vymyslete, kdo vás doprovodí v případě, kdy budete muset z akce odejít. Organizujte se v afinitních skupinách a dávejte na sebe pozor.
PO akci si najděte čas a proberte, co se stalo. Zajistěte prostor pro každého, kdo se dění účastnil a chce o něm mluvit. Umožněte všem promluvit o tom, kde byli, co dělali, viděli, co si o tom myslí a jak se cítí. Díky tomu prožité události všichni lépe pochopíme.
Podporu nemusí potřebovat pouze zranění, ale i lidé na podpůrných pozicích. Ti by si také měli být vědomi svých limitů a toho, že mohou potřebovat podporu.
Nečekejte, až si pro pomoc přijde – snažte se být aktivní a dát jasně najevo, že tu pro něj jste a budete.
Dny po stresové situaci jsou nejlepší příležitostí mluvit a naslouchat. Později už řada lidí o věci nebude mluvit – a ti, kdo si odnesli hlubší trauma, se budou často izolovat.
Dost možná si nejste jistí, co vlastně máte udělat, abyste kamaráda podpořili. Jestli chcete lépe porozumět tomu, proč reaguje určitým způsobem, přečtěte si k tématu traumatu víc. Každopádně je velmi nápomocné už to, že jste na blízku a chováte se jako obvykle, aniž byste dotyčného litovali nebo do něčeho tlačili. Snažte se akceptovat jeho reakce a zajistit, aby se cítil bezpečně a uvolněně.
Mluvit o tom, co se stalo, pomáhá tomu, aby to člověk vstřebal. Povzbuzujte kamaráda jemně k tomu, aby vám vyložil, co cítil, co si myslí, co viděl a zažil.
Buďte dobrým posluchačem. Příliš často tíhneme k tomu, že se snažíme dávat rady namísto toho, abychom se soustředili na naslouchání.
Když se člověk cítí pod tlakem a nucený o něčem mluvit, často to vede k tomu, že se stáhne a vzdálí se vám.
Nezapomínejte na to, že lidé mohou působit během akce naprosto v pořádku, a že se reakce na traumatizující zkušenost projevují se zpožděním.
Když člověk vstřebává bolestivou zkušenost, i každodenní úkony jako vaření, úklid či nakupování mohou být velmi náročné. Pomoc s nimi je velmi podpůrná, ale je důležité, aby nebyla vtíravá a nevtrhávala dotyčnému do soukromí a nezávislosti.
Snažte se nebrat osobně, když je váš kamarád popudlivý a odtažitý – a především kvůli tomu nepřestávejte s jeho podporou. Jedná se o běžné reakce.
Buďte trpěliví. Jediné, čeho dosáhnete, když někomu řeknete „měl by ses z toho už dostat a vzchopit se“, je to, že se navzájem odcizíte.
Poskytování emoční podpory může být náročné. Ujistěte se, že nepřepínáte své síly a že se o sebe dostatečně staráte. Buďte otevření ke svým přátelům a bavte se s nimi o tom, jak se vám daří.
Myslete na to, že jsou vaše reakce normální a že je naprosto v pořádku říci si o podporu. Buďte se sebou trpěliví, dejte si na čas a nesuďte se za to, co cítíte. Stejně jako se nějakou dobu hojí tělesná zranění, ani ta emoční nezmizí hned. Může to být náročné období, ale přejde to.
Bezprostředně po náročné zkušenosti najděte místo, kde se cítíte bezpečně a uvolněně. Pokuste se relaxovat, odpočívat a nechat ostatní, ať se o vás postarají.
Fyzický pohyb pomáhá zbavit se stresu. Procházky, běhání i tanec mohou být větší relax než sezení doma.
Snažte se neizolovat. Běžte za přáteli, kterým věříte.
Velmi běžná reakce na trauma je pocit, že ostatní vše zvládají mnohem lépe. Pamatujte na to, že každý zvládá stres jinak a dává své emoce jinak najevo.
Běžnou reakcí je i vinění sebe sama za to, co se stalo. Pamatujte, že traumatizující zkušenost není vaše vina – vinu nesou ti, co vás zranili.
To, jak silně reagujete, může záviset i na předchozích traumatech.
To, že po zranění (ať už fyzickém či psychickém) cítíte bolest, není slabost.
Přátelé a rodina možná neví, jak vám pomoci. Pokud se vám nelíbí, jak se chovají, mluvte o tom s nimi a požádejte je o to, co potřebujete.
Dát si dobrý čaj či jídlo může být uvolňující, stejně jako masáž nebo horká vana. Pokuste se přijít na to, co vám pomáhá, a dopřejte si to. Mějte na paměti, že alkohol a další drogy mohou zotavování dlouhodobě negativně ovlivnit, i když krátkodobě přinesou zapomnění.
Abyste lépe porozuměli tomu, co se s vámi děje, přečtěte si více textů o traumatu a zotavování z něj.
Z originálu Ein kleiner Reader zum Umgang mit Gewalterfahrungen / Out of Action: Emotional First Aid (https://outofaction.blackblogs.org/?page_id=112) přeložila Lacerta Nigra
Ke stažení ve formátu PDF [zde].