Boje antiautoritářů proti autoritářské levici pohledem ideozločinců.
Dokonce ani informační tisková agentura Ruska nepopírá, že probíhající rebelie proti vládě Daniela Ortegy vyvstala z levé strany politického spektra. Jenže přívrženci autoritářské levice nabádají lidi, aby podporovali „levicové“ vlády bez ohledu na to, do jaké míry zavádějí neoliberální agendu, nebo kolik lidí zavraždí. Věříme, že úpadek levicových vlád napříč Latinskou Amerikou není pouze plodem komplotů CIA, ale také strukturálních nedostatků institucionální levice a samotné vlády. Různí kapitalisté a mocní mají bezpochyby s Nikaraguou své vlastní plány a doufají, že se jim povede využít povstání k jejich uskutečnění. Obyčejní lidé mají však k nepokojům legitimní důvody. Měli bychom identifikovat účastníky povstání, kteří sledují cíle doplňující naši vizi světa bez kapitalismu a státu, abychom je mohli podpořit. Jinak bude se stupňující se brutalitou Ortegova režimu povstání zneužito pravicovými a koloniálními zájmy.
Zatímco studenti řeší, jaké požadavky vznést při vyjednávání s Ortegou, Dissencus Nicaragua zveřejnili španělský překlad textu ideozločinců „Proč nevznášíme požadavky“. Vyjednávání selhalo. Krize se stupňuje. Studenti pokračují v okupacích univerzit, policie v zabíjení a Ortega odmítá abdikovat. V následujícím textu náš nikaraguyský dopisovatel popisuje průběh povstání a poskytuje svědectví z jedné z obsazených univerzit.
Různí hybatelé revolty
Jsem součástí afinitní skupiny, která vytvořila informační webové stránky ve španělštině sosnicaraguareporte.com. Lze na nich nalézt průběh událostí a informace všeho druhu. Je to dobrý zdroj informací, máme dokonce sekci memů! Do dnešního dne bylo během povstání v Nikaragui státem a policií zavražděno 100 lidí, většinou studentů. Na den matek, který se u nás slaví 30. května, byly svolány pochody matek. Strhly všechny rekordy, tolik lidí ještě nikdy neprotestovalo. Průvody napadla policie a mladí sandinisté. Po celé Nikaragui zabili 11 lidí a dalších 79 zranili. Nejsme schopni prodiskutovat vše, co je třeba. Situace se neustále mění, přesto se ji pokusím přiblížit. Uvnitř hnutí panují neshody, zde jsou ty nejnápadnější:
Autovoncado a soukromý sektor
Autovoncado je koalice studentských a komunitních aktivistů nezávislých na Koalici studentů a reprezentantů, která vede se státem dialog. Podporuje generální stávku jako způsob eskalace situace a vyvinutí dostatečného tlaku na vládu, aby přestala zabíjet. Soukromý sektor, který zahrnuje tisíce lidí se spoustou majetku a politické moci proti generální stávce brojí, aby předešel ekonomickým ztrátám. Následkem jsou izolované stávky. Město Masaya například vyhlásilo autonomní generální stávku, která byla brutálně potlačena. Dnes je Masaya nejnebezpečnějším místem v Nikaragui. Jenom za uplynulý víkend zde policie zabila 10 lidí.
Studentské hnutí a Koalice studentů
Mezi Koalicí studentů, která vede se státem dialog a studentským hnutím se vede široká diskuse, ale mnoho studentů cítí, že je Koalice příliš měkká. Koalice se skládá ze studentských aktivistů z celé Nikaragui, kteří vzešli z prvních afinitních skupin na začátku studentských protestů. Nevím přesně, proč mají takovou moc, bude to asi kombinace toho „být ve správnou chvíli na správném místě“ a „stýkat se se správnými lidmi“. Tito lidé se jako první začali označovat za vůdce hnutí. Takže rozhodovací procesy nejsou plně svobodné a vyskytli se případy ústupků za úplatu. Lidé z Koalice studentů jsou ti, kteří vydávají komuniké a plánují akce, a také ti, kteří se nejvíc objevují v médiích. Nicméně ostatní studenti se mohou od Koalice distancovat a uplatnit vlastní metody boje. Koalice je také kritizována za to, že do odpovědných funkcí nedeleguje žádné ženy. V Koalici jsou ale i lidé s podobnou perspektivou jako je ta naše.
Managuacentrismus
Jelikož je hlavní město Managua místem hlavních demonstrací a obsazených univerzit, mají zdejší studenti příliš mnoho rozhodovacích pravomocí a moci. Jenže nejvíce postižená města leží na periferiích, města, která žádné univerzity nemají a domorodci se v nich brání prostřednictvím sítí barikád a generálních stávek. Mezi lidmi z různých měst neexistuje efektivní komunikace, jelikož hlavní strategií je blokovat všechny hlavní silnice a dopravu. V dialogu se státem nemají lidé z nejvíce postižených měst žádné zastoupení. Zde volá několik organizací po samosprávě a samovládě, od níž si slibují decentralizaci rozhodovací moci z Managui.
Feminismus
První a nejvýznamnější kritika vlády a státu zazněla od feministek. Feministky kritizují patriarchální a hierarchickou povahu sandinismu od osmdesátých let. Ve slavném projevu na vrcholu sandinistické revoluce při příležitosti mezinárodního dne žen Ortega prohlásil, že revoluční povinností ženy je dát život další generaci revolucionářů. Ukázalo se, jak revoluce na participaci žen pohlíží. Byly to feministky, kdo kritizoval machistické a náboženské kořeny státu v Nikaragui a po celé Latinské Americe. Byly to feministky, kdo pranýřoval hierarchii v rodině, politice a kultuře. Jsou to zase ženy, kdo neustále opakuje, že válka proti lidu nezačala 19. dubna, ale dávno před tím a její obětí jsou hlavně ženy z venkova a původní obyvatelé Nikaragui.
K otázce kapitalismu
Lidé musí porozumět tomu, že nikaraguyský lid obětovává ekonomickou stabilitu sociální spravedlnosti. Nikaragua byla vnímána jako bezpečný ekonomický ráj pro investory pouze díky centralizované politické moci. Stejně jako jsou vlády jedné strany v Číně nebo ve Vietnamu magnetem pro soukromé investory. Z ekonomické stability Nikaragui, která se budovala deset let, těžila pouze nejvyšší třída. To vytvořilo falešnou atmosféru „pokroku“, „rozvoje“ a „stability“, kterou vláda oslavovala. Ve skutečnosti většina lidí neměla práci a musela pracovat v šedé zóně. V tomto smyslu jsou si aktivisté studentského hnutí nuceni klást otázky: „Dobrá, dokončil jsem studia o co teď? Kde a za kolik budu pracovat?“ Drtivá většina vysokých škol je zaměřena na „protržní obory“ jako obchodní management, strojírenství, výpočetní technika, marketing, turistický ruch a podobně. Studentské hnutí bude muset řešit kapitalismus a neoliberalismus a to, jak se jeho boj prolíná s antikapitalistickým hnutím mimo autoritativní vlády. Podobná diskuse ještě nezačala.
Myslím, že mnoho lidí je zklamáno z mizivé podpory ze zahraničí. Američané se starali, jen dokud sem mohli jezdit na levnou dovolenou. Na mezinárodní úrovni, mnozí z těch, kteří podporují povstání v Nikaragui nejsou příliš kritičtí k vlastním vládám a strukturám. Doufejme, že najdeme způsob jak přimět sympatizanty, aby se sami začali zabývat těmito otázkami. Je pravda, že se na nás nahlíží jako na „legitimní“ hnutí požadující „demokracii“ (ať už to znamená cokoliv). Pokud uspějeme, uvidíme, kolik zemí podpoří naše úsílí o decentralizaci, autonomii a kolektivizaci. Budou nás Spojené státy podporovat, až si uvědomí, že směřujeme víc doleva? Vytvoří autoritativní vláda podmínky pro radikálnější politiku? To jsou dlouhodobé cíle. Ortega se bude držet moci, ať to stojí, co to stojí. Raději budou vládnout zničené zemi, než aby odstoupili tak, aby zůstala stabilní. Myslím, že atmosféra je již prosycena diskusemi na téma „politické participace“ a role „politiků“, „voleb“, „státu“, „policie“. Je to příležitost utvořit nové lokální koncepce. Po všem tom, co bylo ztraceno, po tom co byla celá města spálena na prach a děti popraveny v jejich ulicích, nespokojíme se s málem. Ať už přijde jakákoliv vláda, bude muset dělat politiku zcela jinak.
Mám pocit, že zkoušíme všechno ze všech možných úhlů a bude to lid, kdo rozhodne, co nejlépe odpovídá jeho potřebám. Útočíme na státní moc ze všech stran. Jedny jsou víc „institucionální“, „demokratické“ a „legitimní“, než ty druhé, navzájem se však doplňují. Naneštěstí nevíme, jestli kráčíme vpřed anebo zpět. Víme jen, že se vláda v zájmu přežití dopouští jakéhokoliv zoufalství a den za dnem má méně a méně podpory. Jak praví přísloví, El que no critica a su gobierno, no quiere a su madre; ti, kteří nekritizují svou vládu, nemají rádi své matky.
Za zdmi univerzity
Týden jsem se účastnil akcí na podporu okupace Universidad Nacional Autonoma de Nicaragua (UNAN). Nejprve jsem byl varován, ať do areálu univerzity vůbec nevstupuji, že by mě mohli identifikovat infiltrátoři a venku mě pronásledovat. Později se však atmosféra uklidnila a mohl jsem dovnitř. S asi 30 000 studenty je UNAN největší veřejnou univerzitou v Nikaragui. Studenti ji okupují od 8. května. Každý větší vchod blokují dvě barikády. Každý vchod střeží nejméně patnáct studentů vyzbrojených typickými „samodomo minomety“. Můj kontakt Guadalupe mě poradil, „Obleč se jako zdravotník a vezmi s sebou nějaký zdravotnický materiál, kdyby tě náhodou někdo sledoval. Medici jsou nejméně podezřelí.“
Vstoupil jsem hlavní branou Porton do areálu a poprvé se setkal s Guadalupem. Je „druhým nejvyšším“ na obsazené univerzitě a zasedá ve výboru reprezentujícího studenty v dialogu se státem. Organizace uvnitř UNAN zahrnuje studenty různých oborů, kteří určují priority a odpovědnost. Toto vedení vyvstalo během prvního týdne okupace a ostatní ho odsouhlasili. Každá budova má určitou autonomii a v případě útoku může fungovat jako samostatná jednotka bez shora nařízených rozhodnutí od vedení okupované univerzity. Úkoly byly stanoveny dobrovolnou asociací. Pracuje se na směny, takže si každý může odpočnout. Mezi hlavní úkoly patří: obrana barikád, distribuce darů, jídla, úklid, zdravotní hlídka, komunikace a spolupráce s dalšími subjekty.
Je důležité zmínit, že organizace uvnitř obsazené univerzity vznikla spontánně. Nenásledoval se žádný předpřipravený model. Tenhle způsob organizování byl nejvíc efektivní, participativní a demokratický. Mějme na paměti, že Nikaragua nemá žádné „occupy hnutí“ ani nic podobného, co by pomohlo nastínit způsob sebeorganizace. Jediným známým politickým modelem jsou hierarchické politické strany a nevládní organizace. Mezi barikádami platí následující pravidla: každý používá přezdívku; na focení nebo natáčení zapomeň; pokud píšeš sms namiř telefon dolů, aby to nevypadalo, že fotíš. Používání přezdívek je v Nikaragui celkem běžné a vychází většinou z nějakého fyzického specifika, například La Flaca (hubeňour), El Gordo (tlusťoch), El Negro (černej), La Zorra (liška), El Chino (číňan), El Chele (bledá tvář), El Gringo (amík).
Guadalupe potvrdil mou identitu a začala exkurze po kampusu. Většina muchachos byla zaneprázdněna obsazováním strojírenské univerzity UNI, takže na UNAN byl klid. Navečer policie s mladými sandinisty napadla UNI, zranila 30 studentů a jednoho zabila. Blížíme se k fakultě geologie, která se proměnila ve zdravotní středisko. „Tohle je jedna z nejnovějších budov univerzity a my ji bráníme, protože ji chceme v budoucnu využívat pro vzdělávaní.“ Místnosti jsou plné zdravotnického materiálu a na chodbách spí mnoho studentů ve spacích pytlech. „To jsou muchachos po noční směně na barikádách. Během dne spí tady. Všichni nejsou z UNAN, jsou tu i lidé ze sousedství, kteří se bojí jít domů.“ Chodby jsou temné a tiché, ale vše je čisté a uspořádané. Jsou zde úklidové party, studenti pravidla znají, vědí kam mohou vstoupit a kam ne. „Tenhle barák musíme ubránit, je to fakulta geologie. Střežíme diamanty a meteority, které mají cenu tisíce dolarů, chceme je ušetřit pro budoucí generace jako studijní materiál.“ Pod ochranou je celá univerzita. Na zdech nejsou žádná graffiti. Učebny jsou uzamčeny. Jídelny v areálu fungují na běžné komerční bázi, studenti nechtějí poškodit drobné podnikatele. Opouštíme geologii a míříme do haly, která se proměnila ve sklad potravin a kuchyni. Tuhle zónu vede Aymara. Spravuje sklad potravin a zaznamenává veškerou potravinovou pomoc, která sem proudí. Jídlo a suroviny roznáší tam, kam je potřeba.
Co jíte?
„Fungujem na Gallo Pinto“ (rýže s fazolemi, nejoblíbenější jídlo v Nikaragui). „Nejíme v daný čas. Pokud mají muchachos hlad a nechtějí opustit pozice, jídlo jim pošleme. Každý den musíme navařit čtyři chody pro čtyři sta lidí.“ V Nikaragui se snídá rýže s fazolemi, obědvá rýže s fazolemi a večeří Gallo Pinto. Aymara mě ukázala sklad. Dostatek jídla pro všechny na celé měsíce, které posílají lidé z celé země. Zastavujeme se u obrovské hromady kompostu. „Vidíš tu hromadu jídla? Je otrávené. Někdy nám posílají banány napíchané jehlama, nebo chleba napuštěný jedem na krysy. Všechno co přijde musíme dvakrát kontrolovat. Proto preferujeme konzervy.“ „Dokázali jsme taky zprovoznit pět náklaďáků a jeden traktor, které využíváme na univerzitě i mimo ni.“
Každá zóna má svůj autonomní sklad potravin, zdravotní středisko a dílnu na výrobu molotovů. Každá budova má svého delegáta a je schopna se samostatně bránit. Dva dny před mým příjezdem, ozbrojený muž na motorce rychle projel kolem barikád a na studenty několikrát vystřelil. Studenti ho sundali „minometem“. Než se k němu seběhli, stačil zneškodnit svůj telefon. Při převozu do nemocnice zemřel. Byla to podivná událost. Muž na motorce podcenil obranyschopnost studentstva. Proč útočil sám? Myslel si, že zastřelí pár studentů a ujede? Kdo ví. Podobné útoky se většinou odehrávají v noci. Je potřeba si uvědomit, že areál má rozlohu městské čtvrti, se stovkou budov, učeben, úseků, sportovišť. Má šest různých vjezdů. V zájmu efektivní obrany jsou zde předsunuté barikády, které vytváří nárazníkové pásmo.
Na rozdíl od polytechniky se UNAN nemůže při obraně spolehnout na lidi ze sousedství. V tomto smyslu je zranitelnější. Nachází se v La Colonia Miguel Bonilla, líhni ortegistů. Tahle čtvrť byla vystavěna v osmdesátkách během sandinistické revoluce. Bydlí zde většinou policajti, vojáci a oficíři. Původně tu byla jedna z velících kasáren Somozovy diktatury. Během revoluce byla zkonfiskována a bydlení zde našli studenti, policajti a další občané. Proto většina zdejších silně podporuje ortegovu vládu, v jejich očích je to vláda revoluční. Ortegovi odpůrci v La Miguel Bonilla musí dávat bacha. Některým se už jejich politický postoj vymstil. Bydlí zde také bývalí funkcionáři z UNAN, kteří na univerzitě udržovali a institucionalizovali Ortegův vliv. Mezi univerzitou a La Colonia Miguel Bonilla se tedy tyčí nejpevnější barikáda. Odtud přichází nejvíc útoků, ze čtvrti kde odpočívají Ortegovi muži.
Čeho chcete dosáhnout?
„Chceme autonomii univerzity, kompletní restrukturalizaci UNEN (celostátní studentská asociace) a akademického senátu. Každým dnem, který zde strávíme, zasíláme všem v Nikaragui vzkaz, jak daleko jsme schopni zajít v poskytnutí kvalitního vzdělání pro naši generaci a generace následující.“
Co pro vás autonomie znamená?
„Znamená to, že profesoři nebudou propouštěni z politických důvodů. Znamená to dostupné vzdělání pro všechny, ne jen pro sandinisty. Znamená to zbavit se vlivu Ortegovy strany na univerzitu. Znamená to studovat věci na kterých záleží. Středobodem vzdělávání musí být studenti, ne ortegisté. A to neplatí jen pro univerzity, ale i pro střední a základní stupeň.“
Zarazilo mě, že v areálu je stále oficiální ochranka. Guadalupe mě to objasnil: „Je to soukromá ochranka najatá univerzitou, nechtějí ztratit práci a tak tu jsou. Pomohli nám s identifikací infiltrátorů, jsou to oči a uši navíc, jsou na naší straně.“ Na vysvětlenou, ochranka univerzit v Nikaragui je asi nejhůře placený job, flek bez pravomocí a odpovědnosti vytvořený pro nezaměstnané revolucionáře.
Jaké poselství máš pro studenty celého světa?
„Doufám že inspirujeme studentstvo k okupacím jejich univerzit a k budování takových univerzit, jaké si přejí. Důležité jsou také dobré vztahy se sousedstvím. Díky nim můžete do záležitostí zapojit širší komunitu a vybudovat solidaritu.“
Zdá se, že si studenti z UNAM, které jsem potkal a s nimiž jsem promluvil, vybudovali pevné pouto, založené na solidaritě, která přesahuje genderové stereotypy a třídní původ. Vypadají, jakoby chtěli jeden pro druhého položit život a zachránit budoucnost, v niž věří. Strávili víc než tři týdny stavěním barikád, plánováním, společným soužitím, vzájemnou ochranou. Navždy mění to, co znamená být studentem v Nikaragui. Co přijde dál? Zasáhnou v Nikaragui další síly, které udrží, nebo posílí neoliberalismus? Nebo se povstání rozšíří a svrhne Ortegův režim?