Šestý ročník anarchistického knižního festivalu je úspěšně za námi.
Už když se konal první ročník Anarchistického festivalu knihy, kterému zainteresovaní neřeknou jinak než „bukfér“, bylo jasné, že jde o akci, v níž je třeba pokračovat a která má potenciál přilákat velké množství návštěvníků a stát se jednou ze stěžejních akcí v kalendáři místních antiautoritářů. A tak jsme se mohli již šestým rokem setkat v přítomnosti podvratné literatury na festivalu s bohatým programem.
Letošní bukfér se konal v sobotu 19. května v prostorách Eternie na pražském Smíchově. Vedle distribuce (nejen) anarchistických tiskovin bylo na programu množství přednášek, diskusí, promítání. Nechyběl ani kulturní program, bylo zajištěno občerstvení a nezapomnělo se ani na rodiče s dětmi. Ale vezměme to pěkně popořádku.
Publikační žeň
Festival byl zahájen v deset dopoledne, od kdy byla připravena část stánků ve speciálně vyhrazeném prostoru a další postupně přibývaly. Začneme sebeprezentací, tedy distribučním stánkem Nakladatelství Anarchistické federace, který představil bezesporu nejbohatší publikační aktivitu v rámci místního anarchistického hnutí. Důraz jsme položili na ten den vyšlé tituly, mezi nimiž se skvěla zejména kniha Vadima Damiera Ocelové století, zatím neobjemnější titul, který jsme kdy vydali. Další prezentovanou novinkou byl (jak se následně ukázalo absolutní „trhák“) Páskové a chuligáni od Romana Laubeho. A ve stejné edici to pak byly ještě životopisné poznámky o Erricu Malatestovi od Vernona Richardse a Paralelní svět v barvě z pera Mikoly Dziadoka. Posledně jmenovaného jsme také pozvali, aby přítomné na jedné z přednášek seznámil se svou knihou a svým pobytem v běloruském vězení. Vedle novějších i starších čísel anarchistické revue Existence a publikací z předešlých let jsme nabízeli černo-rudé vlajky, tašky s originálním linorytem, benefiční doutníky od kubánských anarchistů a nechyběl stejně jako v loňském roce benefiční bazar tiskovin. Do stánku jsme vzali i zbrusu novou publikaci nakladatelství Triáda – soubor textů Jana Tesaře z let 1968–1980, nazvaný Co počít ve vlkově břiše. Historika Jana Tesaře mnozí z nás znají díky jeho fenomenální publikaci Česká cikánská rapsodie o černém partyzánovi Josefu Serinkovi, nebo možná četli rozhovor, který jsme s ním pořídili pro revui Existence (4/2013). Tehdy Jan Tesař řekl: „Máme k sobě blíž, než si asi myslíte.“ Ano, a dokladem toho je i jeho nová kniha. Vřele doporučujeme (ostatně nakladatelství Triáda s radostí kvitovalo fakt, že z pěti výtisků, které jsme na bukfér vzali, se jich prodalo sedm).
Prostor jsme sdíleli společně s feministickým zinem Drzost, který se už mohl pochlubit druhým číslem a nabízel tašky a taštičky s tematickými potisky. Na opačné straně jsme sousedili s kamarády ze Sdílených domů, kteří formou letáků a nabídky DVD s filmem To je náš dům! prezentovali projekt, kolem nějž se sdružují.
Svou premiéru na festivalu mělo nové samosprávné a nekomerční nakladatelství Neklid. To zde distribuovalo svou čerstvou knížku od Bini Adamczakové Komunismus (nejen) pro děti. Vedle toho nabízelo knihy oficiálních nakladatelství blízké našemu hnutí, například Dluh od Davida Graebera nebo nedávno v sociologickém nakladatelství SLON vydanou knihu Arnošta Nováka Tmavozelený svět, na kterou jsme upozornili v poslední Existenci.
Zájemci o literární počiny různého druhu si přišli na své u stánku undergroundového Nakladatelství Pravěk, které pomáhá v duchu DIY začínajícím autorům s jejich díly na svět. Ti, které zas zajímá historie českého anarchistického hnutí, si jistě našli cestu ke stolku Historického spolku Zádruha.
Své propagační, popřípadě benefiční materiály prezentovaly mnohé aktivistické skupiny a kolektivy, například Anarchistický černý kříž, iniciativa Limity jsme my, Kolektivně proti kapitálu či pražská solidární síť SOL!S. Nechyběl stánek věnovaný právům zvířat. A u stolu Iniciativy Ne rasismu! bylo k rozebrání čerstvé české vydání levicového časopisu pro mládež Ulice z cukru.
Z oficiálních nakladatelství bylo zastoupeno Rubato či Broken Books, které zde představilo novou knihu Radikalita lásky od Srecko Horvata. Prezentoval se zde také nezávislý kritický čtrnáctideník A2 a byli tu i zástupci ze zahraničí, například DAFuQ, což je vídeňská anarchoqueerfeministická síť. Své knihy (např. novinku Worshiping Power: An Anarchist Viev of Early State Formation) nebo nástěnný kalendář věnovaný historicky proslulým ženám-anarchistkám zde nabízel Peter Gelderloos, který byl také jedním z přednášejících. V rámci jeho návštěvy Prahy jsme se s ním domluvili na vydání českého překladu jeho práce Anarchy works.
Přiléhající menší místnost byla okupována distrem z pražského infoshopu Salé, které velmi záslužně zprostředkovalo mnoho cizojazyčných titulů od anglického kolektivu Active Distribution. Zapatistické distro zde nabízelo výrobky z chiapaských ženských družstev či zapatistickou kávu a grafická dílna Černá ruka zase plakáty a grafiky od mexických dílen a umělců. Nutno dodat, že bylo opravdu z čeho vybírat, i když plakáty mohly být pro některé návštěvníky přece jen cenově nedostupné.
A ještě jeden zajímavý titul byl letos na bookfairu k sehnání. Dole u výčepu si na stolku u zdi rozložil výtisky knihy 44 známek punku její spoluautor Vítek Formánek. Knihu spolu s Evou Csölleovou připravili z rozhovorů s kapelami svého srdce, od The Damned přes Oi Polloi až třeba po dánské The Zero Point. Fajn čtení za vlídnou cenu. Pokud jste to prošvihli, kniha je k sehnání na www.petrklic.info.
Přednášky
Kromě místnosti se stánky přítomné asi nejvíc lákal sklepní prostor, a to nejen kvůli baru, ale zejména proto, že právě sem byly situovány hlavní přednášky festivalového dne. Požádali jsme návštěvníky několika z nich, aby nás seznámili s jejich obsahem.
Jana: „Už od první přednášky bylo zřejmé, že letošní program se mimořádně vydařil. Lidé z pražské solidární sítě SOL!S představili svou činnost, hovořili o různých solidárních sítích v zahraničí nebo o rozdílu mezi solidárními sítěmi a odbory. Posluchači se tak mohli dozvědět, že zejména pro lidi bez smlouvy nebo pro cizince je výhodnější obrátit se na solidární sítě, jelikož na rozdíl od oficiálních odborů fungují na bázi přímé akce, solidarity pro každého, demokratického rozhodování a bez zbytečné byrokracie. Aktivita solidární sítě také musí vycházet přímo od lidí, kteří se na skupinu obrátili. Po přednášce následovala podnětná diskuse. Protože však tato přednáška začínala už v 11.00 (a celý program zahajovala), nedostavilo se na ni žel moc lidí. Můžeme však doufat, že se posluchači inspirovali ke spolupráci se solidárními sítěmi nebo k zakládání podobných projektů.“
Aleš: „Přednáška anarchisty, který na bookfair dorazil z německy mluvících končin, se zabývala moderní anarchistickou teorií – a ač šlo o ,akademické‘ téma, prezentace byla velmi srozumitelná a přístupná i návštěvníkům a návštěvnicím, kteří se v politické teorii nijak zvlášť neorientují. Prezentující ve svém příspěvku Postanarchismus. O obnově anarchistické teorie stručně vysvětlil, co znamená předpona post- a že nejde o negaci anarchistické teorie ,staré školy‘ (tedy např. děl Bakunina nebo Kropotkina), ale spíše o její doplnění, rozvinutí a přemýšlení nad věcmi v kontextu 21. století, kdy je potřeba velké množství dříve platných pouček přeformulovat. Velká část přednášky byla věnována úvahám nad tím, že anarchistické hnutí je ,plné‘ různých paradoxů a jednotlivé anarchistické směry často hlásají diametrálně odlišné přístupy (např. radikální ekoanarchismus vs. anarchistické směry, které v technologiích vidí emancipační potenciál, individualistický anarchismus vs. anarchosyndikalismus apod.), ale že nejde o ,nedomyšlenost‘ anarchistické teorie (jak jí to často vytýkají např. marxisté), ale o její integrální součást – právě z těchto pnutí často plynou nejinspirativnější myšlenky a činy. V následné volné diskusi s přednášejícím přítomní probrali mimo jiné roli státu ve společnosti a jak se přístup anarchistického hnutí k němu měnil v historii. Přednáška i diskuse proběhla v angličtině, zájemcům a zájemkyním byl samozřejmě k dispozici simultánní překlad.“
Martin tutéž přednášku o postanarchismu hodnotí po svém: „Při debatách po třetí hodině ranní se někdy ukazuje, že anarchistická teorie co do premis a závěrů poněkud ustrnula v 19. století a obtížně reaguje na otázky, jež vznáší současnost. K velké radosti všech aktivistů, kteří by nad sedmým pivem zatoužili pouštět se do politických debat, se tento problém snaží vyřešit postanarchismus, myšlenkový proud, který na klasické anarchistické ideje pohlíží optikou takových velikánů postmodernismu, jako jsou Jacques Lacan nebo Jacques Derrida. V kontextu třídního boje se jedná o velmi rafinovaný tah, neboť militant vyzbrojený derridovskými postuláty se stává v diskusi vskutku neporazitelným (zvláště pokud i jeho oponent má za sebou oněch sedm piv). Přednášející, anarchista z Německa jménem Jens, který na dané téma píše doktorskou práci na univerzitě v Jeně, předestřel tuto problematiku v celé šíři a svůj výklad doplnil názornými grafickými ilustracemi; následně však, stižen žaludeční nevolností, musel svoji řeč předčasně ukončit, aniž by na sebou samým položené otázky odpověděl. Oblast postanarchismu tak zůstává otevřena dalšímu bádání.“
Cecílie: „To, že vězení stojí za hovno a že zastávat se týhle instituce můžou jen pokrytci, je jasný. A je úplně jedno, jestli režim otevřeně vyhrožuje takovejma represema a sankcema, anebo se tváří jako ten nejspravedlivější z možnejch (co si budem povídat, od dob, kdy chudák ukrad kus žvance a šel sedět a boháč pro zábavu někoho zmrzačil a trestu se vyhnul, se toho nikde moc nezměnilo). Ještě horší je to, když se režim zbavuje názorovejch protivníků – když jde o politický vězně. A vůbec mimo tyhle kategorie jako by byl proslulej Lukašenkův svět zvanej Bělorusko. Tam zavřou pomalu každýho druhýho, a každá protivládní opoziční činnost má hodně reálnou šanci skončit navlíknutím pruhovanýho mundúru. Anarchista Mikola Dziadok, kterej z Běloruska pochází, to všechno poznal na vlastní kůži. Jeho odboj proti režimu skončil v jednu chvíli tím, že ho zavřeli a v rámci těch jejich děsně demokratickejch zákonů ho mohli držet vlastně neomezeně dlouho. I Lukašenko si ale hraje na volby, a tak dal před těma posledníma politickejm amnestii. Z čeho se tak dostali, o tom napsal Mikola knížku a připravil sérii přednášek, s kterejma objíždí svět. Běloruskej penitenciární systém je byrokraticky promakanej a neformálně doslova vražednej (funguje v něm například kastovní systém, kterej člověka v důsledku může dohnat k sebevraždě nebo z něj udělá trosku – prostě tam najdete koncentráčnický musulmany, o kterejch se tady píše v historický literatuře). Z Mikolova věcnýho, na fakty zaměřenýho popisu šel mráz po zádech. (Abysme teda byli přesný, mundúry tam nemaj zrovna pruhovaný – přece jen udělali v týhle sféře pár reforem.) Jo, z tý zmíněný prezidentský amnestie vyplývá, že zveřejňování toho, co a jak se v běloruskejch věznicích děje, si tamní moc nepřeje. Takže obrovskej dík a respekt Mikolovi, že to dělá. A knížku si samozřejmě pořídím.“
Emil: „ Na přednášku, která probíhala v režii již dlouhodobě fungující skupiny Kolektivně proti kapitálu (KPK) od dvou hodin, jsem dorazil s malým zpožděním a s překvapením zjistil, že už si nemám ani kam sednout. To už se mluvilo o situaci na českém pracovním trhu, kde díky nedostatku pracovní síly dochází k růstu mezd. Padla zmínka o roli integrovaných odborů a byla vyvrácena hláška ,čím hůř, tím líp‘, jelikož nefunguje žádné pravidlo, které by dokazovalo, že když jde kapitálový cyklus dolů, pak jde ten proletářský nahoru. Od obecnějšího se ale v další části přednášky přešlo k aktuálním bojům na pracovištích, konkrétně ve zdravotnictví, a poučením a poznatkům, které se z nich podařilo vyvodit. Postupně byly rozebrány otázky vztahu sebeorganizace k odborům, organizace uvědomění a nakonec metody boje a jeho politizace. Bylo vyzdviženo několik důležitých bodů – jednak to, že pracující zohledňují své vlastní potřeby a nenechají se zaplést do pohádky o ,spoluzodpovědnosti‘, a pak to, že své požadavky odvozují od své aktuální síly, a nakonec skutečnost, že samotný jejich boj změnil jejich vnímání řady aspektů života v kapitalismu. Poučením tedy je, že se dají vést úspěšné boje i za drobné věci, které otevřou lidem oči, aby si uvědomili svou moc. KPK svým vstupem opět přesvědčili, že odvádí kus dobré práce v mapování a analýze třídních střetů.“
Aleš: „Přednášející – aktivní účastník antifašistických bojů, které se za oceánem v poslední době odehrály – popsal některé z konfliktů (mimo jiné ten v Berkeley, kde antifašisty a anarchisty tvořený black bloc v únoru loňského roku ,zrušil‘ přednášku fašisty Milo Yiannopoulose na tamním kampusu), které se odehrály od zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Zaměřil se také na některé zvláštnosti a specifika (neo)nacismu a (neo)fašismu v USA – například na fakt, že hnutí alt-right nemá problém hlásat nenávist k imigrantům, ačkoliv v podstatě celá současná americká společnost je imigranty tvořena a skutečných původních obyvatel na kontinentu už moc nezbývá. V následné diskusi přítomní s přednášející rozvedli například souvislost materiálních podmínek a fašizace společnosti nebo aktivity skupiny Redneck Revolt, která se snaží právě s tématem ,bílé spodiny‘ (o které se v souvislosti se zvolením Trumpa a fašizací americké společnosti často hovoří) pracovat.“
Tonča: „Co s tím můžeme dělat? ptala se mě kamarádka, když si připravovala školní referát o důsledcích globálního oteplení. A tak jsme spolu jely na Anarchistický knižní festival, kde si poslechla přednášku kolektivu Limity jsme my. Znova se tam ujistila, že ti, co mají největší podíl na fatálních změnách klimatu, jsou vlivní kšeftmani a jejich političtí poskoci, kterým bude jen těžko někdy moct říct přímo do očí, co si myslí. Navíc se ale dozvěděla jednu důležitou věc: že se všichni tihle dobře situovaní ignoranti snaží nebýt se svým špinavým podnikáním příliš na očích, a že s tím tedy něco dělat můžeme. Nezáleží na věku, zkušenostech, bydlišti atd. Záleží na solidaritě s životním prostředím a lidmi, kteří jsou na něm bytostně závislí. Můžeme tohle téma denně zviditelňovat, až nebude možné ho ignorovat nebo marginalizovat. Až všechny ty uhlobarony a spol. donutíme přestat ničit životy i budoucnost. Stačí se aktivně zapojit do hnutí za klimatickou spravedlnost, tady v Česku konkrétně do činnosti kolektivu Limity jsme my. Členka tohoto kolektivu to na bookfairu vysvětlila jasně, přehledně a s dostatečným entuziasmem, takže na letošním klimakempu se nás sejde určitě o dost víc než loni. Dodejme snad jen, že klima je prostě dalším ze všech pádných důvodů, abychom změnili systém.“
Martin: „Na přednášce amerického autora Petera Gelderloose se sešlo mnoho lidí, což není s podivem, neboť se jedná o jednoho z nejplodnějších a nejvýraznějších spisovatelů v dnešním anarchistickém hnutí. Vydal řadu knih, mj. např. Anarchy Works, v níž na řadě konkrétních příkladů dokazuje, že bezstátní, horizontálně organizovaná společnost je možná a uskutečnitelná, anebo How Nonviolence Protects the State, kde polemizuje s pacifistickým přístupem k řešení sociálních a environmentálních problémů dneška. Jeho poslední kniha Worshipping Power, kterou v Praze osobně představil, je historickou analýzou okolností vzniku a existence různých forem státního zřízení. Věnuje se tak tématu, jehož se autor dotkl už ve svých dřívějších knihách, zachází ale víc do hloubky a také je ve svých závěrech mnohem radikálnější. Především, jak tvrdí, je třeba přestat o státu uvažovat jako o možném nástroji lidské emancipace. Přestože je dnes státní zřízení na světě všudypřítomné a život společnosti si bez něj takřka nedovedeme představit, ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o nástroj sloužící akumulaci moci, který – ať už na sebe bere jakkoli přívětivou podobu – vždy nevyhnutelně směřuje k potlačení práv jedinců i skupin a omezování rovnosti a autonomie. Peter Gelderloos je nejen brilantní radikální myslitel, ale také skvělý spisovatel a řečník, který své texty nepřetěžuje přílišným množstvím akademického výraziva a je tak srozumitelný i většinovému publiku. Proto ti, kdo přišli na jeho přednášku, jež se nakonec vyvinula v příjemnou neformální diskusi, jistě odcházeli spokojeni. Dobrou zprávou pro ně i pro všechny ostatní je, že snad už příští rok se s dílem Petera Gelderloose budou moci v překladu setkat i čeští čtenáři.“
Program festivalu byl opravdu bohatý a člověk si také občas potřebuje od vší té intelektuální aktivity odpočinout, takže jsme se ani všech přednášek nezúčastnili. A tak nám žel uteklo povídání o represích proti anarchistům a antifašistům v Rusku i hřeb večera – přednáška Robina Yassin-Kassaba o válce v Sýrii. Minuly nás i večerní besedy na půdě Eternie – představení magazínu Hledání ulic z cukru a prezentace knihy Komunismus (nejen) pro děti.
Další program
V promítací místnosti měli návštěvníci festivalu možnost zhlédnout filmy To je náš dům! (o fungování německé sítě solidárního bydlení Mietshäusersyndikat), Bullfight, Za uhelnou oponou nebo dokument o antifašismu v USA. Dále se tu konaly diskuse navazující na proběhlé přednášky.
O hudební stránku festivalu se na půdě Eternie odpoledne postarali akustičtí Dimitar a Kopec šišek. Večer po skončení přednášek rámusili už ve sklepních prostorách Johnny Násilník, Jungiez & Edosh, Frau Frankenstein und Spullboy, Sharpen your Fringe, Massola a DJ’s Eldatel & Domie.
Půdní prostor byl jinak po celý den vyhrazen zejména dětem, které zde měly svůj koutek a mohly se po libosti vyblbnout a umožnit tak svým rodičům ochutnat také něco z programu bukféru. Jedinou nevýhodou (ale spíš pro dospělé než pro děti – těm energie nechyběla) bylo, že se s dětmi muselo až do nejvyššího patra budovy. Zábavu dětem přislíbilo zpříjemnit mj. interaktivní divadlo s Karlovo a Jaromírovo pohádkou.
Vedle pobíhajících i batolících se dětí tu probíhaly různé workshopy, kupříkladu sítotiskový v režii kolektivu Punx23.
Schodiště Eternie zdobila výstava současné mexické grafiky a plakátů nazvaná „Autonomie je život, podrobení je smrt“, která představovala směs různých mexických tradic, dílen a autorů – kolektivu Escuela de cultura Popular de los Mártires del 68, studia Grafica de Lucha, projektu Assembly of Revolutionary Artists of Oaxaca nebo chilské umělkyně Beatriz Aurora.
Samospráva
Organizace festivalu, jak se zdálo, šlapala, jak má. Každý, kdo se chtěl nějakým způsobem aktivně zapojit, měl příležitost. Nedocházelo k žádným vážným zádrhelům v průběhu programu. Snad jen mohlo být zajištěno víc míst k sezení pro přednášek chtivé posluchače. A tak jediným „nedostatkem“, který se dal s klidem přečkat, byl jen vydýchaný vzduch v sále se stánky.
Občerstvení zajišťovaly dva bary nebo samoobslužná benefiční kombucha různých příchutí. Na dvoře Eternie byla zřízena veganská kuchyně, nabízející vynikající „kebab“, burgery, sladké i slané palačinky, různé dezerty a další pochoutky, při jejichž produkci netrpěla žádná zvířata.
Na stole sousedícím s kuchyní mohl každý podle svého uvážení přispět na náklady spojené s pořádáním bukféru. Také zde byla k dispozici vytištěná brožura festivalového průvodce, kde byly vedle programu anotace jednotlivých přednášek, představení dister či knižních novinek Nakladatelství AF. To vše doplněno texty o mexickém kolektivu Escuela de cultura Popular de los Mártires del 68, o Omaru Azizovi a budování samosprávných autonomních komunit v Sýrii a o historii publikování na pozadí vývoje technologií v této oblasti.
Je škoda, že se ani letos nerealizovalo to, co známe z některých zahraničních bukférů, tedy prezentace anarchistických publikací přímo na ulici tak, aby k nim měl možnost přičichnout i náhodný kolemjdoucí. Akce se opět zúčastnilo několik stovek lidí. Tři sta se jich tu jistě mohlo otočit. V takovém prostoru a v průběhu celého dne se však počty návštěvníků velmi špatně odhadují. Festival, který je skvělým příkladem anarchistické sebeorganizace, potvrdil svou důležitou roli v oblasti setkávání a sebevzdělávání. Se zájmem o samotné knihy už to bylo ale o krapet horší, když vezmeme v potaz, že například Ocelového století, které v letošní anarchistické nakladatelské činnosti vyčnívá kvalitou obsahu i formy, se rozebralo pouhých 18 kusů. Nechybí zrovna vám?