Kritická diskuse s anarchisty o ozbrojeném boji v Rojavě – 3. část

(Třetí pokračování rozhovoru s anarchistickou partyzánskou skupinou IRPGF, jehož první část najdete ZDE a druhou ZDE.)

Vzhledem k tomu, že spojenectví mezi kurdskými a americkými silami pravděpodobně nebude trvat neomezeně nebo umožňovat radikální projekty v Rojavě, jaké mohou anarchisté zaujmout pozice v tomto boji? Můžete si udržet autonomii vzhledem k rozhodnutím učiněným ostatními v Rojavě, kteří se podílejí na této alianci?

Slovo „aliance“ je zde velmi zavádějící, je to silné a implicitní slovo. Spojené státy a jejich koaliční spojenci z úplně nesouvisejících politických a ekonomických důvodů provedly eliminaci ozbrojené skupiny (Daesh), které se musí bránit samotná Revoluce a kterou by YPJ/G chtěla také vymýtit. YPJ/YPG jsou na stejném bojišti jako americké síly. Vojenská spolupráce není překvapující vzhledem k tomu, že sdílejí stejného nepřítele, a proto je vnitřní politický, ideologický a hospodářský antagonismus mezi oběma stranami díky určité prioritě zájmů odložen. Neexistuje tedy žádná politická aliance mezi USA a revolucionáři Rojavy.

Opravdu si myslíme, že spolupráce mezi revolučními a americkými silami pravděpodobně nebude dlouho trvat. Samozřejmě zde v Rojavě existují síly, které by chtěly národní stát nebo využily nacionalistické nálady k zvednutí podpory. Hned vedle je Amerikou podporovaná Regionální vláda Kurdistánu (KRG) pod vedením Masúda Barzáního, který je další loutkou USA v regionu. KRG uvalila na Rojavu virtuální embargo. Barzání a KDP jsou mnohými považováni za zrádce, kteří se spojili s Tureckem na úkor Kurdů a Ezidů ze Sindžáru. Navíc se KRG snaží „zamíchat věci“ jak politicky se skupinami, jako je Kurdská národní rada (ENKS) a KDP v Rojavě, tak vojensky s Rojavskou pešmergou (vojenské síly autonomního regionu Irácký Kurdistán – pozn. překl.). Nepřátelé této revoluce jsou nesčetní.

Často se připomíná, že někteří anarchističtí myslitelé, jako Murray Bookchin, přispěli k této sociální revoluci, která vedla Abdullaha Öcalana k odklonu od marxismu-leninismu a k vytvoření jeho teorie „demokratického konfederalismu“. Bez ohledu na to, jak přesné to je, v konečném důsledku mohou anarchisté ovlivnit tuto revoluci v ozbrojeném boji i v občanské společnosti. Prostřednictvím dialogu a společných projektů můžeme spolupracovat s místními komunitami a rozvíjet vztahy, které mohou dále upevňovat a rozšiřovat úspěchy revoluce. Čím větší vliv mají anarchisté a anarchistická filozofie v dialogu s lidmi a strukturami v Rojavě, tím více budeme moci budovat něco nového společně a zaměříme se na transformaci nejen v Rojavě, ale na celém světě. Je důležité propojovat boje, jak jsme to dělali v případě Běloruska, Řecka a Brazílie. Boj v Rojavě znamená boj v každé utlačované čtvrti a komunitě. Je to boj za svobodný život a na ten mohou mít anarchisté největší vliv.

Jako anarchisté jsme nekompromisně proti všem státům a autoritám. To je neoddiskutovatelné. Zatímco plně uznáváme úlohu různých stran při boji za osvobození území jak v Rojavě, tak v širších horských oblastech Kurdistánu, věříme, že kritická solidarita nám dovoluje pracovat, bojovat a případně zemřít vedle politických stran, přičemž zůstáváme autonomní a kritičtí vůči jejich ideologiím, strukturám, feudálním mentalitám a četným politikám. Můžeme si zachovat autonomii v tom smyslu, že můžeme nesouhlasit s pozicemi nebo se rozhodnout nebojovat, pokud by spojenectví, které revoluční síly dělají, překročila otázku přežití a pragmatickou geostrategickou nutnost. V konečném důsledku tehdy, pokud by revoluční síly měly formální spojenectví se státními mocnostmi a Rojava by se měla stát novým státem, i kdyby byl tento stát sociálně demokratický, IRPGF by ho opustilo a přesunulo základnu pro operace jinam, aby pokračovalo v revolučním boji. Anarchistické projekty v rámci občanské společnosti by byly nadále schopny operovat a fungovat tak dlouho, dokud by jim to bylo povoleno, a povoleno by to mělo být, ale je pravděpodobné, že by pak anarchistické ani komunistické partyzánské skupiny již v Rojavě nemohly působit.

Zažili jste napětí mezi zapojením do ozbrojeného boje a rozvojem sociálních projektů v Rojavě? Jakým způsobem se navzájem doplňují a posilují? Jakým způsobem jsou v rozporu?

Naše skupina je pouze v počátečních fázích rozvoje sociálních projektů v Rojavě. Pro jednotku je obtížné uspořádat a udržovat sociální projekty, a zároveň se zabývat ozbrojeným bojem, pokud chybí zdroje z hlediska personálu a infrastruktury. To vyžaduje, aby zde bylo více lidí; musíme dosáhnout kritického množství potřebného k vytvoření úspěšného projektu. Někteří naši kamarádi již dříve pracovali v občanské společnosti a aktivně se zabývají vytvářením nových iniciativ, které jsou udržitelné a dosažitelné. To nám umožní dosáhnout našich příslušných závazků vůči ozbrojenému boji a sociální revoluci.

Podrobilo válečné úsilí komunity v Rojavě svým příkazům i jiné struktury? Existují prostory nebo sféry života, ve kterých je kontrola soustředěna v rukou militarizovaných skupin a přispívá k de facto hierarchickým vztahům? Jak zabráníme vojenským prioritám, aby určily, kdo má moc v komunitě během války?

Válka v Rojavě a širší syrská a irácká občanská válka určitě drasticky změnily vztah mezi občanskou společností a vojenskými silami. To, co se v současné době děje v Rojavě, může být náležitě popsáno a charakterizováno, jak to někteří hevals (kamarádi) uvedli, jako „válečný komunismus“. Současná situace v Rojavě podrobuje velkou část ekonomiky a občanské společnosti válečnému úsilí. Nicméně to není překvapující. Rojava je obklopena nepřáteli, kteří se snaží zničit vznikající revoluční experiment. Daesh je vysoce smrtící a účinný parastátní hráč s obrovskými finančními a vojenskými zdroji, stejně jako jeho bojová síla čítající desítky tisíc lidí. Kdyby nebylo masivního válečného úsilí ze strany velkých segmentů společnosti, zvláště odpor Kobanê a jeho následné vítězství, které bylo klíčem k obratu, Daesh by byl vítězný a pokračoval by ve svém rychlém rozšiřování.

Zatímco válka se změnila a Daesh je nyní na ústupu jak v Iráku, tak i v Sýrii, Turecko vstoupilo do války a snaží se potlačit snahu YPJ/G zajistit soudržnost mezi kantony Kobanê a Afrîn. Je třeba si uvědomit, že téměř každý den turecké síly na hranicích Rojavy bombardují cíle na svém území a zabíjejí mnoho civilistů a vojenských sil. Stejně tak na východě v Iráku Regionální vláda Kurdistánu (Bashur) pod vedením Masúda Barzáního a Kurdistánské demokratické strany (KDP) pokračuje ve virtuální blokádě a embargu Rojavy. Navíc útočí na pozice Lidové obranné síly (HPG) a jednotky Sinjar Resistance Units (YBŞ) v Sindžáru pomocí pešmergy. Barzani a KDP navíc spolu s Erdoğanem, fašistickou vládou Strany spravedlnosti a rozvoje – Strany nacionalistického hnutí (AKP-MHP) a tureckým státem sdílejí informace, zdroje a provádějí společné vojenské operace.

Válka bezpochyby vede k de facto hierarchickým vztahům a vážně brání horizontálním vztahům a moci komunity. Ve skutečnosti existuje několik vrstev hierarchických vztahů. Existují hierarchie uvnitř stranické struktury, které prostupují sociální struktury a zasahují do širší občanské společnosti. Jde kupříkladu o to, zda je někdo kádr či nikoliv, jak dlouho jsou v hnutí, jejich ideologické formování a znalosti, jejich vliv a kontakty ve spojení s jejich bojovými zkušenostmi. To může být vnímáno jako systém hodnosti, privilegií a povýšení. Ve skutečnosti tomu tak je, ale je to něco, co působí v napjatém stavu se stranou, která je sebekritická, a ideologií, která se snaží překonat tyto vztahy uprostřed skutečně existující sociální revoluce. Členové kádru militarizovaných skupin sice skutečně mají postavení, které by bylo nad ostatními lidmi ve společnosti, v podstatě se ale zodpovídají lidem prostřednictvím struktury společenství a většího rámce Severosyrské federace. Ostatně tyto hierarchické vztahy existují jako vojenská nutnost uprostřed jedné z nejbrutálnějších válek. Jako anarchisté je vidíme a chápeme, proč jsou nezbytné, zároveň ale kritizujeme jejich existenci a snažíme se zpochybnit tyto vztahy centralizované autority a kontroly. Je pozitivní, že je lze kritizovat pomocí tekmilského procesu (přímého demokratického shromáždění pro kritiku velitele nebo jiných členů jednotky), což je vážná a zásadní praxe kritiky, sebekritiky a sebeovládání, které má své kořeny v maoismu.

Hierarchické vztahy moci, které jsou někdy vynucené vojenskými skutečnostmi a prioritami v rámci boje, musí existovat jako něco, co chceme a co vyžadujeme jeden po druhém, abychom mohli účinně jednat. Když je čas na projednávání, můžeme diskutovat, kritizovat a činit kolektivní rozhodnutí. V boji se očekává okamžité vedení, instrukce, ochrana, jistota a odpovědnost od kamarádů, kteří jsou zkušenější a znalejší, protože existuje mnoho rozhodnutí a úkolů, které ovlivňují skupinu, s nimiž se samotný člověk nemůže vyrovnat a neměl by jimi být zatížen. To platí i pro školení a zajištění náboru. Tyto vztahy ale mohou mít v konečném důsledku potenciál poškodit autonomní, horizontální a sebeorganizovanou povahu komunit, pokud nejsou chápány a praktikovány v souladu s jinými ideologickými principy. Jak můžeme jako anarchisté a členové IRPGF zabránit kyriarchálním vztahům v tomto kontextu – tedy v těchto překrývajících se kontextech? Komplexnost této otázky navíc odhaluje vnitřní problém s tím, jak je otázka rámcována. Vyplývá z toho, že vojenské priority nebo obrana komunity jsou nějak odděleny od samotné komunity; že jsou zavedeny nějakým mimokomunitním činitelem. Je pravda, že pro některé komunity jsou vyhlášeny vojenské priority, například při evakuaci vesnic, které jsou na frontě, při nebezpečí útoků a při využívání domů pro dočasné vojenské základny, faktem ale je, že v Rojavě jsou místní komunity, sousedství a etnické a náboženské komunity zodpovědné za svou vlastní obranu.

To není nic nového. Ve skutečnosti se vracíme k nepokojům v Kámišlí z roku 2004 (vzpoura syrských Kurdů na severovýchodě), které vedly k vytvoření komunitních obranných iniciativ a předchůdci YPG. Při ochraně proti větší obranné struktuře, kdy YPG usiluje o prosazení své vůle ve vojenském převratu a přebírá moc komunit, mají společenství své vlastní obranné síly, HPC (Hêzên Parastina Cewherî). Zatímco YPG zastupuje partyzánskou armádu Rojavy, existují menší síly – například Syrská vojenská rada, která se skládá ze syrských křesťanů a pracuje na ochraně této komunity. Obrana sama o sobě je decentralizovaná a konfederalizovaná a současně si zachovává schopnost rychle nasadit a vyzvat vojáky, a dokonce i brannou povinnost, což se v Rojavě stává.

Věříme a tvrdíme, že komunity ve válce musí být zodpovědné za vlastní obranu. Přesto s velkými státními, parastátními a nestátními aktéry, kteří útočí na tyto komunity ve snaze o jejich zničení, je třeba ještě větší vojenské síly. To může vyžadovat určité procesy, které v době války omezují autonomii komunity. To je realita, s jakou jsme nuceni žít. Nakonec existuje dichotomie a napětí mezi komunitami ve válce a vojenskými silami, které konfrontují někdy mnohokrát větší nepřátele. Máme za úkol co nejlépe zajistit, aby si komunity zachovaly svou autonomii a rozhodovací procesy, a současně je chránit a zajišťovat jejich přežití. Komunity jsou nakonec odpovědné za svou obranu; v případě potřeby se všechna jedinečná a rozmanitá společenství mohou spojit a vytvořit větší vojenskou sílu pro svou kolektivní ochranu. To znamená, že každá komunita představuje základní součást mnohem větší síly, jejímž úkolem je ochrana všech komunit. Toto napětí mezi komunitou a armádou je jen dalším aspektem filozofického napětí mezi konkrétním a univerzálním. Naším úkolem je zajistit, aby tato nerovnováha byla co nejvíce minimalizována, aby komunity mohly zůstat autonomní a nakonec měly poslední slovo ohledně svých priorit a obrany.

Dokončení příště.

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/critical-discussion-on-armed-struggle-with-anarchists-in-rojava/

21.6.2017 tn

Ze světa Válka