A2: Španělská občanská válka

Na začátek bych chtěl předeslat, že jsem pravidelným čtenářem kulturního čtrnáctideníku A2. Má pro mě tu zvláštnost, že jsem se ho naučil číst od konce, asi proto, že to nejzajímavější pro mě je zpravidla právě tam. Navíc jsem u prvního červencového čísla (14/2016) s potěšením uvítal, že hlavním tématem připomnělo 80. výročí začátku Španělské občanské války.

Pro anarchisty byla vždy tato krátká epizoda v dějinách velmi důležitá, protože šlo o jeden nejrozsáhlejších anarchistických pokusů o realizaci myšlenek svobody a samosprávy. Pokus, který byl nakonec, stejně jako kdekoliv jinde, zvenčí násilím potlačen a utopen v krvi. Jakkoliv byla španělská sociální revoluce vždy velkým tématem našeho hnutí, u příležitosti letošního výročí jsem zaznamenal jedinou vzpomínku, a to formou zveřejnění tematického překladu v letním čísle anarchistické revue Existence.

A2 se věnuje Španělské občanské válce především optikou literární a jak zdůrazňuje již v editorialu, básník Pablo Neruda prohlásil, že „v intelektuálních dějinách neexistovalo pro básníky nic tak plodného jako španělská válka“. Tentokrát tedy udělám výjimku a vezmu to od začátku, tedy od rozhovoru o literární módě občanské války se španělským literárním historikem a kritikem, který působí v literárně­estetické sekci Nadace pro marxistická bádání, Davidem Becerrou Mayorem. Podle něj naprostá většina současných knih využívá válku spíše jako kulisu, čímž konflikt depolitizuje a ztěžuje pochopení politického a sociálního pozadí, které ho rozpoutalo. Podobný pohled lze mít i na knihu Markéty Pilátové Hrdina od Madridu, kde zůstávají boje o výklad minulosti stranou a jde zejména o to, jak se formují vzpomínky jednoho českého interbrigadisty. Esej Michala Špíny vzpomíná na literáty, ať španělské či zahraniční, jejichž osud protkla Španělská občanská válka, a přibližuje postoje literárního světa k ní. Ty se z naprosté většiny klonily na stranu republiky. Nešťastný výsledek války znamenal i konec španělské avantgardní bohémy. Rubrika Poezie přináší ukázky z tvorby tří španělských básníků: Rafaela Albertiho, Antonia Machada a Manuela Altolaguirreho, kteří byli po porážce republiky nuceni odejít do exilu, doplněné dvěma grafikami Heliose Gómeze.

Dobovou roli anarchistů přináší text Ani boha, ani pána od Zdeňka Rouse a Ondřeje Slačálka, který ve stručnosti přibližuje podmínky, díky nimž v tehdejší španělské společnosti anarchistické myšlenky tak významně zakořenily. Článek ale jako by rezignoval na srozumitelné přiblížení anarchistické aktivity během sociální revoluce, stejně jako na kontroverze a kompromisy s tím spojené. Dva odstavce tomu věnované totiž neumožňují nic jiného než povrchní letem světem. A to je velká škoda, protože svět byl seznámen s konfliktem zejména v dílech literátů, kteří se v rámci interbrigád mezi anarchisty příliš nedostali, aby mohli konfrontovat protianarchistickou propagandu vedenou komunisty. Právě interbrigádám se věnuje text Jiřího Nedvěda, který lze považovat za dobrý úvod k tématu internacionálního antifašistického boje. Asi nejzdařilejším literárním příspěvkem k pochopení toho, co se ve Španělsku tehdy dělo, zůstane Orwellův Hold Katalánsku. Zřejmě z toho důvodu je tomuto autorovi v A2 věnována jedna strana, a to konkrétně II. a III. sbírce jeho esejů, které vycházejí v nakladatelství Argo. Zajímavým příspěvkem k tématu je také popis diskuse o Španělské občanské válce mezi současnými, zejména anglosaskými, historiky. Lze z něj vycítit, že ať už levicoví či konzervativní autoři, jedni jako druzí přistupují k předmětu svého zkoumání z perspektivy buržoazní demokracie, která je anarchistům naprosto cizí.

Antifašismu se v A2 mimo hlavní téma dále věnuje úvodní komentář, jenž se zamýšlí nad nebezpečím postfašismu, který nemusí být nutně nijak svázán s masovým hnutím, nebo na pozadí reportáže z červnové antifašistické demonstrace v Bratislavě komentář k fašistickým tendencím na Slovensku. V čísle najdeme samozřejmě jako vždy i zajímavé texty komentující dění v kultuře.

32 stran A3, 39 Kč.