Výsledek voleb na Slovensku nic pěkného nevěstí. Stahujte, tiskněte, lepte březnové číslo nástěnných novin A3!
Hysterie před volbami, hysterie po volbách. Jak jinak? Až si člověk po tom čtvrtstoletí zdejšího oslavovaného kapitalismu říká, jestli ten tyjátr vážně ještě někoho baví. Někoho určitě: Ty, kteří pracují pro volební průmysl (to je stejné jako v showbyznysu). A pak ty podržtašky mocipánů – tedy politiky a kandidáty na politiky. Pro ty je to šance uspokojit ješitnost a mocenské choutky a trochu si nahrabat. O obecnou prestiž jako takovou jim určitě nejde, i když povolání poslance například u nás v žebříčku popularity teď postoupilo z posledního místa na pěkné předposlední a předstihlo tak poslání uklízeček. Za uklízečkami je ovšem aspoň vidět nějaká práce.
Když to ale vezmeme z druhé strany, humor nás trochu přejde. Výsledky voleb zrcadlí stav společnosti – a ten je široko daleko víc než tristní. Slovensko to předvedlo začátkem března, kdy voliči poslali do parlamentu nejen neskrývaného fašistu Kotlebu, ale například i mafiána Borise Kollára, který v některých momentech předstihne i zdejšího hospodáře Babiše. Oba se podobným způsobem distancují od politiků (a Kollár asi víc oprávněně, protože jak známo, mafie je organizovaný zločin, kdežto politika jen neorganizovaný) a nemají strany, ale hnutí. To Kollárovo se nazývá rodina, podle něj tradiční slovenská rodina. Sám ji založil s osmi ženami a devíti dětmi. Protože ale Slovensko nevyrostlo z muslimské tradice, máme tu zase další podobnost, a to s českým Japoncem, který apeluje na Čechy, aby dohlíželi na zdejší národní čistotu. A takhle bychom mohli pokračovat…
Okrajoví fašističtí křiklouni tu byli svým způsobem vždycky, někdy se jim podařilo s odřenýma ušima překročit práh volitelnosti, jindy na něj ani nedosáhli. Boháči a zbohatlíci deroucí se do politiky, jsou už novodobějším trendem. Proč by měli řídit věci z ústraní, když si mohou užít i oni záři reflektorů politických kruhů. Pokud se však podíváme na východní Evropu posledních dvou let z širší perspektivy, může nás oprávněně jímat hrůza. Kdo čekal po pádu Zdi a rychlém etablování nových politických elit, které svou rychlostí předběhly snad jen elity ekonomické, postupnou kultivaci politického prostředí, čekal marně a dnes zřejmě stojí s hubou dokořán.
Okrajoví fašističtí křiklouni už ani zdaleka nejsou tak bezvýznamní a okrajoví. Navíc si od nich mnohé vypůjčila značná část politického spektra zleva a zprava. Rasismus, homofobie, xenofobie, popírání humanity a univerzálnosti lidských práv, to vše se stává výbavou nejednoho politika. Politické elity 90. let se zdiskreditovaly svým podílem na zprivatizování všech možných oblastí života společnosti, které mělo vést k rychlému dosažení úrovně vysněného Západu. Na jejich selhání trpělivě čekali noví ultra proroci, kteří předhodí davu obětní beránky, aby se následně vydrápali k moci. A začíná závod na dno. Kdo nažene víc strachu? Kdo přiloží víc polínek pod oheň nenávisti?
Je jedno, který z takových panáků nakonec bude sestavovat vládu. Výsledek je nasnadě – více útlaku a nesvobody. A láska k národu bude hřát ty, které pohůnci režimu vzešlého z regulérních voleb budou vyhazovat z bytu, až nebude na nájem. Hřát asi tak, jako tuto zimu hřeje lidi prchající před válkou na hranicích Evropy falešná představa o kontinentu, kde má lidský život nějakou hodnotu.
Na východě přituhuje. Nová polská vláda strany Právo a spravedlnost mění ústavní pořádek. Zlikvidovala nezávislost ústavního soudu, podřídila média ministru financí, leze lidem do soukromí a vynucuje tmářskou nacionálně-katolickou morálku. Inspirovala se i v orbánovském Maďarsku, které pro Evropu objevilo zapomenuté přednosti ostnatého (nyní žiletkového) drátu. Na Slovensku se na výrazném omezování občanských práv už pracuje v rámci tzv. protiteroristického balíčku. Strašení vnějšími i vnitřními nepřáteli totiž státům slouží k legitimizaci útlaku jejich největšího nepřítele, vlastního obyvatelstva. Sociální demokrat Fico v předvolební hysterii vedle uprchlíků, kteří na Slovensku takřka nejsou, plival i na stávkující zdravotníky a učitele…
To, že se „hard“ fašisté dostávají do parlamentů a jejich „soft“ političtí blíženci řídí vlády, neznamená, že by odmítnutí strašáků minulosti v novém hávu nebylo na místě. Právě naopak. Proti fašismu je třeba bojovat hned, jinak už taky může být pozdě.
A3 (březen 2016) ke stažení ZDE.
Stahujte, tiskněte, lepte!