Není pieta jako pieta. Stahujte, tiskněte, lepte červencové číslo nástěnných novin A3!

První srpnový den se nejspíš zase pár VIP reprezentantů zdejší volené i nevolené vrchnosti zastaví u vepřína v Letech u Písku. Kdyby nešlo o tak závažné, tragické a bolestné téma, jako je holocaust, byla by to fraška se vším všudy.

Začala před 19 lety, kdy museli čeští mocipáni přestat tutlat existenci českého válečného koncentráku. Původní pštrosí postoj převzali od svých bolševických předchůdců a důvody měli stejné: koncentrák byl provozován v české, nikoli německé režii (kde je pak naše tradovaná národní role věčné oběti cizího zla?), tábor byl veden jako cikánský (v české společnosti, z nemalé části rasistické, riskujete skoro všechno, když Cikány označíte za oběť, ne za viníka). Toto „drobné“ tabu českých dějin musel samozřejmě prolomit cizinec – Američan Paul Polansky ho v polovině 90. let dokázal zviditelnit v médiích. V důsledku toho jezdívají vládní delegace – co jim zbývá – položit věnce k památníku romského holocaustu. Jak taková vládní pieta probíhá?

Pro ilustraci stačí asi popsat tu úplně první z roku 1995. Na její přípravě se tehdy podílela Kancelář prezidenta republiky a ministr bez portfeje. K lesu poblíž bývalého koncentráku nechali prostřednictvím jihočeských činovníků umístit ceduli s nic neříkajícím textem a abstraktně pojatý kamenný artefakt, jehož autor zakázal umístit na něj jakýkoli text (aby se prý nenarušil umělecký záměr). V den D lilo jako z konve, k památníku vedla jen blátivá lesní cesta, a tak prezidenta Havla přivezl teréňák. Ostatní si už nějak poradili. Účast na pietě byla ostatně jen na pozvánky. Kdo nebyl vybrán, toho těžkooděnci k lesu nepustili. Jak bývá zvykem, trochu se řečnilo: projev měl ministr bez portfeje ódéesák Igor Němec (neřekl v podstatě nic, takže nezaznělo ani jeho ideologické krédo, že kdo je lúzr, ten si za to může sám) a taky pan prezident (chameleonsky připomněl, že alespoň část Romů se umí živit poctivě a že tabu romského holocaustu mají na svědomí výhradně komunisti). Když začala hrát romská hudba, pan prezident už neměl čas a odebral se se svým přítelem Karlem Schwarzenbergem na jeho nedaleký zámek do Čimelic. Jednou cestou zabil dvě mouchy – povinnost i zábavu. Jen si nejspíš s knížetem nepovídali o tom, že tatík Schwarzenberga za války využíval vězně z tohohle koncentráku na otrockou práci ve svém lese a kamenolomu.

Okolnosti první piety byly samozřejmě specifické díky tehdejším mocenským představitelům. Od té doby se věci trochu změnily – probíhají oficiální piety dvě. Jedna romská v květnu, druhá vládní natruc v srpnu. Na tu první samozřejmě vrcholní politici kašlou, zato se loni objevil po Havlovi další prestižní „morální“ symbol moci, kardinál Duka. Snad může zamáčknout slzu nad zmařenými životy tehdejších vyděděnců, i když těm současným (včetně úplně bílých) říká v médiích lůza, ne? Při loňské vládní pietě nepršelo, začátek byl stanoven na osmou večer (s dopravou si VIP dělat starost nemusí), do mikrofonu tu laskavě pohovořil i premiér…

Jedno ale mají všechny piety v blízkosti bývalého koncentráku v Letech u Písku společné: jejich výjimečnou atmosféru vytváří zejména intenzivní smrad hnoje z nedalekého vepřína. Vepřín stojí na místě bývalého lágru, což je obecně považováno za znevážení památného místa. Neměl by tu stát. Vládní VIP to ovšem těch pár minut ročně vydrží i ve smradu, protože příznačnými slovy českého europoslaneckého KDU tragéda Březiny „se jedná jen o laciné a populistické moralizování“. Aha. Konečně upřímné slovo k vládnímu pojetí problematiky menšin. Co dodat? Ať žije moc reprezentovaná nadčasovými VIP figurkami postávajícími u vepřína v Letech! Ať žije mocenské pokrytectví, paternalismus a pohrdání neprivilegovanými zahalené vůní venkova.

A co kdyby naši VIP, tak často líbající volnou ruku trhu, svolili, aby místo památníku v Lidicích stál hypermarket pro kutily? Vždyť pomníček u cesty by stačil. Byznys je přece svatý a pieta jen nežádoucí „netarifní bariéra“.

A3 (červenec 2014) ke stažení ZDE.
Stahujte, tiskněte, lepte!