A co nepodmíněný základní příjem?
Kritický pohled na iniciativu za nepodmíněný základní příjem z připravovaného prvomájového speciálu anarchistického zpravodaje Zdola.
Myšlenka, vycházející ze zcela jiných premis, než je právo na práci, je poměrně přelomová snahou zavést tzv. nepodmíněný základní příjem. Kampaň s tímto cílem zahájila v lednu 2013 Iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem, která vychází ze současné reality ekonomické krize a hlavně z reálného nedostatku placené práce, která s krizí nedílně souvisí. Myšlenka je sama natolik přelomová, že i její zastánci mají problém pochopit její podstatu, jak se ještě dále zmíníme. A její plánovaná aplikace je zase natolik reformistická a konformní (patrně aby byla vůbec za stávajících podmínek realizovatelná), že z dlouhodobého hlediska společenské změny představuje zase jen náplast na nefunkční kapitalistický systém.
O co u nepodmíněného příjmu jde? O nic menšího, než že v zájmu zajištění důstojného života kohokoli by stát vyplácel každému určitý obnos v pravidelných intervalech, aniž by tuto částku čímkoli podmiňoval. Tedy aniž by se vměšoval do toho, kolik je dotyčnému let, jaký je jeho zdravotní stav či vzdělání, jaké jsou jeho existenční podmínky, zda pracuje či nikoli, jak s tímto příjmem bude nakládat. Základní příjem je zkrátka deklarován jako základní lidské právo.
Pokud jde o konkrétní výši nepodmíněného základního příjmu, uvádí se „60 procent tzv. národního mediánu ekvivalizovaného čistého příjmu“ (tento údaj se využívá pro stanovení tzv. relativní chudoby) nebo alternativní měřítka tam, kde jsou příjmy obyvatel příliš nízké.
A kde by stát vzal prostředky na vyplácení základního příjmu? Skeptikovi nakrmenému mantrami omílanými v korporátních médiích, které nás upozorňují, že státní rozpočty jsou všude už tak napjaté, se zpravidla dostane jako odpověď příklad zemí, kde už nepodmíněný příjem funguje: v současnosti se vyplácí například na Aljašce nebo v Grónsku, kde je financován z daní z těžby nerostných surovin, částečně se zavádí v Brazílii, kde je hrazen z prostředků původně určených na různé jinak definované finanční podpory obyvatel. Zkrátka při dobré vůli by se prostředky evidentně daly najít (například v rámci Evropské unie, kde tečou miliardy do členských zemí na různé uměle vytvářené grantové projekty od Miss kompost až po jednotlivé papírové aktivity v rámci programů Vzdělávání pro konkurenceschopnost či Lidské zdroje…).
V čem tedy spočívá diskuse kolem myšlenky zavedení nepodmíněného příjmu? Pomineme-li jasné elitáře z řad jejích odpůrců, ukáže se, že i lidé, žijící v reálu na hranici chudoby, si jaksi mimoděk osvojili způsob uvažování oněch vyvolených boháčů a privilegovaných mocných a namítají, že každý by si měl zkusit tak jako oni pracovat – rozumí se v ponižujících podmínkách a za mizerný plat –, aby nezvlčil a nebyl líný (ve stylu „kdo chce, práci si najde“), že děti ani ženy v domácnosti přece nikdy příjem za práci nepobírali, takže by se jich ani tenhle neměl týkat (děti pracovat nesmí a práce v domácnosti se přece nedá srovnávat s tou „opravdovou“ mimo domov) atd. atd. Pěkně prezentovaný stereotyp: když jsme museli my, ať si to pěkně zkusí každý… Nejsme zkrátka schopni osvobodit se od pravidel, která určovala náš život bez toho, aby se nás někdo ptal, jestli s nimi náhodou nechceme něco dělat, od pravidel, která jsou pořád vzývána jako nejlepší ze špatných a jediná možná… Z nepodmíněného příjmu se tak v diskusích jeho zastánců paradoxně stává příjem sakra podmíněný.
Překonat stereotypy, pomocí kterých uvažujeme, je jedna věc, ovšem prosazení tak zřejmého symbolu rovnosti a svobody, jakým by byl ničím nepodmíněný příjem, se zmíněné iniciativě jeví asi jako hodně radikální krok. A tak volí často argumenty ve formě podezřele účelových „laboratorních“ experimentů s nepodmíněným příjmem: „Chudí vesničané [v namibijské oblasti Otjivero-Omitara] využili peníze z NZP v prvé řadě k řešení svízelné situace s nedostatkem potravin pro sebe a své děti, k investici do vzdělání a do zdraví. Procento podvyživených dětí v oblasti kleslo během jednoho roku ze 42 % na 10 %, obyvatelé začali mnohem častěji navštěvovat místní zdravotní kliniku, jejíž měsíční příjmy se po zavedení NZP zpětinásobily. Před zavedením NZP 49 % dětí nenavštěvovalo pravidelně školu a 40 % těch, které ji navštěvovaly, propadalo. Po zavedení NZP se prudce zlepšilo placení školného, počet dětí, které nenavštěvovaly školu, klesl na 8 % a počet dětí, které ve škole propadaly, klesl na nulu…“ Nejde o to, že takto nastavené podmínky zahrnující extrémně chudou oblast znamenají výsledky vždycky okamžitě viditelné a velmi uspokojivé, jde o fakt, že se prostřednictvím testovacího zavedení základního příjmu beze studu naznačuje, že se státní peníze jen přesypou do soukromého sektoru nebo nesmyslně zpět do státního rozpočtu, pokud zůstane zpoplatněná lékařská péče a vzdělávání. A příjemce základní nepodmíněné dávky je tak vlastně jen mimoděčným šíbrem pohánějícím skomírající systémový kolos. Jestli to má sloužit jako politický argument pro dnešní mocné a oni tomuto „radikálnímu“ kroku milostivě požehnají (z dobroty srdce ale asi těžko), bude zase jen na nás, abychom se jednou dokázali rozhodnout, komu má nebo nemá náš život sloužit, a abychom si zase nenechali radikalitu zglajchšaltovat. Svobodu ani rovnost nám mocní dobrovolně neposkytnou.
Černo-rudý 1. máj 2014: „Lepší svět je možný“
Od 13.00 v Praze na náměstí Kinských
Více informací na webu 1maj.cz.
Související články na csaf.cz:
A3: Svátek práce: Je co slavit?
Kořeny 1. máje
Anarchistický 1. máj 2014