Anarchismus v konfrontaci
Představení nové knihy Václava Tomka o vývoji anarchistických myšlenek.
Václava Tomka není nutno čtenářům zajímajícím se o anarchistické myšlenky dvakrát představovat. Zasloužil se o zmapování české anarchistické publicistiky přelomu 19. a 20. století, vydal několik prací o myšlenkovém vývoji českého anarchistického hnutí v tomto období, společně s Ondřejem Slačálkem vydal rozsáhlou knihu mapující dějiny anarchistické myšlenky a nedávno vydal knihu s překlady textů významných anarchistických autorů 20. století.
Nejnověji přichází Václav Tomek s publikací Anarchismus v konfrontaci. Co touto prací sleduje, uvádí hned v úvodu: „Dlouhodobý trend anarchismu, respektive neustálé úsilí, učinit jeho ideje reálnými, přinést realizovatelné koncepce, uskutečnit je ,tady a teď‘, provází jeho snahy od počátků novodobého anarchismus z první poloviny devatenáctého století. (…) Nicméně pokaždé se tyto snahy ukazují v jiné podobě reflexe sociálně politické skutečnosti, přinášejí jiné podoby koncepce anarchismu, (…) jsou konfrontovány v jiných okolnostech revoluční nebo naopak nerevoluční atmosféry ve společnosti.“
Následně nám autor předkládá historii této myšlenkové konfrontace na příkladech jednotlivých anarchistických myslitelů či událostí, v nichž anarchistické hnutí hrálo významnou roli:
Konfrontace Pierra-Josepha Proudhona se ubírala cestou analýzy stávajících ekonomických vztahů, jejich souvislosti s právními poměry a stávající vládou. Tato negace vycházela od kritiky vlastnických poměrů, jež vedou k vykořisťování a zotročování, které zajišťuje panující autorita. Jiná konfrontace člověka se světem se vyjevuje u Maxe Stirnera, který se soustředil na jedince, jeho postavení ve světě a jeho nezávislost na něm. Mimo jiné konfrontuje nároky jedince s různými podobami novověkého liberalismu. Henry David Thoreau se zas pokoušel o realizovatelnost svého odmítnutí státu a autority vůbec v hledání života mimo civilizaci postavenou na autoritativních zákonech znásilňujících svobodu individua.
U Michaila Bakunina měla snaha o uskutečnění revoluční přeměny společnosti podobu revolucionářského entuziasmu, inspirována revolučními vlnami své doby. Paralelní součástí Bakuninova prakticistního postoje bylo jeho působení, respektive střetávání v orgánech dělnického hnutí, a to jako konfrontace anarchistického pojetí svobody v protikladu se sociálně politickou i duchovní autoritou. U Johanna Mosta rezonují Bakuninovy výzvy, že přešla doba mírného propagování revolučních myšlenek a nastal čas, kdy se přechází od slov k činům. Petr Kropotkin zas usiloval o uskutečnitelnost a prokazatelnost svých koncepcí anarchie s důkladností člověka akademického vzdělání a svým takřka sociologickým přístupem k možnostem proměny společnosti. Konfrontace Kropotkinových anarchistických koncepcí se surovou realitou ruské revoluce po roce 1917 však skončila jejich umlčením.
I Gustavu Landauerovi šlo o to, aby se nečekalo na nějakou vzdálenou revoluci či předpokládanou utopii, ale aby se začalo „tady a teď“. Landauerova konfrontace se sociální realitou skončila tragickou negací myšlenek, snah i jejich autora. Konfrontace ideje „propagandy činem“ v podání Alexandra Berkmana a Emmy Goldman s represivní autoritou státní moci přinesla jemu dlouhá léta žaláře a jí opakované policejní perzekuce. Jejich dalšími konfrontacemi bylo střetnutí s represivní mocí revolučního Ruska a později čelení upadajícímu zájmu společnosti o anarchistické myšlenky a boj s vlastní skepsí. Před realitou v Rusku varoval také Rudolf Rocker a své naděje spojoval s anarchosyndikalismem. Jeho propagátorem byl již dříve Émil Pouget, jehož snahou bylo dát anarchistickému hnutí podobu široce založeného hnutí a zapojit do něj radikálně orientované odbory. Ve francouzské společnosti bylo první desetiletí 20. století charakterizováno významnou aktivitou stávkového hnutí a přímých akcí, takže tato konfrontace se sociálně politickou realitou znamenala významný posun anarchismu směrem k širší bázi pracujících, k jejich uvědomělosti a aktivizaci. V kontrastu s vývojem jinde ve světě sílilo anarchosyndikalistické hnutí ve Španělsku. V roce 1936 se začalo postupně čím dál zřetelněji projevovat tragické dilema mezi anarchistickými principy a kompromisem spolupráce s republikánskou vládou a politickými stranami, tedy spolupráce antifašistických sil v situaci vnějšího ohrožení frankistickými silami. Tato konfrontace přístupů a následná porážka sociální revoluce uzavřely nejvýraznější pokus o praktikování anarchistických myšlenek v širokém měřítku.
Přichází hledání nových cest v poválečném období. Pro Paula Goodmana byl výchozím postojem pacifismus jako potřeba odněkud přerušit permanenci militarismu, zabíjení, válečných konfliktů, kde se ztrácí lidská individualita. Podobně jako Goodman orientoval svůj anarchismus k praktickým a aktuálním otázkám současnosti Colin Ward. Murray Bookchin se již počátkem 50. let 20. století zároveň zabýval otázkami životního prostředí. Rozvinul myšlenky sociální ekologie a libertinského municipalismu a konfrontoval přístupy, které se snažily anarchismus redukovat na pouhý životní styl. V tomto bodě se stavěl např. proti Hakimu Beyovi, který vyznění intence svobody situoval do momentu dočasné dohody, do individuálního okamžiku zažité autonomie.
Svou práci Václav Tomek uzavírá slovy: „Nejde (…) o odpověď na otázku, jaký směr anarchismu nebo jaké jeho koncepce byla nebo je (či dokonce bude) ,správná‘ nebo blíže sociální realitě. Jde o odůvodňování a permanentní aktuálnost otázky po svobodě. Neboť svoboda neznamená stav nebo zvnějšku danou okolnost, nýbrž nepřetržité sebeuvědomování, odkrývání a vybojovávání svobody v té či oné konfrontaci se sociální realitou.“
A že otázka svobody je opravdu permanentní a aktuální, si čtenář Anarchismu v konfrontaci uvědomuje od začátku do konce knihy – ať už si třeba díky připomenutí Hakima Beye vybaví stále častější pokusy o autonomní zóny v podobě nejrůznějších squatů nebo díky shrnutí argumentace klasika P.-J. Proudhona ideové zázemí těchto zón, vycházející z konfrontace formy vlastnictví (osobního jako možné záruky svobody a soukromého jako nástroje útlaku).
Vydal Manibus propriis, 108 stran.
Kniha bude k dostání u stánku Nakladatelství ČSAF na Anarchistickém festivalu knihy 2014, který se bude konat v Praze ve dnech 19. a 20. dubna.
Banner: Anarchistický festival knihy