A3: Domy lidem, ne spekulantům!

Vyšehrad, páteční únorový podvečer, ztemnělou ulicí se nese nezvyklý hluk. Mohutné postavy v černém a s kuklami na hlavách vyskakují z dodávek a neohroženě míří k jednomu z domů. Za chvíli už vyvádějí zločince. Na chodníku drsné akci přihlížejí lidé, znepokojení tím, že rychlá rota možná přeceňuje zatýkané, kteří kupodivu ani nemají zbraně, ani nepoužili džiu-džitsu. Když na jednoho z přihlížejících letí dveře, rozražené vykonavatelem zákona, stačí je včas odrazit zpátky – jenže šerif tam měl palec. Au.

Ti údajní zločinci byli squateři a jejich přátelé. Squateři tu bydleli s posledním řádným nájemníkem, než je po půlroce načapal správce najatý majitelem. Majitel domu se už léta snaží nájemníky vystrnadit, takže tuhle drzost si nemohl nechat líbit. Je třeba aspoň jednoho z těch drzounů nechat zatknout a exemplárně potrestat. No a samozřejmě toho z ulice, co skřípnul šerifovi prstík, taky. Díky výkonné a taky akční justici se všichni tři zase sešli už v pondělí v soudní síni...

Domu v Neklanově ulici, kde to všechno začalo, se říká tichý squat, protože se do něj po prosbě posledního nájemníka nastěhovali squateři a začali ho opravovat tak, aby byl po letech zase obyvatelný, a oproti jiným obsazeným objektům tu neplánovali kulturní centrum s alternativním nemainstreamovým programem, ale komunitní kuchyni pro lidi bez domova a bez prostředků. Proč? Squating má totiž zcela jednoznačné ideové pozadí a prostředky, jimiž je realizuje.

Majetné spekulanty, jejich politické lokaje, ale i obyčejné konformní lidi zapojené do simulační hry na spokojené konzumenty asi nejvíc ze všeho dráždí způsob, jakým dávají squateři najevo své postoje: zesměšňují arogantní plýtvání, které je okázalým projevem nadbytku boháčů; pohrdají bezobsažnými normami, vnucenými chudákům, kterým zbylo už jen předstírat vnější okázalost; mají odvahu k nekompromisnímu postoji. Squateři jsou zkrátka zrcadlem, ve kterém ona pokrytecká část společnosti vidí svůj skutečný obraz – tak směšný opatrnou přízemností a zbytečným alibismem. Krédem squaterů je legitimita, nikoli legalita. V tom se liší i od těch, kteří se celkem marně snaží v rámci platných předpisů či zákonů občas prosadit totéž.

Tak například radnice Prahy 1 by ráda, aby centrum města svým vzhledem odpovídalo kvalitní turistické atrakci, z níž primárně tato čtvrť žije. Jenže tu mají kolem třiceti domů, které pomalu, ale jistě padají. Většinou byly odprodány soukromníkům v divokých 90. letech, v opojení z možnosti konečně si trochu zaobchodovat. Nikdo v těchto domech nežije, nikdo už tam ani žít nemá – ve chvíli, kdy je dnešní vlastníci koupili, byly buď samy budovy, nebo pozemky, na nichž stojí, předmětem tržních spekulací, které ovšem mají svůj čas a rytmus. Cynika skoro napadne, proč při tolik proklamovaném respektu k soukromému vlastnictví politici konečně nezruší všechny ty památkové úřady a stavební odbory, které občas pokutují vlastníky chátrajících nemovitostí za to, že se o ně řádně nestarají, a to je tak všechno co můžou dělat (je jim patrně jasné, že pokuty si spekulanti předem zakalkulovali do nákladů plánovaných transakcí). Předešlo by se tím trapnostem propíraným v masmédiích, jako když se referovalo o tom, že si úředníci z radnice najímají městskou policii, aby nahlašovala, které domy jejich vlastníci nechávají spadnout, a aby fyzicky bránila úředníky, protože ti se podle slov činovníka městské policie „při jednání s vlastníky nezřídka setkávají s agresivitou“. Jak mají ale represivní složky města a státu bránit úředníky před spekulanty, kterým ve skutečnosti tak rády poskytují zdarma své služby při vyhánění lidí z jejich nevyužívaných objektů?

My, anarchisté a anarchistky, stojíme jednoznačně na straně squaterů. Považujeme totiž za asociální a naprosto zvrhlé, aby vedle sebe existovaly tisíce prázdných bytů a domů v rukou spekulantů a zároveň tisíce lidí bez domova. Upřednostňujeme tedy právo bydlet před právem vyhnat nájemníky a nechat zchátrat dům v zájmu výnosné spekulace. Kapitalismus je poháněn potřebou zisku úzkého okruhu vlastníků, my však toužíme po svobodné a sociálně spravedlivé společnosti, kde jsou prioritou základní potřeby lidí. Když squateři obsazují, zabydlují a opravují dlouhodobě opuštěný dům, naplňují právě tyto touhy tady a teď.

A3 (únor 2014) ke stažení ZDE.
Stahujte, tiskněte, lepte!