Komuna č. 2
Recenze nového čísla anarchokomunistické revue.
Po více než roce vyšlo druhé číslo anarchokomunistické revue Komuna, kterou vydává skupina Anarchokomunistická alternativa. Hlavním tématem tohoto čísla je vězení. To je nahlíženo zejména nadčasovými články, i když se mohou dotýkat konkrétních případů. Nejde tedy o žádný přehled aktuálních procesů s aktivisty, tak jak jsme tomu zvyklí například z materiálů Anarchistického černého kříže.
Úvodní text se zeširoka zabývá tvrzením, že „vězení bylo vytvořeno pro chudé“. Je poukazem na kapitolu o kriminalizaci chudoby z Kellerovy knihy Tři sociální světy, odkazuje ale i k M. Moorovi či k P. A. Kropotkinovi. Další text popisuje mučení, špatné podmínky ve věznicích, dopady na životy rodin vězněných anarchistů a snahy o jejich pokořování ze strany represivního aparátu. Článek vychází z brožury vydané ABC Leeds s přidáním důležitých aktualizací, věnuje se zejména konkrétním vězňům ve Španělsku (silný dojem zanechávají výpovědi jejich matek) a přináší popis kauzy „čtyřky z Aachen“. V jiné části časopisu na téma navazuje velmi znepokojující text, jenž dokumentuje francouzský vězeňský systém pro mladistvé doplněný o chronologii protipolicejních a vězeňských nepokojů a pokusů nezletilých o útěky z věznic.
Článek „Zmizely společenské třídy?“ je obhajobou třídního chápání sociálních vztahů, která jako stěžejní úkol vidí, aby pracující třída „sama sebe redefinovala jakožto společenskou třídu a vstřebala přitom všechny modifikace, které kapitalismus zavedl do jejího fungování a složení.“
Rozsáhlý historický materiál se zabývá tématem boje italských anarchistů proti fašismu. Poměrně nezávislé antifašistické hnutí Arditi del Popolo mohlo být ve 20. letech velmi úspěšné, nebýt sektářství komunistů a poraženectví socialistů. Mnoho anarchistů, kteří se nejvíce vzpírali nastupující fašistické moci, skončilo v exilu nebo ve vězení, ani tam ale nepřestali se svým bojem. Další text odhalující významné okamžiky minulosti se zaměřuje na rok 1924, kdy na předvolebním mítinku Komunistické strany v pařížském Domu odborů střílela bolševická ochranká do protestujících anarchistů. Smrt několika z nich vedla k definitivnímu rozkolu mezi antiautoritáři a bolševiky.
Realitu dnešních dní demonstruje článek vypovídající o osobní zkušenosti ze zaměstnání ve velkoskladu firmy Kaufland, která je jednou z příkladných ukázek novodobého vykořisťování a odcizení práce.
Těžkopádná úvaha „Žádná moc se nemůže udržet bez dobrovolného otroctví těch, kterým vládne“ zní sice velmi nasraně, ale ve svém vyznění je jen vzdycháním nad tím, jak je panující systém se svými proměnami na hovno a ojedinělé stávající snahy o změnu taky tak a že současní anarchisti nejsou vlastně žádní anarchisti. Další úvaha z pera téhož autora na tu předchozí svým způsobem navazuje nostalgickou reflexí, jak naše zotročení ještě více komplikují moderní technologie, a jako jediné východisko zde lze vyčíst radostné uvolnění frustrace při pouličních riotech.
Druhé číslo Komuny také reflektuje otázku církevních restitucí a vyjmenovává zločiny katolické církve, která byla nejvíce podarována v době, kdy jsou obyčejní lidé nuceni utahovat opasky a vláda s dětinskou radostí škrtá ve veřejných výdajích. Najdete zde i jednu recenzi, a to na knihu M. Fishera Kapitalistický realismus, doplněnou několika úryvky.
Svým způsobem manifestem povstaleckého anarchismu je „Soudní prohlášení Jean Weirové na podporu Revolučního boje“, které je obhajobou ozbrojeného boje proti kapitalistickému systému a všemu, co s sebou přináší a čím utlačuje neprivilegované vrstvy.
Závěr revue je pak věnován Jaroslavu Haškovi, zejména tomu období jeho života, kdy byl aktivně zapojen do aktivit anarchistického hnutí. Jeden text je z pera Pavla Koukala, který se dlouhodobě zabývá historií anarchistického hnutí na severu Čech. Druhý pak tvoří kapitola z knihy Veselé příběhy ze života Jaroslava Haška.
Máme-li hodnotit Komunu jako celek, je v první řadě potřeba říci, že je skvělé, že takový časopis u nás vychází. Přináší specifický pohled na anarchismus, který u nás není příliš běžný. Nastavuje do určité míry anarchistickému hnutí zrcadlo, zejména co se týče otázky skutečného osobního nasazení pro věc. Je z něj ale příliš cítit nostalgie po dobách, kdy svět nebyl tak složitý, byly mnohem zřetelnější linie mezi třídami a neexistovalo tolik nástrah odvádějících pozornost jiným směrem, ať už jde o virtuální realitu či náhražky alternativ. Číst Komunu znamená snít o boji. Ten je ale jakoby všude kolem, jen ne tady. Dá se jedině souhlasit s potřebou ničit starou tyranii, z některých úvah je ale cítit pohrdání snahami těch, kteří by rádi i něco budovali. Ničení nenáviděného systému nám může přinášet pocit chvilkového zadostiučinění, ale soustavná činnost pro vytváření komunistických vztahů a práce na samosprávných projektech nám může obohacovat životy o to, co nám kapitalismus bere. Proto je nutné pěstovat oba živly, aby z trosek starého světa mohla vyrašit zasetá semena toho nového. Komuna je tedy zatím spíš revue povstaleckého anarchismu, který je pouze cestou. Anarchokomunismus je cíl, který vyžaduje víc než jen ozbrojený boj, jehož se nám ještě navíc nedostává.
40 stran A4. Přílohou čísla je brožura Anarchisté za mřížemi a leták Zničme kapitalismus!
K dostání na e-mailu komuna[a]anarchokomunismus.org nebo v infocentru Salé.