Problém generační kontinuity hnutí
Malý průzkum a zamyšlení nad otázkou, proč v anarchistickém hnutí setrvává tak málo dřívějších aktivistů.
Anarchistické hnutí v Čechách má poměrně bohatou tradici. Od 80. let 19. století zde působilo mnoho organizací a vycházelo nepřeberné množství anarchistických tiskovin. S příchodem 1. světové války začíná ve velké míře upadat a v polovině 20. let následujícího století již po něm není prakticky vidu ani slechu. Je tedy jasné, že při vzniku novodobého anarchistického hnutí na konci 80. let 20. století naprosto chyběla jakákoliv generační kontinuita.
Automaticky se předpokládalo, že se po nějaké době tato kontinuita vytvoří. Po více jak dvaceti letech se dá říci, že se tak až na výjimky nestalo. Jaký je důvod, že „starší“ anarchisté a anarchistky opouštějí hnutí, se můžeme pokusit zjistit na příkladu ČSAF. Některé odpovědi zazněly již v rozhovorech, které jsou otištěny Existenci č. 4/2011 (kde původně vyšel i tento článek). Oněch důvodů může být ale samozřejmě daleko více a často jde o kombinaci několika z nich.
Zde jsou ty, které zazněly v malém průzkumu, který jsme na toto téma udělali:
* Úplná rezignace na anarchistické myšlenky.
* Ve zmírněné podobě pak pesimismus ve vztahu k pozitivní společenské změně.
* Výhrady vůči konkrétní osobě či osobám v organizaci či hnutí.
* Změna životního stylu související se „zahnízďováním“. Rostoucí pohodlnost.
* Nedostatek času, ať již kvůli rodičovským povinnostem nebo práci.
* Přeideologizovanost hnutí. Znechucení nad nikam nevedoucími ideovými hádkami nebo snahami o striktní ideologické vyhraňování.
* Neschopnost organizace dlouhodobě se věnovat vybranému tématu a z toho plynoucí pocit promarněné práce a zbytečně vydávané energie.
* Subkulturnost hnutí. Někdo se prostě cítí divně v prostředí, kde nemalá část lidí řeší svou image, muziku nebo fotbal.
* Nedbání dohodnutých pravidel. Demotivace z neplnění závazků některých lidí či kroků, které nebyly předem domluveny.
* Vysoké aktivistické nároky a z toho plynoucí pocit lidí, kteří mají více jiných povinností, že jsou v organizaci vlastně zbyteční.
* Skutečnost, že na sjezdech federace šlo některým jen o „chlastačku“. Znechucení nad tím, že snahu o organizační práci jedněch hatí nezodpovědný přístup jiných.
* Málo osobních společných témat s ostatními, převážně mladšími členy a členkami.
(Píši-li o „starších“ a „mladších“ anarchistech a anarchistkách, nemám na mysli nějaké přesné věkové vymezení těchto pomocných pojmů. Někdo do pomyslné kategorie „mladších“ může patřit ještě ve třiceti a naopak.)
Začarovaný kruh
Odchod „starších“ členů a členek z federace, potažmo z anarchistického hnutí vytváří jakýsi začarovaný kruh, z něhož na první pohled není úniku.
Jak již bylo řečeno v jednom z výše zmíněných rozhovorů, to, že organizaci tvoří převážně „mladší“, reprodukuje stále stejné vzorce aktivit, organizace a vzájemných vztahů. Přidáme-li k tomu již několikrát zmiňovaný prvek subkulturnosti, je zcela evidentní, že taková organizace je schopná oslovit zas a pouze takovou část společnosti, do níž sama patří – tedy především mládež a příznivce subkultur. (To je mimo jiné jeden z důvodů, proč se anarchistickému hnutí dlouhodobě stále nedaří oslovit také nějaké jiné segmenty společnosti.) Reprodukcí stejných vzorců, které odpovídají potřebám těch „mladších“, nenacházejí „starší“ aktivisté a aktivistky v organizaci již své místo a dochází na základě některých z výše uvedených důvodů k jejich odchodu. Tím se kruh uzavírá. Není pak tedy divu, že věkový průměr ČSAF se od dob svého vzniku příliš nezměnil a pohybuje se stále v rozmezí 20 – 25 let.
Vzájemný přínos
Je neoddiskutovatelné, že generační kontinuita v anarchistické organizaci je velmi potřebná. Vzájemný přínos začínajících a dlouhodobých aktivistů a aktivistek je více než zdravý, obohacující a přínosný.
Přínos „starších“ leží hned v několika skutečnostech. Mohou být totiž pro své mladší soudruhy jakýmisi „vzory“, co se týče životní cesty zahrnující anarchistický pohled na věci kolem. „Starší“ se stávají důkazem, že není pravda (což dokazují mimo jiné zkušenosti ze zahraničí, kde je generační kontinuita hnutí neporušená), že je anarchismus ideou pouze pro mladistvé rebely a rebelky a po třicítce jen pro podivíny. Když už se jednou podaří generační kontinuitu nastavit, je velká pravděpodobnost, že odpadne mnoho z důvodů, proč „starší“ aktivisté odcházejí pryč.
Jedním z nejdůležitějších úkolů „starších“ by mělo být předávání zkušeností z organizační práce, ale i ze života. Je samozřejmě na každém, zda se bude řídit podanými radami, zkoušet nové cesty nebo se spálí tak, jako ti před ním. Přesto je férové „mladší“ aktivisty a aktivistky upozorňovat na poznaná úskalí a seznamovat je s výsledky diskusí, které probíhaly v době, kdy se ještě neangažovali v anarchistickém hnutí. Navíc díky věkovému odstupu a nabytým životním zkušenostem mohou „starší“ zprostředkovávat ostatním pohled z jiné perspektivy, než jak se na problémy dívají oni. Bývají mnohem častěji schopní dojít k oboustranně přijatelným kompromisům a nezřídka jsou příkladem dlouhodobé a systematické práce, jíž není tak lehké se sám naučit. Nakonec, jak již bylo zmíněno, jsou „starší“ pro hnutí neocenitelní tím, že mají potenciál oslovit i jiné segmenty společnosti, než jsou mládež a subkultury.
Přínos „mladších“ je v jejich entuziasmu a nasazení. Přichází s novými nápady, neváhají experimentovat, snaží se být zásadoví. Obohacující mohou být i vracením některých témat, která se považují za vyřešená, do diskuse.
Při budování vztahu „mladších“ a „starších“ musí být vždy zcela zřejmé (nejen v teoretické, ale i v praktické rovině), že tento vztah je naprosto rovnostářský. Kdyby tomu tak nebylo, vznikaly by nepřípustné formy ageismu, který je anarchistické myšlence rovnosti cizí.
Vytváření nového prostoru
Naskýtá se tedy otázka: Co s tím? Odpověď bude na rozdíl od její realizace jednoduchá. Je potřeba vytvořit v anarchistickém hnutí takový prostor, v němž se budou moci realizovat, setkávat, komunikovat a pracovat „starší“ anarchisté a anarchistky. Takový prostor se však nedá vytvořit uměle. Musí si ho vybudovat a obhájit ti, pro něž je určen a kdož ho mají tvořit.
Nejprve by se mělo zjistit, jestli zde taková potřeba v rámci „starších“ existuje a jestli je tu i vůle začít takový prostor uvnitř anarchistického hnutí vytvářet. Pak by mělo následovat hledání forem, jak se zapojit s ohledem ke svým možnostem.
Začít se tedy musí obnovením a upevněním zpřetrhaných komunikačních vazeb a otevřením diskuse o hledání místa „starších“ v současném českém anarchistickém hnutí, o formách možného zapojení se do společné práce a o podobě prostoru, který by tomu byl nápomocen.
Budu velmi rád, když tento příspěvek poslouží k dalšímu rozproudění diskuse o problému chybějící generační kontinuity našeho hnutí a možnostech jeho řešení.