Hnutí...?

Když mi bylo asi patnáct, poslouchala jsem rock a metal, pohybovala se v nevládkářských kruzích a začal mne zajímat anarchismus. Ve městě, kde bydlím, jsem měla delší dobu velký problém se vůbec s někým, kdo se byť jen vzdáleně k této ideji hlásil, začít bavit. Snad jsem byla podezřelá tím, že jsem nikdy neměla na hlavě číro a ačkoli jsem se snažila, punk ani hardcore mi k srdci nikdy pořádně nepřirostly. Nebo možná prostě jen nebyl zájem se s někým novým začít bavit, ono na vymetání hospod, nadávání na „hrochy“ (tj. tzv. normální lidi) a chození po demoškách není úplně nutné přijímat nové lidi do svých řad. Také je možné, že mne někdo považoval za nějakého špicla, noví lidé bývají podezřelí. Časem jsem byla vzatá na milost a občas s někým mohla prohodit i pár vět. Naštěstí se našli otevřenější jedinci odjinud, s nimiž jsem se mohla zapojit do různých aktivit. A navzdory občasným zklamáním to byla skvělá doba.

Dnes jsem dvakrát tak starší, metal poslouchám pořád (a z mých exkurzí do světa čír a sichrhajcek mi dokonce zůstaly i dvě punkové kapely, které se mi opravdu líbí, tak snad nejsem tak hrozná) a opět jsem po dlouhé době zavítala do alternativního antiautoritářského prostředí v mém bydlišti. Snad to zavinilo tričko Iron Maiden (fuck off komerce, já vím), snad jen byl kolektiv naplněn a nebyla pociťována potřeba s nově příchozí prohodit byť jen dvě zdvořilostní věty (jak normálně činí „hroši“). Každopádně situace stejná jak před lety. Tak jsem dala jedno pivko a šla zase domů. Možná jsem taky už moc „stará“, ale zase o řadu zkušeností bohatší.

Spoustu soudruhů a soudružek v mém i mladším věku již založilo rodiny. A spoustu z nich už lze na demonstracích vidět podstatně méně, pokud vůbec. Jiní se potýkají s problémy všedního dne, člověk už často také nemá tolik energie a/nebo nadšení a nějaké to pohodlí začíná vyhledávat (někdo rád v zimě v baráku teplo a jiný si i ten zájezd k moři občas taky zacáluje, potomstvo to obvykle ocení). To všechno stojí peníze, které je třeba vydělat, a o to méně času zbývá na revoluci. Bohužel jsem až na světlé výjimky zažila spíše situace, kdy člověk, jenž začne být méně výkonný, nemá čas schůzovat do jedenácti v noci nebo plánovat revoluci na webových fórech do tří do rána, z aktivistického koloběhu prostě vypadne. Že by někdo občas přišel na návštěvu udržet kontakt? Případně pomoci v domácnosti, pohlídat na chvíli potomka či pomoci s něčím dalším tak, aby vy jste zase po delší době měli čas zajít na schůzi či pomoci s organizací nějaké demonstrace? Zřídka. Zařiďte si to, jak chcete.

Jiní mají ještě specifičtější problémy. Někoho bolí duše a jiný je fyzicky nemocný. Nebo se stal terčem psychického, fyzického či sexuálního násilí (občas i v rámci tzv. antiautoritářského a alternativního prostředí). To s sebou nutně nese opět sníženou výkonnost a dál se nebudu vypisovat, viz předchozí odstavec. Jen k tomu ještě přidám často prokazovanou nechuť se o těchto tématech vůbec bavit (kolikrát to také zdržuje od organizace demonstrace, že), případně dobře míněné komentáře, jak se s tím máte podle názorů jiných vypořádat či rychlé zaškatulkování situace a poté uložení problému k ledu, případně pod koberec. Obvykle bez toho, aby si někdo vyslechl váš názor a dal si vážnou práci problém pochopit (vše je samozřejmě míněno zcela antiautoritářsky).

Je skvělé, že se lidé dokážou zmobilizovat po vyklizení svobodného prostoru vily Milady a kolik se jich sejde na oslavách Prvního máje atraktivně pojatých koncertní formou. Nemohu se však zbavit dojmu, že témata jsou stále stejná a nová se nepřibírají. Squatting, hudební subkultury, třídní analýzy společnosti, antifašismus, občas globalizace. Držím palce a doufám, že se bude aktivitám spojeným s těmito tématy dařit. Jen jsem asi už opravdu stará a zjišťuji, že život po třicítce začíná pro řadu lidí být také o něčem jiném. O těch všednějších problémech a na ty v českém anarchistickém a antiautoritářském prostředí není vůbec místo. Není zde místo pro lidi, kteří mají na každé ruce caparta a nemají štěstí na pracovité (obvykle) partnerky-hospodyně, jež partnerovi umožní vést život tak, aby on mohl být dále revolucionářem na vysoký úvazek nebo objíždět s nekomerční kapelou půlku světa. Není zde místo pro ty, kteří se potýkají s nějakou formou traumatu, zdravotního problému, či jsou v jiné těžké životní situaci. Není zde místo pro jejich problémy a starosti. Obvykle jsou ponecháni vlastnímu osudu.

Česká anarchistická a antiautoritářská komunita je stále na barikádách, na jejichž druhé straně stojí náckové nebo policajti. Barikády všedního dne jsou atraktivní jen pro hrstku anarchistek a anarchistů. Když např. učíte, jak svou pozici zvládnout tak, aby výuka v rámci možností probíhala co nejsvobodnější formou? Pokud jste v zaměstnání na nějaké vyšší pozici, jak co možná nejvíce antiautoritářsky pojmout svůj vztah s lidmi tzv. pod vámi? Jak předcházet a řešit různé formy násilí, jež se v celé společnosti (a také mezi soudruhy a soudružkami) vyskytují? Jak vylepšit komunikaci tak, aby si lidé dokázali naslouchat (nebo se alespoň vzájemně nepomlouvat) i v případě, že spolu zásadně nesouhlasí? Jakou strukturu by měla mít vnitřní organizace, ať už časopisu, squatu či nějakého sdružení, aby se stále neopakovaly stejné chyby omezující chod nebo dokonce vedoucí k zániku těchto uskupení? Jsou toto snad méně důležité výzvy než monitoring nácků nebo obrana squatu? Méně důležité určitě ne, zajisté ale v nejednom ohledu náročnější.

Představa, že je možné ve větší míře v českém radikálním prostředí udržet lidi nad třicet a/nebo jedince, jež nežijí subkulturním (případně bohémským) lifestylem (a tím pádem umožnit další vývoj tohoto prostředí), není na místě. Klade na ně nároky, žádá si jejich čas, energii a/nebo peníze. Naopak jim ale nic nepřináší. Nenabízí svobodný prostor pro každodenní tzv. normální život, antiautoritářskou alternativu k hierarchickému pojetí mezilidských vztahů na všech úrovních. A pokud zrovna nemáte problémy s nácky či policajty, pak i projevy solidarity ve složitých životních situacích naberou podobu v nejlepším případě formální (čest výjimkám, ale ty jsou i mezi „hrochy“).

Mohu mluvit jen za sebe a svůj názor definuji na základě svých zkušeností, i když vím, že s ním nejsem sama. Jiní ale zajisté mají také jiné zkušenosti. Ovšem nemohu si pomoci od pocitu, že české anarchistky a anarchisté netvoří žádné hnutí, i když toto konstatování asi není novinkou. Netvoří však ani alternativní prostor, ve kterém lze na různých úrovních fungovat, a tak odložit autoritářské vztahy alespoň tam, kde je to dnes možné. Nejsou ani natolik otevření, aby dokázali ve svých řadách bez problémů akceptovat např. slečnu s decentním líčením oblečenou v halence (vzpomínám na šuškandy o „slušňácké“ Chelsea, americké mluvčí alterglobalizačních protestů u nás před devíti lety, neměla ten správný módní vkus), chlapíka poslouchajícího třeba dechovku nebo věřící mámu pěti dětí. Velmi často chybí dokonce i ochota s takovými lidmi byť jen komunikovat. Mně současná forma české anarchistické a (rádoby) antiautoritářské komunity nejvíce připomíná ghettoidní zájmový kroužek. Výhradně pro ty, jež se identifikují s obvyklými tématy, obvyklou formou kultury (pravda, zde se menu v poslední dekádě rozšířilo o techno), chodí na ty „správné“ akce a do postele až po jedenácté.