Global Street Party – Ohlédnutí po 10 letech

People‘s Global Action

Pověstná Global Street Party (GSP), která v druhé polovině května 1998 zabírala titulní stránky deníků, byla počata v Ženevě. Konkrétně na kongresu celosvětového nehierarchického sdružení lidových hnutí People‘s Global Action (PGA), jehož se účastnili i aktivisté z Čech. Tam byly vyhlášeny v rámci kampaně proti Světové obchodní organizaci (WTO) tzv. globální dny akcí - 16. až 20. května 1998. V tyto dny, krátce před zahájením 2. ministerské konference WTO, také vyšli lidé do ulic, aby řekli své kategorické NE ekonomické globalizaci. Konaly se desetitisícové demonstrace zemědělců v Indii nebo bezzemků v Brazílii. V Kanadském Montrealu proběhla tisícihlavá blokáda setkání OECD. Ve 35 městech světa se konala 16.5. Global Street Party po vzoru britských Reclaim the Streets. Lidé přišli v tento den spojit zábavu a protest v Kolumbii, Německu, Velké Británii, Austrálii, Izraeli, Finsku, Španělsku, Turecku, Švédsku, Irsku, USA, Kanadě, Řecku, Lucembursku, Slovinsku, Holandsku, Itálii či Švýcarsku. Největší street party proběhla v Birminghamu za účasti 8000 lidí, ke střetům s policií došlo v Ženevě, jedna z výrazných akcí toho dne se konala i v Praze.

Global Street Party


České antiautoritářské a radikálně ekologické hnutí výzvu PGA přijalo a skupiny Eart First! a Chranitěli radugy s organizačním přispěním členů Československé anarchistické federace svolaly na 16. května 1998 na Náměstí Míru v Praze první opravdovou street party v těchto končinách. Organizátoři zároveň tuto iniciativu využili k tomu, že přinesli do stojatých vod anarchistických a podobných demonstrací nový vítr, jenž by je obohatil o prvek zábavy: hudba, tanec, performance, občerstvení apod. Street parties byly doposud představovány jen jako zahraniční zkušenost na stránkách alternativních periodik, od nynějška se měly zařadit do našeho arzenálu protestních akcí i v praxi.

Náměstí Míru

GSP začala ve tři odpoledne. Když člověk přicházel, všiml si podstatného rozdílu oproti předešlým akcím – místo stovek lidí se tu sešly tisíce. A také atmosféra byla jiná - hrála hudba z několika sound systémů, mnozí lidé tančili, anarchisté distribuovali své publikace a časopisy, plival se oheň, prodávalo se pivo a limonáda. Takto to vypadalo celé následující tři hodiny. Na plakátech se sice psalo o pochodu, ale až do poslední chvíle nebylo možno zjistit, zda nějaký bude nebo ne, natož kam by měl směřovat. Krátce po šesté hodině zmlkly sound systémy a po úklidu náměstí se masa lidí pohnula.

Ulice jsou naše!

A hurá na magistrálu. Přes 3000 lidí přivádí alespoň na okamžik do praxe heslo, že město patří lidem a ne autům. V euforické náladě všichni skandují „Ulice jsou naše!“ Kousek před hlavní nádražím se vynořuje Sládkův předvolební billboard, na nějž někteří reagují pískáním a ti, co se nachází nejblíže, se dávají do jeho likvidace. Proč koukat na někoho, kdo by nejraději dal část obyvatel vyhladit a zbytek pod policejní dozor.

Policie napadá průvod

Pár minut na to se staví přes magistrálu policejní kordon a snaží se pochod zastavit. Když pomineme nesmyslný požadavek na rozchod, když v té chvíli není de facto kam, zarazí už to, že se 3000 lidí jalo rozehnat 30 policistů. Jejich sebedůvěra byla ale pochopitelná. Doposud policie napadala demonstrace anarchistů či antifašistů, aniž by se setkala s razantním odporem, natož pak s postihem za nepřiměřený zákrok. Tentokrát se ale přepočítali, když chtěli zatýkat lidi v čele pochodu. Reakce přední řad na sebe nedala dlouho čekat a policisté jsou donuceni k útěku. Jak si někdo mohl dovolit vztáhnou ruku na zasahující policisty? Zřejmě k tomu nemalou měrou přispěly dosavadní zkušenosti zúčastněných s policejní zvůlí.

Přední řada odvrací útok policie

O několik řad dál lidé ani nevědí, že se něco semlelo. Průvod pokračuje. Z Avie hraje sound systém, několik lidí za ní tancuje a dál se baví. U hotelu Hilton padá další symbol – ze stožáru je stržena vlajka USA. Nedaleko najíždí policejní auto do davu, což vede ke zranění jednoho demonstranta. Lidé si to nenechávají líbit a auto končí převrácené na boku.

Najíždět do demonstrantů se nemusí vyplatit

Pokračuje se podél Vltavy, Revoluční třídou a pak na Mariánské náměstí, kde je průvod oficiálně ukončen. Část zbylých demonstrantů míří přes Staroměstské směrem na Václavské náměstí, v čele několik desítek militantů. Na Václaváku se sypou skla provozovny McDonalds. Několik policistů zasahuje proti demonstrantům a několika nasazuje želízka. Ponechává je však nakonec jejich osudu a volí taktický ústup. Jde se do Vodičkovy ulice, kde berou za své výlohy dalšího McDonalda, KFC, obchodu Černá Můra, kde s oblibou v té době nakupovali neonacisté, a jednoho řeznictví, z něhož si jakýsi poberta odnáší dva salámy a sklenici nakládaných okurek. Zde se také militantní jádro vytrácí do postraních ulic a „zábava“, zdá se, končí.

Policejní pomsta

Pro nabuzené policejní posily nikoliv, ty teprve hodlají předvést svou šou. Deset minut po řinčení skel se ve Vodičkově ulici nachází jen lidé ze zadních řad demonstrace, kteří právě dorazili, kolemjdoucí a čumilové. V tu chvíli akčně nabíhají policisté s vidinou pomsty a možná i s rozhodnutím vyřešit otázku radikálních demonstrací jednou provždy plošným zastrašením. Začíná hon na lidi, kteří s rozbitými výlohami nadnárodních provozoven nemají vůbec nic společného. Policisté mlátí, dá se říci, všechno, co se hýbe – muže, ženy, mladé, staré. Padesátiletá žena končí s rozbitou hlavou jen proto, že se zastala mláceného mladíka (její případ později obrátil pozornost médií k policejní brutalitě).

Policejní pomsta

Po krvavém zásahu ve Vodičkově jsou zadržení (jen z důvodu, že se nacházeli na místě) odvezeni antony na Míčánka (nemocnice ministerstva vnitra). Tam pokračuje systematické mlácení a týrání zadržených. Zadržený je vždy donucen vystoupit z antonu a následně se stává terčem mlácení několika policistů. Někteří policisté si krátí chvíli „hrou na mrtvého“ – služební pistolí předstírají, že střílí, načež zadržený musí padnout na zem a dělat mrtvolu. Všichni jsou pak přinuceni k odběru krve. Policisté jsou zklamaní – žádné drogy, žádný alkohol.

Další scéna tohoto dramatu se odehrává na Bartolomějské. Zadržení jsou záměrně nacpáni do přeplněných cel, i když jiné byly ponechány prázdné. Lidé se snažili stěsnat i pod lavičky. Nepouštění na záchod a další bití je jakousi samozřejmostí. Ráno byla uvalena vazba na několik lidí, kteří však evidentně nic nespáchali, např. za napadení veřejného činitele, poškozování cizí věci a výtržnictví. Ve vazbě strávili několik týdnů. Bilance dne: 64 zadržených, 28 obviněných, 9 vazebně stíhaných.

Policejní pomsta

Policie opět beztrestná

Jak jinak – policie chválí sebe sama za kvalitní zákrok. Možná mohl být razantnější. Ministr vnitra Cyril Svoboda se staví za postup policie. Policejní mluvčí Eva Brožová den poté vysvětluje pomýlenost demonstrantů slovy: „Ulice jsou pro auta, ne pro lidi.“

Média informují o „vlně rabování“ (ve skutečnosti šlo o 2 salámy a sklenice okurek), psycholog Hubálek mluví o lidech „bez lásky, bez práce a bez vzdělání.“ Jak jednoduché -když něco nedokážu pochopit, raději použiji naučenou formulaci, odsoudím „vandaly“ a pochválím policii.

Pondělní titulní strany

Po pár dnech přesto následoval zájem o policejní zásah a mučení zadržených. Podařilo se prokázat, že zásah byl veden proti naprosto nevinným lidem, což vedlo i k propuštění lidí zadržovaných ve vazbě a rapidnímu snížení počtu obviněných.

Asi jen naprostý naivka by si myslel, že za krvavý zásah a mučení zadržených byl nějaký policista obviněn. Nikdo ze zasahujících oficiálně nepřekročil zákon, ani nespáchal přestupek. Zkušenosti minulých let jen napověděly, že policie je ve svém jednání beztrestná. Připomeňme dvě události. Zásah v klubu Propast v roce 1996, kam naběhlo policejní komando s kuklami a samopaly a zbilo účastníky benefičního koncertu. Ze čtyř kamer, na něž svůj zásah natáčelo, prý žádná nefungovala. Postižení podali trestní oznámení, bylo potvrzeno porušení zákona, nikdo však nebyl stíhán. Další je protestní demonstrace před budovou ministerstva vnitra v roce 1997. Ta je policií rozehnána. Zlomená žebra, rozbité hlavy. Opět podáno trestní oznámení a opět nebyl nikdo pohnán k zodpovědnosti.

Zadostiučiněním ze strany médií budiž reportáž ČT v pořadu Nadoraz, která dokumentovala brutální zásah policie a následné mučení zadržených a neváhala vyhledat postižené a přinést jejich svědectví.

Dozvuky GSP

GSP znamenala pro antiautoritářské hnutí významný milník. Dokázala, že do ulic je schopno vyjít řádově více lidí, než doposud bylo zvykem; že protestní akce jdou dělat i jinak; že je možné a dokonce potřebné spojit protest a zábavu; že jsme součástí globálního hnutí za sociální spravedlnost.

Hnutí samotné si naplno uvědomilo, že předním tématem jeho agendy bude boj proti ekonomické globalizaci, novodobé podoby kapitalismu. GSP ukázala zatím nepoznanou dynamiku podobných akcí, o níž je třeba diskutovat. Pořadatelé GSP se sice od závěru akce distancovali, přesto však bylo znát, že hnutí jako celek bere násilí vůči symbolům globalizovaného kapitalismu a zasahující policii, coby servisní třídy tohoto systému, jako legitimní.

Policisté berou do zaječích

Také se potvrdilo, že je sice hezké říkat si, co člověk chce, ale k čemu je to dobré, když ho nechce nikdo slyšet. Noviny Konfrontace k tomu napsaly: „(...) násilí není řešení, ale prostředek, který může k řešení vést, když ostatní cesty selhávají či jsou neúčinné.“ Je to smutné (a zároveň poučné), ale až tříštící se sklo provozoven McDonalds bylo impulsem ke společenské diskusi na téma globalizace. O nastartování takové diskuse se snažily různé organizace řadu měsíců. Například několik dní před GSP se u nás konalo mezinárodní setkání ekofeministek „Diverse women for diverdity“, následná tisková konference na toto téma se setkala s nulovým zájmem. Po GSP se dostalo na téma globalizace i v rozhlase a televizi. Prostor (malý ale přece) byl poskytnut i organizátorům následné Local Street Party.

Poučným byl i distanc některých ekologických organizací od radikálních ekologů a GSP. Aniž by se jejich představitelé snažili dozvědět, co se ve skutečnosti dělo a jak se věci mají. Čest výjimkám, které tento vlezdoprdelkovský postoj kritizovaly.

Ohlédnutí po 10 letech

Co přinesla GSP? Měla vůbec nějaký dopad? A jaká z ní plynou ponaučení?

GSP byla novým impulsem a způsobem pořádání veřejných akcí. Po GSP následovalo mnoho dalších street parties, a to nejen v Praze, ale i v Bratislavě, Brně, Plzni, Vysokém Mýtě... GSP ukázala, že je možné přilákat na protestní akci tisíce lidí.

Potvrdila se zažitá zkušenost, že policie z každého svého neadekvátně brutálního zákroku vyjde bez jakékoliv újmy a že se za ní vždy jednoznačně postaví ministr vnitra i celá vládá. Tato zkušenost byla zažívána i v dalších letech, vzpomeňme například násilné rozhánění antifašistů či krvavé rozprášení Czechteku.

GSP byla potvrzením, že někdy nestačí jen křičet, zvlášť když okolí je hluché, že někdy trocha rozbitého skla dokáže k sociálním a ekologickým problémům přilákat víc pozornosti než stohy petic a desítky pokojných demonstrací.

GSP dala alespoň na pár hodin zažít lidem euforický pocit z městského prostoru bez aut, policie, nenáviděných politiků, symbolů konzumu a globálního kapitalismu. Byla to jen chvilka, mnohým však stála i za následné mučení v rukou „strážců zákona“.

A z globálního pohledu se akcím, mezi něž se řadí i GSP, podařilo přilákat pozornost k Multilaterální dohodě o investicích (MAI), jejíž cílem bylo rozšíření práv investorů a omezení jejich kontroly jednotlivými vládami. Tento v tichosti připravovaný dokument, jenž by dal neomezenou moc do rukou nadnárodních koncernů a investorů, nakonec nebyl ratifikován.

S odstupem deseti let lze konstatovat, že Global Street Party měla smysl.

Zdroje:
Konfrontace 3/1998, 5/1999, A-kontra 1/1999, Existence 3/1998
Fotografie z denního tisku

Odkazy na Internetu:
Deset let od Global Street Party: otázky zůstávají, dokážeme se poučit?
Party, která zabolela
Rozhovor KONFRONTACE: Viktor X
Global Street Party 1998