Spor o karikatury: Malé ohlédnutí

Během sporu o karikatury jsme mohli dojít k mnoha otázkám o tzv. islámském světě – a k několika poznatkům o tzv. západním světě. A to navzdory tomu, že to mnozí vidí přesně opačně a domnívají se, že během této kampaně poznali, jaký je „islámský“ svět, a za otázku pokládají už jen to, jak se k němu postaví svět „západní“.
Známe ale skutečné motivy protestujících? Do jaké míry je jejich aktivita skutečně vyvolána tím, že se jich dotkla urážka náboženského vůdce a „proroka“? A do jaké míry to byla jen příslovečná poslední kapka a skutečnou motivací byly pocity ponížení, které se týkaly jich samotných? Ponížení kvůli vojenské okupaci Afghánistánu a Iráku, kvůli osudu Palestinců, kvůli podpoře zkorumpovaných vláda a vykořisťování petroletariátu a migrantského servisariátu v arabských zemích a ponížení kvůli druhořadému statusu imigrantů v západních zemích? A jakou část „islámského“ světa účastníci protestů proti karikaturám tvoří? Jakou roli v jejich činnosti hrají různé lokální motivace, které nemají s Dánskem nic společného? A do jaké jsou v samotném Dánsku karikatury pouhou záminkou k odporu proti tvrdé antiimigrantské politice pravičácké vlády?
To jsou klíčové otázky, alespoň pro nás, kteří se bojíme zobecňování a bráníme se představě o boji kultur. Ostatně, boj jakých kultur by to byl? I kdyby se celý islám sjednotil na boji proti svobodě slova, západní svět by proti němu nestál jako jeden celek. Ba právě naopak. Karikatury ukázaly, že právě ti, kdo se často a rádi stylizují do role zastánců „západních“ hodnot, jsou ochotni je jako první zapřít a zradit.

K jádru věci
Bez ohledu na to, že můžeme mít plné porozumění pro frustraci „islámského“ světa, sotva můžeme připustit, že by jeho boj proti karikaturám byl spravedlivým bojem. I kdyby měl nastokrát oprávněné důvody (nesouhlas s válkou a ponižováním imigrantů), záminka pro rozpoutání konfliktu byla špatná. Svoboda slova a právo posmívat se bohům je ohromný a pokrokový výdobytek zápasů, které byly příliš rozsáhlé a příliš zásadní na to, abychom se ho jen tak vzdali. Jak upozornil Václav Bělohradský v souvislosti s případem muslimského spisovatele Rushdieho, základem naší kultury je dnes pluralita, různost jednotlivých příběhů. Ten, kdo v jednom vystupoval jako hrdina, nemůže si být jistý, že v druhém nebude padouch. Každá totalita se vyznačuje tím, že se snaží o to, aby byla vyprávěna pouze jedna verze, jeden příběh. Nejvýrazněji se to projevilo za Stalina, jenž přinutil příběh, který napsal, vyprávět i ty, které odsuzoval na smrt...
Bělohradský si v době, kdy byl aktuální případ Rushdieho, kladl otázku, zda máme právo vnucovat tuto pluralitu příběhů jiným kulturám. Právě v tomto smyslu kladou dnes otázku někteří „tolerantní“ levičáci – veterán revolučního marxismu Petr Uhl pozitivně připomíná c. k. paragraf proti rouhání a jeden z nejsympatičtějších českých autorů, Martin Škabraha, píše: „Chci mít právo se rouhat a kreslit satirické obrázky. Ale svých vlastních, ne cizích vládců a bohů.“ Dojemná zdvořilost, ale neodpovídá realitě globalizovaného světa, ale fikci Huntingtonova „střetu civilizací“. Myšlenky proroka ovlivňují zhruba miliardu lidí ve světě, který s nimi sdílím a na němž pravděpodobně lidstvo nepřečká ani pár generací bez vzájemného dorozumění. Muslimy jsou miliony lidí v Evropské unii, tedy mých spoluobčanů. Jsou to snad lidé druhé kategorie, nějací „nedotknutelní“, kteří si vyžadují zvláštní zacházení? To by bylo ponižující naznačování, že jsou jaksi méněcenní. To je pro člověka, který není rasista, nepřijatelné. A jejich kultura mě ovlivňuje – a musím tedy mít právo se k ní vyjádřit.
Karikatury proroka jsou prý urážlivé a bojovní islámští demonstranti prý požadují pouze uznání, když nechtějí, aby byly publikovány. V tomto smyslu je podporují i mnozí křesťané. Jenže aby takový požadavek nebyl pokrytecký, museli by muslimové a křesťané napřed přestat sami dělat to, na co si stěžují u jiných. Jinými slovy, měli by poskytovat rovné uznání ateistům a neurážet jejich city. Než začnou požadovat, abychom už netiskli karikatury jejich proroka, ať nejprve sami vymažou ze stránek svých svatých i nesvatých knížek to, co může urazit nás, ateisty, pohany a náboženské hledače. Kdybych byl totiž stejně útlocitný jako demonstrující muslimové, urazilo by mě leccos. Asi bych se třeba cítil docela dotčeně, když by mi někdo zvěstoval, že po smrti přijdu do pekla. Že nejsem schopen se morálně rozhodovat. Nebo že nemohu prožít skutečnou lásku, protože nechci žít se svou milou v trojce se svatou Trojicí. Čím to, že nábožní nás mohou urážet, ale nám toto právo upírají?

Západ proti Západu
A tím se dostáváme k druhé věci, stanovisku katolické církve, coby hlavní organizace západního křesťanstva a údajného pilíře západní civilizace. Nejcharakterističtěji (ovšem nedá se říct, že nejcharakterněji) ho formuloval kardinál Vlk. Slyšte, nevěřící duše, podle pana kardinála má mít svoboda omezení a „jestliže je někdo překročí, jestliže se dotýká něčeho, co je druhému svaté, tak porušuje základní princip svobody slova, protože porušuje právo druhého – právo na jeho vyznání a na respekt, který k němu a k jeho vyznání máme mít... My křesťané západního světa jsme se bohužel přizpůsobili tomuto nesprávnému chápání svobody. Neumíme vhodně a důsledně hájit své náboženské cítění a napadání nejen svých křesťanských proroků, ale samotného Syna Božího…“ Z řeči je jasně cítit frustrace, závist úspěšnějším muslimským teokratům. Jak rád by pan Vlk žil ve společnosti, kde bude jakákoli svoboda, nejen svoboda projevu omezená a její mírou bude náboženství. Je to jasná ukázka toho, že „Západ“ ve své dnešní podobě není (naštěstí) křesťanský a že za svou svobodu nevděčí křesťanství, ale naopak boji proti němu a proti jeho vlivu.
Někdo by řekl, že Západ má svobodu slova proto, že je kapitalistický. Poslyšme tedy, jak komentoval Ladislav Špaček, bývalý mluvčí prezidenta Havla, fakt, že šéfredaktor francouzských novin, jež karikatury proroka přetiskly, byl vyhozen a že to vzbudilo nelibost organizace Reportéři bez hranic: „Cožpak list není obchodní společností a cožpak nemá mít majitel firmy právo vyhodit kteréhokoli zaměstnance, způsobí-li jeho firmě problémy?“ Jinými slovy – svoboda slova ano, ale nejdřív kapitalismus, zisk a hierarchie. A pokud se dostane svoboda d rozporu se ziskem? Pak svobodu jednoduše vyhodíme! Přece nám nebude působit problémy, že... Namísto totality jednoho názoru má vždy přednost totalita peněz. Není divu, že takovou situaci kritizují Reportéři bez hranic. Kapitalismus zde ale nevystupuje zrovna jako obrana svobody slova, spíše jako její překážka, neboť ji umožňuje jen do té míry, do níž mu tato svoboda dá vydělat.
A tak se ukazuje, že tu nestojí „Západ“ proti „islámu“. Stojí tu jakési hnutí za omezení svobody slova rekrutující se z islamistů proti svobodě slova, již kopou do kotníku katolíci a kapitalisté. To, co na „Západu“ bráníme, nejsou produkty křesťanství a kapitalismu, nebo nanejvýš nepřímo. Jsou to svobody, práva a možnosti, které si na nich vybojovala různá sociální a intelektuální hnutí – a kterých se nyní nehodláme vzdát.

Ať je naším „náboženstvím“ svoboda
Někteří lidé nám ovšem vysvětlují, že bychom to měli udělat, že je těžká doba a že urážíme muslimy. Není ale problém s „muslimským“ světem jinde? Není spíše v tom, že nás nerespektuje a neváží si nás, neboť si nás nemůže vážit? Že muslimům připadáme jako kupčíci, které údajně charakterizoval Lenin slovy „kapitalisté nám prodají i provaz, na kterém je oběsíme“? Že z jejich hlediska nemáme žádnou „víru“ – rozuměj nic, za čím bychom pevně stáli a z čeho bychom neustupovali? A pokud nějakou víru máme, pak je to víra v peníze – jak říká Usáma bin Ládin – což pan Špaček de facto potvrzuje? Je třeba jim ukázat, že se v tomto mýlí.
Ať je touto naší „vírou“ svoboda. Svoboda slova, omezená pouze právem na život, který je předpokladem svobody (proto se není třeba příliš úzkostlivě strachovat o svobodu slova neonacistů, tedy hnutí, které se nejen hlásí ke genocidní ideologii, ale především samo páchá rasistické vraždy). Nebude naším náboženstvím v pravém slova smyslu, neboť není a nebude přikázáno se jí klanět a nikdo nebude nikomu bránit diskutovat o jejích negativech (to je v ní ostatně pojmově obsaženo). Ať je ale naším náboženstvím v tom smyslu, že si za ní budeme stát a že ji budeme bránit. Muslimové mají právo svobodně vyjadřovat svůj nesouhlas s karikaturami, svobodně je kritizovat, svobodně pálit dánské vlajky či jakékoli jiné hadry... nemají ale právo snažit se násilím či výhrůžkami zamezit publikaci karikatur (či dokonce jakéhokoli zpodobnění) svého proroka.
Nepotřebujeme xenofobii vůči islámu, nepotřebujeme ale ani pokryteckou „politickou korektnost“. Náš respekt a naše neurážení si nezaslouží islám jako náboženství, ale jednotliví lidé, kteří v něm žijí. Nepokládejme je za méněcenné. „Islámský“ svět se bude vyvíjet, tak jako naše společnost. Pokládáme-li něco za správné, nevzdávejme se toho jen kvůli tlaku zvnějšku. A navíc, nepokládejme „islámský“ svět za monolit. I v něm žijí utlačovaní pracující, i v něm žijí feministky, dívky vražděné kvůli „cti“, lidé zabíjení jen pro svou sexuální orientaci a další. Měli bychom spíše projevovat solidaritu s nimi než zdvořilost vůči islámským klerikům a náboženským fikcím, jejichž prostřednictvím ovládají lidi.

Ondřej Slačálek


Zdroj: A-kontra 1/06