Ženy a antifašismus
Letošní AFA camp probíhající od 22. do 25. srpna ve východních Čechách byl nabitý zajímavým programem. Denně probíhalo mnoho podnětných přednášek a diskusí, například o menšinách a uprchlících, o Izraelsko-palestinském konfliktu, antifašistickém hnutí v Německu a na Slovensku. Nejbouřlivější diskusi však vyvolala přednáška Feministické skupiny 8. března s názvem Ženy a antifašismus.
Dvě aktivistky a jeden aktivista promluvily mimo jiné o roli Mujeres Libres ve španělské občanské válce a boji proti fašismu, o ženách v československé armádě v kontextu historie druhé světové války, zmínily také práci ženských osobností jako byly Luisa Landová-Štychová nebo Marie Majerová. Závěr jejich příspěvku spočíval v reflexi současného stavu antifašistického hnutí u nás.
Kritika směřovala na koncept „hrdinství“ (diskutovaný také na stránkách A-kontra – viz ….) a „kult síly“ v rámci antifašistického boje. Podle Feministické skupiny se příliš vyzdvihuje fyzický boj v ulicích. To je možné vidět například na samolepkách Antifašistické akce, kde se objevují výrazy jako „vyčistíme město“ a obrázky fyzického napadání neonacistů, což ale odrazuje potencionální antifašistické aktivist(k)y, kteří neumějí nebo nechtějí bojovat. Fyzický boj podle Feministické skupiny eliminuje konkrétní lidi, ale ne fašismus jako takový. Důležitá je i ostatní práce v boji proti fašismu.
Navíc upozorňují na to, že fyzický boj je prezentován jako mužská záležitost, zatímco s ženou bojovnicí se vůbec nepočítá. Stereotypy jsou uplatňovány stejně i na neonacistky, které jsou považovány za méně nebezpečné než muži (ač mohou fašistickou ideologii prosazovat úplně stejně) a jsou chápány jen jako přítelkyně a přívěsky mužů. Antifašismus je podle Feministické skupiny zaměřen na boj proti rasismu, ale boj proti sexismu opomíjí. Slovo hrdinství je spojeno s představou bojujícího muže, každodenní hrdinství žen například v životě za války je opomíjeno. Navíc na negativní důsledky velkých hrdinských činů jedinců mohou doplácet spousty dalších lidí, včetně žen a dětí. Kromě toho se za hrdinství dá považovat i odmítání hrát zavedené genderové role a podřízení se patriarchálnímu systému.
Jeden anarchofeminista také upozorňoval na to, že tyto problémy se netýkají jen žen, ale i fyzicky slabších mužů, kteří si netroufnou na boj. Poukazoval také na to, že vstup do antifašistické hnutí je podobně jako ženám ztížen i například homosexuálům, protože za celou dobu kempu bylo neustále slyšet vtipy o této menšině - prostředí hnutí je homofobní.
Celá tato kritika antifašistického hnutí vyvolala velice silnou odezvu ze strany mužů. Nechci zevšeobecňovat, ale ukázalo se, že kritice žádné ženy neoponovaly, a přítomní se tak rozdělili/y na dva tábory – anarchofeministky (a jeden anarchofeminista) proti mužům (antifašistům). Reakce mužů lze seřadit na pomyslné škále od úplně odmítajících jakékoli výtky až po ty kritice otevřenější; první z nich bylo bohužel slyšet nejvíc. Časté bylo poukázání na to, že jde jen o pocit žen, že se kritika nezakládá na pravdě („vaše výčitky nemají reálný podklad“) a že si ženy vytvářejí problém samy. Nebo snižování hodnoty argumentů tím, že jde o ženský komplex méněcennosti. Bylo možno slyšet výroky typu „vaše reakce jsou přecitlivělé“ nebo dokonce „ať jdou do prdele, podporují fašismus, když odmítají mlácení nácků“. Antifašistická aktivistka to komentovala: „Chlapi se najednou naježili a popírají existenci problému, nemají žádnou snahu se do žen vcítit“.
Na druhou stranu jiní muži uznávali kritiku machistického chování antifašistů, které může ženy odrazovat. Ale toto jednání nejde změnit, protože podle nich „je to dnes nutnost“ a „doba si žádá být bojovný v ulicích“. Někteří muži uznali problém, ale rozhodně se necítili být za něj odpovědní: my ženám nic nezakazujeme, ale žádné militantky stejně nejsou. Vinu tak svalovali na ženy.
Tím se diskuse stočila k důležitému problému, a to, proč vlastně ženy nevstupují do antifašistických skupin. Muži se ptali: a co vám tedy vadí? Ženy odpovídaly: klima v organizacích. „Je mi to nepříjemné, že slyším pořád vtipy na feministky“ nebo „Mám dojem z mužů antifašistů, že se na mě dívají, jako že jsem slabá“. Situace v hnutí tak ukazuje na to, že ženy s „mužským“ prostředím organizací (až na výjimky) nejsou spokojené a raději se organizují samostatně, v tomto případě ve Feministické skupině.
Sama existence této skupiny však byla během této diskuse zpochybňována. Od jednoho muže například zaznělo, že v anarchistickém hnutí není potřeba feministická „truc“ skupina a že ženy by se měly aktivizovat v rámci hnutí. Nebo, že v hnutí je nutná shoda cílů a prostředků, proto je separátní existence této skupiny zbytečná. Jedna anarchofeministka však poukázala na to, že pokud se z anarchistického hnutí vyčleňuje Feministická skupina, pak se vyčleňuje i Antifašistická akce, protože také funguje jako oddělená organizace specializovaná na boj s fašismem stejně, jako se jejich skupina zaměřuje na boj se sexismem, který ale propojují se snahou o vybudování anarchistické společnosti.
Se stejným problémem se potýkaly už španělské Mujeres Libres ve 30. letech, protože tehdejší anarchistické hnutí nepovažovalo jejich organizaci za rovného partnera, což se projevilo například tím, že nebyly pozvány na kongres všech libertinských organizací v říjnu 1938 v Barceloně. Anarchisté argumentovali proti autonomní organizaci Mujeres Libres tím, že anarchismus staví na rovnosti pohlaví, takže organizace orientovaná jen na ženy nemůže být skutečně libertinská. Mujeres Libres však jako jeden z důvodů svého vzniku uváděly neschopnost anarchistických organizací pracovat se ženami a ženskou otázkou. Říkaly, že když anarchismus nepřipouští genderové rozdíly, pak si libertinské organizace toto jméno nezaslouží, protože jejich aktivisté jsou převážně muži.
A zdá se, že rovnost pohlaví je i po více než 70 letech stále vzdálenou metou. Oceňuji to, že Feministická skupina s kritikou vystoupila a otevřela diskusi. Doufám, že se situace v tomto ohledu bude vyvíjet k lepšímu. Také je důležité si uvědomit, že problém se netýká jen žen, ale i lidí s odlišnou barvou pleti, rodin s dětmi, starších lidí atd. Pokud chceme opravdu něco změnit, tak boj proti fašismu nemůže zůstat záležitostí elitní skupinky (převážně) bílých mladých mužů.
Pozn. redaktor portálu: Tento článek vyjde v novém čísle časopise A-kontra. Přinášíme ho n anašich stránkách v předstihu proto, že se domníváme, že diskuse o něm je více než potřebná a PHP systém na našich stránkách tuto diskusi efektivně umožňuje i těm, jenž mají s anarchistickým hnutím pouze on-line kontakt...