Noam Chomsky o Východnom Timore
Dňa 20. mája získal Východný Timor nezávislosť. Avšak len málo ľudí vie o udalostiach, ktoré sa tam odohrali po jeho obsadení v roku 1975 a ďaľších súvislostiach s tým spojených. Krátší exkurz do tejto problematiky Vám úľahčí nasledovná prednáška Noama Chomského z jeho austrálskeho turné v roku 1995.
N.Chomsky: Zakázané území
Byl jsem požádán, abych promluvil o velmocích a lidských právech. Moje promluva bude vlastně velmi stručná.
Existují dvě verze tohoto příběhu. Oficiální dobře známe: naším nejvyšším cílem, ba "duší naší zahraniční politiky" (jak to vyjádřil prezident Carter) je podpora lidských práv. A jestliže jsme se přitom vůbec dopustili nějaké chyby, bylo to příliš důsledné zastávání tohoto ušlechtilého cíle, takže jsme uškodili slavným "národním zájmům".
Druhou verzi nacházíme v historických událostech a v interních záznamech o politických plánech. S obdivuhodnou upřímností ji v roce 1948 v hrubých rysech formuloval ve významném státním dokumentu (PPS 23} vážený státník a učenec George Kennan, vedoucí plánovacího oddělení státního departmentu a jeden z architektů tehdejšího nového světového pořádku. Když každé oblasti světa přiděloval příslušnou roli v rámci celkového systému americké moci, poznamenal, že základním politickým cílem je udržet "postavení disparity", které odděluje naše ohromné bohatství od chudoby ostatních. K dosažení tohoto cíle "bychom měli přestat hovořit o vágních a ... nereálných cílech, jako jsou lidská práva, zvýšení životní úrovně a demokratizace", a pochopit, že musíme "jednat na základě jednoznačných mpcenských koncepcí" a nenechat se "zdržovat idealistický-mi hesly" o "altruismu a prospívání světu".
Jasněji uvažující mozky se od těchto rad nikdy příliš neodchýlily, ani v interních diskusích, ani - což je významnejší - ve svých činech. Myšlení státníků samozřejmě není jednotné. Variace v rámci spektra bychom neměli přehlížet. Krátce poté byl Kennan z vedoucího místa odvolán, neboť byl pro tento tvrdý svět považován za příliš měkkého a moralistického. Vystřídal jej realističtější Paul Nitze, který několik měsíců před vypuknutím války v Koreji navrhl světový systém v dalším významném státním dokumentu (NSC 68, duben 1950).
V NSC 68 se vysvětluje, že ve světě jsou dvě síly; "otrocký sta" a obránce "samotné civilizace". Obě jsou ze své podstaty naprostými protipóly.
"Nevyhnutelně militantní ... otrocký stát" má "základní úmysl": všude mu jde o "naprosté podvrácení Či násilné zničení vládních mechanismů a společenských struktur", aby tak získal "absolutní pravomoc nad zbytkem světa" a "totální moc nad všemi lidmi". Protože tento "nesmiřitelný cíl" a "donucování" představují bytostnou vlastnost otrockého státu, dokazování je zbytečné (takže není nikdo tímto dlouhým a kriticky důležitým dokumentem zatěžován). Řešení diplomatickou cestou jsou z definice vyloučena, nejedná-li se o pouhou masku, která má uklidnit veřejné mínění. Není myslitelné žádné přizpůsobení, takže je nutno protivníka zničit - v důsledku jeho bytostné podstaty, nikoli naší.
Absolutní zlo otrockého státu vysvitne ještě výrazněji, postavíme-li je do kontrastu s absolutní dokonalostí obránce civilizace, který je "založen na důstojnosti a hodnotě jednotlivce" a vyznačuje se "nádhernou růzností", "hlubokou tolerancí", "zákonností", snahou "vytvářet a udržovat prostředí, v němž má každý jednotlivec příležitost realizovat své tvůrčí schopnosti". Jeho "základním cílem" je "zajistit celistvost a vitalitu naší svobodné společnosti" a chránit její hodnoty po celém světě. Dokonalá společnost se "neobává různosti, nýbrž ji vítá" a "čerpá svojí sílu z tolerance, s níž přistupuje i k ideám, jež se stavějí proti ní". Do "systému hodnot, který dává naší společnosti duši", patří "principy svobody, tolerance, důležitosti jedince a nadřazenosti rozumu nad vůlí". "Základní tolerance našeho pohledu na svět. naše velkorysost a štědrost, a také nezištnost v mezinárodních vztazích jsou přednostmi, jež nám mohou dát enormní vliv", zvláště na ty, kdo měli to štěstí, že tyto vlastnosti zakusili na vlastní kůži, jako Latinská Amerika, jež těžila z "naší dlouholeté trvalé snahy o vytvoření meziamerického systému a nyní o jeho rozvoj" - o výsledcích se ale nic ne praví.
Nitzeho tvrdá koncepce posloužila jako základ politiky "zatlačování", která nahradila soucitnější přístup jeho předchůdce, který správně nepochopil povahu světlých a temných sil. V úvahách o velmocích a lidských právech tento nikdy nekončící konflikt mezi oběma krajnostmi -dobrosrdečným moralismem a tvrdým realismem - nemůžeme ignorovat.
O tomto tématu se můžeme mnohé dovědět z historických lekcí a dokumentů. Ale to, co nám říkají, je naneštěstí politicky nekorektní (abychom použili termín dnešního ideologického boje), takže je musíme vhodit do jámy zapomnění. A v ní také - pozoruhodně snadno - skončily, stejně jako tisíce stran dokumentů, jež ukazují, jak účinně a důsledně jsou hlavní hodnoty uskutečňovány, ba dokonce formulovány, nejsou-li někde nablízku nesprávné uši. Mohl bych se zmínit o tom, že i když akademická literatura plně uznává neobyčejný význam obou státních dokumentů, z nichž jsem právě citoval, jejich skutečný obsah a formulace jsou obcházeny. Jak mohou zvědavci snadno zjistit, jsou mimo akademický svět jen málo známy. A to, co z nich vyplývá, překračuje přípustné hranice.
Chci zde hovořit o jednom konkrétním případu - který je dosti typický, ale shodou okolností vrhá nezvykle jasné světlo na obecné téma - a o mezeře, či přesněji propasti, která zeje mezi doktrínou a skutečností: o Východním Timoru. Tento případ vypovídá mnohé o svobodných a velmi privilegovaných společnostech, v nichž žijeme, o společnostech, jež - jak víme - toto privilegium nezískaly přísným dodržováním "západních hodnot" vychvalovaných vážený-nti mysliteli. Tyto záležitosti jsou zajisté významné, ale klíčový význam má skutečnost, že to, co se stalo na Východ-ním Timoru, je jedním z velkých zločinů století, a současně zloočinem, s nímž by se dalo velmi snadno skoncovat. To ne-ní spor mezi Irákem a Kuvajtem, ani žádná Bosna, Angola či Rwanda. Situace je jednoznačná, správné řešení by nepři-Peslo žádné komplikace. K jeho dosažení není ani třeba hrozit silou, ba ani sankcemi. Nejsou k tomu zapotřebí ani mírové jednotky či zprostředkovatelé OSN. Stačilo by, kdy by se přestali angažovat spolupachatelé zločinu, v první řa dě Spojené státy a Austrálie (i když nejsou sami). V galerii ničemů najdeme i Británii (zvláště za vlády Thatcherové a Majora), Francii, Japonsko a mnohé další státy, které sdílejí Kennanovo chápání světového pořádku a jeho hlavní hodnoty - tedy vedoucí kruhy prakticky všude. Je pravděpodobné, že kdyby tito partneři zločinu odepřeli další podporu, donutilo by to Indonésii, aby si vyňala kamének z boty (jak to vyjádřil ministr zahraničí Ali Alatas) - ke značné úlevě mnoha Indonésanů, kteří dokázali proniknout příkro-vem tuhé cenzury, již vláda uvalila, aby osvědčeným způsobem zakryla pravdu před vlastním obyvatelstvem.
Stejně jako je nesprávné popírat rozdílnosti v myšlení mezi světovými vůdci, jak ukazuje například spektrum Kennan-Nitze, nebylo by spravedlivé vyvolávat dojem, že světoví vůdci neuznávají žádné hranice zločinných krutostí, Některé opravdu nepřekročí práh vnímání; v případě, o němž uvažujeme, podle mezinárodních organizací sledujících dodržování lidských práv zahynula více než čtvrtina obyvatelstva. V roce 1979 již byla polovina zbývajících uvězněna v uzavřených táborech, kde strádá hladomorem srovnatelným s Biafrou a Pól Potovou Kambodžou. Východní Timor trpí druhou nejvyšší kojeneckou úmrtností na světě, jeho obyvatelé přišli o 90 až 95 procent dobytka, došlo ke zhroucení zemědělské výroby, a tak dále, a tak podobně, až dodnes. Skutečně významné zločiny však nejsou přecházeny bez povšimnutí. V jednom případě byly natolik závažné, že bylo Indonésii vyhrožováno sankcemi poté, co v listopadu roku 1993 jménem hnutí neangažovaných a Světové zdravotnické organizace (WHO) předložila v OSN rezoluci požadující, aby Mezinárodní soudní dvůr posoudil legálnost použití jaderných zbraní. Na takovou krutost strážci mezinárodní mravnosti okamžitě reagovali činem. USA, Spojené království a Francie Indonésii pohrozily obchodními sankcemi a ukončením pomoci, jestliže rezoluci nestán-ne - což učinila. Tradiční chráněnci pochopí, kdy mají uposlechnout příkazy mocných.
Občané svobodného světa měli naštěstí snadno dostupné informace, v tomto případě zásluhou kanadskén katolického tisku. Svoboda informací ale má své meze. V červnu roku 1994 se mel k žádosti WHO vyjádřit Mezinárodní soudní dvůr - i přes zuřivou kampaň USA, Spojeného království a jejich spojenců, kteří chtěli takové neslýchanosti zabránit. Tato záležitost má určitý význam. Pouhý fakt, že by se soud otázkou zabýval, by byl příspěvkem k nešířeni jaderných zbraní. Ještě více by mu přispělo rozhodnutí, že použití jaderných zbraní je podle mezinárodního práva zločinem. Z takového verdiktu by logicky vyplývalo, že je zločinem i jejich vlastnictví. Ani tehdy, ani později jsem v hlavních médiích o této záležitosti nenašel žádnou zmínku, přestože se téma smlouvy o nešířeni jaderných zbraní dostalo na prv-nTstránky novin, zvláště v době, kdy "ničemné státy" zahájily, programy jaderného vyzbrojování a kdy hrozilo, že smlouva nebude v určeném termínu obnovena.
Asijské hodnoty
Západní postoj k událostem na Východním Timoru se zlepšuje, i když máme ještě daleko k odvaze takových lidí, jako Je George Aditjondro, indonéský badatel, který odhalil zločiny své vlády, bez obalu je odsoudil a nakonec musel hledat útočiště v Austrálii. A indonéská studentská sdružení vyzvala svou vládu "ve jménu lidskosti a našeho společného blaha, [aby] znovu uvážila proces předstírané integrace Východního Timoru". Požadovala zároveň, aby Indonésie stáhla své síly a aby lidu Východního Timoru poskytla "plné a svobodné ,právo na sebeurčení'". V září roku 1994 vyzval ředitel jakartského Ústavu na obranu lidských práv H. J. C. Princen své "drahé přátele v Austrálii", aby spolu s ním "hájili právo ostrova Východní Timor na sebeurčení" a aby se "nedali oklamat sladkými slovy našich politiků, jimž jde jedině o moc a peníze". Luhut Pangaribuan, ředitel indonéského Ústavu právní pomoci, spojil při návštěvě sponzorované australskou vládou "ostrou kritiku porušování lidských práv ve své zemi" se žádostí, aby Austrálie spi-nila svoji "mravní povinnost vůči Timoru" a svůj "mezinárodní závazek a energicky kritizovala Indonésii za porušování lidských práv", místo aby kladla na první místo obchod.
Jak každý ví, jsou Indonésané při zaujímání veřejného postoje k těmto věcem v poněkud obtížnější situaci než my, když máme reagovat na jejich apely.
Když zde - nebo kdekoli na Západě - lidé hovoří o potřebě dobrých vztahů k Indonésii, měli bychom se jich zeptat: "Kterou Indonésii máte na mysli?" Rodinu generála Suharta, jeho přítelíčky a osoby spojené se zahraničními investory? To je jedna Indonésie, ale existuje i další Indonésie, země lidí bojujících za svobodu a spravedlnost. V této druhé Indonésii nacházíme aktivisty bojující za lidská práva, nezávislé intelektuály a studentská sdružení, soudce, který zrušil vládní zákaz významného zpravodajského týdeníku Tempo, sdružení nezávislých novinářů, které dále působí, přestože vláda nařídila jeho rozpuštění, stoupence svobodnější a otevřenější společnosti, kteří se - i přes zákaz nepovoleného shromažďování - jako skupina zvaná Petice padesáti dvakrát týdně setkávají v domě bývalého velitele námořní pěchoty Ali Sadikina, jenž byl potrestán za kritiku Suhartova "totalitního systému". Byl to on, kdo řekl americkému reportérovi v Jakartě, že "Američané mluví o demokracii, ale jsou to jen řeči, zatímco pan Suharto vytváří pro Američany a kapitalistický svět zisky". V rámci generálního úklidu před summitem organizace APEC v roce 1994 byli uvrženi do vězení odborářští vůdcové. Navzdory tvrdé represi pořádají tisíce dělníků i nadále schůze, stávkují a demonstrují na protest proti propastným pracovním podmínkám v zemi, kde mzdová úroveň je o polovinu nižší než v Číně a kde nejsou žádné nezávislé odbory - jíž ale Clintonova vláda udělila výjimku z podmínek, jež jsou na státy kladeny v souvislosti s dodržováním lidských práv-V oné druhé Indonésii je velká většina lidí, kteří by se při dali k protestům, kdyby se mohli dovědět pravdu a jedna beze strachu - což my bez jakýchkoli obtíží můžeme. Běžně se tvrdí, že bychom se měli zdržet kritiky, protože musíme "respektovat asijské hodnoty" a "udržovat s Indonésií dobré vztahy". Tento argument je přinejlepším nesmyslný. Zůstane pouhým klamem, dokud se nedovíme, literou Asii a kterou Indonésii má mluvčí na mysli. Volba je obvykle nevyřčená, neodráží se v ní "pragmatický kurs", jak se cynicky tvrdí, nýbrž hodnoty těch, kteří s argumentem přicházejí, a výsledek, jemuž dávají přednost. To jsou prosté pravdy, které by měly vyjít na povrch.
Západní hodnoty
Po dlouhou dobu vládla ve Spojených státech neobyčejně přísná "dobrovolná cenzura" svobodných společností (abychom si vypůjčili Orwellův termín). Mezitím Washington poskytoval rozhodnou vojenskou a diplomatickou podporu vraždění, které je - v poměru k počtu obyvatel - nejhorší od dob holocaustu. Důvod nespočívá v tom, jak později tvrdili apologeti, že by neexistovaly zdroje informací nebo že by tento kout světa byl příliš vzdálený, než aby mohl vyvolat pozornost. Informací bylo odjakživa dost ve srovnání s jinými případy, jež byly neustále v centru pozornosti, neboť vinu bylo možné přičíst oficiálnímu nepříteli. Jednalo se o tak dramatický kontrast, že se člověk musel opravdu snažit, aby mu "unikl". Před indonéskou invazí se v tisku o Východním Timoru dosti psalo, protože to, o co šlo, se týkalo západních hodnot: osudu portugalské koloniální říše, který tehdy působil značné obavy. Invazi a následující krutosti doprovázela prudká ztráta pozornosti. V roce 1978, kdy indonéský útok vyvrcholil a nabyl téměř genocidních rozměrů, kleslo zpravodajství v amerických médiích na nulu (totéž platí i o Kanadě). Mezitím prezident Carter, slavný zastánce lidských práv, usnadňoval vraždění tím, že dodával další zbraně. Před naprostým odříznutím všech informací v roce 1978 se skrovné zprávy a komentáře jen zřídkakdy odchýlily od lží státního departmentu, který krutosti popíral, a od prohlášení indonéských generálů, jež byla předkládána jako skutečnost. Zaretušována byla - a dosud je - i role USA.
Situace se ale významně změnila. Dnes se již alespoň trochu referuje o faktech. Dosti pravidelně vycházejí komentáře, jež události na Východním Timoru rázně odsuzují, i když rozhodující role USA zůstává prakticky tabu a o některých dalších problémech, jako je Míčový význam ropy v Timorském moři, nepadne ani zmínka. Neslavnou minulost médií v uplynulých letech nahradily užitečnější příběhy o bystrých tribunech lidu, kteří nikdy neutuchají ve své bdělosti a odhalují ničemnost mocných. Jednou takovou konečně odhalenou ničemností je fakt, že USA "odvrátily zrak od Východního Timoru" a že "se mohly od krveprolévání distancovat daleko výrazněji". (James Fallows) Neučinili jsme dost, abychom zastavili to, co list New York Times konečně odsoudil jako "hanbu Indonésie" - nikoli hanbu Spojených států a jejich ideologických institucí.
V této lítostivé náladě tedy uznáváme, že se USA "mohly distancovat daleko výrazněji" od svého nadšeného a rozhodujícího příspěvku k zabíjení americkými zbraněmi, kdy invazní síly dostávaly bez jakéhokoli zdržení dodávky protipartyzánského vybavení. Tím je odbyto mlčení tisku a intelektuálů v době, kdy se jim tyto události odehrávaly přímo před očima a kdy Carter zvýšil přísun zbraní, neboť Indonésii v důsledku prudkosti jejího útoku začaly docházet zbraně. Tehdy dokonce zorganizoval dodávku amerických tryskových letounů přes Izrael, aby se tak vyhnul (nevelkému) nebezpečí, že tato akce vyjde najevo. USA od počátku jednaly tak, aby byla Organizace spojených národů zcela neúčinná ve všech opatřeních, jež podnikla", protože Spojen