Mariánský sloup, nebo maketa z OBI? Amatérská napodobenina bude zbytečně štěpit společnost

Znovuobnovení mariánského sloupu na ústředním českém náměstí není projevem tolerance, ale nátlaku. Vypovídá o neúctě k vlastní historii i veřejnému prostoru.

Na nejslavnějším náměstí v Česku stojí od včerejška nová socha – napodobenina mariánského sloupu, který tu stál mezi léty 1650–1918. Nechal ho postavit císař Ferdinand III. jako poděkování Panně Marii za vítězství nad Švédy, ale vzhledem k reformačním snahám měl i svou neoddiskutovatelnou symbolickou hodnotu. Krátce po založení Československa ji skupina žižkovských hasičů v čele se slavným anarchistou Frantou Sauerem svrhla. Žižkovský buřič vydal o celé akci i povídku, která vtipně ilustruje atmosféru doby. „Kdyby se přes všecku naši opatrnost stalo, že by se socha Panny Marie přece jen roztřískala, soudruzi, ta svatozář s těma hvězdičkama je moje,“ popichuje hned na začátku Sauer své kolegy. Pak za všeobecného rozruchu sloup strhnou – v jejich době byl totiž kritizovaným symbolem habsburského útlaku a jeho stržení samozřejmě schvaloval i Masaryk.

Od té doby probíhalo několik pokusů o znovuvztyčení sloupu, vznikaly sbírky i veřejné akce na jeho novou výstavbu. Ještě donedávna byly neúspěšné. Horlivé snahy nacpat sloup na Staroměstské náměstí zpátky, připomínající ze všeho nejvíc fanatické křižácké tažení středověkých katolíků proti ideovým nepřátelům, ale nakonec uspěly. Od 4. června 2020 tak nejslavnější české náměstí „zdobí“ zpackaná replika sloupu, který přes všechny líbivé řeči jeho obhájců štěpí a polarizuje českou společnost. Dnes, podobně jako v 17. století, představuje sloup politické vítězství militantního katolicismu. Ten už nereprezentují Habsburkové, ale představitelé české katolické církve, v čele s kardinálem Dukou, který je dnes jednou z hlavních veřejných postav konzervativní kontrarevoluce.

Letité úsilí nadšenců, sdružených v uskupení Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, našlo paradoxně odezvu u tzv. progresivní koalice pražského magistrátu. V lednu tohoto roku byla totiž na zastupitelstvu hlavního města povolena výstavba sloupu na místě, kde dříve stál. Zasloužili se o to kromě ODS a KDU-ČSL i zástupci Praha sobě a TOP 09. Možná nejabsurdnější a nejzbytečnější objekt v českém veřejném prostoru tak byl koncem prvního červnového týdne dokončen. A vášně, které jeho agresivní prosazování doprovázelo, se znovu rozhořely naplno.
Ve jménu konzervativní kontrarevoluce

Mnozí odborníci a odbornice, včetně těch, kteří se věnují křesťanskému umění, od začátku upozorňovali, že neexistují dostatečné podklady pro vytvoření napodobeniny. Spolu s tím jasně dodávali, že sloup byl v době svého vztyčení v 17. století symbolem násilné rekatolizace Česka. Samotný primátor Zdeněk Hřib byl také od počátku proti a uvedl, že sloup představuje „prosazování jedněch idejí na úkor druhých, proto z principu nemůže být v tomto kontextu brán jako symbol smíření v rámci ekumenické shody“. Ani argumentačně poctivé odborné posudky, ani odpor primátora ale výstavbě nezabránily, a tak se začátkem roku pustili amatérští nadšenci s vervou sobě vlastní do výroby kontroverzního objektu. Bez veřejné architektonické soutěže, bez referenda, které by nějak zrcadlilo potřeby a zájmy dalších Pražanů, prostě jen tak, z obyčejné lidské radosti a víry v Pána Boha. Vzniklo něco neuvěřitelného.

První údiv přišel už ve chvíli, kdy se na nejznámějším českém náměstí objevil obří betonový podstavec. Masivní kvádr jako by dokonale ilustroval všechny problémy spojené se spory kolem znovuvztyčení mariánského sloupu. Stal se ztělesněním povzdechu, že dějiny se opakují jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. Už debaty o tom, jestli sloup na náměstí patří, se přitom nesly ve vyostřeném duchu. Stahovaly nás do spirály kulturních válek o adekvátní výklad dějin, právo na sekulární stát i na kvalitní veřejný prostor. Zcela smyšlený sloup měl do prostoru vstupovat jako údajný nositel tolerance. Už jeho fyzická podoba ale tuto ideu popírá: sloup vypadá směšně a nepatřičně, je to paskvil bez jakékoli umělecké i společenské hodnoty. Ze všeho nejvíc připomíná bakelitovou maketu, kulisu z nějakého divadelního představení, kterého jsme se všichni stali nedobrovolnými účastníky.

Je těžko představitelné, že by někdo vyrukoval se Společností na obnovu Stalinova pomníku na Letné a tvrdil, že tento pomník je stejně jako období komunistického vládnutí přece součástí naší historie. A že by byl nový Stalinův pomník politicky schválen na zastupitelstvu a potom by nějaký amatérský sochař bez soutěže vysochal lacinou napodobeninu tohoto vysoce kontroverzního objektu a umístil ho na Letnou. Je absurdní představa, že by kdokoli z představitelů politické reprezentace najednou začal tvrdil, že „neexistuje přece jen liberální výklad dějin“, jako historik umění Jan Royt, když říkal, že „není možné akceptovat Palackého a Masarykův výklad českých dějin jako jediný možný“. V určitém pohledu však historická a kulturní relativizace sloupu přináší přesně tyto otázky a jejich zodpovědění se bude vždy odvíjet od politiky jako takové.
Dejte tam raději stůl a židle

I česká katolická církev se po roce 1989 vezla na vlně vítězného, antikomunistického výkladu dějin. Proticírkevní represe ze strany KSČ se staly všeobecným argumentem na podporu katolictví obecně. Fungovaly také jako beranidlo na prosazování církevních restitucí, které tvrdě štěpily českou společnost. Kritizovat církev zavánělo totalitou a Duka tohoto narativu využívá dodnes. S úderem „uprchlické krize“ se ale většinová oficiální reprezentace katolické církve stala součástí xenofobního, národoveckého proudu. Ten funguje zprava doleva a jeho proponenty jsou jak skalní komunisté typu Josefa Skály, tak Václav Klaus mladší, Alexandr Vondra, Jaroslav Foldyna nebo Tomio Okamura. Dobře to ukázala třeba poslední volba do Rady České televize, kdy Česká biskupská konference nenašla žádnou vhodnější kandidátku než ekonomku Hanu Lipovskou.

Česká katolická církev pod agresivním vedením Dominika Duky dnes provozuje opresivní politiku založenou na snahách o osekávání základních svobod. Nebezpečně se napojuje na stát a své tmářské požadavky mainstreamizuje. Mluvit o církvi dnes znamená řešit snahu omezit potraty, politizovat rodinu konzervativním způsobem nebo přepisovat dějiny směrem k obecnému katolickému výkladu. I proto není se nelze od politického pozadí mariánského sloupu odpoutat: je totiž jeho inherentní součástí a lidé, kteří to s jeho novou výstavbou mysleli upřímně, to možná ani nevědí. To je ale neomlouvá.

Chce-li někdo tvrdit, že je mariánský sloup součástí dějin, musí umět přiznat, že jejich součástí je i jeho svržení. Je to možná absurdní, ale je to tak. I proto nezbývá než doufat, že se co nejrychleji zformuje nějaká nová skupina „hasičů“ a sloup zase strhne. Z hlediska současné politiky a současné společnosti by bylo lepší něco tak kontroverzního na nejvýznamnějším českém náměstí prostě nemít. Pokud obhájci sloupu volají po ekumenickém dialogu a mezináboženské toleranci, neměli by se chovat jako Habsburkové nebo Dominik Duka. A to ani k ostatním lidem, ani k veřejnému prostoru. Ten má být ze své podstaty sdílený, kultivovaný a demokraticky přístupný. Až sloup zbouráme, dejme na Staromák třeba jen stůl a pár židlí. Bude to tisíckrát užitečnější.

Autorka je redaktorka Alarmu.