Česká spravedlnost: Exekutor vs. Klinika

Exekutor Ivo Luhan svůj výkon s megafonem z minulého týdne ocenil na tři sta padesát tisíc. Profesionalita v oboru soukromého vlastnictví se v Česku zkrátka cení.

Pavel Šplíchal

Tři sta padesát tisíc korun. 350 000 Kč. Tolik peněz si naúčtoval jako odměnu za dvoudenní vyklízení Kliniky exekutor Ivo Luhan. Ne, nejedná se o náklady na mzdy pro sekuriťáky, peníze na toner do tiskárny a další výdaje za papírování, ani o peníze za intenzivní razítkování, které byly s vyklizením Kliniky a jeho administrací jistě spjaté. Náklady dosáhly výše osmdesát tisíc korun a byly vyúčtovány zvlášť. Tři sta padesát tisíc korun je čistá odměna pro pana doktora Luhana. A kdo určil, kolik to bude? Pan doktor Luhan. Celková částka stržená za exekuci člence kolektivu Kliniky se tak společně s náklady na vyklízení dostala na 430 tisíc korun. Tolik na účtu pochopitelně neměla a exekutor jí obstavil účet. V pátek o tom informoval kolektiv Kliniky na Facebooku.

K částce 430 tisíc korun, kterou celkově Luhan vymáhá a jejíž součástí je i jeho obří odměna, ještě nevystavil ani zdůvodnění. Částka tedy v tuto chvíli není z právního hlediska definitivní, a tím pádem se proti ní teď nedá právně protestovat. Přesto už může exekutor Luhan zabavovat peníze z účtu, což taky okamžitě udělal, čímž vystavil členku kolektivu obrovské nejistotě. V tuto chvíli tak sice není jisté, jestli nakonec odměna bude takto vysoká, ale ukazuje to sebevědomí exekutorů a to, jak si cení své vlastní práce.

Na tažení státního úřadu proti narušování jeho práva vlastnit a nevyužívat se tak nakonec napakoval exekutor. A vykonávající exekutor se soukromým vlastnictvím jiných vůbec nemusí zabývat a odměnu, kterou sám sobě přisoudil, si prostě vezme z cizího účtu. Soukromé vlastnictví je v Česku tak svaté, že jeho realizátorům – exekutorům – zákony zřejmě umožňují zabavovat, co se jim zamane. Zákony ochraňující soukromé vlastnictví umožňují jednomu poslat jiného doslova na ulici zabavením jeho majetku a peněz, aniž by se měl „povinný“ možnost účinně bránit. Stačí být označen za dlužníka v exekutorském úřadě, a ochrana vašeho majetku prakticky přestává existovat. Pokud má být nedotknutelnost soukromého vlastnictví zárukou svobody, jak tvrdí část liberálních komentátorů, pak tato svoboda rozhodně není zaručena těm, kteří toho sami moc nevlastní.

Kauza Klinika tak (opět) ukázala jednu věc: vlastnictví je v Česku sice svaté, ale jen některé vlastnictví. Vlastnictví do určité výše, například jedné výplaty na účtu, není svaté určitě, a to ani když po jeho zabavení nemáte co jíst.
Práce vs. exekuce

Mediánový příjem českého zaměstnance je něco málo přes třicet tisíc korun hrubého měsíčně. Znamená to, že běžný český pracant si těch tři sta padesát tisíc, kolik si nárokuje exekutor jako odměnu za akci Klinika, nevydělá ani za rok. Pan doktor Luhan by jistě namítl, že s tím měl spoustu další práce, že si musel sehnat megafon, že s tím bylo lítání po úřadech, lejstra, zodpovědnost atakdále, a že venku během vyklízení byla zima a on je zvyklý spíš na kancelářskou práci v teple. Ale přesto, neukazuje obří odměna, že si v české společnosti to soukromé vlastnictví přeci jen trošičku fetišizujeme? Nebo aspoň, že nám exekutoři jako vymahatelé práva vlastnit tak trošku přerostli přes hlavu? Proč je zrovna zabavování majetku (a často majetku těch nejchudších) tak štědře odměňováno?

I když ideologové volného trhu rádi mluví o inovacích, kreativitě a pilných přičinlivých živnostnících, největší zisk dnes vzniká z prostého vlastnění, na kterém není inovativního, kreativního ani přičinlivého vůbec nic. Nejbohatší Čech Petr Kellner jednoduše půjčuje peníze těm, kteří je nemají, a vydělává miliardy na úrocích. Zdeněk Bakala prakticky zadarmo od státu „koupil“ kolos OKD a nejvýnosnější se nakonec ukázalo vlastnictví desítek tisíc bytů, které Bakala jednoduše pronajímal těm, kteří si nemůžou pořídit vlastní bydlení. Firmy Andreje Babiše sice vyrábějí, ale invence jejich majitele spočívala především v tom, jak je výhodně odkoupit, nikoli ve zlepšovácích, inovacích nebo čemkoli podobném. Samozřejmě proti těmto třem jsou i exekutoři přičinlivými úředníčky, kteří přepočítávají každý naspořený stotisícek. Velkou část jejich živnosti přitom tvoří vymáhání původně bagatelních částek za jízdu načerno, nezaplacený telefon, případně provozních půjček na základní chod domácností.
A2 předplatné

Nezabavitelná částka pro exekvovanou matku s jedním dítětem, která vydělává 19 tisíc hrubého, je v současnosti v Praze 9 tisíc korun. Za to se v hlavním městě s dítětem nedá žít ani teoreticky. Desítky tisíc zadlužených penzistů v Česku doufají ve změny v zákonech, které by jim ve stáří aspoň trošku ulevily. Není pochyb o tom, že když se mluví o exekucích, bavíme se o nefalšované bídě. Všechny tyto peníze přitom nejdou státu, který by je aspoň teoreticky mohl použít na něco smysluplného jako platy učitelů nebo zdravotních sester, ale exekutorům, tedy soukromým osobám, které rozhodně nestrádají.
Kde se zjevuje exekutor

Samozřejmě, Klinika není zadlužený penzista ani samoživitelka s existenčním minimem, klinikáři si „koledovali“ od samého začátku, když zabrali a uklidili chátrající dům, o kterém věděli, že není jejich. Fetiš soukromého vlastnictví vyzvali sami a dobrovolně, nikdo je nenutil vzít si nevýhodnou půjčku, ani je žádný šmejd nepřesvědčoval k nákupu ortopedických matrací. I když se vždycky vynoří mudrlanti, kteří budou i penzistovi vyčítat, že „ho nikdo nenutil“ k nákupu pitomostí na splátky, přeci jen přiznejme Klinice větší míru dobrovolnosti, s jakou riskovali státní nebo jinou represi. Přesto by i těm největším hejtrům kolektivu měl zamrznout úsměv na rtech, když se dočtou, kdo má z vyklizení nakonec největší prospěch.

Exekutor se zjeví všude tam, kde je páchána na soukromém vlastnictví nějaká nepravost. V tomto případě vyhání ve jménu soukromého vlastnictví lidi z Kliniky a pak se od nich za tento akt vezme částku, kterou si sám určí, jindy zase ve jménu soukromého vlastnictví úvěrových společností obstavuje konta lidí, co jeli načerno. Určitě existují i „správné“ exekuce nepoctivých podnikatelů, neplatičů alimentů a podvodníků. A jistě tedy existují i dobří exekutoři, dobráci k pohledání – jenom se zatím moc neprojevují. Nesepisují manifesty dobrých exekutorů, kteří se (ano, legálně) neobohacují na neštěstí jiných. Profesní organizace jménem Exekutorská komora ČR se ozve většinou tehdy, když se sahá na odměny exekutorů – pořád jsou schopni tvrdit, že mají málo.

Autor je redaktor Alarmu.