Uprostřed klimatického bojiště v Hambachu

V Hambašském lese každodenně vyráží blokovat kácení až několik stovek lidí. Přinášíme reportáž z pokračujícího boje za klima.

Je půl páté ráno, jasná noc před úplňkem a my vyrážíme z kempu do lesa. Je nás celkem dvanáct, ale pro usnadnění pohybu se rozdělíme do čtveřic a pečlivě mezi sebou držíme rozestupy. Od okraje lesa nás dělí pouze kilometr, ale plížíme se přes rozbahněná brukvová pole a probíháme mezi keříky – policejní dodávky na dohled a obrovské reflektory osvětlující celé rozlehlé okolí v nás totiž nevyvolávají zrovna pocit bezpečí. Poslední nástrahou před hranicí lesa je staveniště RWE s ochrankou, ale i tudy proklouzneme.

Jdeme podpořit blokádu nejvýchodněji položené, a proto nejpozději vyklízené stromové osady Lorien, vzletně nazvané po Tolkienově lesním království. Je to poslední doposud nedotčená vesnička. V další se drží poslední dva domky, zbývajících šest už padlo v uplynulých týdnech boje. Z původní rozlohy 12 tisíc let starého biotopu Hambašského lesa dnes zůstává necelá desetina, zbytek padl za oběť energetickému gigantu RWE, který les před padesáti lety koupil. Namísto něj vykopal nejhlubší uhelnou jámu v Evropě a těží zde vůbec nejzhoubnější fosilní palivo, lignit.

 

Aktuálně je tu každým rokem vykáceno zhruba 70–100 hektarů, což při současné velikosti lesa znamená, že mu hrozí zánik do dvou až tří let. Kácecí sezóna trvá od října do února a její začátek každoročně provázejí blokády, letos je ale situace přece jen jiná. Klimatická krize nabírá v německé veřejné debatě na urgentnosti a síle. O datu finálního odstoupení Německa od uhlí stále jedná tzv. uhelná komise (na jejíž výsledek RWE samozřejmě nečeká) a tři čtvrtiny veřejnosti si přejí skoncovat s jeho těžbou a pálením nejpozději do přibližně deseti let. Je navíc zřejmé, že dojde-li k dotěžení a spálení ložisek pod lesem, bude to v rozporu se závazky z Pařížské dohody.

Policie jako privátní ochranka

Kolem páté hodiny se dostáváme do lesa. Potmě klopýtáme, prodíráme se porostem a snažíme se najít správný směr. Ani dál to ale nebude jednoduché, čeká nás totiž přechod dvou velkých cest s trvalou přítomností policejních patrol, jedné navíc celé osvětlené. Na policii můžeme natrefit kdekoliv. V lese je totiž nasazeno na 3000 policistek a policistů, kteří pracují ve dvou nebo třísměnném provozu. Stává se tady z nich ochranka soukromé korporace, které tak napomáhá v environmentální destrukci. I zde vyhrává institut soukromého vlastnictví. Jak mi totiž později během eskorty ochotně vysvětluje jedna příslušnice pořádkových služeb: kdyby mně někdo sáhl na majetek, také přece zavolám policii. Vysvětlovat jí, že je rozdíl mezi vlastnictvím zubního kartáčku a dolu nebo ropné plošiny, je marné. Nepomohou tomu ani policejní odbory, které zásah kritizují a poukazují na nahodilost údajných důvodů pro vyklízení.

    Z jeřábu slaňují policejní lezci, zprava i zleva se k nám blíží plošiny. I policisté jsou ale vyčerpáni, dnes už ani nevozí na stanici a pouze nás úředně vykážou z lesa.

Do Lorienu dorazíme těsně před svítáním a mapujeme situaci. Policejní složky ještě nedorazily, postává jich tu zatím jen asi tucet, ale do hodiny jsou stovky policistů. Dnes jim ale zásah trvá déle, než obvykle. Ještě po deváté bloumáme znuděně lesem tam a zpět, procházíme kolem mnoha tripodů (vysoké trojnožky osazené lidmi) a barikád podél přístupových cest, seznamujeme se s lorienským obyvatelstvem, snídáme a užíváme si pomalu vycházejícího slunce, na které jsme po dnech deště a zimy čekali jako na spasení. Pomalu se trousí další malé skupinky z různých směrů a v osadě začíná být živo. Jakmile se slunce přehoupne přes stromy a osvítí vysoko položený domek v červenavé koruně osamělého dubu na kraji lesa, téměř na hraně uhelné jámy, ruch postupně utichá a společně se kocháme scenérií.

Věci se ale rychle dávají do pohybu a schyluje se k zásahu. Skupinky běhají neorganizovaně tam a zpět. Snažíme se vypozorovat, odkud se policisté chystají nastoupit a kde bude tedy nejstrategičtější blokovat. Před zásahem je nás tu kolem stovky. Na naší cestě vznikají tři malé sedící blokády kolem tripodů a barikád. Cíl je jasný: držet barikády co nejdéle, aby do osady neprojela těžká technika. Zároveň se ale shodujeme ve smutně realistických cílech, do odpoledne nevydržíme.

 

Les je věc věřejná

Před polednem je na naší straně lesa po všem, tripody jsou vyklizeny, barikády rozebrány a jejich osazenstvo se mačká v policejním obklíčení na poli a čeká na odvoz na stanici. Největší zdržení si způsobují pořádkové složky samy, například jen jízda přes rozbahněné pole trvá snad hodinu, několikrát zapadneme, a to nás odvážejí jen po čtyřech. Berou nás do nedalekých Cách. Zázemí tu ale nemá jen policie, aktivistická komunita tu provozuje skvěle vybavený stánek, kde můžete po propuštění v jakoukoliv hodinu dostat teplý čaj, jídlo, suché oblečení a deky či se nechat odvézt zpět do kempu. Je to jedno z míst, kde nejsilněji pociťujeme podporu místních. Lidé sem nosí z domu horkou vodu v termoskách, občas někdo donese napečené buchty a koláče, domácí marmelády a jablka ze zahrady, jiní zase půjčují svá auta a nabízejí odvoz. Les se za uplynulé týdny stal skutečnou věcí veřejnou a bytostně zasahuje do života mnoha lidí mimo komunitu environmentálních aktivistů.

 

Po cestě do kempu se dovídáme také o smutném osudu přilehlé starobylé vesnice Manheim. Působí totiž podivně klidně, domky jsou ještě čisté a upravené, ale téměř všechny mají stažené rolety, sem tam vybité okno. Před některými se kupí řady botiček, ale přesto z nich dýchá pustota. Vesnici totiž až na výjimky skoupilo RWE a pomalu ji bourá. Až sem chce totiž důl expandovat. Záhadné botičky patří uprchlíkům, které zde korporace dočasně ubytovává a čerpá z nich dotace. Zdá se, jako by RWE provozovalo panoptikum obludností nejen environmentální, ale i sociální politiky.

 

O situaci v Lorienu se dovídáme až pozdě večer v kempu. Vyklizena byla veškerá pozemní infrastruktura, na stromové domky ale zatím nesáhli. Uleví se nám, zítra můžeme nanovo. Boj o Lorien nakonec pokračuje ještě další dva dny. Vyklízení domků je zdlouhavé. Poslední den je na nás nasazeno několik bagrů, pět vysokozdvižných plošin a jeřáb. Smutně z výšky sledujeme prořezávání porostu, naše stromy zůstávají osamocené. Z jeřábu slaňují policejní lezci, zprava i zleva se k nám blíží plošiny, následně nám mizí střecha nad hlavou a stěny opadávají dolů. Zatímco někdo na policii křičí a prská, vedle si aktivista v poklidu zachumlaný v dece na gauči čte Kanta, dokud mu neberou i ten vyhřátý polštář zpod zadku. Lezci a lezkyně si na traverzách s policií hrají na kočku a na myš, nejšikovnější a nejdrzejší vydrží až do noci. I policejní síly jsou ale vyčerpány, dnes už ani nevozí na stanici a pouze nás úředně vykážou z lesa a vyvedou za jeho hranici, odkud se sbíráme do kempu.
Bondy – clanek

Nasazená technika na místě operuje bez poznávacích značek (tedy nelegálně) a s pečlivě zakrytými logy poskytujících společností. Některé z těchto firem pod vlivem více či méně pacifistických tlaků veřejnosti a aktivistické scény rozvazují s policií smlouvy. Pro tu je proto čím dál obtížnější techniku získat, musí pro ni i do zahraničí a vozí ji dle zatím neověřených informací i z České republiky.

Těžaři trvají na svém

Z Lorienu po několikadenní bitvě zůstalo krom pár stromů jen štěrkem vysypané parkoviště, mýtina a hromada třísek, odpadků a rozházeného kempingového vybavení. O to větší radost nám udělají po návratu do kempu novinky, že se podařilo postavit v korunách stromů další plošiny a domky a aspoň minimalisticky znovu obsadit další dvě místa. Dennodenní realita nočního plížení, blokád a vyklízení je ovšem skličující a vyčerpávající. My si ji prokládáme občasnými dny v kempu, kdy pomáháme s jeho provozem nebo organizujeme akční tréninky. Ty jsou v tomto chaotickém prostředí velice cenné, každý den totiž přijíždějí noví lidé, velice často s nulovými zkušenostmi z přímých akcí. Sdílení zkušeností je o to radostnější, když večer vidíme, jak se čerstvě uskupené afinitní skupiny chystají odhodlaně do akce.

 

Přes veškerou snahu aktivistické komunity, tlaky veřejnosti a dokonce i kritiku akcionářů si RWE a vláda zatvrzele prosazují svou. Výkonný ředitel RWE Rolf Martin Schmitz se před pár dny vyjádřil, že neexistuje žádný prostor pro kompromis a v každém případě budou s kácením pokračovat podle plánu. Během uplynulých dní se policii podařilo vyklidit poslední stromové domky a nyní se pokouší les oplotit. Stejnou neústupnost ale zatím projevuje i aktivistická scéna. V říjnu se chystají dvě masové akce občanské neposlušnosti pod hlavičkou Ende Gelände, první již tento víkend 6. – 7. října a druhá 25. – 29. října, na kterou organizace Limity jsme my vypravuje společný vlak z Prahy

Autorka je aktivistka.

Autorem všech fotografií je Enrique Montero (CC BY-NC-SA 2.0)