Anarchisté nevolí proto, jelikož jsou si důslednými, zastupujíce v pravdě socialistickou stranu. Oni nevolí, protože jsou protivníky panujících zřízení a autorit, celého dnešního státu, ať již jakéhokoliv druhu. Následkem toho je jim nemožno ani formálně tento uznávati, nebo docela sami jednu jeho část tvořiti. A i kdyby tuto lež a přetvářku na sebe vzali, co by to pomohlo?
Patrné naučení podává nám německá sociální demokracie. Ta byla z počátku revoluční, pak ale zaběhla se do slepé uličky – do bažin parlamentarismu, k velké škodě celého socialistického hnutí. Kdyby se její „vůdcové“ byli spokojili jen s protesty (k čemuž se vůbec jen měli dáti volit) proti všemu tomu dnešnímu zločinnému hospodářství, tu bylo by to tak daleko, alespoň ne tak rychle, nedošlo. Ale parlamentarismus nakazí všecky své členy.
Kdo totiž jednou zadá anebo vzdá se svých zásad, – ten vzdal se sebe a své věci. A ve vývinu sociální demokracie, ve vývinu socialismu to spočívalo, že anarchismus stane se jeho dědicem. To musí se státi vždy a vždy jasnějším.
Anarchismus není jen poslední fásí sociálního hnutí, nýbrž jeho zjev, jeho uskutečnění, to jest uskutečnění jeho zásad, znamené období nové, kultivované společnosti.
Anarchismus spočívá sám v sobě; on jest protivou všech panujících nepřirozených mocí a zařízení; jest jejich úhlavním nepřítelem a poctivým, pevným a hrdým dost, neustoupiti ani vlas od sebe. Anarchismus se nevzdává, protože je sebe vědom a hrdě vědom. Je to jediný živel, a kterým přítomnost nemůže smlouvati. On jest pravdou; to co vládne jest lží. Tato jest přítomností, on jest budoucností. Oba dva jsou tolik co voda a oheň, co bouře a slunečný jas, co noc a světlo. A on – co jasný den – prorazí temnotu… zůstane-li sobě věren. Avšak v něm, v anarchismu, spočívá věrnost a pravda sama.
Anarchismus zvítězí, ne brutální mocí svých protivníků, nýbrž svou vlastní mocí, mocí svého slova, své myšlenky. On zvítězí jako křesťanství rozšířením svého učení, hlubokým pochopením tohoto, vtělením v maso a krev; jeho svaté pravdy budou v osobnosti jeho zvěstovatelů šířeny a přecházeti budou v srdce posluchačů.
Tento anarchismus nezná žádné smlouvání a handrkování s přítomností! Zarděl by se studem před tím!
Tento anarchismus je odkázán na sebe, spočívá sám na sobě, – na dobré půdě a ne na kolísajícíc, zřícením ohrožené přítomnosti.
Tento anarchismus má své cesty jako má své myšlenky. Může se nejlépe dařiti, prospívati a objevovati se, ve světnici učence, na tribuně řečníka, v debatující schůzi lidu, při výměně myšlenek těch nejdůmyslnějších a nejmoudřejších. Tím, jakož i neúnavnou agitací, neustálým přenášením slova ze strany jednoho na ostatní, zrovna jako se děje rozplozování větrem zavátých semen, věrným, pevným držením dohromady, rázným postavením a jednáním snaživých, obezřelých vůdců a konečně i tou mravní sílou, spočívající ve výroku: „ratio vincit“ (rozum vítězí, rozum prorazí si cestu) – jest rozšířením anarchismu zajištěno, které může býti porovnáno s oním dravým proudem, s obrazem jeho, kterého básník Goethe v básni o učení Mohamedovu použil.
Budova, kterou anarchismus zbořiti má, jest tak prohnilá a zpuchřelá a těm, co v ní bydlí je tak nevolno, nebo jim tak brzo bude, že tato revoluce, jež ty nejsvatější idealy a požadavky zastupuje, právě neodolatelností pravdy a neodolatelností mass, které se k ní pohrnou, spíše zvítězí, než zoufalými elementárními, dost často spravedlivými, ba donucenou obranou způsobenými vzpourami, proti zločinné a nestoudné spřeži boháčů.
Německy napsal Alfred Cless
(Dělnické listy; 24.11.1894)