Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí: průvodce kapitalismem, přírodou a budoucností naší planety

Díky nakladatelství Neklid se na český knižní trh dostává kniha Jasona W. Moorea a Raje Patela, která usiluje o holistický pohled na podstatu kapitalistické ekonomie.

Do dvacátých let 21. století vstupujeme s příslibem mnohostranného, pluralitního dialogu o samotné existenciální povaze naší civilizace a o metodách, které kapitalistický řád užívá k produkci, distribuci a interakci materiálních i tzv. lidských zdrojů. Přitom je jen přirozené, že podoba této debaty je amorfní, v baumanovském smyslu „tekutá“, že kolísá od rozmanitých pokusů definovat a kriticky reflektovat co nejvhodnější podobu vlastní politické akce (jak to vidíme v dílech Naomi Klein, Jodi Dean či Slavoje Žižeka) až k hlubším sondám, které pronikají za vnější obal politické imaginace k těm „spodním“ proudům, které definují naše vnímání reality v perspektivě dlouhého historického trvání (nazývaného termínem francouzského historika Fernanda Braudela jako longue durée).

    Protože je kapitalistický systém společenskou organizací, jejímž primárním zájmem je zisk a výnos, je nezbytné, aby „náklady na provoz“ celého systému kapitalistické ekologie byly co nejmenší.

Kniha Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí od renomovaného aktivisty Raje Patela a environmentálního historika Jasona W. Moorea chce být přesně takovou hlubší sondou. Autoři zamýšlejí charakterizovat fenomén kapitalistické ekologie, sítě vztahů, která „spojuje moc, kapitál a přírodu“, a určuje tak celkový ráz kapitalistické výroby, distribuce a organizace světa. Principem kapitalistické ekologie je podle Moorea a Patela tzv. binární kód kapitalismu. Jedná se o jakési DNA kapitalismu, principiální ideový rozměr kapitalistického uchopení světa. Binární kód kapitalismu je nástrojem, který uměle a násilně separuje přírodní svět od společnosti, vyděluje přírodu z oblasti přímého lidského prožívání a vztah člověka k přírodě definuje dobýváním, obranou a konfliktem. Tvůrcem kódu, a tedy i kapitalistické ekologie, není pak nikdo jiný než René Descartes, jehož karteziánská inovace ve filosofii byla programem dualistického vidění světa. Byl do Descartes, kdo podle autorů vydělil přírodu z horizontu lidské intimity a učinil z ní odcizenou sféru, určenou k podmanění a produkci.
Kapitalismus v předivu života

Výchozí teze, která spatřuje v kapitalismu celý ekologický systém, umožňuje autorům sledovat, jak je tento ekologický systém vnitřně nastaven a jak komunikuje. Protože je ovšem kapitalistický systém společenskou organizací, jejímž primárním zájmem je zisk a výnos, je podle autorů nezbytné, aby „náklady na provoz“ celého systému kapitalistické ekologie byly co nejmenší. To je také důvod, proč jsou jeho klíčové komponenty – příroda, peníze, práce, péče, potraviny, energie a lidské životy – definovány a transformovány tak, aby byly laciné, a vytvářely tak specifickou iluzi konzumního dostatku.

Patel a Moore chtějí takto zasadit problém kapitalismu do „širšího rámce přediva života“, postihnout celý soubor vztahů, které spojují moc, kapitál a přírodu. Opakovaně proto upínají pozornost k období raného novověku, ke kolumbovské éře kolonizačních výprav. Čelí zažité představě o industriální revoluci jako fenoménu, pevně vetknutému do dějinného prožitku 18. a 19. století. První velkou vlnu industrializace situují do sta let po roce 1450 a především 16. století je pro ně historickou epochou, která určila podobu binárního kódu kapitalismu. Éra, kterou autoři označují jako kapitalocén, tedy vlastní kapitalistická epocha lidstva, začíná právě tady. Praktický dopad binárního kódu kapitalismu autoři přibližují na příkladu Madeiry. Kdysi lesnatý ostrov, typický bohatou variabilitou přírodních druhů, se stal vlivem produkce cukru zvolna chudnoucí pustinou. I tam, kde kapitalismus v počátku vytváří zdánlivě nepopiratelné ekonomické hodnoty, se časem projeví binární tendence, která má za bezprostřední následek samotnou likvidaci životního prostředí. S rozvojem kolonizačních zámořských výprav potom rostla geografická a kulturní plocha, kde kapitalismus působil. Osud Madeiry se tak postupně stal osudem světa.

Zvolená perspektiva dovoluje autorům načrtnout působivou linii, která vede od barvitého světa španělských renesančních hrdinů a grandů až k fastfoodovým kuřecím nugetám a spojuje oba světy do celistvé lidské zkušenosti kapitalistické ekologie. Je to linie, která spíše než bohatý svět partikulárních faktů rekonstruuje podobu dlouhodobých procesů, jejichž souvztažnost empirickému náhledu často uniká. Autoři se při tom odvolávají na francouzského historika Fernanda Braudela (1902–1985), který poukázal na skutečnost, že geneze a forma civilizací není tolik určena politickými záměry historických aktérů, náboženskou tradicí nebo příležitostnými sociálními pohyby v podobě nepokojů či revolucí. Ty jevy se podle něj odehrávají „na povrchu času“, v té jeho vrstvě, která plyne nejrychleji a která je nám nejbližší jako generační prožitek. Do jakého přírodního rámce je však konkrétní civilizace vřazena, s jakým klimatem se potýká nebo jaké klíčové plodiny smí pěstovat, o tom rozhoduje tzv. dlouhé trvání, „hlubinný“, dlouhý čas, utvářející geologickou strukturu oblastí, jejich agrokulturní ráz a ekologii. Braudel si byl ve svém výzkumu, zaměřeném na oblast Středomoří, dobře vědom faktu, že strukturální chudoba jižní Evropy, konkrétně její zaostávání za vyspělejším Severem, je právě tímto dlouhým trváním do značné míry určena. Patel a Moore užívají Braudelův termín „civilizační plodiny“, které mohou být v určitém období paradigmatické, tedy vážou na sebe agrární potenciál dané oblasti a celou následnou výrobní sféru.


Tázání po zodpovězeném

Z pohledu levicové teorie zůstávají autoři na půdě klasického marxismu, v textu odkazují na Kapitál jako na klíčovou analýzu kapitalistické produkce, akcentují však ty Marxovy postřehy, které dle jejich názoru poukazují na fatální dopady binárního kódu kapitalismu. Marxovým přínosem tak měla být nejen vlastní analýza ekonomické stránky kapitalismu, ale také jeho předpoklad, že samotná lidská práce je přírodní silou a je se světem přírody úzce spjatá. Tragédií kapitalismu je pak v Marxově podání uměle vytvářený dualismus práce a přírody. Marx proto pro Moorea a Patela není jen teoretikem socialistického hnutí, ale také významným kritikem Reného Descarta.

Přestože se autorům daří v jednotlivých kapitolách o laciných věcech demonstrovat, na základě jakých předpokladů a za jakou cenu se zrodil moderní svět, který nás obklopuje, má kniha slabiny, které sice nesnižují váhu její výpovědi, avšak poučeného čtenáře by mohly uvést do lehkých rozpaků. Především text budí dojem revoluční novosti. Jako by z lůna braudelovské perspektivy dlouhých dějin najednou vzešel manifest, který poprvé vnímá kapitalistickou realitu v její úplnosti. Pokládal bych přitom za metodologicky korektní, kdyby autoři věnovali určitý, třeba jen malý prostor k tomu, aby vzdali hold anarchoprimitivistické myšlenkové tradici, která již před takřka čtyřiceti lety velmi zřetelně formulovala kritiku karteziánského dualismu a důsledků z něj plynoucích. Mám zde zejména na mysli titul Against His-Story, Against Leviathan amerického anarchisty českého původu Fredyho Pearlmana. Připomeňme v této souvislosti také dílo Johna Zerzana, autora knihy Future Primitive, zásadního textu, který pracuje s jistou variací tématu ušlechtilého divocha a obrací se proti technologické civilizaci. Avšak ani Pearlmanovo, ani Zerzanovo jméno ve jmenném rejstříku Dějin světa nenajdeme, jakkoli oba o fenoménu kapitalistické ekologie, byť samozřejmě v jiných termínech, pojednávali. Pearlman navíc sledoval osud zhoubného Leviathana civilizace zpět až do raných dějin Sumeru, a nabízí tak kritiku kapitalistické ekologie v těch nejširších souvislostech.
Prázdnota snu a rebelie

Čtenář také listuje knihou s jistým očekáváním, že její autoři nabídnou konkrétní, třebaže nutně kontroverzní představu o tom, jakým směrem bychom měli zaměřit svoji energii, chceme-li dospět k alternativním poměrům postkapitalismu. V závěru knihy je sice zmíněna žádoucí postkapitalistická hegemonie a autoři vidí naději v hnutích typu La Via Campesina, tedy předpokládají nějakou formu revoluční kolektivní akce, v konečném důsledku však dospívají k přesvědčení, že „odbourání reálných abstrakcí Přírody a Společnosti“ je možné jen díky reimaginaci, buřičském snění o lepším světě. To je samozřejmé. Ale také to neříká vůbec nic. V odkazu na reimaginaci Patel a Moore přiznávají, že společenská potřebnost psychoanalýzy v časech klimatické změny vzrůstá. Lze to chápat jako jemný popud k obratu zpět směrem k psychedelickému revolučnímu výboji, jak jej prezentoval mezinárodní arbitr LSD Timothy Leary? Psychedelická zkušenost jistě znamená razantní řez v možnostech lidské reimaginace reality, o jejím potenciálu nám však autoři také nic nesdělují. Zamlčen zůstal i potenciál radikálního buddhismu, jehož myšlenková dimenze byla západnímu publiku zprostředkována beatnickou kontrakulturou v podaní Garyho Snydera a dalších.

Bydlení je domov, ne investice.
Apolena Rychlíková

Dějiny světa tak nejdříve postulují velmi synchronní, v řadě ohledů vyčerpávající a detailní výklad, který nám dovolí nahlédnout skutečnou podstatu konzumního světa, tento výklad však zakončují spíše pesimistickým konstatováním, že my všichni jsme plody kapitalistické ekologie a jako oběti karteziánského dualismu jsme jen velmi špatně připraveni na výzvy, které nás čekají. Naší jedinou nadějí má být snění o možných podobách postkapitalistického světa. Že danost karteziánského dualismu může být nahlédnuta jako sterilní z pozic tzv. psychonautiky, praktikovaného buddhismu a setrvalé anarchistické kritiky, však autoři ke škodě díla čtenářům nesdělují. Bylo by sice možné namítnout, že není povinností historika být zároveň utopistou, opět je ale třeba připomenout Pearlmana, který svou knihu Against His-Story psal jako dějiny rebelie proti leviathanské civilizaci. Není důvod se domnívat, že by Dějiny světa nesnesly širší doplňující kapitolu o historických předpokladech a budoucích možnostech revolty proti kapitalistické ekologii. Zdeptaný čtenář je tak na závěr ponechán napospas „lacinosti“ svého života a mizerných vyhlídek.

Autor je historik.