Před dvaceti lety se „nejbohatší a nejmocnější lidé světa“ v Praze svezli do hotelů metrem

Pražské zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000 skončilo předčasně. Jak s odstupem dvaceti let hodnotit aktivistické praktiky tehdejšího alterglobalizačního hnutí?

Před dvaceti lety proběhlo v Praze zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, tedy dvou „nejbohatších a nejmocnějších“ institucí, jak je titulovala tehdejší česká média. Mohutné protesty vedly k ukončení zasedání o den dříve, zrušily se bankety papalášů a masivní protesty mnohé z nich přinutily (zřejmě poprvé a naposledy) využít metro, v němž je policie eskortovala z kongresového centra do jejich hotelů. Mnohé již věrně popsal ve své vzpomínce Tomáš Tožička. Já se pokusím něco doplnit a upřesnit z anarchistické a autonomní perspektivy a také z pohledu jednoho z členů Inciativy proti ekonomické globalizaci, kterým jsem tehdy byl.
INPEG a setkání s „mimozemšťankami“

Ty hlavní a – jak se ukázalo – nejvíce konfrontační protesty připravovala spolu s kontra-summitem právě Inciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG), která oficiálně vznikla na jaře 2000 a představovala koalici anarchistických, autonomních, radikálně levicových a radikálně ekologických skupin a jednotlivců. Zrod iniciativy byl obtížný a některé nevládní organizace se nakonec odmítly zapojit kvůli obavám z přílišné radikality. Nakonec se muselo ustoupit i od používání pojmu „kapitalismus“ a nahrazovat jej termíny jako „ekonomická globalizace“ či „neoliberalismus“. INPEG původně tvořily jen čeští aktivisté a aktivistky, ale s blížícím se zářijovým summitem přibývalo i těch zahraničních z celého světa. A dá se říct, že pro většinu z nás to znamenalo kulturní šok, jakési přistání mimozemšťanů. Což platí oboustranně.

    Zasedání MMF a SB domluvily tehdejší české špičky, aby stvrdily svou přináležitost k Západu. Nebyla to „naše“ volba. Ale věděli jsme, že po Seattlu existovala touha, vůle a dynamika ty „nejbohatší a nejmocnější“ konfrontovat.

Oni byli překvapeni českým aktivistickým prostředím, které – kromě jiného – postrádalo třeba základní dovednosti konsensuálního rozhodování během mítinků, ale navíc bylo prosyceno cynismem, nízkou sebedůvěrou a pocity beznaděje. Nás zase překvapovaly takové věci jako nehierarchická facilitace debat a mítinků a zapojování dalších lidi. Objevovali jsme uvnitř hnutí genderové aspekty (většina aktivních lidí totiž byly ženy), poznávali jsme koncepty afinitní skupiny, promýšlení přímých akcí, strategické a taktické myšlení. Spolu s tím k nám pronikalo pozitivní naladění, sebedůvěra a vědomí, že „spolu to dokážeme“. Že můžeme měnit svět kolem sebe. Svět anarchistického, autonomního a levicového aktivismu po zasedání a protestech už nikdy nebyl stejný.
Taktika: nepustit a rozpustit

Přípravy čerpaly dynamiku z tehdy čerstvé zkušenosti listopadu 1999, kdy se několika desítkám tisíc protestujících podařilo zablokovat jednání v Seattlu. Summit v Praze byl prvním v Evropě a alterglobalizační hnutí chtělo této dynamiky využít ke konfrontaci globalizujícího se kapitalismu. To, že se summit odehrával v jedné z východoevropských zemí, které této globalizaci v devadesátých letech poskytovaly ideologickou a v podobě levné pracovní síly i materiální oporu, bylo významným plus. S blížícím se dnem hlavního protestu, nazývaným S26 (26. září), začali mezi aktivisty převažovat zahraniční hosté, přesto však základním hlediskem zůstávaly naše lokální perspektivy a potřeby. Rozhodně jsme neměli pocit jakékoli kolonizace západními aktivisty. I tak ale v rámci INPEGu nakonec vznikl spor o podobu protestu, který odrážel i spory v globálním alterglobalizačním hnutí samotném.

Na jedné straně byli tzv. trockisté, reprezentovaní svojí „organizací“ Globalise Resistence a u nás Socialistickou solidaritou, kteří chtěli především demonstraci jednoty proti MMF a SB, tedy jednu velkou demonstraci, která pro ně byla prioritou. Na straně druhé stáli radikální ekologové z britských Reclaim the Streets a Earth First!, anarchisté a autonomové, kteří místo demonstrace upřednostňovali decentralizované a koordinované přímé akce, jejichž cílem mělo být hlavně zablokování samotného summitu. Výsledkem byl kompromis.

Na začátek tak byla naplánována společná demonstrace na náměstí Míru, která se pak měla rozdělit podle barev do tří směrů, aby následně obklopily a zablokovaly Kongresové centrum, kde zasedání probíhalo. Žlutý průvod, který směřoval na Nuselský most, měli na starost italští aktivisté z Ya Basta! v bílých overalech, s molitanovými chrániči, plastovými mečíky a vodními pistolemi. Přes Nusle měl jít růžový pochod socialistů a přes Karlovo náměstí a Podolí modrý pochod černého bloku, anarchistů a autonomů. Vše pak měl doplňovat mobilní stříbrno-růžový blok složený převážně z britských Reclaim the Streets a Earth Firts! aktivistů a aktivistek a samba bandu, který by se pohyboval operativně a blokoval podle potřeby. Oproti Seattlu se však pár týdnů před akcí změnila taktika: nebude se blokovat začátek zasedání, necháme je sejít se v Kongresovém centru, teprve pak jej zablokujeme a nepustíme je ven. Náš požadavek byl zrušení dluhů zadluženým zemím, rozpuštění obou organizací a ukončení politiky prosazující neoliberalismus. Požadavek to byl záměrně nereálný – byli jsme realisté a chtěli nemožné, tedy systémovou změnu s heslem „Jiný svět je možný!“. To byla hnací síla značné části organizátorů.
Jedni se svezli v metru, druzí řídili dopravu

Poté co se deset tisíc lidí sešlo na Náměstí míru, vydaly se třemi směry barevné pochody. Vlastně nakonec dvěma: ten růžový se pod „trockistickým“ vedením přidal ke žlutému a šel také na Nuselský most. Nusle zůstaly prázdné a domluvená taktika se začala hroutit. Naštěstí mobilní stříbrno-růžoví zaskočili a se samba bandem se vydali do Nuslí – paradoxně to byli oni (a často ony), kdo se dostali nejblíže ke Kongresovém centru. Delegáty MMF se podařilo v budově zablokovat. Police mezitím zcela rezignovala na udržování pořádku v Praze (a České republice) a bránila opevněné Kongresové centrum s finančníky uvnitř.

Zatímco boje na Nuselském mostě byly spíše symbolické – italští aktivisté stříkali po policistech z vodních pistolí a tloukli je do helem plastovými meči –, v Lumírově ulici těsně u Kongresového centra došlo i na dlažební kostky, létající jak na policisty, tak od nich, na Molotovovy koktejly, barikády, vodní děla a mnoho zraněných, které ošetřovali především medici z INPEGu.

Obcházeli jsme Kongresové centrum, které bránily tisíce těžce vyzbrojených policistů. Všechny okolní ulice blokovali protestující a vyjma několika ulic v okolí Lumírovy, kde zuřily pouliční boje, panovala veselá a zároveň odhodlaná nálada. Policie na „udržování pořádku“ ve městě rezignovala, a tak jsme se v online zpravodajství IDNES mezi řádky líčícími „válku v Praze“ mohli dočíst, že ve městě řídí dopravu sami demonstranti. Postupně přicházely zprávy, že se ruší jedna doprovodná akce za druhou – ples v Opeře, banket na Výstavišti –, až nakonec přišla zpráva, že se zasedání MMF o den dříve předčasně ukončuje. Policie uzavřela pražské metro, vyhnala z něj obyčejné lidi a v několika várkách transportovala ty „nejmocnější a nejbohatší“ metrem do jejich hotelů. Mnozí z nich tak možná poprvé a naposledy využili městskou hromadnou dopravu.

https://eshop.a2larm.cz/

Poté nastal „vítězný“ pochod, k němuž se postupně přidávali lidé z blokád a který směřoval přes Nusle zpět do centra. Nálada byla euforická, policie nikde a občas dokonce i někdo zamával z okna. Když se pochod dostal do centra, začali někteří lidé na okrajích pochodu rozbíjet výlohy bank a mcdonaldů, a přestože média psala o erupci násilí, terče byly přesně ideově vybrané. S nástupem tmy, kdy už nebylo třeba bránit „nejbohatší a nejmocnější“, policie opustila své pozice kolem Kongresového centra a ve městě začal hon na lidi, kteří mohli vypadat jako demonstranti. Naprostou většinu z tisícovky zadržených ulovila policie až během večerních a nočních hodin na různých místech Prahy.
Poděkování za policejní brutalitu

V následujících dnech se už řešila především solidarita s vězněnými a pomoc zadrženým. Lidé propuštění z policejních cel vyprávěli o bití, svlékání do naha, krádežích osobní věcí, ponižování, odepírání práv, omezování kontaktů s právníky, neposkytnutí vody a jídla. Nešlo o individuální excesy, ale o strukturální záležitosti. Terčem této policejní brutality na policejních stanicích se stali hlavně lidé ze zahraničí, což zapadalo do narativu, který tu s předstihem budovala česká média: že ONI (čtěte cizinci) NÁM přijedou zničit Prahu. Narativ, který z nás Čechů opět dělal oběti cizích nepřátelských sil. Narativ, který upevňoval české zápecnictví, ublíženectví a latentní xenofobii, a který se pak jako bumerang vrátil o patnáct let později s „migrační krizí“ a definitivně rozstřelil (neo)liberální hegemonii.

Jakékoli zmínky o této policejní brutalitě nebylo možné dostat do médií, a když se o to lidé z INPEGu snažili, mnozí novináři se jim smáli do očí se slovy: „Co chcete? Vždyť si to zasloužíte.“ Někteří žurnalisté děkovali policistům za to, že demonstranty pořádně zmlátili, jak je to zachycené ve filmu Martina Marečka Hry prachu, a někteří šli dokonce tak daleko (například Patrik Kaizr), že poskytli policistům materiály a aktivně proti demonstrantům svědčili u soudů. Hlídací psi demokracie na přelomu tisíciletí v Praze neštěkali, ale poslušně hlídali u boudy globálního kapitalismu. Když byli pár měsíců po zasedání policisté vyznamenáváni za zásah, který nedokázal zajistit ani standardní průběh zasedání a skončil mlácením a mučením lidí v celách, veřejně jim poděkoval tehdejší prezident a bývalý politický vězeň Václav Havel.
Ve špatný čas na špatném místě… anebo taky ne

Zasedání MMF a SB domluvily tehdejší české špičky, aby stvrdily svou přináležitost k Západu. Nebyla to „naše“ volba (sociálních hnutí), a protože jsme byli součástí mezinárodních sítí, věděli jsme, že po Seattlu existovala touha, vůle a dynamika ty „nejbohatší a nejmocnější“ konfrontovat. Zpětně se tak dá říct, že zasedání proběhlo ve špatný čas na špatném místě. Tehdy v České republice ještě existovala silná neoliberální hegemonie a většina lidí stále sdílela iluzi, že doháníme Západ a že se co nevidět budeme mít jako oni. Nám se zase nepodařilo propojit kritiku MMF a SB s dopady fungování neoliberálního kapitalismu. Leccos šlo dělat lépe a jinak, ale nemyslím si, že by voluntarismus sám o sobě dokázal situaci výrazně změnit. Protesty a zejména přípravy na ně sice zanechaly otisky v českém hnutí, ty se ale postupně ztrácely v dynamice nultých letech, a jak hnutí slábla, generace aktivistů vyhořela a nové nepřicházely. Což změnily až protesty proti Nečasově vládě, které přinesly novou generaci, ale otázka je, nakolik se podařilo sdílet pozitivní a negativní zkušenosti.

Chceme o exekucich psát, ne do nich padat.
Saša Uhlová

Možná je to ale jinak – stačí vykouknout z české kotliny a podívat se na hnutí nejen z lokální perspektivy, ale i z té globální. Po úspěšném narušení zasedání získalo hnutí za globální spravedlnost (Global Justice Movement), jak se často samo označovalo, novou dynamiku a protesty sílily – než přišlo 11. září 2001 a následná válka proti terorismu (a také represe proti hnutí za globální spravedlnost). Namísto ofenzivního alterglobalizačního hnutí, které chtělo změnit systém („Jiný svět je možný“), přišlo defenzivní protiválečné hnutí („nezabíjejte lidi“), které také bylo mnohem více „pod kontrolou“ top-down organizací pohybujících se v rámci stávajícího liberálně-demokratického a kapitalistického systému. Nesdílím tvrzení že, alterglobalizační hnutí neboli hnutí za globální spravedlnost skončilo neúspěšně v někdy roce 2002. Jeho protesty pokračovaly dál, ale měnily se taktiky, strategie a cíle.

V roce 2005 se na protestech proti G8 ve skotském Gleneagles objevuje praxe klimatických kempů. V roce 2011 přichází hnutí Arabské jaro, Indignados, Occupy, a když jsou tato hnutí násilně vytlačená policií z náměstí nebo je sama opouštějí, pak často proto, že směřují do lokálních čtvrtí a bojů. Hnutí za globální spravedlnost je kompostovatelné, jedna jeho podoba se rozložila, aby z ní vzešlo něco jiného. Stávající hnutí za klimatickou spravedlnost má přímou kontinuitu.

Když dnes vidím Ende Gelände nebo Limity jsme my, tak mi to alterglobalizační hnutí z doby před dvaceti lety připomíná: vidím podobné hodnoty, podobné praktiky, podobný horizont, ke kterému směřují. Snad jen v mnohém „vylepšené“. A o to by mělo jít. Vzpomínky, jako jsou ty z tohoto článku, jsou dobré a užitečné, jen pokud vyvolávají debaty o tom, jak se „poučit“ z našich minulých vítězství a porážek a co si odnést z minulých úspěchů a chyb. Pokud nás přimějí všímat si, jak se mění podmínky, v nichž jsme nuceni jednat a v nichž jednáme, a pokud nás přimějí promýšlet a realizovat neustále přítomnou lidskou touhu po důstojnosti, uznání a svobodě společně si organizovat svoje vlastní životy.

Autor je aktivista a pedagog Fakulty humanitních studií.