Anarchistická federace

Zatraceně nezbytečný festival

Reportáž z letošního antikapitalistického queer festivalu Alt*Pride

Jako každý rok patřil týden mezi sedmým a třináctým srpnem v Praze festivalu hrdosti LGBTQ+ lidí známému pod označením Prague Pride. I když festival tentokrát cílil navenek progresivněji s titulem „Zbytečný festival“ parodujícím častý argument obhájců cisheteronormativity, jeho konzumní rozměr a zahlcení korporátním PR zůstaly na přinejmenším stejně trapné úrovni.

I proto se už minulý rok kolektiv queer lidí z antiautoritářských kruhů rozhodl vytvořit alternativní festival Alt*Pride, který hostilo Autonomní sociální centrum Klinika. Po úspěšném loňském ročníku zaměřeném na nejrůznější opomíjená témata se letos pořádající kolektiv rozhodl cílit konkrétněji. Alt*Pride 2017 tak nesl název „Východní Queeropa“ a ptal se po tom, jak je „queerness“ prožívaná na východ od Česka – tedy tam, kde je situace lidí nesedících z jakéhokoli důvodu patriarchální nadvládě velice tvrdá a nebezpečná.

Alt*Pride letos dorostl na neuvěřitelných třiadvacet akcí. Jednalo se o přednášky, diskuse, promítání, uzavřené podpůrné skupiny a samozřejmě i party a kritický černorůžový blok na „hlavním“ průvodu hrdosti. Protože popis všeho by vydal na knihu, podívejme se pouze na několik málo akcí, které měly naprosto jasný politický rozměr a týkaly se nás coby anarchistů a anarchistek.

Hned první den Alt*Pride – ve středu devátého – otevírala program diskuse s pro mnohé tajemným názvem „Cisheteroanarchismus?“. Přestože část lidí si možná nebyla úplně jistá, o co jde, sešlo se nás na zahradě Kliniky kolem dvaceti. V prvé řadě se jednalo o polemiku Marie Feryny (nejen) s článkem „Polyamorie a queer anarchismus: nekonečné možnosti odporu“ od Susan Song, který vyšel před několika lety v Existenci. Kritika se zaměřovala na to, že anarchisté a anarchistky mají někdy tendenci pojímat queerness jako zbraň, a ne jako konflikt s cisheteronormativní společností vycházející z jejich vlastní identity. Dochází tak k absurdním situacím, kdy mnohé a mnozí mohou mít pocit, že nejsou „správní anarchisté“, když jsou heterosexuální a cisgender, žijí s jedním partnerem a jsou s tím spokojení. Druhým bodem bylo konstatování, že se anarchistické hnutí ve své podpoře marginalizovaných skupin nechová vždy dostatečně ohleduplně a může mít sklony si přivlastňovat cizí boje namísto toho, aby se účastnilo z někdy přiznaně vnější pozice a snažilo se být spojencem, ne lídrem boje. I když byla akce původně koncipovaná jako přednáška, velice rychle se přetavila v diskusi. Na místě bylo totiž i pár členů Anarchistické federace, na které se Marie obrátila s několika otázkami, i když výše zmíněný přeložený článek byl svého času hlavně inspirací k zamyšlení a nevyjadřoval žádné kolektivní stanovisko. Bylo mj. konstatováno, že problémy mohou nastat v momentě, kdy se nequeer anarchisté snaží pomoci queers a nezamýšleně zatlačují do pozadí ty, kteří a které potřebují pro svou organizaci čistě bezpečný prostor s lidmi podobné identity.

Druhá debata, v níž jsme se angažovali, naznačovala mnohé svým názvem – „LGBTQ+ a radikální levice“. Jednalo se o otevřenou panelovou diskusi, na níž se kromě třiceti až čtyřiceti návštěvníků a návštěvnic sešli úžasný moderátor, Marie, členka kolektivu infoshopu Black Books, člen skupiny Prázdné trůny a člen AF angažovaný mj. v queer aktivismu. Jisté obavy z toho, že je téma příliš obecné, se do jisté míry naplnilo. Debata se dlouho stáčela k otázce, zda je primárním protivníkem kapitalismus či patriarchát. Konsensu se v dané věci nedosáhlo; většina diskutujících označila tyto dva molochy za spojené nádoby, které tvoří jeden celek hierarchie, odcizení a útlaku, proti němuž stojíme. Další otázky se vztahovaly k míře akcentace, s níž se progresivní levicové hnutí queer tématům věnuje či by se mělo věnovat. Zde se odpovědi lišily podle toho, jak se tázaní angažují. Shoda víceméně panovala na tom, že boj proti patriarchátu a za osvobození queer lidí by měl být jedním z prioritních témat antiautoritářů. Jako jeden z hlavních problémů zde vyvstává občasná neschopnost hnutí vytvářet pevné komunity místo náhodných shluků revolučně smýšlejících lidí. Jak zaznělo – je nutné reflektovat naši činnost, neopomíjet útlak produkovaný hierarchiemi v našich vlastních kruzích a stát při sobě nejen jako protivníci státu, ale i prostě jako lidé, přátelé či milenci.
Hned druhý den dopoledne se ale vyráželo od teorie do praxe – průvod hrdosti a s ním i náš malý černo-růžový blok. Ten po loňském blokování policií zvolil méně spektakulární způsob příchodu na Václavské náměstí, kde se průvod formoval, ale i tak byl vidět a slyšet. Během akce se rozrostl asi na třicet lidí, z nichž řada nesla pikety, další megafony a přední linie transparent s ústředním heslem Alt*Pride „Nepřizpůsobuj se, měň společnost!“. Někteří byli maskovaní, ale policie se zřejmě nechtěla pouštět do obvyklých buzerací, a tak se kolem bloku pouze zvědavě potloukalo několik tajných s antikonfliktním týmem.

Dařilo se udržovat hlasité skandování. Vzduchem zněla hesla jako obligátní „A-anti-antikapitalista“, „Zleva proti homo/transfobii“, „Pride je protest, a ne byznys“ či policejní přítomností inspirované „Why is the police on the fucking march“ a „No justice, no peace – fuck the police!“.

Nepřímou a takřka nedílnou součástí Prague Pride jsou skupiny různých bigotů a nácků, kteří se třicetitisícový průvod snaží moralizovat či dokonce svým tragikomickým způsobem narušovat. Na první skupinku obskurních náboženských fanatiků a obhájců „tradičních hodnot“ (rozuměj patriarchálního útlaku) černo-růžový blok narazil už „u koně“. Dotyční zřejmě chtěli cosi kázat, ale přehlušeni dvěma megafony se museli omezit jen na zmatečnou gestikulaci. Proběhla i kratší vyhrocená diskuse, během které se mezi naše řady a bigoty nahrnula policie, aby onu skupinu bizarních homofobů ochránila.

Další výstupy krajních pravičáků nebyly o moc slavnější. Jeden fašoun v kukle ukazující prostředníček z okna (a překřičený okamžitě stovkami lidí) působil ale přece jenom méně trapně než „národovci“ snažící se prudit na nábřeží. Zde už šlo o typickou směsku „slušných Čechů“ a neonacistů držících obráceně vlajky a hystericky křičících poměrně nesmyslná hesla. Náš veselý blok skandující „Alerta – Alerta – Antifascista“ a „Tyhle buzny mlátěj’ nácky“ několik z nich motivoval ke grotesknímu pokusu o útok, který se očekávaně zastavil o policejní linii. Aby trapnost jejich výstupu byla dovršená, došlo o chvíli později na malou konfrontaci se dvěma antifašisty, při které známá rasistka Lucie Hašková přišla o vlajku a údajně došlo na několik ran cedulí při snaze vtlouci náckům do prázdných hlav queer agendu. Policie si pak odvedla z každé strany někoho.

Zbytek trasy již uběhl vesele a v klidu. Po stoupání na Letnou, kde průvod končil, se černo-růžový blok rozptýlil a každý si prošel záplavou lidí a stánků na vlastní pěst. Samozřejmě nechyběly stany a propagační materiály politických stran a korporací. Mnohé a mnozí z nás na podobný spektákl neměli náladu, takže jsme se v následujících hodinách opět sešli na Klinice, kde začala afterparty, jak se sluší a patří.

Celý Alt*Pride byl svým způsobem nepopsatelný. Nepopsatelný mírou solidarity, vzájemné ohleduplnosti, bezpočtem hluboce osobních rozhovorů, atmosférou noční zahrady na Klinice osvětlené malými žárovkami, úchvatným zážitkem z autorského čtení queer poezie, koncertu Mušnula, závějemi třpytek… Všemi těmi ozvěnami lepšího a svobodného světa, který jsme v ty dny a noci často měli na dohled, a který – jak říká klasik – chováme v našich srdcích.

20.8.2017 vt

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací

web Nakladatelstvi Anarchisticke federace

Podporujeme

Koncert pro Kliniku: Or, Antisocial skills

25. 9. 2017, Praha

V pondělí 25.9. zahrají na podporu Kliniky tři kapely: Or, Antisocial skills spolu s jedním překvapením, které se dozvíte 10. září :-) …(více)