Anarchistická federace

Neuznávejte žádnou autoritu II

Dokončení rozhovoru s Janem Tesařem o autoritách, kapitalismu a hnutí zdola

Jan Tesař

Navazuje na „Neuznávejte žádnou autoritu I

Narážíte na „dogma“ třídního boje?

Třídní boj není Marxův vynález ani objev. Zuřil už ve Staré říši egyptské, byl příčinou jejího pádu. Neuznávat ho je něco jako neuznávat například mikroby. Taky to má podobné důsledky pro neuznávajícího. Není to ovšem jediná skutečnost dějin. Ale mé výhrady se týkají něčeho jiného: údajně kdysi „pokrokové role“ kapitalismu a faktické Marxovy fascinace kapitalismem a kapitálem. Podle mne byl Marx ubožák fascinovaný burzou, jemuž chyběla odvaha pustit se do hry. Podle mne není náhodou, že někteří moderní kapitalističtí ekonomové Marxe objevují a obdivují. Vulgární materialismus je spojuje.

Kapitalismus je podle mne deviace novověké civilizace a bude možná příčinou jejího úplného zhroucení. Těžko se o tom dá do hloubky diskutovat v rámci naší besedy. Namísto toho vám doporučím podívat se na údajnou „pokrokovou roli“ kapitalismu v době jeho bouřlivého rozvoje z pohledu soudruhů z černé Afriky. Běžte do muzea zřízeného v ohromné tržnici v přístavu, odkud byly odváženy statisíce otroků na plantáže do Ameriky jako zvířata. Zkuste tam přednášet jim o pokrokové roli prvotního kapitalismu. Vy byste to nedokázali, bylo by vám hanba; však byste museli být úplná polena, abyste to necítili. Někteří socialističtí teoretikové to necítí. Zde máte existenciální vysvětlení, proč se „čistý“ marxismus špatně snáší s černou kůží. Jinak je ovšem zajímavé, že v podstatě tutéž výhradu ke svému příteli Marxovi zformuloval už Heinrich Heine: „Nájemce lodi mynheer Van Cook/ v své kajutě sedí a sčítá/ kolik že náklad váží tun/ a jaký profit mu skýtá... svých pět tisíc procent já dostanu/ zbydou-li naživu způli.“ – Ale kdo to přece jen dokáže bez uzardění, kdo i tváří v tvář těmto hrůzám (vymykajícím se měřítkům předchozího evropského temného středověku) bude hovořit o „pokrokové roli kapitalismu“, měl by být důsledný a velebit také pokrokovost například stalinských průplavů či polární železnice: co pražec, to lidský život; fabrika jako pokrok vystavěný na zotročení práce; kolektivizace jako pravý hodokvas Smrti: je to stále totéž absolutní preferování ekonomických hledisek a ignorování základního kritéria lidskosti, které přece je tím hlavním, čím začíná a končí socialismus a co spojuje všechny nás, kteří se k němu hlásíme.

Z toho důvodu si také myslím, že dokud se nové dělnické hnutí nezbaví tohoto svého kapitalisticko-materialistického pseudonáboženství, vždycky znovu mu hrozí deviace podobná stalinismu. Kapitalismus je deviace naší civilizace, a marxismus je materialistická deviace dělnického hnutí.

V tom se s vámi jako anarchisté shodneme.

Ano, a hned dodám: neuznávejme žádnou autoritu, ani mrtvé, a vůbec už ne živé! Každý je sám za sebe zodpovědný a nikdo ho odpovědnosti nezbaví, každý má svůj mozek a své srdce, proto musí mít svůj rozum a své svědomí. Někdy je to dost těžké, když tak vyjdete na palouček a najednou vidíte, že jste jen sám a sám, zvěř na odstřel. Tak si řekněte, že lepší je být odstřelen jako divočák kvůli vlastní chybě nežli být ostříhán jako tupá ovce. Opora v autoritách je zrádná, a mít autoritu v živém člověku, to je to nejhorší. Když se někdo začne chovat jako takzvaná autorita, byť třeba měl za sebou úctyhodnou minulost a třeba má i dobré úmysly, od toho momentu, co chce být autoritou, zpronevěřil se sám sobě a vlastně sám sebe ztrácí – a toho, kdo šel slepě za ním, zavede do beznaděje. Podívejte se, jak dopadli někdejší „sametoví“ mladíci: končí v cynismu. A když máte autoritu v mrtvém (třeba filozofu nebo umělci), je jen otázkou času, než zjistíte, že jste v situaci, na kterou vám žádná ze starých autorit nedává recept. Když se ale místo toho budete dívat na dávné mrtvé jako na své přátele, kdysi stejně jako vy dnes toužící, hledající a chybující (samozřejmě mám na mysli takové mrtvé, které si z minulosti vybíráme jako sobě blízké), když se budete snažit vžít se do jejich vnitřního zápasu a jejich rozhodování, pak zjistíte, že – nehledě na vnější okolnosti, které jsou podružné – máte nespočet blízkých přátel napříč staletími, počínaje například Spartakem (a tisíci jeho nám jmény neznámých kamarádů), a to vás posílí. Nespočet „lidstva reků“ (jak říká Jan Neruda) se shromáždilo okolo praporu červeného, všichni žili týmž stejným ideálem a drželi se ho jako životodárného zdroje, který je pozdvihoval nad špínu světa násilí a peněz a nabízel jim tutéž věčně krásnou představu všech lidí jako nezadatelně svobodných a navzájem si rovných, jejich sbratření a vzájemné pomoci.

Tento ideál nikdy nepomine, i kdyby měl být ještě dalších třeba tisíc let zadupáván. A já jsem hrdý na to, že jsem se do té štafety mnoha milionů lidí uchvácených tou skvostnou ideou, ve vší skromnosti zařadil.

Co můžeme podle vašeho názoru dělat, když nechceme být stále jen poráženi?

Vytvářet družstva všeho druhu, v nejširším smyslu, nejen ekonomickém. Ať se to dnes zdá jakkoli utopické, socialismus nemůže vzniknout jinak než zdola, jako lidové hnutí. Samozřejmě budeme také potřebovat, aby tato svobodná lidová sdružení nebyla státní mocí ubíjena, jako je tomu dosud. Kdo pamatuje dobu před dvaceti lety, ví, že družstevnictví bylo úmyslně, plánovitě a násilně zničeno (namísto co mělo být osvobozeno od byrokratické kurately). To patří mezi největší zločiny havlárny a toho, co přišlo po ní. Bohužel jsme to bez dostatečného odporu dopustili. Ale máme politická občanská práva, a předkové nám je vybojovali právě k tomu, abychom kolektivní silou dokázali ovlivnit politickou moc na podporu práv sociálních. Začíná to zápasem o odbory a politická sdružení, která mají sloužit námezdním pracujícím a nikoli takzvané všeobecné prosperitě ani takzvanému ekonomickému pokroku.

A to, co může dělat každý sám, teď hned a každý den, je přesvědčovat lidi kolem sebe, že krize, do níž se všechno a před očima všech ponořuje, je všeobecná krize kapitalismu, která nemůže být vyřešena jinak než zespolečenštěním velkých výrobních prostředků. Každý si může v dostupných statistikách přečíst, že za této krize stoupá odbyt všeho luxusního. Největším boháčům krize vyhovuje. Jak je možno věřit, že ti, kdo jsou páni všeho, se sami zbaví svých výhod? Krize světa nepřestane, dokud nebude kapitál vyvlastněn. Náš první úkol je překonat převažující odpor proti této myšlence, zlomit faktický duchovní monopol obhájců kapitalismu či dokonce zakazování propagace socialistických idejí zákonem. Mezinárodní kapitál, kterému se podařila ve světovém měřítku dalekosáhlá restaurace, usiluje o kriminalizování samotného hesla vyvlastnit kapitál. Jemu vyhovuje zatím to neříkat otevřeně. Tím spíše my na to musíme upozorňovat a ne se stavět, jako kdybychom to nepozorovali (jako to dnes dělají mj. mnohé komunistické strany). O tuto klíčovou součást našeho praktického programu musíme již dnes a každodenně svádět zápas. To, že jsme tak dost důrazně nečinili v době takzvaného „komunismu“, je náš podíl spoluviny za katastrofu, která nastala po roce 1989. Odpovědí na tuto smutnou pravdu není mlčet o tom dnes!

Dále si myslím, že z hlediska této hlavní praktické otázky – co teď – se můžeme vrátit i k našemu zamyšlení, v čem máme a v čem nemáme spatřovat pokrok, případně co je podstatou našeho ideálu jako socialistů. Je to skutečně takzvaná „vyšší ekonomická efektivita“? Anebo nás má navzájem spojovat (a od jiných odlišovat) preference lidského hlediska?

Neboť ať se šaškové v obrázkových bednách a časopisech snaží sebevíc, otáčení zeměkoule nezastaví. Už zanedlouho se začne prosazovat nová (západní!) móda, postupně zas bude všechno do červena, tentokrát už ne pouze na Východě. Bylo by pro naše potomky zdrojem nových nekonečných útrap, kdyby zmíněná otázka zůstala nevyjasněna až do budoucí přeměny. Tento úkol naší generace můžeme chápat jako velikou šanci pro nás: stalinismus a potom zvlášť kapitalistická restaurace dovedly až do absurdních důsledků všechno, co jinak nebylo tak docela zřejmé. My, díky tomu, že žijeme v této jinak smutné době, můžeme skvěle rozpoznávat, co zůstávalo skryto předkům. Díky tomu také chápeme, že zaprvé pro socialisty musí být rozhodující kritéria lidská a nikoli ekonomická a zadruhé naším nepřítelem je ideologie, hlásající opak, nikoli však upřímně smýšlející soudruzi, doposud nesprávné ideologii poplatní: také prosazení všestranné plurality přístupů mezi socialisty navzájem je předpokladem skutečného socialismu, jehož základy je třeba klást již dnes, právě dnes.

 

Vyšlo v Existenci č. 4/2013.

11.8.2017 AF

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací

web Nakladatelstvi Anarchisticke federace

Podporujeme