Anarchistická federace

Jarní Cibulka

Ústavní soud zrušil podmínku squaterovi z Cibulky. Pojďme spolu s ním trochu zavzpomínat.

Cibulka

Podle médií na konci května 2017 Ústavní soud zrušil podmínku, kterou dostal squater za Cibulku (tj. za neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru). Mimo jiné soudu vadilo označení sqauterského hnutí za parazity, tedy neobjektivní, předsudečný postoj nižších soudních instancí. Ústavní soud už ostatně letos v březnu nařídil prověření policejního zásadu při vyklízení Cibulky. V této souvislosti připomínáme text z jara 2016 o pozadí represí vůči squatu Cibulka, na který podnikla policie 6. května 2015 mohutný útok:

 

Cibulka aneb Užívání cizího majetku očima pachatele

Cibulku jsme zasquatovali po evikci Zličína roku páně 2013 v dubnu. Měsíc byl klid, do první veřejné akce, kterou k ránu (když tam bylo posledních pár lidí) ukončila Policie ČR s doprovodem zaměstnankyně vlastníka – ÚAMK (Ústředního automotoklubu ČR). Po víkendu plném očekávání, co bude, jsme se v pondělí na ÚAMK sešli a zažádali o užívání statku ke kulturně-sociálním účelům. Kupodivu jsme dostali možnost pomoct vyklidit prostory plné sutin a bordelu před rychle se blížící památkovou kontrolou, což vedlo k podepsání oné slavné dohody o spolupráci mezi zástupci našeho kolektivu a ÚAMK.

Podle smlouvy se na statku mohlo po 22. hodině zdržovat jenom deset lidí a každou kulturní akci bylo potřeba nahlásit (jako kdysi na MNV) na ÚAMK, který ji měl schválit, i když vlastníkem statku je Cibulka, a.s., kde je jediným akcionářem všemohoucí pan Oldřich Vaníček, velké to zvíře v dopravě, přinášející společnosti dnes a denně nebývalý užitek v podobě svých žlutých andělů, zachránců všech motoristů v nesnázích. On pan Vaníček ostatně po celou dobu užíval svých zaměstnanců z ÚAMK jako správný svrchovaný vládce pro veškeré styky s námi.

Taková normální šikana

Tohle nahlašování jsme jednou zkusili a byl to pěknej voser, ukončovat akci v deset a pak se přesouvat lesem do vzdálenějšího bunkru, kde se po cestě půlka lidí ztratila, a jelikož to byla předem nahlášená a propagovaná akce, místní dobráci s PČR nám jednu místnost plnou plastů zapálili, ať se nám po zbytek noci lépe dýchá. Vzpomínám si na mnohé noční návštěvy PČR, která ani po sedmi měsících nepochopila, že nějaká smlouva existuje, a ráda – když vyšla kombinace směn u obzvlášť motivovaných příslušníků PMJ (Pohotovostní motorizované jednotky) – dělala na statek noční nájezdy s obracením nábytku, vyhrožováním, že zastřelí psy, a bezdůvodným odvážením lidí aspoň na vzdálenější okrsky bez jediného vysvětlení…

Po sedmi měsících to policie konečně pochopila, i když ve spolupráci s majitelem dělala nahlášené rejdy jednou za půl roku jen tak ze setrvačnosti. Zkontrolovali občanky všem, kdo se v ten den na Cibulce nacházeli. Aktivita majitele vzrostla vždy před kontrolou památkářů. Navezl jeden dva kontejnery na objemný odpad či suť. Po památkové kontrole jsme se kontejneru marně dovolávali, protože nebyly peníze (po evikci Cibulky peníze na dvanáctičlennou sekuritku byly, ale to je jen náhoda nebo osud).

Takhle to tedy šlo dva tři roky, až nám na podzim loňského roku začala zaměstnankyně pro styk naznačovat, že by bylo dobré si něco najít. Neopomeňme zástupné důvody, jako bylo parkování našich aut na horní zahradě, kde byl předtím akorát bordel a křovinaté nálety (od převzetí Cibulky do péče ÚAMK kupodivu na horní zahradě stojí dodnes velký žlutý náklaďák s přívěsem s velkým logem ÚAMK), nebo samozřejmě bordel, což v podání majitele znamenalo všechno, co se na statku nacházelo. Snažili jsme se nejednou vyjít vstříc a investovali vlastní prostředky do úklidu k požadovanému stavu. Jen je dosti problematické vyjít vstříc představě svrchovaného vládce pana Vaníčka, když už dnes víme, že rozhodně nešlo o žádné parkování ani hluk v okolí (jako ostatně u většiny našich projektů předtím). Mantra o špíně, bordelu a nepořádku je vždy po ruce, když si určité kapitálové a policejní zájmy potřebujou vyčistit cestičku k znovuobnovení ruiny. Snažili jsme se jednat, kontaktovat pana Vaníčka, ale býval buď na jednání v zahraničí, na služební cestě anebo na autosalonu…

Záhadná obálka

A tak se k nám jednoho chladného rána přiřítila už zmiňovaná zaměstnankyně, že máme podepsat převzetí dvou obálek a že rozhodně neví, co v nich je. V životě člověka jsou různé momenty, které jsou zdánlivě nenápadné, ale do budoucna můžou mít velký dopad… Kdybych tehdy věděl, že podepsání obálky znamená v tomhle spravedlnostním systému tak závažný přečin, rozhodně bych ji s tím poslal někam. O to komičtěji pak vyzněl telefonát od této paní, když se dozvěděla, co bylo v obálce. Zařvala: „To si děláte prdel!“ Obecně měla talent pro různé soucitné pozice, což je k práci pod panem Všemohoucím optimální. Vydržela tam i po čistkách – ale to bychom odbočovali k reáliím ÚAMK.

Tím dopisem bylo ultimátum jasné: konec března podle znění smlouvy. Znamenalo to, že začneme vyjednávat s panem Nejvyšším, protože nikdo jiný z Cibulka, a.s., nemá pravomoc cokoliv změnit. První kontakt se nám podařil někdy v půlce února a vypadalo to, že je příští spolupráce možná, pokud odparkujeme auta z horní zahrady (jasný pokus o snížení počtu lidí), přestaneme dělat akce (pokus o úplné odřezání prostoru od lidí navštěvujících Cibulku) a opustíme sporný pokoj, který byl v historické části objektu, i když v části, kam jsme přístup měli.

Každopádně obrátky komunikace stouply v momentě hostování vernisáže umělecké skupiny, která na art wallu na nábřeží Kapitána Jaroše vyvěsila angažované plakáty vztahující se k různým objektům, jimiž squaterské hnutí za svoji historii prošlo. To dokonce pan Vaníček volal osobně a nezapomněl se zmínit, jak moc je nakloněn alternativní kultuře, jenže míra, jakou ho pomáháme pomlouvat, je prý neúnosná. A to jsme jen dali prostor pro názor umělecké skupině.

Snažili jsme se vyjít vstříc z naší strany v míře maximálně možné i za tu cenu, že se odstěhuje pár lidí z kolektivu. Samozřejmě to nestačilo a na přelomu března a dubna se na Cibulce začal objevovat pan Židoň, bývalý rozvědčík tajné služby minulého i nynějšího režimu, s podivně vyhlížejícími pány asi ze sekuritky nebo jiného subjektu vojensko-bezpečnostního segmentu. Jednoho z nich jste mohli vidět i na videu zveřejněném na twitteru, jak se nenásilným způsobem snaží ukrást sekeru a následně ji hází zpátky přes plot, kde se běžně lidé z okolí procházeli.

V napjatém očekávání

Tyto i jiné náznaky nás postupně přesvědčily, že se zase blíží squatery tolik oblíbený počin, jakým je evikce. V západních zemích se na takovou událost dá dost dobře připravit, i když fyzické ubránění domu není příliš pravděpodobné, pokud za vámi nestojí aspoň pár tisíc lidí v ulicích. Jistě, dá se svolat mezinárodní podpora a vůbec různé doprovodné akce, aby váš nucený odchod proběhl s co největším dopadem na budoucnost objektu. Bohužel v Čechách jsme se datum evikce dopředu nikdy nedozvěděli, a tak bývá taktická výhoda momentu překvapení na straně policie.

Naše nervózní přešlapování trvalo přesně šestatřicet dní a dělat kvůli tomu non stop hlídky dá zabrat i organizovanějším celkům, než je náš kolektiv. Každopádně poslední nadějí po různých urgencích, svolávačkách a kampaních po okolí byla tři jednání na radnici, která by podle našich smělých představ mohla řešit situaci oboustrannou dohodou, smírem nebo prostě něčím, co bychom předpokládali v rozvinutých společnostech.

Žel nic takového nenastalo a pár dní před evikcí si u brány rozbalila tábor skupinka chlápků v maskáčích. Mysleli jsme, že nás přišli podpořit trempové, kdysi docela radikální hnutí bojující proti člověku odcizenému moderní civilizací. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že pánové mají slzáky, teleskopy a stahovací plastové pásky – samozřejmě pouze pro svoji osobní ochranu –, a tudíž jde o ranaře najaté od pana Nejvyššího, patrně přes kontakty pana Židoně. Zkoušeli na nás triky typu „dovnitř nemůžete“ apod. Jenže to jsme se znalostí zákona kategoricky odmítali.

Pan Vaníček se objevil u důkladnější kontroly z ministerstva kultury, která procházela i krovy a vůbec podle délky trvání byla důrazná. Při ní jsme se z pochopitelných důvodů snažili navázat komunikaci (později u soudu prý přesilovým skupinovým nátlakem tři na dva), která je částečně i na videozáznamu. Snažili jsme se jednak říct, že přestěhování nějakou dobu trvá, ale hlavně apelovat na to, v čem spočívá squating, a zjistit, kdy se podepíše to slavné memorandum, na které jsme naivně čekali od posledního jednání na radnici. V rozsudku to později bylo popsáno následovně: „Tento postoj je vyjádřen i na kamerovém záznamu z 5. 5. 2015, kdy ultimativní postoj obžalovaného (a dalších squaterů), vyjádřený v kladení podmínek vlastníkovi objektu, hraničí s útiskem či vydíráním (i s ohledem na množstevní převahu squaterů). Zcela logicky tak jednání obžalovaného a dalších squaterů vyústilo k podání trestního oznámení.“ Pan Vaníček se ani půlkou slova nezmínil o tom, že se nás za pár hodin chystá žalovat. Řekl, že měsíc počkat nemůže kvůli nějakým obřím opravám (v době vzniku tohoto textu ještě nezačaly) a že spěchá na služební cestu. Stihl sotva nadiktovat instrukce své paní, která podávala žalobu jakožto jednatelka společnosti.

Rychlá rota v akci

A tak přišel večer, poslední oheň, setkání podporovatelů, asi nejsledovanější za tu dobu (jak sekuritkou, tak mnohými složkami bezpečnostních sil). Po večeru přišla noc a ráno jsme se probudili na výzvu z megafonu ze dvou stran usedlosti. Na zahradě sto dvacet fízlů a vodní dělo, prostě profi akce s tak masivní strukturou, až z toho jeden těžkooděnec upadl na rovné zemi (patrně z toho tlaku z vyšších míst).

Slovy soudce z pozdějšího rozsudku: „Policejní zákrok byl zcela namístě, neboť jako jediný mohl na jednu stranu garantovat zachování práv vlastníka, na druhou stranu jako autoritativní (a silový) zásah mohl jediný s ohledem na shora uvedené efektivně vést k vyklizení nemovitosti užívané squatery bez právního důvodu.“

Komunikace probíhala klasicky, velitel zásahu k nenalezení až do za pět minut dvanáct před zásahem, antikonfliktní tým byl klasicky tak akorát na to, aby vás uklidnil a zdržel – to první mu fakt nejde, to druhé na výbornou. Někdy bych si rád jednoho vzal domů, jen tak ke studiu, co je na tom třítýdenním kurzu učej opakovat minimálně stokrát dokola… Takže stres, rychlé balení toho nejcennějšího (to podle soudce dokazovalo, že jsem ke stěhování víc času stejně nepotřeboval). Výtečníky v uniformách jsme byli ubezpečeni, že kdo půjde dobrovolně, toho pustí, jen se zapomněli zmínit o zvláštním seznamu připraveném na výstupní kontrole, kde nás mělo jít na celu předběžného zadržení osm (a jen díky peripetiím a změně služby na státním zastupitelství v odpoledních hodinách to přehodnotili a vzali jenom mě, když jsem tak šťastně podepsal výpovědní slepou obálku).

Následoval rychlosoud. První impulz solidarity po hodinách na cele je vždy nejmilejší, a tak mě obzvlášť potěšila kamarádka, která na pozdrav plácla na eskortní vozidlo u zadního vjezdu do justičního paláce. Následoval doprovod v klepetech až před spravedlivého rychlosoudce, o kterém jsem se mylně domníval, že bude vzhledem ke svému věku aspoň trochu nakloněn názoru, že nechat dvacet pět let chátrat jedinečnou památku je tristní a že snaha poukázat na to není zločin. Rychlosoudce ovšem na nic nečekal a odklepl verdikt: podmínka na rok, když ji poruším, jdu za katr na dva měsíce. Z principu jsme se odvolali a čekali na další stání.

První stání, dvojí metr

První stání proběhlo měsíc poté. Tady už přišly na řadu důkazy: videozáznam, moje výpověď, výpovědi svědků…

Rád bych připomněl dvojí metr nejen v tomhle případě, ale v řadě dalších, kde se snažíme vyčerpat legální prostředky, abychom usvědčili tenhle systém z toho, že jeho zpětná vazba zásadně selhává. Svědkové z řad policejních velitelů, majitelů a spolupracujících entit naší společnosti jsou tázáni shovívavě, aniž by se zacházelo do detailů… Když jsou tázáni lidé s nevhodným společenským postavením, je vůbec problém, že mají názor a ještě se ho snaží osvětlit nezaujatému spravedlivému soudci. Svědek Vaníček může zabíhat mimo kontext, zatímco jakákoliv otázka nevztahující se přímo k žalovanému paragrafu je u protistrany soudem zamítnuta.

Příklad ze stání, kde žalujeme policii za brutální zásah na Miladě: „Pane veliteli z operačního štábu zásahu, jaká byla role plukovníka Jandy u zásahu u squatu Milada?“ Svědek s nelibostí odpovídá, že běžná, přece tohle oddělení se věnuje různým squaterům, chuligánům, homosexuálům… Přeruší to soudkyně a zeptá se, proč nás to zajímá? Odpovím, že tuhle otázku položil obhájce policie u předchozího svědka. Odpověď soudkyně: „Vy nemáte klást otázky, ale odpovídat.“ Ve stejném duchu se nese většina procesů s nepřizpůsobivými protistátními živly.

Nebude tudíž od věci ilustrovat situaci přímo slovy slavného soudu: „Nedotknutelnost spočívá v právu vlastníka s vlastnictvím disponovat dle jeho vůle jakýmkoli způsobem; oprávněnou dispozicí je nepochybně i to nechat majetek ležet ladem a výkon vlastnického práva může spočívat i v tom, že vlastník se rozhodne nechat majetek zchátrat. Povinností vlastníka není majetek využívat účelně. Vlastnictví sice zavazuje, ale jsou pouze dány limity, aby nebylo zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“

A dále: „Na tomto místě přistupuje otázka ochrany kulturního dědictví, která je regulována právním řádem a k jejímuž výkonu jsou oprávněny zákonem stanovené orgány, které k tomu mají zákonné prostředky. Ochranu nemohou suplovat svémocně (a to i v násilném smyslu) třetí osoby, tedy ani squateři. V tomto případě je i s ohledem na vyjádření obžalovaného a jeho postoje možné squating považovat za bezdomovectví povýšené na určitou ideologii a životní styl parazitující na vlastnictví jiného (viz vyjádření obžalovaného, že nepotřebují nic vlastnit, stačí jim prostory, kde mohou provádět svoji činnost).“

Ideologie proti ideologii

Jako občani teda můžem leda držet hubu a krok a jakákoliv aktivita vytvářející důstojné zázemí pro lidi bez domova, zastřešování mnoha kulturních aktivit atd. je prostě špinavé bezdomovectví povýšené na ideologii…

Takže prosím nemyslete, ještě byste rozvířili ideologie kolem vás, a jak by pak ta demokratická společnost vypadala? Jak říká rozsudek: „Jedná se tedy v tomto případě o ,programové bezdomovectví‘ zaštiťující se idealistickými myšlenkami, které však v reálu nejsou schopni realizovat. Realizují spíš svůj životní styl projevující se nespoutaností společenskými konvencemi, a to až do té míry, že překračují právní normy.“

Z pohledu dobře placeného místa a života spoutaného společenskými konvencemi celkem pochopitelné vysvětlení. „Squateři tedy nemohou suplovat státní orgány v oblasti péče o památky a stavět se do role spasitelů, neboť pro to nemají zákonný podklad, nemají k tomu ani žádné prostředky. To, že jsou právní normy na úseku ochrany památek možná nedostatečné, případně nejsou řádně vymáhány odpovědnými orgány, nelze klást za vinu vlastníkovi nemovitosti, který vykonává pouze ústavou garantované právo. Ve svém důsledku je s ohledem na postoj squaterů snaha o určitou alternativu znárodnění, avšak užívání cizího majetku s odůvodněním, že je neužívá jeho vlastník, je v demokratické společnosti nepřijatelné.“

Hlavně žádné znárodnění, hlavně žádné alternativy, nemyslete, nestěžujte si, přizpůsobte se, není nad flexibilní lidský zdroj v krajním případě možné nápravy. „V tomto případě je chráněným zájmem zájem společnosti na ochraně majetku, který musel být obžalovanému, který si je nepochybně vědom ,společenských konvencí‘ (proti kterým bojuje), zcela zřejmý.“ Po pravdě, obžalovanému je čím dál víc zřejmý zájem nikoli společnosti, ale určitého typu oligarchie na ochraně majetku…

Ještě nekončíme

Druhé stání. Po půl roce od odvolání jsem znova stanul před vyšší instancí. Tři žáby na prameni, malá místnost. Zajímalo by mě, co tam chodí vybádat studenti z nějaké té policejní akademie, protože si celou dobu dělají poznámky, i když se nic zajímavého neříká. Tři žáby přehodnotily, že teda Vaníček si nemůže dělat se svým majetkem, co chce, ale jinak to všechno smetly ze stolu bez vážnějších prodlev.

Takže čekáme na Nejvyšší soud v naději, že aspoň v takových výšinách někdo vyslechne náš názor a budoucnost squatingu nebudou stanovovat přehnané policejní razie, ale řádný civilní spor. Mohlo by to udělat prostor mnohým budoucím projektům.

Marky

 

Text vyšel v anarchistické revui Existence 1/2016, s. 26–27.


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy