Anarchistická federace

Praktický utopický průvodce po nadcházejícím krachu

Výňatek z knihy Davida Graebera Demokratický projekt: Historie, krize, hnutí, která v českém překladu ještě nevyšla

kniha

Co je to revoluce? Mysleli jsme si, že to víme. Revoluce znamenaly převzetí moci lidovými silami, směřující k transformaci samotné povahy politického, společenského a ekonomického systému v zemi, ve které se revoluce odehrála, obvykle na základě nějakého vizionářského snu o spravedlivé společnosti. Dnes žijeme v době, kdy je nepravděpodobné, aby byly vyvozovány podobné závěry z toho, že do města pronikají vzbouřenecké armády nebo masová povstání svrhnou diktátory; objeví-li se hluboká společenská proměna – jako řekněme s nástupem feminismu –, dojde k tomu pravděpodobně nějakou zcela jinou formou. Nejde o to, že by tu nebyly revoluční sny. Ale dnešní revolucionáři se zřídkakdy domnívají, že je mohou uskutečnit prostřednictvím nějakého současného ekvivalentu dobytí Bastily.

V takových okamžicích se obecně vyplatí obrátit se do známé historie a položit si otázku: Byly revoluce vždy tím, čím si myslíme, že byly? Tuto otázku si podle mne položil nejefektivněji významný světový historik Immanuel Wallerstein. Dokazuje, že přibližně za poslední čtvrtinu tisíciletí spočívaly revoluce především v proměnách obecného politického rozumu, a to v celoplanetárním měřítku.

Již v dobách francouzské revoluce, poznamenává Wallerstein, existoval jednotný světový trh a postupně také v čím dál tím větší míře jednotný světový politický systém, ovládaný obrovskými koloniálními říšemi. V důsledku toho mohl mít útok na Bastilu v Paříži nakonec účinky v Dánsku či dokonce v Egyptě, a to účinky stejně hluboké jako v samotné Francii – a v některých případech dokonce ještě hlubší. Proto mluví o „světové revoluci roku 1789“, po níž následovala „světová revoluce roku 1848“, během níž vypukly téměř současně revoluce v padesáti zemích, od Valašska po Brazílii. Tyto revoluce nikde nedospěly k uchopení moci, ale následně došlo téměř všude k ustavení institucí inspirovaných francouzskou revolucí – prosadil se zejména univerzální systém základního vzdělání. Podobně byla ruská revoluce roku 1917 světovou revolucí, zodpovědnou nakonec za americký New Deal a evropské sociální státy, stejně jako za sovětský komunismus. Poslední v této řadě byla světová revoluce roku 1968 – která velice podobně jako v roce 1848 vypukla téměř všude, od Číny po Mexiko, nikde se nechopila moci, nicméně změnila všechno. Byla to revoluce proti státním byrokraciím a za neoddělitelnost osobního a politického osvobození, jehož nejtrvalejším dědictvím bylo pravděpodobně zrození moderního feminismu.

Revoluce jsou tedy celoplanetárními jevy. Je tu však ještě něco. Jejich skutečným účinkem je, že transformují základní představy o tom, o co vůbec jde v politice. Na počátku revoluce se myšlenky, které byly dosud považovány za naprosto náměsíčné krajnosti, stávají přijatelnými v běžné debatě. Před francouzskou revolucí byly představy, že změna je dobrá věc, že vládní politika je správnou cestou jak změny dosáhnout a že vlády odvozují svou autoritu od entity nazývané „lid“, považovány za věci, které můžeme slyšet od pomatenců či demagogů nebo nanejvýš od hrstky svobodomyslných intelektuálů, kteří tráví čas diskusemi v kavárnách. O generaci později museli i ti nejomezenější úředníci, kněží a předáci přinejmenším slovně tyto ideje uznat. Již dávno jsme dosáhli situace, v níž se dnes nacházíme: musí se stanovit podmínky pro každého, aby vůbec uznal, že existují. Staly se obecným míněním, skutečnými základy politické diskuse.

Až do roku 1968 většina světových revolucí skutečně zavedla praktická zlepšení: občanská práva, univerzální základní vzdělání, sociální stát. Naproti tomu světová revoluce v roce 1968 – ať už měla jako v Číně formu vzbouření studentů a mladých kádrů, podporujících Maovu výzvu ke Kulturní revoluci, nebo jako v Berkeley a New Yorku, kde se vyznačovala aliancí studentů, ztroskotanců a kulturních buřičů, nebo dokonce jako v Paříži, kde se jednalo o spojenectví studentů a dělníků – byla vzpourou proti byrokracii, konformitě či proti čemukoli, co svazovalo lidskou imaginaci, byla projektem revolucionizace nikoli pouze politického či ekonomického života, ale každého aspektu lidské existence. Rebelové se v mnoha případech ani nepokoušeli jako výsledek svého snažení převzít státní aparát, protože chápali samotný tento aparát jako problém.

Dnes je módou vidět společenská hnutí konce 60. let jako trapné selhání. Věc je možné brát i z tohoto hlediska. Je jistě pravda, že v politické sféře sklidila bezprostřední úspěch z široké změny obecného politického mínění – upřednostnění ideálů individuální svobody, imaginace a touhy; nenávist k byrokracii a podezíravost k úloze vlády – politická Pravice. Změny šedesátých let především umožnily masový návrat doktrín volného trhu, jež upadly od 19. století v značné míře v zapomnění. Není žádná souvislost mezi tím, že tatáž generace, která v mladistvém věku dělala v Číně Kulturní revoluci, ve věku čtyřiceti let předsedala zavádění kapitalismu. Od 80. let začala „svoboda“ znamenat „trh“ a „trh“ začal být chápán jako identický s kapitalismem – ironicky dokonce i v zemích jako Čína, která znala tisíce let složitě strukturovaný trh, avšak nic takového, co by bylo možné popsat jako kapitalismus.

Ironie je bez konce. Zatímco nová ideologie volného trhu se sama formulovala především jako odmítnutí byrokracie, ve skutečnosti je zodpovědná za první administrativní systém, který pracuje v planetárním měřítku, se svým nekonečným vrstvením veřejné a soukromé byrokracie: MMF, Světová banka, WTO, obchodní organizace, finanční instituce, nadnárodní korporace, nevládní organizace. Právě tento systém prosadil volnotržní ortodoxii a otevřel svět finančnímu drancování pod bedlivou egidou americké armády. Jedině tak dává smysl, že první pokus o obnovu globálního revolučního hnutí, Global Justice Movement, který vyvrcholil mezi lety 1998 a 2003, byl ve skutečnosti vzpourou proti vládě této opravdové planetární byrokracie.

Budoucí zastávka

Domnívám se, že ve zpětném pohledu dojde budoucí historik k závěru, že dědictví revoluce 60. let proniklo hlouběji, než si dnes představujeme, a že triumf kapitalistických trhů a jejich rozmanitých planetárních úředníků a propagátorů – který se zdál na počátku kolapsu Sovětského svazu v roce 1991 tak epochální a trvalý – byl ve skutečnosti mnohem mělčí.

Uvedu zjevný příklad. Často slýcháme, že protiválečné protesty koncem 60. a počátkem 70. let skončily nezdarem, protože nijak výrazně neurychlily stažení americké armády z Indočíny. Avšak následně se ti, kteří řídili americkou zahraniční politiku, natolik obávali toho, že by se mohli střetnout s podobnými lidovými bouřemi – a navíc dokonce s neposlušností v samotné armádě, která se skutečně objevovala na počátku 70. let –, že téměř třicet let odmítali zapojit americké vojenské síly do jakéhokoli velkého pozemního konfliktu. Bylo třeba 11. září, útoku, který vedl k tisícovkám civilních obětí na americké půdě, aby došlo k úplnému překonání notorického „vietnamského syndromu“, a dokonce i poté vyvíjeli váleční plánovači téměř obsedantní úsilí zajistit, aby válka skutečně nevyvolala žádné protesty. Propaganda neustávala, média jí byla neustále plná, experti poskytovali přesné kalkulace o počtu padlých vojáků (kolik ztrát na životech v americké armádě by mohlo vyvolat masovou opozici) a pravidla pro účast v každém konfliktu byla psána tak opatrně, aby jejich počet udržela pod touto kvótou.

Problémem byla tato pravidla, která způsobila, že v zájmu minimalizace úmrtí a zranění amerických vojáků byly jako „vedlejší ztráty“ obětovány tisíce žen, dětí a starých lidí, což znamenalo, že silná nenávist vůči okupačním silám v Iráku a v Afghánistánu do značné míry zaručily, že USA nemohly dosáhnout svých vojenských cílů. Je pozoruhodné, že váleční plánovači si toho byli vědomi. Nevadilo jim to však. Považovali za mnohem důležitější odvrátit účinnou domácí opozici než skutečně vyhrát válku. Bylo to, jako kdyby americké síly v Iráku byly neustále poráženy duchem Abbie Hoffmana.

Zkrátka, protiválečné hnutí v šedesátých letech, které v roce 2012 stále ještě svazuje ruce americkým vojenským plánovačům, může být sotva považováno za selhání. To však vyvolává překvapivou otázku: Co se stane, když se vznik podobného selhání, naprosté neúčinnosti politické akce proti systému stane hlavním cílem těch u moci?

Tato myšlenka mě poprvé napadla, když jsem se účastnil akcí proti MMF ve Washingtonu v roce 2002. Protože to bylo vzápětí po 11. září, bylo nás relativně málo a počet policistů byl ohromující. Nemělo žádný smysl, že bychom mohli uspět jen ukončením setkání. Většina z nás se cítila mírně v depresi. O několik dní později jsem hovořil s někým, jehož přátelé mítinky navštívili, o tom, co jsem se naučil tím, že jsme je skutečně ukončili: policie zavedla přísná bezpečnostní opatření, zrušila polovinu ohlášených akcí, většina z aktuálních mítinků byla přenášena on-line. Jinými slovy, vláda se rozhodla, že mnohem důležitější je, aby se protestující při odchodu cítili, jako by selhali, než dodržení uspořádání akcí pro MMF. Když se nad tím zamyslíte, přisoudili tak protestujícím mimořádný význam.

Je možné, že preventivní postoj vůči sociálním hnutím, vedení války i obchodních summitů takovým způsobem, aby se zabránilo účinné opozici, je považováno za důležitější než úspěch v samotné válce či na samotném summitu. Reflektuje to ve skutečnosti nějaký obecnější princip? Co když ti, kteří dnes provozují celý systém, a většina jich byla bezprostředními svědky nepokojů v 60. letech jako vnímaví mladíci, jsou – vědomě či nevědomě (podezírám je, že je to spíše vědomě) – posedlí představou revolučních sociálních hnutí, která znovu zpochybní převládající společenské mínění?

Trochu to vysvětlím. Ve většině světa bylo posledních třicet let známo jako věk neoliberalismu, jako věk ovládaný znovuoživením dlouhodobě opomíjené víry devatenáctého století, která tvrdí, že volný trh a lidská svoboda obecně jsou koneckonců totéž. Neoliberalismus byl vždy rozštěpen centrálním paradoxem. Vyhlašuje, že ekonomické imperativy mají mít přednost před všemi ostatními. Samotná politika je vlastně jen záležitostí vytváření podmínek pro růst ekonomiky tím, že umožňuje kouzelnému trhu konat jeho práci. Všechny jiné naděje a sny – o rovnosti či bezpečnosti – mají být obětovány primárnímu cíli ekonomické produktivity. Avšak globální ekonomický výkon za posledních třicet let byl rozhodně průměrný. S jednou či dvěma zjevnými výjimkami (zejména Čína, která významně ignoruje většinu neoliberálních doporučení) byla míra růstu hluboko pod hodnotami, kterých bylo dosahováno v dobách staromódního, státem řízeného kapitalismu, orientovaného na sociální stát padesátých, šedesátých a dokonce ještě sedmdesátých let. V rámci svých vlastních měřítek tak představoval tento projekt kolosální úpadek již před kolapsem roku 2008.

Jestliže na druhé straně přestaneme brát vedoucí světové představitele za slovo a namísto toho budeme uvažovat o neoliberalismu jako o politickém projektu, zdá se najednou okázale efektivním. Politici, CEO, byrokraté světového obchodu a další, kteří se pravidelně setkávají na vrcholných mítincích, jako je Davos či G20, patrně odvedli špatnou práci při vytváření světového kapitalismu, který by měl vycházet vstříc potřebám většiny obyvatel světa (natož aby produkoval naději, štěstí, bezpečí či smysl), ale významně uspěli v přesvědčování světa, že kapitalismus – a nikoli jen tak nějaký kapitalismus, ale přísně vzato finančnický, polofeudální kapitalismus, který tu právě máme – je jediným životaschopným ekonomickým systémem. Když se nad tím zamyslíte, je to znamenitý výkon.

Jak to dokázali? Preventivní postoj vůči sociálním hnutím je zjevně součástí tohoto postupu; za žádných okolností nemohou být alternativy nebo kdokoli, kdo navrhuje alternativy, zobrazeny jako ten, kdo zažívá úspěch. To pomáhá vysvětlit téměř nepředstavitelné nasazení „bezpečnostních systémů“ toho či onoho druhu: fakt, že USA, které nemají žádného významného nepřítele, vydávají na svou armádu a na výzvědnou službu více peněz než během Studené války, spolu s takřka omračujícím hromaděním soukromých bezpečnostních agentur, vyšetřovacích agentur, militarizované policie, různých hlídačů a žoldáků. Pak jsou zde propagandistické orgány, včetně průmyslu masových médií, který dokonce před 60. lety neexistoval, oslavující politiku. Tyto systémy většinou ani tak neútočí přímo na disidenty, jako spíše přispívají k přesvědčivému klimatu strachu, šovinistické konformity, životní nejistoty a prostě beznaděje, které způsobuje, že každá myšlenka na změnu světa se zdá být neplodnou fantazií. Ovšem tyto bezpečnostní systémy jsou rovněž extrémně drahé. Někteří ekonomové odhadují, že čtvrtina americké populace je nyní zaměstnána ve „strážní službě“ toho či onoho druhu – ochrana majetku, dohlížení v zaměstnání nebo jiný způsob udržování amerických spoluobčanů v řadě. Ekonomicky je většina tohoto disciplinárního aparátu čistě přítěží.

Většina ekonomických inovací posledních třiceti let měla ve skutečnosti více politický než ekonomický smysl. Eliminace záruky celoživotního zaměstnání výměnou za nejisté dočasné smlouvy opravdu nevytváří efektivnější pracovní sílu, ale je mimořádně účinná při likvidaci odborů a celkové depolitizaci práce. Totéž lze říci o donekonečna rostoucích pracovních hodinách. Nikdo nemá čas na politické aktivity, když pracuje šedesát hodin týdně.

Často se zdá, že kdykoli existuje volba mezi jednou možností, která dovoluje, aby se kapitalismus zdál být jediným možným ekonomickým systémem, a druhou, která by z kapitalismu učinila životaschopnější ekonomický systém, neoliberalismus znamená, že se vždy zvolí ta první možnost. Kombinovaným výsledkem je neutuchající kampaň proti lidské představivosti. Nebo přesněji, imaginace, touha a individuální tvořivost, všechny tyto věci, které měly být osvobozeny v poslední velké světové revoluci, jsou zasazeny striktně do oblasti konzumu nebo snad virtuální reality internetu. Ve všech jiných oblastech jsou přísně zakázány. Mluvíme o vraždění snů, o prosazování aparátu beznaděje, vytvořeného k tomu, aby rozdrtil jakýkoli smysl alternativní budoucnosti. Nicméně výsledkem toho, že se hází zdánlivě všechno protestní úsilí do jednoho politického koše, je, že se ocitáme v bizarní situaci, kdy sledujeme, jak se kapitalistický systém rozpadá před našima očima, a právě v tom okamžiku každý konečně dospěl k názoru, že žádný jiný systém není možný.

Vypracuj a zpomal

Když zpochybníte konvenční moudrost – že současný ekonomický a politický systém je ten jediný možný –, první reakcí, se kterou se pravděpodobně setkáte, bude žádost o detailní architektonický plán, jak by měl ten alternativní systém fungovat, až k podstatě jeho finančních nástrojů, zdrojů energie a politiky údržby kanalizace. Následně budete nejspíš dotazován na detailní program, jak bude tento systém uveden v činnost. Historicky je to směšné. Kdy se nějaká společenská změna uskutečnila podle něčího detailního plánu? Rozhodně to nebylo tak, jako by malý kroužek vizionářů v renesanční Florencii, přesvědčených o něčem, co nazývali „kapitalismus“, vypracoval detaily, jak budou někdy fungovat továrny a burza cenných papírů, a potom představili program, který by jejich představy převedl ve skutečnost. Ve skutečnosti je tato představa tak absurdní, že se můžeme sami sebe ptát, jak se nám mohlo vůbec přihodit, že jsme si to představovali jako způsob, jímž skutečně změny začínají.

Tím nemá být řečeno, že je něco špatného na utopických vizích. Dokonce ani na podrobných plánech. Pouze je třeba je správně umístit. Teoretik Michael Albert vypracoval detailní plán, jak by mohla moderní ekonomika fungovat bez peněz, na demokratických, participačních základech. Myslím, že je to významný úspěch – ne že bych si myslel, že by takový exaktní model mohl být někdy zaveden přesně v té formě, jak jej popisuje, ale protože to znemožňuje námitky, že je taková věc nepředstavitelná. Přesto mohou být takové modely pouze myšlenkovými experimenty. Nemůžeme skutečně pochopit problémy, které vyvstanou, když se začneme pokoušet budovat svobodnou společnost. To, co se nyní zdá být palčivým problémem, ve skutečnosti vůbec problémem být nemusí; a něco jiného, co nám nikdy ani nepřišlo na mysl, se může ukázat být ďábelsky obtížné. Existuje bezpočet neznámých faktorů X.

Nejzjevnějším je technologie. Proto je tak absurdní představovat si aktivisty v renesanční Itálii, jak navrhují model burzovního obchodování a továren – to, co se stalo, bylo založeno na mnoha různých druzích technologií, které nemohli předvídat, které se však zčásti objevily i proto, že se společnost začala posouvat směrem, který naznačili. Tím lze například vysvětlit, proč bylo tolik daleko přesvědčivějších vizí anarchistické společnosti vytvořeno spisovateli science fiction (Ursula K. Le Guin, Starhawk, Kim Stanley Robinson). V literární fikci přinejmenším připouštíte, že technologický aspekt je hádankou.

Já sám se zajímám méně o rozhodování, jaký bychom měli mít ve svobodné společnosti druh ekonomického systému, a více o vytváření prostředků, s jejichž pomocí mohou lidé o těchto věcech rozhodovat sami za sebe. Jak by mohla revoluce v obecném mínění skutečně vypadat? Nevím, ale myslím si, že jakékoli množství součástí konvenční moudrosti vyžaduje nutně zpochybnění, chceme-li vytvořit nějaký druh životaschopné svobodné společnosti. Jeden aspekt jsem již prozkoumal – podstatu peněz a dluhu – do značného detailu v nedávno vydané knize. Dokonce jsem navrhl výroční dluhové prázdniny, všeobecné smazání dluhů, částečně prostě proto, aby se ukázalo, že peníze jsou jen lidský výmysl, množina příslibů, které ze své povahy mohou být vždy znovu smluvně upraveny.

Podobně by měla být nově smluvně upravena práce. Podřizování se pracovní disciplíně – dohledu, kontrole, dokonce sebekontrole při ambicích zaměstnávání sebe sama – z člověka nedělá lepší osobu. Ve většině skutečně důležitých ohledů jej to pravděpodobně činí ještě horším. Podstupovat to je neštěstí, které je nutné nanejvýš jen někdy. Ovšem pouze když odmítneme představu, že práce je ctnostná sama o sobě, můžeme se začít ptát, co je na práci ctnostného. Odpověď je zřejmá. Práce je ctnostná, když pomáhá druhým. Nově smluvně upravit definici produktivity by mělo usnadnit nově si představit skutečnou podstatu toho, co je práce, protože to bude kromě jiného znamenat, že technologický rozvoj bude přesměrován méně k vytváření stále více konzumních produktů a stále více disciplinované práce, ale spíše stále více směrem k všeobecné eliminaci těchto forem práce.

Zůstal by druh práce, kterou by lidské bytosti vůbec byly schopny dělat: formy práce spočívající v péči a pomoci, které byly skutečným centrem krize, jež vedla od počátku k hnutí Occupy Wall Street. Co by se stalo, kdybychom přestali jednat tak, jako by prvotní formou práce bylo pracovat na výrobní lince nebo na obilné farmě či slévárně železa nebo dokonce v kancelářské krychli, a namísto toho vyšli z úvahy o matce, učiteli či pečovateli? Možná bychom dospěli k závěru, že skutečným zaměstnáním lidského života není přispívat do něčeho, co se nazývá „hospodářství“ (pojem, který dokonce před třemi sty lety ani neexistoval), ale fakt, že jsme všichni, a vždy jsme všichni byli, projekty vzájemné tvorby.

V daném okamžiku je patrně tou nejnaléhavější potřebou jednoduše nutnost zpomalit motory produktivity. Mohlo by se zdát divné, že to říkám – naše automatická reakce na každou krizi je, že je třeba přijmout řešení spočívající v tom, že každý bude pracovat dokonce ještě víc, ačkoli skutečným problémem je právě tento způsob reagování –, ale vezmeme-li v úvahu všeobecný stav světa, závěr se stane očividným. Zdá se, že stojíme tváří v tvář dvěma neřešitelným problémům. Na jedné straně jsme svědky nekonečné řady globálních dluhových krizí, které jsou od sedmdesátých let jen stále vážnější, až do bodu, kdy je všeobecné dluhové břemeno – státní, obecní, korporátní, osobní – zjevně neudržitelné. Na druhé straně jsme se ocitli v ekologické krizi, zrychlujícím se procesu klimatické změny, která může uvrhnout celou planetu do stavu záplav, povodní, chaosu, hladovění a válek. Mohlo by se zdát, že tyto dvě věci spolu nesouvisí. Ale v konečném ohledu jde o totéž. Co jiného je koneckonců dluh než příslib budoucí produktivity? Říkat, že úroveň globálního dluhu neustále roste, znamená jinými slovy tvrdit, že kolektivita lidských bytostí si navzájem slibuje vytvářet v budoucnosti dokonce ještě větší objem zboží a služeb, než vytváří dnes. A právě to ničí naši planetu, neustále rostoucí tempo.

Dokonce i ti, kteří provozují tento systém, zdráhavě dospívají k závěru, že tento ohromný dluh bude nevyhnutelně třeba nějakým způsobem odpustit – nějakou formou výročních dluhových prázdnin. Skutečný politický boj se vede o to, jako formou by to mělo proběhnout. Není to však zjevně věc, která by se měla týkat obou problémů současně? Proč nepřijmout planetární odpuštění dluhu, tak široké, jak je to jen možné, následované masovou redukcí pracovních hodin, možná čtyřdenním pracovním týdnem nebo zárukou pěti měsíců dovolené ročně? To by mohlo nejen zachránit planetu, ale také (protože by to nemělo být tak, že každý bude po celou dobu této nově nabyté svobody prostě jen sedět a čekat) začít změnu našich základních koncepcí toho, co může skutečně znamenat práce vytvářející hodnoty.

Hnutí Occupy mělo jistě právo neklást žádné požadavky, ale pokud bychom měli nějaký požadavek formulovat, byl by to tento. Konečně, byl by to útok na dominantní ideologii v jejích nejpevnějších bodech. Morálka dluhu a morálka práce jsou těmi nejmocnějšími ideologickými zbraněmi v rukou těch, kteří ovládají dnešní systém. Proto s nimi řinčí dokonce i tehdy, když tím ničí všechno ostatní. Právě proto by také požadavek odpuštění dluhů byl dokonalým revolučním požadavkem.

Všechno to se může zdát ještě velmi vzdálené. V tuto chvíli se planeta může zdát přichystaná spíše na řadu bezprecedentních katastrof než na určitý druh široké morální a politické transformace, která by otevřela cestu k takovému světu. Avšak budeme-li mít příležitost čelit těmto katastrofám, budeme mít také příležitost změnit naše navyklé způsoby myšlení. Tak jako události roku 2011 odhalily, že věk revolucí není zdaleka u konce. Lidská představivost zatvrzele odmítá zemřít. A v okamžiku, kdy významný počet lidí současně otřese okovy, jimiž byla spoutána kolektivní představivost, se dokonce i naše nejhlouběji vštípené představy o tom, co je a co není politicky možné, mohou přes noc rozpadnout na prášek.

Zdroj: www.thebaffler.com/past/practical_utopians_guide
přeložil -čp-
Vyšlo v Existenci č. 3/2013 věnované tématu „anarchistická publicistika“.


Verze pro tisk 30.5.2017

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy