Anarchistická federace

Člověk si nebere moc, moc si bere nás

Rozhovor s Tomásem Ibáñezem, autorem knihy Anarquismo es movimiento.

Tomás Ibáñez

U příležitosti vydání knihy Tomáse Ibáñeze Anarquismo es movimiento jsme v anarchistické revue Existence č. 4/2014 přetiskli překlad rozhovoru s autorem, který vyšel poprvé v La Marea 29. června 2014, o situaci současného anarchismu.

Tomás Ibáñez se narodil v Zaragoze roku 1944. Celý život se řídil anarchistickými ideály. Dětství prožil s rodiči v exilu ve Francii, takže politickou dráhu začínal ve skupinách francouzské anarchistické mládeže a mladých členů španělského exilu ve Francii. Od počátku 60. let do první poloviny 80. let věnoval své úsilí budování anarchistických organizací, boji proti frankistickému režimu ve Španělsku a obnovení CNT (Confederación Nacional de Trabajo) v roce 1976.

Je autorem bezpočtu esejů o odporu, anarchismu a boji proti nadvládě. Nedávno vydal knihu Anarquismo es movimiento (Virus, 2014), v níž zkoumá přítomnost anarchistických ideálů a principů v naší době. Ibáñez analyzuje oživení anarchismu na počátku 21. století a jak anarchismus pronikl do bojů sociálních hnutí, počínaje Hnutím 15M až po rozšíření samosprávných sociálních center, spotřebních družstev a sítí alternativních ekonomik. Upozorňuje na nebezpečí, s nimiž se tato hnutí nutně střetnou při přechodu k bojům v rámci regulérních volebních kampaní, na něž se některá již připravují.

Ve své knize tvrdíte: „Sirény ohlašují, že oslnivé úsvity jsou pryč.“ Není tedy už možné doufat v osvobození, v „anarchii“ jako uspořádání společnosti, o jaké usiloval anarchismus?

Ten zpěv sirén, umístěný do více či méně vzdálené budoucnosti, měl být odměnou, získanou v bojích za svobodu. A tato odměna byla tak fantastická, že sloužila k ospravedlnění oněch bojů podle toho, nakolik nás přiblížily tomu vysněnému cíli. V tomto způsobu argumentace čistě náboženské povahy už dnes není možné pokračovat; dnes jsme se poučili, že hodnota bojů nezávisí na příslibech, za něž jsou vedeny, ale spočívá spíše v jejich reálném průběhu, v jejich podstatných charakteristikách a v tom, že dovolují utvářet přítomnost. Zánik tohoto zpěvu Sirén skoncuje s fascinací zaslíbenou zemí a podřizování cesty jejímu cíli; neříká nám to však nic o tom, zda je či není možné jednoho dne dospět k anarchistickému typu společnosti. Bez ohledu na to, zda to je či není možné, anarchie spočívá nikoli v budoucnosti, ale v přítomnosti, v každém boji, v každém úspěchu, který odráží její principy. S umlknutím zpěvu Sirén umírá také víra v nenadálý příchod společnosti, která povede k anarchii na ruinách kolapsu stávajícího systému; velkolepý a konečný revoluční výbuch, který s sebou přinese osvobození, je mýtus, a mýtus je také představa společnosti osvobozené od všech konfliktů, napětí a šarvátek. Neexistuje žádný oslnivý úsvit na konci cesty, protože tu není žádná cesta s nějakým koncem; každý nový úsvit musí být vybojován, den po dni, znovu a znovu. Samozřejmě to neznamená, že není potřeba pěstovat utopii, ta je však přijatelná pouze tehdy, když pochopíme, že slouží jako návod k jednání v přítomnosti, a nikoli jako předobraz cíle, jehož bude jednoho dne dosaženo.

Tvrdíte, že „v 21. století anarchismus znovu ožívá, že se sám znovu vynalezl“. Jaké vlastnosti nechal za sebou a jaké objevil?

V té míře, v jaké anarchismus sám sebe ukoval ve výhni bojů proti nadvládě, je logické, že se mění, tak jako se mění tyto boje, aby byl schopen i nadále odpovídat novým aparátům moci. To znamená, že anarchismus čelí změnám a to ho mění. To, co současný anarchismus nechává za sebou, je mimo jiných věcí kupa idejí zformovaných modernitou, jako neotřesitelná víra v pokrok, nekritické vyzdvihování rozumu, přehnaně jednoduchá koncepce moci či praxe spojená s důrazem na centrální význam práce. Nechává za sebou také revolucionářskou imaginaci, vybudovanou okolo velkého vzbouření proletariátu. Anarchismus získává formu, která je více taktická než strategická, zaměřená více na přítomnost než na utopii, kde důležitější je izolovaná, lokální, omezená, ale radikální subverze aparátů nadvlády a vytváření, tady a teď, praxí a prostorů, jež zakládají revoluci v přítomnosti, radikálně transformující subjektivity těch, kteří tyto praxe a prostory rozvíjejí. Současný anarchismus také charakterizuje menší uzavřenost do sebe a větší otevřenost, vedoucí k vytváření řady projektů a vedení společných bojů spolu s jinými tradicemi, které nejsou úzce anarchistické.

Prohlašujete, že anarchismus „je věcí dneška, tady a teď“. Jakým způsobem se to běžně projevuje v našem sousedství?

Anarchismus se sám zapojil do pokusu vytvořit sousedskou pospolitost, spočívající na konkrétních vztazích, jako jsou spotřební, výrobní či vzdělávací družstva, společenská centra, knihovny, sítě alternativních ekonomik. Nesmíme zapomínat, že jedním z faktorů, který do značné míry oslabil anarchismus, bylo zničení sousedského života, neboť nejen v rámci pracovního prostředí, ale právě na sousedské úrovni mohou být vytvářeny příčné vztahy, které zpochybňují různé aparáty nadvlády.

Také poukazujete na „strážce chrámu“, kteří uctívají „nabalzamovaný anarchismus“ a střeží ho před hrozbami, ohrožujícími jeho přežití. Kdo jsou tito „strážci chrámu“? Jaký anarchismus se snaží ochránit před hrozícími změnami?

V knize říkám, že jsem jednu dobu varoval před „strážci chrámu“, a skutečně, během mé nejintenzivnější anarchistické aktivity, to znamená od počátku 60. do konce 80. let, existoval v jádru anarchistických hnutí ve Francii, v Itálii i ve Španělsku, abych mluvil jen o těch příkladech, které dobře znám, vážný problém. Jejich touha ochránit čistotu zděděného anarchismu, vyhnout se jakémukoli znečištění myšlenkami či praktikami, které by přicházely zvnějšku, jejich víra, téměř náboženská, v nezpochybnitelnou nadřazenost anarchismu a jejich oddanost úkolu dohlížet nad neměnností jeho podstaty je uzavíraly do dogmatismu a sektářství, neslučitelných s jakoukoli alespoň nepatrně anarchistickou vnímavostí. Vylučování, odsuzování a rozpady skupin proto nebyly zrovna zřídkavé. Dnes byla skutečná síla, vedoucí ke změnám, zbavena jakékoli energie sektářských sklonů a „strážci chrámu“ již nepředstavují žádný problém, ačkoli na druhou stranu vůči případnému opětovnému vynoření fundamentalistických přístupů je nutné zůstávat stále ve střehu.

Co může anarchismus nabídnout dnešním sociálním hnutím?

Mnoho. Anarchismus jim může předat k využití dlouhodobou zkušenost, kterou nastřádal ve vztahu ke způsobům fungování, jež se tato hnutí dnes pokoušejí nově objevit: diskuse, rozhodování a jednání na základě přímé demokracie, horizontalita, respekt k menšinám, trvalé odmítnutí delegování pravomoci, přímá akce atd. Může je také podpořit v podezíravosti, kterou projevují ve vztahu k působení moci nebo v nedůvěře v „reprezentaci“. Je třeba připomenout v této souvislosti způsob, jakým Michel Foucault kritizoval „nedůstojnost mluvení jménem druhého“. V té míře, v jaké se historická paměť bezpočtu bojů, jež propukly „zdola“, usídlila v srdci anarchismu, a v té míře, v jaké historická zkušenost a poznání pomáhají lépe pochopit současnost, je zřejmé, že anarchismus může být velmi užitečný pro rodící se hnutí. A konečně, anarchismus se také může ukázat jako velmi užitečný tím, že kritickým způsobem poukáže na omyly, které spáchal pod svým vlastním praporem.

A čím se mohou současné praktiky sociálních hnutí zapsat do principů anarchismu?

Horizontalismem, způsobem, jímž jsou vedeny debaty, vypracovávány návrhy, přijímána rozhodnutí, zdůrazňováním „vzorového“ charakteru, který musí prostupovat obsahy i formy boje, to znamená trvání na nutnosti, aby praxe, které rozvíjíme, neodporovaly cílům, o něž usilujeme. Je také nutné zmínit praktiky přímé akce a skepticismus ve vztahu k zprostředkování, kritiku delegace pravomocí a kritiku reprezentace, nebo odmítání centralizace a principů avantgardy, předvoje, aniž bychom pochopitelně zapomínali na odpor vůči všem formám nadvlády atd.

Byl anarchismus přítomen při vzniku 15M?

Byl, samozřejmě. Plně bych podepsal slova Rafaela Cida, když o tom mluvil jako o „nečekaném jaru anarchismu“. Od okamžiku, kdy byl jediným legitimním politickým subjektem opravdový lid, který byl přítomný na náměstích a zúčastněný v bojích, jen s okrajovou organizací zvnějšku, byli jsme už plně v srdci anarchistických principů. A když k tomu přidáme odmítnutí veškeré reprezentace, které se projevilo samo s podmanivou silou, anarchistické charakteristiky hnutí budou ještě zjevnější. Z hlediska toho, jak já sám chápu anarchismus, sama skutečnost, že se toto identitářství projevilo, dokonce anarchisticky, jen posiluje anarchistický charakter hnutí 15M. Říci, zda je dnes anarchismus v hnutí 15M přítomen či nikoli, přesahuje mé možnosti, protože jsem nesledoval nejnovější vývoj hnutí dostatečně zblízka; nicméně se domnívám, že jeho různorodý a mnohotvarý charakter dovoluje zachovat přinejmenším anarchistické enklávy.

V jedné pasáži knihy tvrdíte, že „bojovat proti státu také zahrnuje změnu věcí ,zdola‘ pomocí lokálních praktik“. V posledních letech se ukázalo několik experimentů se samosprávou a v rámci sociálních hnutí jako protimoci vůči státu. Jestliže se rozhodnou pro cestu vedoucí k volbám, neriskují ztrátu emancipační síly?

Z mého pohledu je takové nebezpečí evidentní. Integrace do systému, přijetí některých z jeho praktik a získání jisté porce moci, i s chvályhodným cílem bojovat proti němu a transformovat ho zevnitř, dříve či později deaktivuje sílu každé emancipační politiky. To nemá nic společného se známou frází „Moc korumpuje“, ale jde o to, že „aby člověk dospěl k moci, musí už být zkorumpovaný“. Žádný jiný způsob, jak dosáhnout moci, neexistuje, protože tu není žádná cesta k moci, která by neobsahovala praktiky, jež jsou více či méně nespravedlivé, stejně jako řadu kompromisů a více či méně významných ztrát. Právě z tohoto důvodu jsem tak horlivým zastáncem praktikování „protimoci“, tak jako jsem tvrdým kritikem „lidové moci“. Fakt dožadování se a práce na udržování této „lidové moci“ vede téměř vždy nakonec k volební politice, a proto vyvstává otázka: Co si počít se sloganem „Oni nás nereprezentují“ nebo s legitimitou volání que se vayan todos?

Když tedy sociální hnutí a skupiny s horizontálními shromážděními a samosprávnou praxí dosáhnou „moci“, přijmou institucionalizovanou moc, můžou ztratit svůj charakter?

Nejde o to, že by mohly svůj charakter ztratit; jde o to, že ho ztratí nevyhnutelně. Člověk si nikdy „nebere“ moc, to moc „si bere nás“, protože jak také říkal Augustin Garcia Calvo, „nepřítel je vepsán v pravé formě svých zbraní“. Použít je znamená uznat jeho vítězství a přijmout jeho formu. Není třeba studovat mnoho psychologie a sociologie, abychom poznali, že pohroužení se do specifického kontextu a přijetí jeho typických praktik ovlivňuje způsob existování a myšlení každého. Aby byl člověk schopen ospravedlnit své vlastní chování, je nutné dosáhnout souladu mezi dosud zastávanými idejemi, považovanými za vlastní, a používanými praktikami, a tím ignorovat neoddělitelnou symbiózu mezi idejemi a praktikami, které hájí anarchismus, a tak zapomenout na slavné grafitti, namalované na zdech Paříže v roce 1968, které hlásalo: „Jednej, jak myslíš, nebo skončíš tak, že budeš myslet, jak jednáš.“ Druh hnutí, o kterém mluvíte ve vaší otázce, nikdy nepřipustí pohyb směrem k dobytí moci, jestliže je toto hnutí živeno hlubokým přesvědčením, že žádný výkon moci nebude nikdy schopen zaručit prostor svobody.

Otázky kladl Julius Gavroche
Překlad -čp-, redakčně kráceno
Zdroj: http://autonomies.org/en/2014/08/tomas-ibanez-one-never-takes-power--it-is-power-which-takes-us/
Vyšlo v Existenci č. 4/2014


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy