Úvaha našeho sympatizanta o tom, že máme možnost vzít život do svých rukou, a hlavně se o to i máme pokusit.

Anarchismus je u nás v současné době okrajovým myšlenkovým směrem. Rád bych s pomocí tohoto textu ukázal na velký potenciál anarchismu a na to, proč do něho vkládám naději při uskutečňování společenských změn.

Větší společenský zájem vyvolává anarchismus pouze tehdy, pokud se odehrají nějaké anarchistické „výtržnosti“ či pokud jsou anarchisté nařčeni z terorismu. Takových „událostí“ se vděčně chopí média a anarchismus má svoji minutu slávy – pro anarchisty naprosto nechtěnou a žijící si vlastním životem tak dlouho, dokud mediální prostor nezaplní jiné, stejně „šokující“ zprávy. Příjemci těchto informací, pokud nad anarchismem někdy přemýšleli, si jen potvrdí svůj obrázek, který si o anarchistech vytvořili – mají je za skupinku bláznů, a jak zprávy (a policie) ukazují, někdy i bláznů nebezpečných. V lepším případě anarchisty pouze považují za nenapravitelné snílky.

Většina anarchistů se snaží dlouhodobě této škatulce, do které byli zařazeni, uniknout. Někdy dokonce tak usilovně, že přemýšlejí, jestli by nepomohlo přestat o sobě jakožto o anarchistech mluvit. Zapomenout raději na slovo anarchismus a jít si za principy, jedno pod jakým jménem. Možná k tomuto názoru vedla zkušenost desítek debat a diskusí, které vlastně skončily dříve, než vůbec začaly. A to jenom proto, že se člověk na jejich začátku označil za stoupence anarchismu, čímž se připravil o možnost, aby byly jeho názory brány vážně. Netýká se to samozřejmě pouze debat, ale rovněž dopadu anarchistických akcí na veřejnost, které jsou většinou lidí vnímány a priori negativně, a to jenom kvůli tomu, že je pořádají anarchisté.

Ocitáme se tak v nelehké situaci, kdy jsme předem postaveni do pozice naprosté nedůvěryhodnosti. Jsme vnímáni jako chaotičtí bojovníci proti všemu, jako lidé, kteří nenabízejí konstruktivní řešení problémů, kteří jen bezhlavě negují současnou společnost a jako alternativu nabízejí nereálné, utopistické sny.

Obecně se dá říct, že o společenském uspořádání, které by nahradilo uspořádání současné, se mluví poměrně obtížně. O tento nelehký úkol se po staletí pokoušeli různí filozofové a myslitelé, přičemž většina z nich byla označena za utopisty a byla „usvědčena“ z omylu.

Hlavní potíže ale působí především fakt, že s anarchismem bylo vždy spjato rozhořčení z nespravedlnosti společenského uspořádání a s tím spojená ochota řešit tuto nespravedlnost i „nestandardním“, radikálním způsobem. To utužovalo představu neserióznosti až nebezpečnosti anarchistů v očích společnosti. Společnost dávala přednost nejisté a špatné současnosti před „nebezpečím“ radikálních změn, které by mohly vše ještě zhoršit či úplně zničit. Problémem tedy bylo, že anarchismus nesetrvával jen u „náčrtu“ ideální společnosti (který navíc zcela správně ani nepovažoval za příliš důležitý), ale kladl důraz na aktivní, radikální změnu tady a teď.

Co s tím? Anarchismus se v tomto změnit nemůže. Je totiž jasné, že se anarchisté nemohou stát „klidnou sílou“ (nejen proto, že nám tuto strategii už vyfoukli lidovci), která by pomalými a postupnými krůčky formovala společnost a upravovala ji spíše kosmeticky než principiálně. Takový přístup by odporoval dynamice, která je anarchismu vlastní, a rovněž by nepočítal s rizikem velkých skoků zpět – vývoj k lepšímu není žádnou historickou nutností, jak můžeme nejen v dnešní době sledovat, ale něco, o co se musí neustále usilovat a zápasit.

V poslední době se ale nálada ve společnosti dosti mění. Někteří komentátoři tuto změnu popisují tak, že stále více lidí volá po radikálním řešení problémů a přiklání se k extremismu. Anarchismus byl vždy radikální, zde ale samozřejmě nejde pouze o radikálnost jako takovou – klíčové je to, jaká radikální řešení se nabízejí. Samotná radikálnost anarchismu proto nemusí být výhodou, protože existuje i radikalita opačného spektra. Pro anarchisty je tak v současné době velkou a nelehkou výzvou, aby lidé nebyli radikalizováni pravicovými populisty směrem k nesnášenlivosti, netoleranci, xenofobii a „bojovné bojácnosti“, ale směrem k radikálně vyjadřované solidaritě a poskytované pomoci.

Jaké jsou základní rozdíly ve východiscích anarchistů a pravicových populistů? Populisté využívají lidský strach, anarchisté staví na lidské odvaze a odhodlání v boji proti útlaku. Nechci zde ani v nejmenším bagatelizovat obavy obyčejných lidí (v dnešním světě jsou ostatně poměrně pochopitelné), ale pokud Ortel zpívá „nebudu ti lhát, i ty se budeš bát“, mnohé tím na sebe „prozrazuje“. Tato část textu je totiž jenom dalším potvrzením známého faktu, že fašistické tendence vyrůstají z pocitu ohrožení. V ohrožení je národ, způsob života, evropská civilizace, sociální a zdravotní systém, ženy… Není ale těžké si všimnout, že nenávist vůči ohrožujícímu „cizímu“ je často silnější než důraz kladený na ochranu „našich hodnot“ a sociálních jistot. Nezdůrazňuje se, jakým způsobem žijeme (či bychom měli žít) my, jakožto nositelé „lepší“ kultury, ale to, jak perverzně a zvráceně žijí ti cizí. Stačí poukázat třeba na poměrně rozšířené absurdní tvrzení, že v podstatě všichni muslimové jsou buď zoofilové či pedofilové, nebo nejlépe obojí dohromady. Tento přístup má vyvolat takový odpor a nenávist, že bude jednoduché označit ty druhé za „nelidi“, protože žijí a chovají se takovým způsobem, že se sami o své lidství připravili.

Pro mnohé je to možná překvapivé, ale ukazuje se tak, že je to právě anarchismus (ten anarchismus, jenž by měl být podle kritiků pouze negativistickým odmítáním všeho), který opírá budoucnost o pozitivní stránky lidského rodu – o spolupráci, solidaritu, odvahu a odpor vůči nespravedlnosti. Pro společnost, ve které enormně rostou obavy, šíří se fatalismus a apokalyptická proroctví, je anarchistické přesvědčení o možnosti pozitivních změn a vytvoření lepšího světa skutečným přínosem.

Tuto myšlenku bych chtěl ještě trochu rozvést. V anarchismu není pevně zakořeněna pouze důvěra v pozitivní lidské vlastnosti, ale rovněž přesvědčení, že za lepší budoucnost se vyplatí bojovat, a to i tehdy, pokud se zdá, že je bitva předem prohraná. Je to princip vzdoru. Onen pověstný Sisyfův kámen není nikdy natolik velký, aby se do něho anarchista nepokusil alespoň opřít. Při tomto vzdoru může člověku pomoci jistota, která završuje předchozí myšlenku důvěry v člověka, a tou je jistota solidarity. Vždy se totiž najde rameno, které se do těžkého balvanu opře společně s tebou. Za tímto možná příliš poetickým obrazem se skrývá prostý fakt. Anarchisté nikdy neodmítnou pomoc opovrhovaným, vykořisťovaným a utiskovaným. Mocní tohoto světa šlapou po chudácích, ti však u anarchistů najdou vždy zastání, a to bez ohledu na svůj původ, rasu či náboženské přesvědčení. Je to stanovisko nepodmíněné lidskosti. Tato důvěra v lidskost, pomoc a solidaritu je zdrojem vnitřní síly anarchismu.

Moje oslava člověka nastoluje otázku vztahu jedince a systému. Anarchisté nejsou sociální inženýři. Nemyslíme si, že vytvoříme společnost, ve které budou všichni nutně šťastní, současně ale chceme stávající společnost přetvořit. Proč a jakým směrem?

Štěstí jako takové je poměrně těžko uchopitelné mimo individuální, subjektivní nazírání. Někdo v souvislosti se štěstím říká, že problém lidí je, že se nedokážou radovat z každodenních maličkostí, jsou hrozní pesimisté a věční stěžovatelé. Tomuto názoru bych chtěl do značné míry oponovat a říct, že je nepopiratelné, jak moc stávající systém (společenské uspořádání) naše životy negativně ovlivňuje. Vždy tomu tak bylo. Představme si otroka ve starém Řecku, který do úmoru pracuje v kamenolomu, nebo třeba středověkého rolníka, vydaného mocným na milost a nemilost. Představme si současného uprchlíka, utíkajícího z válkou postižené země. A zároveň si představme, jak mohou být pány svého života, jak jim systém neničí život a jak by se měli soustavně radovat z maličkostí. Stejně tak si ale můžeme představit i obyvatele České republiky. Žijí totiž ve společnosti založené na moci a ovládání. Stačí se rozhlédnout, jaké mezilidské vztahy jsou v našem okolí, co si s sebou do života lidé odnášejí z hierarchicky uspořádaných rodin, co si domů odnášejí z práce. Pokřivené vztahy moci a vykořisťování natolik prostoupily naši společnost, že se staly běžnou součástí našich životů, ať už se jedná o vztahy v zaměstnání, ve škole či v rodině. Vrostly do nás, a jak bylo několikrát ukázáno, fungují jen díky našemu přitakávání – daný systém do značné míry spoluvytváříme. O to větší výzva se ve snaze o jeho změnu skrývá. Zápas totiž probíhá na dvou frontách – v nás samých a v rámci změny systému. Popsané formy útlaku jsou pochopitelně rozdílné, zásadní a spojující prvek však zůstává stejný - potřeba začít přemýšlet o sobě i o společnosti jinak, radikálně, a začít rovněž radikálně jednat.

Anarchisté chtějí hierarchické, paternalistické uspořádání společnosti odstranit. Chtějí rovněž změnit vnímání toho, co znamená být v životě úspěšný. O tyto změny se snaží ne proto, aby lidem nadiktovali, čím mají být a jak se mají chovat, právě naopak. Prostřednictvím společenské změny chtějí odkrýt potenciál svobodného života, aby ho jedinec mohl žít podle svých představ. Nemůžeme udělat lidi šťastnými, ale odstraněním systémových nespravedlností jim můžeme zvýšit šance osobního „štěstí“ dosáhnout. S uvolněným potenciálem by každý člověk naložil podle svého uvážení a podle svých přání tak, aby už nemusel „štěstí“ na systému jenom paběrkovat.

Společnost vůči anarchistickým snahám o změnu projevuje obdivuhodnou rezistenci. Anarchisté si ale uvědomují, že společnost jako taková nemůže být jejich nepřítelem, že nemohou bojovat proti všem. Vždyť za koho by pak vlastně bojovali? Jsou součástí společnosti a svým jednáním to dokazují. Nejsou dogmatiky, své myšlenky i činy reflektují, dokážou být solidární nepodmíněně, jednat konstruktivně, spolupracovat a dělat kompromisy tam, kde je to možné a kde by přijetím kompromisu nedošlo k popření ideálu lidství. V kombinaci se zanícením a odhodláním je to něco, co je potřeba společnosti opakovaně nabízet, a to i navzdory možným pocitům marnosti, kterou někdy mohou kvůli neúspěchům pociťovat.

V době rostoucí beznaděje, kdy si mnoho lidí začíná myslet, že proti nadnárodním korporacím a sofistikovaným formám útlaku nelze bojovat, že jen stěží, ne-li vůbec, můžeme ovlivnit, jak budeme žít, volá anarchismus do útoku a snaží se lidi přesvědčit o opaku. O tom, že máme možnost vzít život do svých rukou, a hlavně, že se o to i máme pokusit.

5.6.2016 -fm-

Teorie Z domova