Anarchisté a anarchistky si v Praze připomněli kořeny prvomájové tradice sociálních protestů, poté se připojili k demonstraci proti daňovým rájům a xenofobii.

Stejně jako v předchozích letech se i letos sešli v Praze na Prvního máje anarchisté a anarchistky, aby si připomněli kořeny Svátku práce a zároveň poukázali na sociální problémy dnešní doby. K minulosti odkazovalo neformální setkání na Střeleckém ostrově, který je pro nás v tento den významný zejména tím, že se zde v roce 1890 konalo první dělnické shromáždění v Praze, které odkazovalo k mezinárodnímu dni práce. Ten se po celém světě poprvé slavil právě v onom roce a v Praze se na něm organizačně podíleli mimo jiné anarchisté, kteří si tehdy říkali neodvislí socialisté.

Od desáté hodiny se na ostrov trousili anarchisté a anarchistky, kteří si mohli obohatit radikální knihovničky o materiály z distra Nakladatelství AF. Každý dostal výtisk pro tento den speciálně připraveného bulletinu První máj, který připomněl kořeny Svátku práce a sociální boje v současné Francii či stručně představil aktivity Anarchistické federace. Byla to skvělá příležitost v klidu porozprávět s přáteli, kterou zpříjemňoval písničkář, jenž je již skoro inventářem těchto každoročních setkání. Po půl jedenácté přítomní, kterých již bylo asi 80, přešli k pamětní desce odkazující k 1. květnu 1890. Tady zaznělo několik slov popisujících případ Haymarketských mučedníků, anarchistů popravených v Chicagu v roce 1887. Následně bylo k pamětní desce položeno několik rudých růží.

Kolem jedenácté se anarchisté a anarchistky s černo-rudými prapory odebrali přes Národní třídu a Příkopy na náměstí Republiky. Mnohým účastníkům i kolemjdoucím však dokázal kazit dojem jeden opilý punker. V 90. letech takových bývalo na podobných akcích více a je dobře, že pochopili, že pro svou alko-punkovou exhibici mají raději hledat obecenstvo jinde. I tak se ale sem tam nějaký vyskytne, chopí se největšího praporu a s lahváčem v druhé ruce se dere do čela, aby tam pokřikoval „Polibte nám prdel“ apod. Je ale vůbec nutné o tom psát? Určitě. Nastoluje se tím obecně nelehká otázka, co s takovými lidmi na demonstracích (či jiných akcích), jelikož nikoho samozřejmě nechceme omezovat, ale zároveň nechceme, aby podobu akce svévolně určovali takoví lidé, když na sebe strhávají pozornost svou opileckou exhibicí. Správně by měl v této věci panovat konsenzus, aby bylo jasné, jak k těmto lidem přistupovat a každý mohl být součástí řešení a nemít špatný pocit, že třeba někoho omezuje.

Na náměstí Republiky, kde byla asi stejně početná skupina lidí, jsme se spojili s dalšími anarchisty. Mimoto jste zde mohli narazit na feministky, zelené, piráty, mladé socdemácké „idealisty“, členy Socialistické solidarity, aktivisty platforem KRISA, Proti projevům nenávisti… Postupně se tu sešlo kolem 250 lidí. Demonstrace proti daňovým rájům, kterou organizačně zaštítila platforma Zleva proti xenofobii, se po nějaké době pohnula z místa. V čele s transparentem „Spolupracujeme na budoucnosti“ a za skandování „Vyžeňme boháče z daňových rájů“ zamířila symbolicky do Revoluční ulice. Dále byly k vidění např. transparenty „Ničíme patriarchát“ nebo „Uprchlíci vítejte, nacionalisti táhněte“. Pokračovalo se Dlouhou, Pařížskou a přes Dvořákovo nábřeží až na náměstí Jana Palacha. Po celou dobu pochod neutichl, skandovala se různá antikapitalistická a antifašistická hesla. Zejména ze sloganu „Smrt fašismu“ bylo cítit, že není věnován jen vědomým a nevědomým propagátorům této vražedné ideologie, ale také ne zrovna tolerantním pravicovým remcalům, kteří by chtěli mít demonstrace proti xenofobii oproštěné od jakéhokoliv sociálního podtextu. Zazněla píseň na podporu autonomního sociálního centra Klinika a feministky zahlučely svým: „Copak jsi to za svini, že chceš ženskou v kuchyni?“

Byli jsme nuceni řešit jednoho bolševika, který se vedle pochodu producíroval se sovětskou vlajkou. Pro nás coby antiautoritáře bylo nepřijatelné strpět na této akci propagaci jednoho z nejautoritářštějších systémů. Ani výmluvy, že jde po chodníku, a není tedy součástí demonstrace, mu nepomohly, ani bolševické výhrůžky, že jednou se stejně ukáže… Sbal si mávátko a padej!
„Tajní“ si vše a všechny natáčeli a fotili, jako kdyby nevěřili sledovací technice na speciálních policejních dodávkách. Naštěstí se ale policie nesnažila nic vyprovokovat. Klidný průběh akce jí k tomu vlastně ani nedával žádnou větší příležitost.

Na náměstí Jana Palacha zazněly proslovy o daňových rájích, sociální nespravedlnosti, neoliberální ideologii, boji proti rasismu či o radikálním feminismu. Jeden z projevů zazněl také za AF a představila se tu i nová anarchofeministická skupina Nemrafky. Rozmanitost projevů byla dána mimo jiné tím, že za přispění „transmoderátora“ promluvili muži, ženy, člověk bez domova či Rom.
Kolem jedné byla akce zakončena a několik aktivistů ještě vyrazilo pozdravit transparenty xenofoby, kteří si ten den dali sraz také v Praze, i když ne v takových počtech, jak si asi představovali. Jiní zas večer zavítali do klubu 007 Strahov na benefiční koncert pro Anarchistický černý kříž.

Letošní pražský anarchistický První máj byl klidný a počasí mu dodávalo až piknikovou atmosféru. Dobrým tahem bylo, že jsme připravili prvomájový bulletin a měli jsme tak co rozdávat účastníkům a kolemjdoucím, i když se podle předpokladu většina kolemjdoucích skládala ze zahraničních turistů. To je vždy problém akcí v centru města navzdory tomu, že se někteří turisté anglicky se zájmem ptali, jaké je téma demonstrace.

Související odkazy:
Politický time-out
Ospalý první máj v Praze okořeněný záští vůči novinářům

Proslov AF na prvomájové demonstraci proti daňovým rájům a xenofobii

Neoliberální sociální politika zná jedinou morálku, a tou je zisk. Pro neoliberalismus je prioritou projekt, který se vyplácí. Jak se zjistí, zda se projekt vyplácí? Na to je statistika. „Existuje lež, je nestoudná lež, a pak je statistika.“ Sociální politika je odcizená od skutečného života, a nejlépe to můžeme vidět na dvou věcech: na existenci a nadvládě byrokratického jazyka a na reprezentačním přístupu.

Byrokratické pole úřadů a úředníků, hory papírování a specifický byrokratický systém komunikace úřadu s člověkem odráží jádro reprezentačního přístupu sociální politiky. V ní takový přístup totiž funguje stejně špatně jako v obecné „demokratické politice“. Zájmy většiny lidí nejsou reprezentovány v sociální politice jednoduše proto, že v ní ona většina vůbec neparticipuje – musí řešit práci a volný čas a vytváří se samotné rozdělení na práci a volný čas, a to v současném kapitalismu většině lidí blokuje přístup k řízení svých životů přímou participací. To znamená, že tyto důležité otázky jsou řešeny lidmi, které ani neznáme, a my jsme odkázáni na to, snažit se porozumět, co má znamenat jejich jednání ve vládě – a to se nazývá reprezentační demokracie.

Ve společnosti, ve které se snažíme prosadit multikulturní politiku, se tento multikulturní přístup vždy střetne s reprezentační demokracií v neoliberálním státě. V tom občas narážíme na podivný, skoro absurdní stav: zdá se, že reprezentace funguje naopak – shora dolu, ne zdola nahoru, jak se to předpokládalo. Stát a ekonomické elity reprezentují svoje ekonomické zájmy. Pokud to vzbuzuje údiv, zeptejte si: Kdo rozhodoval o tom, kolik hodin denně bude pracovat průměrný člověk? Trh? Stát? Ekonomické elity? Všechny odpovědi jsou správné, neboť jedno bez druhého v neoliberálním státě neexistuje.

Mimo jiné je potřeba zamyslet se nad tím, kam vlastně chceme přijmout lidi, kteří se zatím nacházejí mimo naši společnost. Chceme, aby se noví lidé stali součástí konzumní společnosti, byli slušnými občany a „drželi hubu“?

Je potřeba si přiznat, že tito lidé v každém případě budou vylučováni.

Politika vylučování je přítomná všude a týká se nejen migrantů, ale obecně chudých nebo třeba kulturně odlišných lidí. Tím, že migranti žijí v izolované čtvrti, nedostanou práci, kterou by si přáli, musí překonat byrokratický val papírování a v některých společensko-politických otázkách se berou jako něco úplně jiného a odlišného, jsou vylučováni. Chybou je to, že tento systém nenabízí jiné možnosti.

Důsledkem je, že když vláda provádí politiku, jejíž podstatou je vylučování, myslí to vážně, když se diví tomu, že z toho byla obviněna. Problém vlády není obecně ve špatných lidech. Problém vlády je ve špatném systému, špatném nástroji, špatné podstatě vlády.

Problémem je také to, že nejen migranti, ale často ani „původní obyvatelé“ nemají možnost sebeurčení. Nemají možnost mít zodpovědnost sami za sebe. Nemají legitimní právo vzepřít se. Problémem je kontrola a vyhrožování v násilném byrokratickém smyslu. Problémem je hierarchie – hlasy jedněch mají větší váhu než hlasy druhých nebo třetích, jedni jsou vylučováni, druzí naopak mají peníze nebo zdroje. Problémem je reprezentace a vůdčí představitelé – vůdcovství je porucha společnosti, kvůli které většina jejích členů není s to převzít iniciativu nebo o svých činech přemýšlet kriticky.

Problémem jsou také hranice. Liberální ideál leží v rozšiřování hranic inkluze, dokud se třeba celý svět neintegruje v jeden demokratický projekt. Jenomže nerovnost je zakódovaná už do samotné struktury. Na všech úrovních společnosti existují tisíce malých hranic, které nás rozdělují na mocné a bezmocné, jako třeba bezpečnostní kontroly při vstupech, úvěrové ratingy, přístupy k datům a informacím nebo cenové skupiny.

Je třeba společně proti těmto hranicím bojovat. Každý den.

3.5.2016 4.5.2016 AF

Z domova Protesty Práce