Na Prvního máje se plánují velké demonstrace ve Francii. Budou součástí už dva měsíce trvajících protestů.

Pracovat až dvanáct hodin denně, dostávat za to čím dál nižší mzdu a skončit na ulici v podstatě bez důvodu. To není obraz raného kapitalismu, který testoval, co vydrží lidská pracovní síla. To je v kostce návrh na úpravu zákoníku práce, který chce prosadit vláda socialistů ve Francii roku 2016. I takzvané civilizované evropské země zacházejí totiž ve jménu zisku se svými obyvateli stále stejně. A nic se nezměnilo ani na tom, že si to novodobí kandidáti na pracovní otroky nechtějí dát líbit.

Milion lidí v ulicích

Není divu, že se proti novému zákonnému zotročení pod heslem „Veliký skok vpřed do 19. století“ postavily statisíce lidí napříč Francií. První masový veřejný protest se odehrál ve středu 9. března a účastnilo se ho přes půl milionu lidí. Největší protest proběhl v Paříži, kde se sešlo asi sto tisíc lidí. Přidali se zaměstnanci v dopravě, což omezilo některé meziměstské spoje a městskou hromadnou dopravu. Nebylo například možné dostat se na letiště Charlese de Gaulla. Podle průzkumů je proti ministerské reformě sedm z deseti Francouzů. „Požadujeme stažení tohoto návrhu a vypracování nového, který bude chránit pracovníky a zaměstnance,“ zaznělo na protestech. „Tohle z nás udělá jednorázové pracovníky připomínající jednorázové papírové kapesníky… Má se prodloužit pracovní doba. Jsme proti tomu, protože to povede k růstu nezaměstnanosti mezi mladými.“ I proto bylo mezi protestujícími, zejména v Paříži a v Marseille mnoho mladých lidí.

Protesty pokračovaly ve čtvrtek 17. března. Tehdy tisíce středoškolských studentů po celé Francii blokovaly školy. V Marseille došlo také ke střetům s policií, v Rennes stovky studentů obsadily nádraží, kde dočasně blokovali vlakový provoz. V Ruanu protestující opětovně „zdobili“ hlavní sídlo vládnoucí Socialistické strany, tentokrát pomocí vajec. Výuku zastavilo sto patnáct z dvou a půl tisíce středních škol napříč Francií.

Represivní orgány přitvrdily a při dalších protestních akcích ve čtvrtek 31. března už na řadě míst došlo k ostrým střetům mezi demonstranty a policií. Po celé zemi se odehrálo přes 200 demonstrací, stávek a blokád. Zastavily se vlaky, studenti obsadili více než dvě stě škol. Silnice kolem Paříže byly neprůjezdné, celý den byla zavřená Eiffelova věž, desítky letů v Paříži byly zrušeny. Podle informací odborů se protestů účastnilo asi 1,2 milionu lidí, což je dvakrát víc než při prvním protestu 9. března. Jen v samotné Paříži vyšlo do ulic 160 tisíc lidí. Radikálové házeli barvu na banky a obchody, rozbíjeli bankomaty a zapalovali dýmovnice. Střety s policií proběhly i v Nantes, Rennes, Toulouse a Lyonu. Celkem bylo zatčeno asi sto lidí a zraněno třináct policistů. V Toulouse bylo v ulicích na dvacet tisíc lidí, v Marseille jedenáct tisíc, v Grenoblu sedm tisíc. Podle jednoho z účastníků demonstrace v Nantes zaútočila policie na klidný protest slzným plynem a vyprovokovala střety sama.

V úterý 5. dubna bylo znovu v ulicích na 25 tisíc lidí. Protesty probíhaly v Marseille, Lille, Nantes, Štrasburku, Toulouse, Rennes, Paříži a jinde. V Paříži demonstrovalo tentokrát asi pět tisíc lidí a došlo opět ke střetům s policií. Skandovalo se tradiční heslo: „Policie všude, spravedlnost nikde!“ Hořely auta i odpadkové kontejnery a na západě města budova lycea v Levallois-Perret. V Rennes a Marseille se stavěly barikády. Bezpečnostní složky i tentokrát použily k rozehnání demonstrantů slzný plyn. Podle studentských organizací se do protestů a blokád opět zapojilo sto padesát lyceí po celé Francii. Virtuálně protesty v tu chvíli podporovalo 1,5 milionu lidí. Na pařížském náměstí Republiky navíc už šestý den několik tisíc lidí pořádalo okupační protestní shromáždění. Od 31. března se tu každou noc scházeli a formovalo se hnutí podobné španělským Rozhořčeným.

Od 8. dubna se do protestu výrazně zapojili středoškoláci, kteří začali blokovat ulice i školy. Pro studentské protestní akce bylo příznačné, že se radikalizovaly poté, co policie stupňovala agresivitu při jejich potlačování. V sobotu 9. dubna se do ulic vrátilo zhruba dvě stě tisíc lidí, z toho 110 tisíc v Paříži, 20 tisíc v Toulouse, 15 tisíc v Nantes, 10 tisíc v Bordeau, 5 tisíc v Lyonu, 4 tisíce v Rennes, 3 tisíce v Sanit Etiennu, Brestu, Štrasburku, tisíc lidí v Marseille, Grenoblu, Avignonu, Clermonte-Ferraneu, Cannes a jinde. Podle oficiálních zdrojů bylo zatčeno 26 lidí, z toho 9 v Paříži.

Další fáze protestů ve formě okupace veřejného prostoru se v tento den rozšířily na více než šedesát dalších měst. Tehdy si korporátní média všimla, že „hnutí se dostává za hranice obyčejné opozice proti úpravě zákoníku práce: uprchlíci, problémy s dostupným bydlením, prekarizace práce, skutečná demokracie – diskutuje se o tom všem“.

To už se solidární okupace náměstí šíří i mimo Francii a lidé začínají obsazovat náměstí v Lisabonu, Madridu, Berlíně a Bruselu.

Nuit Debout

Francouzské hnutí occupy nazvané Nuit Debout (Probdělá noc nebo také Noc na nohou) se z Paříže rozšířilo do center velkých měst, jako je Toulouse, Rennes, nantes a Štrasburg, a všude kladlo důraz na svou nezávislost na politických straních i odborech neboli na příslušnost ke zcela nové politické epoše. Potvrzuje to ostatně skutečnost, že iniciátorem tohoto hnutí byl kolektiv založený díky alternativním novinám Fakir. Sešlo se v něm na tři sta lidí nejrůznějšího sociálního statutu a profesního zaměření, od studentů, důchodců či farmářů až po nezaměstnané nebo ilegály. Zkrátka všichni, kteří se považují za vyloučené z oblasti zájmu francouzských politiků.

Základním sloganem Nuit Debout je „Žádná vlajka, žádný lídr“, které má blízko k těm anarchistickým – k čemuž se mnozí účastníci hnutí hrdě hlásí. Jeden z nich to komentoval následovně: „Nejdůležitější věc je, že lidé sem přicházejí bez stranických ideologií, bez stranických legitimací. Většina z nás nemá žádný vztah k tradičnímu francouzskému politickému boji. Ale dokonce i ti, kteří sem přijdou jako reprezentanti politických stran, souhlasí s tím, že tu o tom nebudou mluvit, nebudou stranu propagovat. Tohle pravidlo vzniklo, aby naše hnutí nebylo zneužito pro něčí politické zájmy. Začíná nová etapa. Po všeobecných protestech teď něco sami navrhujeme a vytváříme. Na první pohled to vypadá jako chaos, jako nějaký bazar. Ale je to organizovaný bazar, abych tak řekl. Začínáme vytvářet komise, skupiny odpovědné za organizaci, které se pravidelně obměňují, aby nedošlo k nějakému prosazování vůdcovství. Tyto skupiny také pomáhají šířit informace. Probíhá lidové plénum, při kterém může každý vyjádřit svůj názor, a generální plénum, na kterém všichni hlasují.“ Zmíněné komise jako součást funkční struktury hnutí se věnují například logistice (distribuování darů, potravin, zajišťování aparatury pro vystoupení apod.), komunikaci, přípravě transparentů, vaření atd. 

Metoda protestu byla inspirována španělským hnutím Indignados (Rozhořčení), kteří poprvé vyšli do ulic v roce 2011 a po čtyřech letech uspěli v obecních volbách v několika městech. Jak známo, z hnutí Indignados vyrostla španělská strana Podemos, ale francouzští rozhořčení nemají zatím v plánu nějakou politickou stranu zakládat, spíš naopak. Na otázku, jak moc se chtějí inspirovat španělským hnutím, jeden z protestujících odpověděl: „Nemůžeme na ně nemyslet, když je řeč o organizování. Je to pro nás příklad metody. Na jejich příkladu se učíme využívat sociální sítě. Co se týče politického aspektu, myslím, že se ve Francii něco změní, že doba se bude dělit na tu do Nuit debout a na tu po Nuit debout.“

Jedni předpovídají hnutí velkou budoucnost, jiní pozvolné vyhasnutí. „Říkejte tomu, jak chcete,“ říká François Ruffen, novinář působící ve Fakiru a autor satirického dokumentárního filmu Merci Patron ! (Díky, šéfe!). „Naším cílem není politika. Chceme především osvobodit lidi ze strnulosti, překonat jejich pocit bezmoci před politiky, probudit v nich aktivní občany. V tomhle ohledu je naše hnutí spíš emocionální než politické.“

Když se na noční pařížské náměstí Republiky podíváme z tohoto hlediska, Ruffen má pravdu. Pochopíme, že Nuit Debout hraje v životě francouzské společnosti důležitější roli než pouhý požadavek na změnu návrhu zákoníku práce.

Odbory a revoluční syndikalisté

Ve Francii má protestní hnutí tradici. Prý se tu průměrně jednou za deset let do boje za svá práva zapojí několik milionů lidí. Obvyklou součástí protestů bývají blokády silnic či veřejných prostranství, okupace univerzit a lidová pléna. Tradičním svolavatelem protestních pochodů v ulicích bývají odbory. Ty i tentokrát organizovaly první setkání v ulicích proti návrhu nového zákoníku práce. Poté, co se zformovalo hnutí occupy, objevily se na jednom plénu s tím, že by koordinovaly masovou demonstraci na Prvního máje. Vzhledem k tomu, že zástupci odborů vystoupili spolu s jakousi intelektuální avantgardou, která začíná podceňovat masu lidí na náměstí a chtěla by jí dávat dobré rady a zacházet s ní jako s nesvéprávným objektem, setkalo se toto „vedení“ na plénu se silnou nedůvěrou. Zjevně tu zafungovala historická zkušenost.

Francouzské odborové hnutí se do dějin zapsalo už tím, že francouzský výraz pro odbory – syndikáty – převzaly kdysi rodící se revoluční svazy pracujících, jejichž dlouhodobým cílem bylo vybudování bezstátní samosprávné společnosti. Z nich postupně vznikaly anarchosyndikalistické asociace jako protiváha reformistických zbyrokratizovaných stranických odborových organizací. „Zvláštnost taktiky sociálních demokratů v odborovém hnutí spočívala v podřízení masových dělnických organizací politické linii stran, v upevnění moci a vlivu odborové byrokracie a v její kontrole nad rozdělováním odborových prostředků a fondů, v orientaci na čistě ekonomický boj, přičemž politické a sociální otázky se zcela přenášely do vedení strany,“ napsal historik V. Damier v knize mapující historii anarchosyndikalismu. A právě ve Francii vznikla zdola reakce na tento reformismus, centralismus a byrokratizaci velmi záhy. Tzv. burzy práce postupně přerostly v kulturně vzdělávací centra a v 90. letech 19. století už na samosprávném nestranickém základě sjednocovaly pracující nejrůznějších odvětví, organizovaly stávky a agitovaly pro třídní boj.

Významnou historickou kapitolou byl boj revolučních syndikalistů v letech 1905–1906. Tehdy probíhala masivní kampaň za uzákonění osmihodinového pracovního dne, která měla vyvrcholit 1. května 1906. „Buržoazie byla v té době zachvácena kolektivní psychózou… Vláda uvěznila odborové lídry, do měst byla povolána vojska. Týden před 1. květnem 1906 v mnoha podnicích začaly stávky za osmihodinový pracovní den a 1. května pak generální stávka, do které se jen v Paříži zapojilo na dvě stě tisíc dělníků. Boje v ulicích a na barikádách, naprosté zastavení ekonomického života v mnoha obydlených oblastech a průmyslových centrech a mnohaměsíční vlna podpůrných stávek dosáhly řady ústupků od představitelů moci,“ píše Damier. V jednotlivých podnicích tak byla zákonně zkrácena pracovní doba a byly zvýšeny mzdy, byl uzákoněn jeden volný den týdně a sobota jako zkrácený pracovní den. Nicméně kapitalisté a vládnoucí autority se s porážkou nesmířili a v následujících letech vysílali proti neprivilegovaným vojsko s ostrými náboji.

Přestože odbory bývají hybnou silou francouzských protestů, ty „oficiální“ je často dokážou utlumit a zbavit radikalizace. Kontrolují totiž většinu protestujících a dříve nebo později si odborová byrokracie uvědomí, že ji drží při životě její elitní postavení oproti řadovým členům odborů, že nestojí za to riskovat toto postavení v bojích s nejistým výsledkem, že není v jejich funkcionářském zájmu jít proti mocenské klice, a pak použijí osvědčenou praxi uzavírání dohod s mocí. Součástí těchto dohod je samozřejmě odmítnutí jakýchkoli radikálních metod boje nebo rozšíření požadavků. Odboroví funkcionáři jsou součástí systému, takže proti němu nebudou bojovat. Neboli nejsou zainteresováni v ničem, co by mohlo začít přerůstat v sociální revoluci. Ukázkově to předvedli v máji 1968, kdy právě odbory uzavřely dohodu s vládou generála de Gaulla, v jejímž rámci přiměli stávkující dělníky opustit obsazené továrny a vyprosili jim jen nepatrné zvýšení platu.

Dnes tedy zvýšení mezd opravdu nehrozí, zato by měl nový zákon zajistit jejich snížení. A osmihodinového pracovního dne by podle tohoto návrhu dosáhli lidé, kdyby pracovali sedm dní v týdnu. Kdyby se vzdali i té kdysi těžce vybojované volné neděle a půlky volné soboty. Váží si sami sebe, a proto jsou v ulicích a protestují. Vezměme si z nich příklad.

30.4.2016 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Protesty