Reportáž z demonstrace na podporu uprchlíků, která se konala v sobotu 17. října v Praze.

Na sobotu si dali pod Národním muzeem sraz odpůrci všeho cizího, stručně řečeno xenofobové. I na tyto lidi se vztahují módní vlny a letošní podzim navázal na letní trend demonstrované nenávisti vůči islámu, uprchlíkům a všem těm vlastizrádcům, kteří by jim chtěli pomáhat. „Vlastizrádné živly“ na sebe nenechaly dlouho čekat a jen o pár desítek metrů níže, „pod koněm“, si uspořádaly demonstraci vlastní, kterou nazvaly „Za otevřenou Evropu, proti rasismu a xenofobii“.

V rámci Anarchistické federace jsme se domluvili, že coby profesionální „vlastizrádci“ vyrazíme podpořit názor, že lidé prchající před válečnými útrapami a bídou mezi námi mají místo, na rozdíl od předsudků, tmářství a z toho plynoucí nenávisti. Stejně tak jsme chtěli upozornit, že „detenční zařízení“, do nichž jsou zde uprchlíci uvrženi, při vstupu okradeni, během pobytu šikanováni, rozhodně nejsou provozovány naším jménem. Chovancova obhajoba, že dostanou najíst (sám by to asi nežral), tak co by jako ještě uprchlíci chtěli, totiž evokuje představu, jak by asi odpovídal takový Göring na dotaz ohledně koncentračních táborů: Mají kavalce, tak co by jako Židé ještě chtěli.

Ale zpět od příkladného sociálního demokrata na Václavské náměstí. Tam přicházíme kolem druhé hodiny. Pod muzeem už vlají státní vlajky a slova se ujímá vzor veškerého češství Tomio Okamura. Pod koněm je připravené malé pódium, kruh lidí s transparenty a pikety, ale lidé spíš teprve přicházejí. Postupně se jich tu ukáže k šesti stovkám. Někdo si dal později tu práci a na snímku pořízeném shora v jednom okamžiku napočítal 537 hlav. Započítány byly ovšem i dvojice tajných, kteří tu a tam stejně tajně natáčeli a fotili účastníky.

Kromě mladých tu tentokrát stáli lidé středního věku i důchodci a bylo zde i nebývale mnoho rodičů s dětmi. Když jsem pozoroval holčičku, která si zcela nenuceně hrála na dlažbě náměstí tu s květinou, tu s odloženou černo-rudou vlajkou, vybavil jsem si fotky dětí, které byly schopny si se zaujetím a radostí hrát v šílených podmínkách na nádraží Keleti či při odpočinku a čekání na překročení chorvatských hranic.

Ve čtvrt na tři přivítal moderátor přítomné a v úvodním slovu mimo jiné přirovnal politické šarlatány, kteří se snaží na nenávisti udělat kariéru, k jejich souputníkovi, jemuž se to povedlo v Německu koncem dvacátých let. První projev měla socioložka Jiřina Šiklová (VIDEO). Připomněla holocaust, emigraci z Československa, přijetí uprchlíků z bývalé Jugoslávie a apelovala na to, abychom se chovali jako dědici skutečných kulturních základů Evropy. Jako další vystoupil Jan Vrobel (VIDEO), koordinátor pomoci uprchlíkům. Promluvil o svých aktivitách, o konkrétních lidech, kterým pomohl, a o svém angažmá v Maďarsku a na srbské hranici. Dál byl jeho projev vskutku sluníčkový, jelikož se obracel k těm, kteří mají strach. Nutno dodat, že ti, kteří se sešli kousek od něj a poslouchali zrovna projevy o krvežíznivých uprchlících, by ho nejraději viděli houpat se na šibenici (tentokrát si s sebou žádnou nepřinesli). Uvedl příklad uprchlíka Masaryka, odsoudil zneužívání české vlajky ve jménu nenávisti, varoval před tím, aby se lež nestala pravdou, a zakončil svůj projev slovy Václava Havla. Nemohl jsem si odpustit myšlenku na to, že možná právě ono ad nausea opakované heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, je tím, které stálo na počátku frustrace lidí, kteří nyní chtějí uzavření hranic a potlačování jiných náboženství a pronásledování utečenců. Právě toto heslo se stalo v devadesátých letech (možná nezamýšleným) krytím pro ekonomickou transformaci ke kořistnickému kapitalismu. I když se moderátor snažil po projevu přimět dav ke skandování „Naší zbraní je solidarita“, odezva byla poněkud vlažnější. Ale všechno chce svůj čas.

Rapový nástup Ivanky Čonkové (VIDEO) za doprovodu reggae hudby měl účinek mnohem větší. „Hudba je taky způsob, jak bojovat proti rasismu.“ Připomněla, že nežijeme v Evropě bez genocidy a rasismu, a ve svém proslovu se soustředila na deportace, které hrozí mnoha Romům v Německu. Po ní se ujal slova Dalibor Zíta (VIDEO), redaktor Českého rozhlasu Plus a jeden z mnoha dobrovolníků v Makedonii. Vyjádřil se k pojmu objektivita, zdůraznil, že běženci jsou obyčejní lidé, a odsoudil příšernou situaci v detenčních zařízeních. Po něm zazněly tóny ska music a desítky mladších účastníků se daly do tance, což vytvořilo velmi příjemnou a veselou atmosféru. Následoval projev dobrovolníka Martina Madeje (VIDEO) a posledním řečníkem na Václaváku byl etnolog Michal Pavlásek (VIDEO). Seznámil demonstranty s okolnostmi, které z něj udělaly aktivistu, mluvil o důležitosti solidarity, popsal proces sekuritizace, při němž se lidé vzdávají své svobody, a kritizoval politiku vlády a Chovance. Vyzval k tlaku na změny, abychom se za sebe jednou nemuseli stydět.

Po skandování „Solidarita nezná hranic“ a další taneční diskotéce (VIDEO) v rytmu ska a hip hopu se lidé začali řadit k pochodu. To byl okamžik, kdy jsem mohl opět vyhledat své kamarády. Prvního jsem našel za pódiem. „Nedalo mi to a celou dobu jsem poslouchal ty exoty na druhý straně. Směšnější šílenosti jsem dlouho neslyšel,“ omlouval se, že nevnímal řečníky jako já. „Jo, hrozný panoptikum,“ přidala se k nám kamarádka. Osobně jsem slyšel od muzea jen: „… zadržují informace o nových nemocech… mají puchýře…“ Zbytek byl prý v podobném duchu.

Za skandování hesel jsme obešli blok, abychom se kolem čtvrté přiblížili po magistrále k demonstraci fašounů, polofašounů a protofašounů. Ti se hned nahrnuli, aby mohli procházející „sluníčka“ zavalit vlnou vulgarit. Nenávist v těch „lidech“ byla natolik koncentrovaná, že kdyby se dala ždímat, už by tekla potokem dolů na Můstek. Oddělovaly nás tak dva metry a já zjistil, že nemůžu odolat sledování těch agresivních obličejů, a bylo jedno, co zrovna hulákali. A jelikož šlo o něco naprosto odpuzujícího, cítil jsem se poněkud nepatřičně při vědomí, že se jim musím vlastně smát. Přesně takhle museli vypadat obličeje těch, kteří nenávistně křičeli na Židy, pokud použiju ten nejotřelejší historický příměr.

Zbytek pochodu byl poměrně krátký. Vedle mě šly dvě velmi mladé dívky a z jejich rozhovoru bylo znát, že si po předešlé zkušenosti své názory teprve formují. „Ten národ je pěkná blbost. S těma lidma tam přeci nemám nic společnýho,“ pronesla zamyšleně jedna z nich a nešlo nesouhlasit.

Na náměstí Míru, kde měla být demonstrace zakončena, zazněly po skandování českých a anglických hesel ještě dva projevy. Jeden byl zaměřen na osobní zkušenost s emigrací do Česka před mnoha lety a druhý na iniciativu, v rámci níž donutili obyvatelé Islandu tamní vládu ke zdesetinásobení plánovaného počtu přijatých uprchlíků. Na úplný konec jsem ale nečekal a vyrazil na cestu domů.

19.10.2015 -mar-

Antifašismus Z domova Akce