Pohled člena kolektivu autonomního sociálního centra Klinika na pražském Žižkově.

Necelých šest měsíců od prvního vstupu squaterů do bývalé plicní kliniky v Jeseniově ulici je doba dost dlouhá k ohlédnutí za dosavadním bojem o autonomní prostor, který obsadili a provozují aktivisté nejen z anarchistického prostředí. Prostor spravovaný na principu rovnosti a konsenzu. Prostor, o jehož osudu ještě zdaleka není rozhodnuto a jehož existence není dočasnou legalizací zaručena.

Trocha historie

Úvodem je třeba zrekapitulovat události předcházející současnému fungování autonomního centra a snad tak rozehnat některé domněnky a fámy, které kolují pravověrnými anarchistickými kuloáry. Samotnému obsazení Kliniky předcházelo mnohaměsíční plánování, rešerše, přípravy a úmorné schůzování okruhu lidí, kteří se v Praze squatingu a jeho medializaci dlouhodobě věnují, a navazovalo na předešlé squaterské aktivity. Obsazení Kliniky bylo vyústěním snahy o vytvoření dalšího autonomního prostoru vedle nedávno vyklizeného squatu Cibulka. Původní záměr ovšem nebyl mít jenom „barák na bydlení“, ale vytvořit reálně fungující sociálně kulturní centrum a pokusit se o vykročení z ghetta.

Hlavní výhodou oproti předchozím pokusům o udržení domu byl fakt, že i po dvou návštěvách policie během prvního večera po obsazení nebyli squateři vyhnáni, ale policajti se s podivem procházeli po uklizené budově, kterou předtím s velkou nechutí museli každý večer procházet a kontrolovat. Vzájemná dohoda o dočasném „příměří“ dala prostor začít realizovat aktivity, které se měly v budoucím sociálně kulturním centru odehrávat. První koncerty a výstavy v postupně uklízené budově nalákaly nejen novináře, ale velké množství příznivců, zvědavců a budoucích squaterů, díky nimž došlo k následujícím podpůrným akcím, za poslední roky co do počtu účastníků nevídaným. Ty pak zahýbaly nejen mediálním pokrytím kauzy, ale i odhodláním squaterů, po případné evikci v boji pokračovat.

Od prvního otevření dveří na Kliniku uplynulo nekonečných deset dní provizorního a ilegálního fungování ostrůvku autonomie. Poté zrána policejní těžkooděnci ukončili idylu zdola rostoucí alternativy. Následovala kombinace mediálního boje, podpůrných demonstrací, diskusí, celorepublikových akcí a apelu na úředníky a politiky o budoucnosti objektu rozhodnout. Po letech nečinnosti byl státní aparát donucen si uvědomit, že nechává chátrat budovu, na jejíž ostrahu využívá sekuritku s iniciálami PČR, a k problému se nějak postavit.

Barák za koblihu

Všechna vyjednávání nakonec vyústila až k nutnosti hnát odpovědnost za budovu k největšímu fandovi hry monopoly, Babišovi, a to z důvodu neschopnosti úředníků o věci na politické úrovni rozhodnout a neochotou dalších složek státu se věcí zaobírat. Koblihový magnát si pravděpodobně nechal od pí-ár nohsledů dobře poradit a za projekt Kliniky se postavil, i když dost bokem, a samozřejmě se nezapomněl u Kliniky vyfotit. Následující politický posun ze strany státu, potažmo ÚZSVM (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), dal i přes velkou neochotu jeho šéfové vzniknout smlouvě o dočasném užívání na jeden rok pod podmínkou, že objekt připadne GIBSu (Generální inspekci bezpečnostních sborů), hned co se pohnou administrativní ledy a bude schválena dotace od ministerstva financí na nový prostor. Nebozí fízlové, kteří by měli fízlovat další fízly, se totiž najednou začali ve svých kancelářích tísnit. Zvláštní je, že si na budovu v Jeseniově vzpomněli až po jejím obsazení a kanceláře jim začaly připadat malé, i když se jejich kolegové z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu dokážou tak skvěle tělo na (holé) tělo tisknout v kdejakém kasinu. Jedním z jejich dalších argumentů bylo, že chtějí mít blíž k lidem.

Starosti, strasti, únava

Po převzetí klíčů a euforickém návratu na Kliniku se kolotoč pomalu začal roztáčet nanovo. První brigády nalákaly nové příznivce, kteří se doposud do boje zapojovali jen v rámci podpůrných akcí a demonstrací, kolektiv chytil druhý dech. Po pár týdnech brigádničení byl otevřen bar, koncertní místnost, kuchyně, zahrada se změnila z džungle plné odpadků na příjemné místo pro trávení volných chvil v houpací síti či při okopávání záhonků. Při večerech u táboráku zahřál nejen oheň, ale hlavně atmosféra připomínající první dny obsazení, tentokrát navíc s novými známými a černo-rudým praporem vyvěšeným na střešním stožáru. Klasik by prohlásil „Pohodička pro všechny“. Aktivisté zvyklí spíše na neúspěchy ale najednou museli začít řešit mnohem prozaičtější otázky, o kterých se v anarchistických traktátech nejspíš nedočtete. Zapojení vodovodní přípojky, zprovoznění elektřiny, snaha o udržení otevřenosti, zabydlování prostor stálými usedlíky, komunikace navenek, ale i dovnitř hnutí, proměnlivý počet účastníků plenárních shromáždění, rozepře uvnitř kolektivu. Pochvalné řeči s trpkým dovětkem „ale Babiš“. Jak se proměnily podmínky, ve kterých mohla Klinika existovat, tak se proměnil i přístup aktivistů. Dítě je na světě, přichází starosti.

Co Klinika dala Žižkovu?

Minimálně místo, které funguje jako sociální laboratoř. Vytváří prostor k tomu převádět principy rovnostářského rozhodování do praxe a nacházet způsoby, jak rozšiřovat povědomí o možných alternativách mezi všechny, kteří na Kliniku zavítají. A spektrum návštěvníků je již od samého začátku velmi pestré. Počínaje třináctiletým klukem ze sousedství, který je na Klinice pečený vařený, až po paní v důchodovém věku, která se přišla na dům nejdřív jenom podívat a nakonec se zúčastnila několika víkendových brigád. Ale aby nebylo vše vymalováno v černo-rudých barvách, je třeba přiznat, že se stále úplně nepodařilo zapojit lidi z blízkého sousedství do chodu Kliniky, i když většina z nich ráda vidí fungující kulturně sociální centrum namísto „domu hrůzy“, jak se bývalé plicní klinice začalo před jejím obsazením říkat. Dalším přínosem je vytvoření útočiště pro alternativní kulturu a mnohé spolky a organizace, nutno dodat, že většina z nich pochází z anarchistického prostředí.

Kdo tady mluví o úspěchu?

Často je s podivem, jak se debaty nezainteresovaných anarchistů odvíjí od zpráv z korporátních médií, které na jedné straně podrobují kritice a označují většinu jejich výstupů za irelevantní, ale když se jedná o Kliniku, jsou schopni přeříkávat Babišova prohlášení jako naučenou modlitbu. Je namístě si uvědomit, jak se přístup médií k tématu squatingu posunul, a také to, že korporátní média nikdy nebudou hlásnou troubou anarchistických idejí, ale nemusí být ani zapřisáhlým nepřítelem. Mediální obraz se často odvíjí od naší schopnosti s médii komunikovat a pracovat. Jednoduché odsouzení jakékoliv prezentace aktivit skrze média připomíná zjednodušování pohledu na squatery a jejich dělení na ty „pravé“, kteří prosazují squating pouze prostřednictvím přímé akce s nulovou ochotou se s kýmkoliv bavit o tom, co a proč dělají, a na ty, kteří se snaží kombinovat praktiky boje o vytyčené cíle s apelem na legitimitu jejich praxe skrze média. Tím se pro mnohé stávají minimálně podezřelými. Nikdo neslíbil poslušnost výměnou za Kliniku, a jako odpověď na výzvu šéfky ÚZSVM, aby si to squatování příště dobře rozmysleli, byla vydána brožura obsahující praktické rady a tipy jak squatovat. Dost možná je načase přestat zaměňovat pojem anarchismus za autismus.

Poučení z boje, který teprve začíná

Zisk prostoru Kliniky nepřišel shůry a nebyl milodarem bohulibým squaterům. Jako vítězná se ukázala kombinace taktiky přímé akce, medializace a především pak otevřenosti lidem, kteří se chtějí do boje zapojit bez potřeby ideového kádrování. Současný kolektiv Kliniky netvoří ideologičtí anarchisté, ale všichni členové kolektivu se rozhodli organizovat na základě plenárních shromáždění a rozhodovat se prostřednictvím konsenzu. Pokud v něčem Klinika zvítězila, tak to bylo právě vykročení z ghetta a vytvoření kolektivu schopného každý den otevírat dveře do prostoru, který sám o sobě vybízí k představám o tom, jak by věci mohly fungovat mimo rámec státu a kapitalismu. Do jaké míry bude projekt Kliniky úspěšný, závisí především na aktivitě lidí, kteří budou v současnosti schopni prostor utvářet a dál rozvíjet. Boj o Kliniku neskončil, ale přešel do další fáze, která otevírá možnost využít potenciál projektu a připravit se na další boje.

1.6.2015 -sk-

Z domova Squatting