Recenze na nové číslo zpravodaje Iniciativy Ne rasismu!, které je věnováno revolučnímu experimentu v Rojavě.

V dubnu (i když na obálce stojí, že v únoru) vyšlo šesté číslo časopisu Moment, který vydává Iniciativa Ne rasismu! (INR) a které je věnováno Rojavě. Kdo by to ještě nevěděl, Rojava je oblast na severu Sýrie obývaná převážně Kurdy, kteří zde jednak čelí náporu Islámského státu (IS) a mimoto se snaží reorganizovat společnost dle principů demokratického konfederalismu.

INR se věnuje tématu revoluce v Rojavě (formou demonstrací, přednášek či článků na svém webu) již nějakou dobu a je potěšující, že mu poskytla prostor v Momentu, jenž tak má stejně jako předešlá čísla podobu monotematického sborníku. „Netvrdíme, že veškeré formy rojavského odporu vystihují zcela naše ideály. Odmítáme ale poučovat z pohodlné pozice křesel našich obývacích pokojů o tom, že čistota našeho ideologického myšlení není v Rojavě bezezbytku naplňována.“

Po stručném uvedení, co je oblast Rojava a čím si nedávno prošlo jedno z jejích center, město Kobani, následuje článek kurdské aktivistky Dilar Dirik o roli žen v boji proti IS a ve správě rojavského regionu. „Rojavské ženy pochopily, že osvobozenecké boje, v nichž ženy hrdinně riskují své životy, obvykle nekončí zlepšením jejich situace. Pochopily, že proti sexismu v rámci své společnosti musí bojovat TEĎ, a vystupují aktivně proti patriarchálním strukturám mezi svými vlastními soudruhy, proti domácímu násilí, proti dětským a vynuceným sňatkům, proti znásilnění, zabíjení ze cti a patriarchálnímu přesvědčení, že jde o soukromá a ne politická témata.“

Zveřejněná úvaha o tom, kdo je a kdo není terorista, vychází z teorie „teroristického kalkulu“ Petra Waldmanna, který tak nazývá primárně komunikační strategii, kterou využívají skupiny v situaci slabosti. V mediálním diskurzu však o tomto označení „spíše než skutečné události“ rozhodují „politické maximy USA a EU“.

Další text představuje historii Strany kurdských pracujících (PKK), která byla dlouho dobu v zajetí stalinistických praktik a nacionalistické orientace. Neméně dlouhé bylo také období následné destalinizace vrcholící tím, že v „roce 2005 se obnovená PKK přiklonila k myšlenkám demokratického konfederalismu“. Tento směr začala prosazovat ikona PKK Abdullah Öcalan tentýž nejvyšší představitel PKK, jenž měl dříve „zásluhu“ na stalinistickém profilu strany. Na nové myšlenky ho přivedlo studium práce anarchisty a sociálního ekologa Murraye Bookchina. PKK nově analyzuje stát jako zdroj „útlaku působícího skrze množství prostředků: náboženství, sexismu, rasismu, nacionalismu a podobných mechanismů (…) stát není schopen vytvoření spravedlivé společnosti, která nestojí na vykořisťování a hierarchii, jelikož to jsou hlavní základy, které legitimizují jeho moc.“

Téma Momentu uzavírají dva rozhovory. V prvním zprostředkovává své zkušenosti z návštěvy severního Kurdistánu, tedy turecké části, Iñigo Antepara. Zdůrazňuje, že situace se liší místo od místa a že většina nových myšlenek přišla shora od Öcalana, i když se pro ně snaží přesvědčovat, nikoli je nařizovat. V druhém rozhovoru popisuje svou návštěvu Rojavy antropolog a anarchista David Graeber. Vymezuje se vůči odmítavým hlasům některých levičáků a anarchistů a podezřívá je z podlehnutí režimní ideologii, která tvrdí, že žádná skutečná revoluce se už neuskuteční. V Rojavě to ale lidé vidí jinak. Graeber reflektuje i skutečnost, že mocnostem, IS i Turecku je ve výsledku rojavský experiment společným nepřítelem. „Nemyslím si, že existuje nějaká záruka, že revoluce v tomto případě uspěje a že opět vše neskončí jejím rozdrcením, ale určitě neuspěje, pokud budou už předem všichni přesvědčeni, že žádná revoluce není možná, a odmítnou jí poskytnout aktivní podporu, či dokonce napřou své úsilí k útokům na ni nebo k prohloubení její izolace, tak jak to mnozí činí.“

24 stran B4, 25 Kč, k sehnání v Praze v Infocentru Salé, knihkupectví Rekomando a autonomním sociálním centru Klinika.

25.4.2015 -jk-

Ze světa Recenze