Anarchistická federace

Bakunin 2014 (X.)

Desátý díl bakuninovského cyklu přináší opět úryvek z nového překladu Bakuninova Boha a státu, jehož vydání v Nakladatelství ČSAF je už připraveno.

Jak složitá byla geneze textu Michaila Bakunina, který je dnes známý pod názvem Bůh a stát, jsme popsali už ve druhém pokračování tohoto cyklu. Ve třetím díle se objevila krátká ukázka z překladu, který poprvé v češtině představí úplné zrevidované vydání Boha a státu z francouzských Bakuninových Sebraných spisů, s přihlédnutím k anglickému a ruskému vydání i někdejšímu českému výtahu z tohoto textu. Dalším úryvkem z tohoto díla, jež svým polemickým charakterem znovu silně rezonuje s naší současností, bychom vám chtěli připomenout, že se v dohledné době můžete těšit na vydání knihy v Nakladatelství ČSAF.

Člověk, tak jako zbytek světa, je zcela a naprosto materiální skutečností. Duch, schopnost myslet, vnímat a reflektovat rozmanité vjemy, jak vnější, tak vnitřní, rozpomenout se pak na ty, které již minuly, a reprodukovat je díky představivosti, srovnávat je a rozlišovat, abstrahovat z nich společná určení a vytvářet s jejich pomocí obecné či abstraktní pojmy, a nakonec seskupováním a kombinováním pojmů podle různých ohledů vytvářet ideje – zkrátka inteligence, jedinečný stvořitel veškerého našeho ideálního světa, je vlastností živočišného těla, a zejména naprosto materiální organizace mozku.

Víme to zcela bezpečně díky univerzální zkušenosti, kterou dosud nikdy žádný fakt nevyvrátil a kterou mohou verifikovat všichni lidé v každém okamžiku svého života. U všech živočichů, s výjimkou těch nejnižších druhů, nacházíme jistý stupeň inteligence a vidíme, že v řadě druhů se animální inteligence vyvíjí tím více, čím více se organizace mozku u takového druhu blíží organizaci člověka; ale jedině v samotném člověku se dostavuje schopnost abstrakce, která konstituuje myšlení ve vlastním slova smyslu.

Univerzální zkušenost, která je s konečnou platností jediným počátkem a zdrojem všech našich vědomostí, nám tedy ukazuje, že primo veškerá inteligence je vždy spojena s nějakým živým, živočišným tělem a že secundo intenzita, schopnost této živočišné funkce závisí na relativní dokonalosti organizace daného živočicha. Ten druhý důsledek univerzální zkušenosti se neuplatňuje pouze na různé živočišné druhy; můžeme jej konstatovat rovněž u lidí, jejichž intelektuální a morální schopnosti závisejí určitým, avšak velice zjevným způsobem na více či méně rozvinuté dokonalosti jejich organismu, jak v případě rasy, tak i národa, třídy a jednotlivce, proto je nezbytné klást na tento moment velký důraz.

Na druhé straně je jisté, že žádný člověk nikdy neviděl a ani nemohl vidět čistého ducha, odloučeného od veškeré materiální formy, existujícího odděleně od jakéhokoli živého těla. Ale jestliže ho nikdo neviděl, jak mohli lidé dospět k víře v jeho existenci? Neboť skutečnost této víry je všeobecně známá a není-li univerzální, jak by si přáli idealisté, je tedy přinejmenším značně obecně rozšířená; a jako taková si plně zaslouží naši zvýšenou pozornost, neboť obecná víra, ať je jakkoli hloupá, má vždy velice silný vliv na lidské osudy, než aby ji bylo možné ignorovat nebo pominout.

Skutečnost této historické víry lze nadto vysvětlit zcela přirozeně a racionálně. Příklad, který nám nabízejí děti a dospívající, a dokonce i mnoho lidí, kteří již dávno překročili věk dospělosti, nám dokazuje, že člověk může dlouhou dobu užívat své mentální schopnosti, než si uvědomí způsob, jímž je užívá, než dospěje ke zřetelnému a jasnému uvědomění si tohoto užívání. Během tohoto období činnosti ducha, který si není sám sebe vědom, během této naivní či důvěřivé činnosti inteligence, si člověk, posedlý vnějším světem a hnaný kupředu tou vnitřní pohnutkou, které se říká život, a mnohými potřebami tohoto života, vytváří určité množství představ, pojmů a idejí, zpočátku nutně velice nedokonalých, jen málo se shodujících s  realitou věcí a faktů, které se snaží vyjádřit. A protože si ještě neuvědomuje vlastní činnost svého intelektu, protože ještě neví, že on sám vytváří tyto představy, tyto pojmy, tyto ideje, protože ještě sám nechápe jejich zcela subjektivní, to znamená lidský původ, považuje je přirozeně, nutně za objektivní jsoucna, za skutečné bytosti, na něm naprosto nezávislé, existující samy o sobě a díky sobě.

Takto tedy primitivní národy, vystupující pomalu ze stavu své animální nevinnosti, vytvořily své bohy. Vytvořily je, a nemajíce ani podezření, že jsou samy jejich jedinečnými tvůrci, uctívaly je a klaněly se jim; považovaly je za reálné bytosti, nekonečně vyšší, než byly ony samy, a proto jim připisovaly všemohoucnost a samy sebe považovaly za jejich výtvory, jejich otroky. V té míře, v jaké se postupně rozvíjely lidské ideje, idealizovali se také bohové, kteří, jak jsem již ukázal, nebyli nikdy ničím jiným než fantastickým, ideálním a poetickým odrazem nebo převráceným obrazem. Nejprve představovali hrubé fetiše, postupně se však stávali čirými duchy, existujícími mimo viditelný svět, a nakonec, po dlouhém historickém vývoji, skončili tím, že splynuli v jedinou božskou bytost, v čirého, věčného, absolutního ducha, stvořitele a pána světů.

V každém vývoji, pravém či falešném, reálném či imaginárním, jak kolektivním, tak individuálním, je tím, co je těžké, vždy první krok, první čin je vždy ten nejobtížnější. Jakmile je jednou tento první krok, první čin vykonán, zbytek se odvíjí přirozeně jako nutný následek. To, co bylo obtížné v historickém vývoji onoho hrůzného náboženského šílení, které nás stále ještě trýzní a drtí, bylo stanovit božský svět jako takový, vně tohoto skutečného světa. Tento první akt šílenství, z hlediska fyziologického tak přirozený a v důsledku toho v dějinách lidstva naprosto nezbytný, se neodehrál naráz. Bylo třeba nevím kolik staletí, aby se tato víra rozvinula a aby dokázala proniknout do mentálních zvyklostí lidí. Jakmile se však jednou usadila, stala se všemocnou, jako se stává nutným každé šílenství, které se zmocní lidského mozku. Vezměte si blázna: ať už je předmět jeho šílenství jakkoli zvláštní, zjistíte, že se mu tato obskurní a utkvělá představa zdá být tou nejpřirozenější věcí na světě, a naopak věci přirozené a reálné, které jsou s jeho představou v rozporu, se mu zdají být směšnými a protivnými bláznivostmi. Ano, náboženství je kolektivní bláznovství, o to mocnější, že je to šílenství tradiční a jeho počátek se ztrácí v nesmírně dávné minulosti. Jakožto kolektivní bláznovství proniklo náboženství do nejmenšího detailu jak veřejné, tak soukromé společenské existence národa, převtělilo se do společnosti, stalo se takříkajíc její duší a její kolektivní myšlenkou. Každý člověk je jím obklopen od svého narození, saje ho s mateřským mlékem, absorbuje ho se vším, co slyší a vidí. Je jím tak nasycen, otráven, prostoupen v celé své bytosti, že později, ať už je jeho přirozený duch jakkoli silný, musí vynaložit nevídané úsilí, aby se od něho osvobodil, a i tak ne vždy plně uspěje. Jedním dokladem toho jsou naši moderní idealisté a dalším jsou naši doktrinářští materialisté, němečtí komunisté. Nedokázali se odtrhnout od náboženství státu.

Jakmile se nadpřirozený, božský svět jednou ustavil v tradiční představivosti národů, vývoj rozmanitých náboženských systémů již následoval v přirozeném a logickém chodu, navíc vždy v souladu se současným a reálným vývojem ekonomických a politických vztahů, jejichž věrnou reprodukcí a božským posvěcením, ve světě náboženské fantazie, po celou dobu byl. Tak se kolektivní a historické bláznovství, které se nazývá náboženství, vyvinulo od fetišismu, přes všechny možné stupně polyteismu, až ke křesťanskému monoteismu.

Druhým krokem ve vývoji náboženských přesvědčení, a po ustavení odděleného božského světa krokem nepochybně nejobtížnějším, byl právě onen přechod od polyteismu k monoteismu, od náboženského materialismu pohanů k duchovnímu spiritualismu křesťanů. Pohanští bohové byli, a byla to jejich základní charakteristika, především bohové výlučně národní. Dále byli velmi početní, takže si zachovávali více či méně materiální povahu, či spíše protože byli materiální, byli tak početní, vždyť rozmanitost je jedním z principiálních atributů reálného světa. Pohanští bohové nebyli ještě ve vlastním slova smyslu negací reálných věcí: byli pouze jejich fantastickým přeháněním.

Aby byl na rozvalinách oltářů tolika bohů vztyčen oltář boha jediného a nejvyššího, pána světa, bylo tedy nejprve nutné zlikvidovat autonomní existenci rozmanitých národů, z nichž se skládal pohanský neboli antický svět. To provedli velmi brutálně Římané, kteří dobyli naprostou většinu tehdy známého světa a vytvořili svého druhu první náčrt, nepochybně zcela negativní a hrubý, sjednoceného lidstva.

Bůh, který se tak vyzdvihl nad jakékoli, jak materiální, tak sociální, národní rozdíly všech zemí, který byl v jistém smyslu jejich přímou negací, musel být nutně nehmotnou a abstraktní bytostí. Avšak víra v existence takové bytosti byla tak obtížná, že se nemohla zrodit naráz. Byla také, jak jsem ukázal v Dodatku, dlouhou dobu připravována a rozvíjena řeckou metafyzikou, která jako první stanovila filozofickým způsobem pojem božské ideje, vzoru, věčně tvořícího a stále reprodukujícího viditelný svět. Ale božství, jak jej pojímala a vytvořila řecká filozofie, bylo božství neosobní, neboť žádná metafyzika, chce-li být důsledná a seriózní, se nemůže pozdvihnout, či přesněji snížit se k ideji osobního boha. Bylo tedy nutné najít takového boha, který bude jediný a zároveň velice osobní. Byl nalezen ve velice hrubé, egoistické, kruté osobě Jahveho, národního boha Židů. Ale Židé navzdory tomuto výlučnému národnímu duchu, který je ještě dnes odlišuje, se fakticky stali nejinternacionálnějším národem na světě dávno před narozením Krista. Někteří odvlečeni jako zajatci, ale mnohem více hnáni svou obchodní vášní, která představuje jeden z jejich základních národních rysů, se rozptýlili do všech zemí a všude přinesli kult svého Jahveho, jemuž zůstávali tím věrnější, čím více je on sám opustil.

V Alexandrii se tento strašlivý bůh Židů osobně seznámil s Platónovou metafyzickou božskostí, která byla značně zkažena kontaktem s Orientem a ještě se dále korumpovala ze své vlastní podstaty. Navzdory své národní výlučnosti, žárlivosti a zuřivosti nedokázal dlouho vzdorovat půvabům této ideální a neosobní božskosti Řeků. Oženil se s ní a z tohoto svazku se zrodil spiritualistický – nikoli spirituální – bůh křesťanů. Jak známo, novoplatonici z Alexandrie byli hlavními tvůrci křesťanské teologie.

Avšak teologie ještě netvoří náboženství, tak jako historické prvky nestačí k tomu, aby tvořily historii. Historickými prvky nazývám všeobecné dispozice a podmínky určitého reálného vývoje: zde například dobyvačnost Římanů a setkání židovského boha s ideální božskostí Řeků. Aby byly historické prvky zúrodněny, aby dokázaly vyvolat řadu nových historických transformací, bylo třeba živého, spontánního skutku, bez něhož by mohly klidně století spočívat ve stavu pouhých prvků, aniž by cokoli vyprodukovaly. Křesťanství tento skutek nechyběl: byla jím propaganda, mučednictví a smrt Ježíše Krista.

O této veliké a svaté osobnosti nevíme téměř nic; vše, o čem nám podávají zprávy evangelia, je tak rozporuplné a tak vybájené, že z nich můžeme vyjmout stěží několik reálných a živých rysů. Jisté je to, že to byl moralista z chudého lidu, přítel a utěšitel zbídačených, nevzdělaných, otroků a žen, a že těmi posledními byl velmi milován. Všem utlačovaným, všem, kteří zde na tomto světě trpěli – a jejich počet byl obrovský –, sliboval věčný život. A jak dá rozum, byl za to pověšen představiteli oficiální morálky a veřejného pořádku dané doby. Jeho žáci a žáci jeho žáků se díky dobývání Římanů, jež zničilo bariéry mezi národy, dokázali rozptýlit a roznesli propagandu evangelií skutečně do všech zemí známých ve starověku. Všude byli přijímáni s otevřenou náručí otroky a ženami, dvěma třídami těch nejvíce utiskovaných, nejvíce trpících a přirozeně také nejméně vzdělaných ve starověkém světě. A jestliže získali několik proselytů i ve světě vzdělanců a privilegovaných, bylo tomu tak opět z velké části díky vlivu žen. Jejich rozsáhlá propaganda směřovala téměř výlučně do řad lidu, jak nešťastného, tak otupělého otroctvím. To bylo první procitnutí, první zásadní vzpoura proletariátu.

Velkou ctí křesťanství, jeho nepopiratelným přínosem a celkovým tajemstvím jeho naprosto nevídaného a nadto zcela oprávněného úspěchu bylo právě to, že se obracelo k tomuto nezměrnému publiku trpících, jimž svět starověku, představovaný úzkou a krutou vrstvou intelektuální a politické aristokracie, upíral i ty poslední lidské atributy a nejprostší práva člověka. Jinak by se nikdy nebylo mohlo rozšířit. Doktrína, hlásaná apoštoly Krista, naprosto útěšlivá, jak se mohlo nešťastníkům zdát, byla příliš pobuřující, příliš absurdní z hlediska lidského rozumu, aby ji osvícení lidé byli schopni přijmout. Vždyť s jakou slávou také mluví apoštol Pavel o skandálu víry a o triumfu tohoto božího šílenství, odmítaného mocnými a mudrci onoho století, ale o to vášnivěji přijímaného lidmi prostými, nevzdělanými a chudými duchem!

Skutečně zde musela být velmi hluboká nespokojenost se životem, značná vyprahlost srdce a téměř absolutní chudoba ducha, aby bylo možné přijmout absurditu křesťanství, ze všech náboženských absurdit nejsmělejší a nejobludnější.

Nešlo tu pouze o negaci všech politických, sociálních a náboženských institucí starověku: bylo to absolutní převrácení zdravého rozumu, veškerého lidského myšlení. Skutečný, reálně existující svět byl považován od té chvíle za nicotu, zatímco jeho místo zaujal výplod lidské schopnosti abstrakce, ta poslední a nejvyšší abstrakce, v níž tato schopnost, poté co překonala všechny existující věci až k nejobecnějším určením reálného bytí, jako jsou ideje prostoru a času, a neměla už co dalšího překročit, spočinula při kontemplaci své prázdnoty a své absolutní nehybnosti; tato abstrakce, tato caput mortuum, absolutně prázdná, všeho obsahu zbavená, pravá nicota, bůh, byla prohlášena za jediné reálné bytí, věčné a všemohoucí. Vše reálné je prohlášeno za nicotné a absolutní nicota je vydávána za vše. Stín se stal tělem a tělo se rozplynulo jako stín.

Byla to skutečně neslýchaná troufalost a absurdita, opravdový skandál víry, triumf věřící hlouposti na duchem, určený masám; a pro některé to byla triumfující ironie unaveného, zkorumpovaného ducha, zbaveného iluzí a znechuceného počestným a vážným hledáním pravdy; potřeba omámit se a otupit, která se často dostavuje u znuděných duchů: „Credo quia absurdum“, tedy: „Nejenže věřím v absurditu; věřím v ni právě a především proto, že je to absurdita.“ Stejně tak v dnešní době mnoho vynikajících a osvícených duchů věří v živočišný magnetismus, ve spiritismus, v duchařská posezení a – proč zacházet tak daleko? – stále ještě věří i v křesťanství, v idealismus, v boha.

Víra antického proletariátu, stejně jako později víra moderních mas, byla mnohem pevnější, jednodušší a byla méně záležitostí vybraného vkusu. Křesťanská propaganda se obracela k jeho srdci, nikoli k jeho duchu; k jeho věčné naději, k jeho potřebám, k jeho utrpení, k jeho otroctví, a nikoli k jeho rozumu, který ještě spal a pro nějž proto logická protiřečení a zjevné absurdnosti nemohly ani existovat. Jediná věc, která ho zajímala, bylo vědět, kdy už odbije ta hodina slibovaného vysvobození, kdy přijde království boží? Pokud jde o teologická dogmata, o ta se nestaral, protože jim ani trochu nerozuměl. Proletariát, který konvertoval ke křesťanství, představoval jeho vzrůstající materiální moc, nikoli moc teoretického myšlení.

Křesťanská dogmata byla, jak známo, vypracována v řadě teologických, literárních traktátů a na koncilech, především novoplatónskými konvertity z východu. Řecký duch klesl tak hluboko, že už ve čtvrtém století křesťanské éry, v epoše prvních koncilů, nacházíme ideu osobního boha, čirého, věčného, absolutního ducha, stvořitele a nejvyššího pána světa, jednomyslně přijímaného všemi církevními otci; a jako logický důsledek této absolutní absurdity se objevuje přirozená a nutná víra v nehmotnost a nesmrtelnost lidské duše, zasazené a uvězněné ve smrtelném těle, ale smrtelném pouze částečně; protože v samotném těle existuje část, která ačkoli je zcela tělesná, je jako duše nesmrtelná a musí být jako duše vzkříšena. Tak obtížné bylo dokonce i pro církevní otce představit si čistého ducha mimo jakoukoli tělesnou formu!

Musíme připomenout, že obecnou charakteristikou veškerého teologického, a také metafyzického uvažování je snaha vysvětlovat jednu absurditu jinou absurditou.

Pro křesťanství bylo velkým štěstím, že se setkalo se světem otroků. Mělo i další štěstí: tím byla invaze barbarů. Barbaři byli udatní lidé, plní přirozené síly a především prodchnutí a podněcovaní ohromnou potřebou žít a velkou způsobilostí k životu; osvědčení lupiči, schopní všechno zničit a spolknout, stejně jako jejich následovníci, dnešní Němci; byli mnohem méně systematičtí a pedantičtí ve svém loupení než ti dnešní, mnohem méně morální, daleko moudřejší; ale naopak mnohem nezávislejší a více hrdí, schopní poznání, a nechyběla jim schopnost být svobodní, kterou buržoazie moderního Německa postrádá. Ale i přes všechny ty skvělé vlastnosti nebyli ničím více než barbary, to znamená stejně jako antičtí otroci, z nichž ostatně mnozí náleželi k jejich rase, lhostejní ke všem otázkám teologie a metafyziky. Takže jakmile byl zlomen jejich praktický odpor, teoreticky již nebylo těžké obrátit je na pravou víru křesťanství.

Během následujících deseti století mohlo křesťanství, vyzbrojené všemocností církve a státu a bez jakékoli konkurence z té či oné strany, pokřivit, zkazit a překroutit ducha Evropy. Nemělo žádné konkurenty, protože mimo církev neexistovali žádní myslitelé, dokonce ani žádní vzdělanci. Jedině církev myslela, mluvila, psala a vyučovala. Jestliže se z jeho středu zdvihla nějaká kacířská hnutí, útočila vždy jen na teologická rozpracování nebo na způsoby praktikování základního dogmatu, nikdy na dogma samotné. Víra v boha, v čirého ducha a stvořitele světa a víra v nehmotnost duše zůstaly nedotčeny. Tato dvojí víra se stala ideovou základnou celé západní i východní civilizace Evropy a pronikla, vtělila se do všech institucí, do všech detailů života, jak veřejného, tak soukromého, všech tříd, stejně jako všech mas.

Můžeme se po tom všem divit, že tato víra se udržela až do našich dnů a že i nadále působí svým katastrofálním vlivem dokonce i na takové elitní duchy jako Mazzini, Quinet, Michelet a mnoho jiných? Viděli jsme, že první útok proti ní vzešel ze znovuzrození svobodného ducha v patnáctém století, z renesance, která přinesla hrdiny a oběti, jako byli Vanini, Giordano Bruno a Galileo, a která – ačkoli byla brzy zadušena hlukem, zmatkem a vášněmi náboženské reformace – pokračovala tiše ve své neviditelné práci, odkazujíc nejvznešenějším duchům každé nové generace toto dílo lidské emancipace spočívající v destrukci absurdity, aby se nakonec v druhé polovině osmnáctého století znovu objevila na světle a směle zdvihla prapor ateismu a materialismu.

Bakunin

Ostatní díly cyklu Bakunin 2014:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)
Bakunin 2014 (IV.)
Bakunin 2014 (V.)
Bakunin 2014 (VI.)
Bakunin 2014 (VII.)
Bakunin 2014 (VIII.)
Bakunin 2014 (IX.)
Verze pro tisk 2.11.2014 -čp-

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy