Ohlédneme-li se za posledními 25 lety, zjistíme, že „samet“ nám přinesl novou podobu normalizace, která jen místo betonové šedi září barvami reklamních poutačů. Stahujte, tiskněte, lepte listopadové číslo nástěnných novin A3!

Rok se s rokem sešel a opět si připomínáme výročí 17. listopadu 1989. Je to už čtvrt století, co převážně mladí lidé vyrazili demonstrovat do ulic, cestu jim přehradila policie a obušky jim zvalchovala hřbety. Události pak šly ráz na ráz. V divadlech se sešli herci s disidenty, vyhlásili se studenty stávku, krátce nato je podpořili pracující z některých podniků, a jelikož ve většině zemí východního bloku se starý pořádek zhroutil nebo právě hroutil, pochopili i ostatní, že jestli se má něco změnit, tak právě v tuto chvíli.

V ulicích se objevily statisíce lidí, z tribun k nim promlouvali disidenti. Stará moc předávala žezlo té nově se rodící. Skončila éra státního socialismu, který po autentických obrodných 60. letech, zastavených „spřátelenými“ tanky a domácími obušky, ztratil díky období tzv. normalizace veškerou přesvědčivost.

Normalizace pod bedlivým dozorem Ústředního výboru KSČ a všech přičinlivých nižších složek stranického, správního a policejního aparátu změnila tvář společnosti takovým způsobem, aby vládnutí bolševických dinosaurů i přes jejich zjevnou neschopnost vypadalo bezproblémově. Trend normalizace nakonec vštípil lidem, aby si hleděli svého, nevybočovali a nestrkali nos, kam nemají. V takovém případě, netrpěli-li přehnanou touhou svobodně se vyjadřovat, se jim nežilo nijak zle, prostě měli své jisté. Jezdilo se na chaty a chalupy, ti šťastnější se dostali i k moři a vystát si frontu na banány (tolik oblíbené téma dnešních antikomunistů) bylo v podstatě snesitelným desátkem za ideologické omezení západního konzumu a svobody slova nahrazované sociálními jistotami. Těm, co chtěli úspěšnou kariéru, stačilo držet hubu a krok. Kdo se rozhodl vybočovat z mantinelů normalizační konformity, věděl, že ho čekají nepříjemnosti – podřadné zaměstnání, děti s malou nadějí na studium, občasné výslechy…

Normalizace vytvořila zaprděný svět, v němž se odrážela šeď všudypřítomného betonu. Cinkání klíči na náměstích koncem roku 1989 věstilo příchod duhy, čerstvého větru a velkou naději.

louže

Jenže… Opiti mlhavou představou, že spousta věcí se zlepší, nechali jsme se oklamat a kocovina, do níž jsme se probudili, je vskutku nepříjemná. Tak jsme byli rádi, že jsme vystoupili z louže, že nám nedošlo, že stojíme pod okapem. Obyčejní lidé si představovali, že k sociálním jistotám reálného socialismu prostě přibude svoboda slova a pohybu a nějaký ten odpíraný západní konzum reálného kapitalismu. A daň za tuto naivitu? Jeden režim nahradil druhý: můžeme cestovat (když na to máme), děti mohou studovat (když na to máme). Už není třeba mít v kapse stranický průkaz… Jediné, co je potřeba, je mít prachy – svoboda se pak už dostaví sama. A navíc si můžeme říkat, co chceme. Že nás ale nikdo neposlouchá? To je zase svoboda těch, co vládnou. Deklarovaná demokracie, již jsme si vydobyli, zkrátka neznamená, že ten, koho jsme vynesli k moci, se jí vzdá jen proto, že se nám něco nelíbí.

A už jsme zase realisty. Novodobá konformita je projevem novodobé normalizace, jejíž základ je naprosto stejný jako té předešlé: hledět si svého, nevybočovat a nestrkat nos, kam nemám. A jednou za čtyři roky si můžeme při volbách dopřát falešný pocit, že o něčem rozhodujeme. Naším cílem má být konzum, poslušnost je pojištěna půjčkami a hypotékami a hrozbou exekucí. Autocenzura je opět samozřejmostí. Pokud nemáte dost ostré lokty, abyste si mohli tykat s privilegovanou garniturou, pracujte a mlčte. Pokud vypadnete z kola ven, je vám naznačeno, že si za to můžete sami a jste vytlačeni do vyloučené lokality či vyháněni coby bezdomovci z tepla nádražních hal a center měst. Když se postavíte na odpor, kapitalistický policejní obušek vám zvalchuje hřbet stejně dovedně jako ten bolševický.

Novodobá normalizace není šedivá, září barvami reklamních poutačů. Zajišťuje elitám bezproblémové vládnutí. Jenže i když dnes držíte hubu a krok, stejně nemáte nic jisté. Navíc musíte mlčky sledovat, jak poslední zbytky jistot mizí, zatímco bohatí bohatnou a chudí chudnou.

Není už na čase zase vyjít do ulic? Přestat držet hubu a krok? Přestat se bát rány obuškem? Stát se nepřizpůsobivým?

A3 (listopad 2014) ke stažení ZDE.
Stahujte, tiskněte, lepte!