Zářijový díl našeho bakuninovského cyklu představí úryvek z textu Rudolfa Rockera, popisujícího genezi vzniku životopisu Michaila Bakunina od Maxe Nettlaua.

Bakuninův život rozhodně nebyl nudný a chudý na události, o jeho rozsáhlém díle ani nemluvě. Už samo rozhodnutí shromáždit materiál o jeho životě, činnosti i textech a napsat jeho životopis bylo tedy odvážné rozhodnutí. Jako první ho učinil Max Nettlau. Jak obtížně a pracně vznikal Nettlauův životopis Bakunina a s jakými okolnostmi se musel potýkat každý pokus o jeho vydání, popisuje Rudolf Rocker v textu „Michail Bakunin od Maxe Nettlaua“, z něhož přinášíme ukázku.

Již v roce 1888 dostal Nettlau nápad zpracovat biografii Michaila Bakunina a o rok později začal tento projekt nabývat jasného tvaru. Mladý intelektuál byl fascinován rušným životem velkého revolucionáře a jeho neutuchající aktivitou v bezpočtu zemí celé Evropy. Pustil se proto do hledání dokladů nezbytných pro realizaci cíle, jejž si vytyčil. V rámci své výzkumné práce se nemohl vyhnout ani vývoji anarchistických idejí a hnutí před Bakuninem a po něm. Stal se tak největším odborníkem v této oblasti.

Enormní potíže, na něž tehdy ještě mladý Nettlau narážel při přípravě své monumentální biografie Michaila Bakunina, však nejsou příliš známé. Bakuninovo jméno bylo známé po celé Evropě. Grosse Brockhaus Lexikon mu od roku 1864 věnoval celou stránku, zatímco jméno Karla Marxe není citováno ještě ani ve vydání této velké encyklopedie z roku 1866. Žádné syntetické dílo o pohnutém životě a díle velkého revolucionáře ale ještě neexistovalo. Bylo možné si přečíst pouze několik fragmentů, založených na osobních vzpomínkách nebo na význačných epizodách z Bakuninova života. Nejznámější byly poměrně dlouhé články o Michailu Bakuninovi, vytištěné v Gercenově Kolokolu (1862) a Gercenovo pojednání „Michail Bakunin a polská otázka“ (M. Bakunin und die polnische Sache), vydané v roce 1870 ve Sborníku posmrtných statí (Sbornik posmertnych Statii). Ve švédském deníku Ryska Afelöjanden se v 80. letech 19. století objevila poměrně rozsáhlá studie o Bakuninovi a polské otázce pod titulem „Polská expedice a Michail Bakunin ve Stockholmu“ (Die Polnische Expedition und Michael Bakunin in Stockholm). Arnold Ruge publikoval v roce 1876 poslední poctu Michailu Bakuninovi ve vídeňském Neue Freie Presse několik měsíců po jeho smrti.

K tomu je třeba připojit řadu článků, které vyšly v rozmanitých časopisech, jako byly stati Ch. Aleriniho v Bulletin de la Fédération Jurassienne, články F. Turatiho v italském periodiku Sperimentale, působivý esej Adolpha Reichela, dávného Bakuninova přítele, publikovaný v La Révolte (1893), důkladně propracovaná studie ruského revolucionáře Debogory-Mokrjeviče, přeložená pro vydání La Revue Balanche (v Paříži 1894), článek A. Mattheyho (Arthur Arnould) v Nouvelle Revue (1895), „Životopisný nástin a poznámky“, který vyšel v roce 1895 v La Revue Socialiste, a množství prací menšího významu v různých francouzských, italských a španělských publikacích. Když Nettlau začínal pracovat na svých výzkumech, byla většina zde citovaných textů naprosto zapomenuta.

V roce 1877 se Andrea Costa pokusil napsat příběh Bakuninova života. Byla publikována jen malá část pod názvem Život Michaila Bakunina (Vita di Michele Bacunin) a z ní vyplynulo, že Costa dále v tomto projektu nepokračoval. Za upozornění stojí rovněž historicko-biografický úvod od M. Dragomanova v jeho znamenité knize Sociální a politická korespondence Michaila Bakunina s Alexandrem Gercenem a Ogarjovem (Michail Bakunins Sozial-politischer Briefwechsel mit Alexander Herzen und Ogarjov, 1895).

Rovněž reakční a marxistický tisk všech zemí napsal o Bakuninovi řadu textů, založených ovšem výhradně na pomluvách a lžích, pokud jde o činnost Aliance socialistické demokracie a Internacionály pracujících. Marx, Engels a Lafargue se po kongresu v Haagu (1872) soustředili na to, aby šířili tyto hanebnosti s cílem, který sám Engels přiznal, „dorazit Bakunina“. Účinek těchto praktik lze zjistit z knih, napsaných marxistickými historiky jako Franz Mehring, Eduard Bernstein či Otto Rühle. Gustav Jaeckh ve svém díle Internacionála představuje čtenáři Bakunina jako „politického zločince“ s „pronikavýma očima dravé šelmy“. A co říci o hanebné a opovrženíhodné práci sociálního demokrata Fransisca Mory Méndeze, která vyšla v Madridu v roce 1902 pod názvem Historie španělského dělnického socialismu (Historia del socialismo obrero español)?

Když Nettlau začínal svou práci, neměl tedy žádného předchůdce. Začal se sbíráním ohromného množství dokumentace napříč všemi zeměmi. Prostudoval pečlivě časopisy a publikace z doby První Internacionály a objevil zapomenuté nebo nikdy nedistribuované dokumenty. Jen ten, kdo se někdy ponořil do studia pramenů, ví, jak ohromný úkol toto vše představuje. Nettlau z tohoto důvodu mnoho cestoval, setkával se s lidmi, kteří Bakunina znali, aby s nimi vedl osobní rozhovory a získal nějaká vodítka pro orientaci v Bakuninových dílech.

Tomuto úkolu oddal s ohromnou svědomitostí. Podnikl nespočet rozhovorů jak s Bakuninovými příznivci, tak s jeho protivníky. Jeho stenografické poznámky svědčí o snaze vyvarovat se jakéhokoli omylu. Nettlau se naučil stenografovat metodou „Gabelsberger“, kterou pro své osobní využití ještě zlepšil, takže se jeho poznámky dají jen těžko dešifrovat, pokud jsou vůbec čitelné. Jednou jsme se při rozhovoru dostali k nějaké jeho práci a on se mi přiznal: „Jsem tak zaměstnán, že je pro mne naprosto nemožné najít čas na přepis stenografických poznámek, které by samy o sobě vydaly na celou knihu. Musím to ale udělat, aby mohly posloužit badatelům, kteří přijdou po mně.“ Nevím, zda tento velmi zaměstnaný muž našel někdy později čas, aby to udělal.

Máme tedy pře sebou člověka, který se pustil do díla s ohromnou láskou a vzácnou poctivostí. To dílo se stane smyslem jeho života. Díky němu objeví množství korespondence, zapomenutých dokumentů či rukopisů, které svět poznal až dlouho po Bakuninově smrti. Veškerou svou práci si sám financoval, bez zaváhání a bez naděje, že by nakonec za své úsilí získal nějakou odměnu či náhradu. Ostatně, ani na to nepomyslel. Jediné, co mělo v jeho očích váhu, bylo jeho bádání a aby měl alespoň trochu štěstí a mohl své práce dovést do konce, vše ostatní bylo bezvýznamné.

Bakunin

Je ovšem třeba připomenout, že zpočátku nebyla jeho práce snadná. Když se do svého díla pustil, byl mladíkem v anarchistickém hnutí zcela neznámým, a proto většina soudruhů jeho existenci prostě ignorovala. I o něco později, když jej Kropotkin, Malatesta, Dave a zejména Élisée Recluse doporučili svým starým přátelům, narazil několikrát na mlčení. Například James Guillaume byl zpočátku velmi rezervovaný, ačkoli byl jediný, kdo mohl Nettlauovi poskytnout prvotřídní informace o Internacionále od jejích počátků až po její konec, protože se účastnil všech kongresů dělnického sdružení. Byl to inteligentní člověk, který patřil mezi Bakuninovi nejbližší přátele z této doby. Je nicméně pochopitelné, proč Guillaume nepřivítal Nettlaua hned s otevřenou náručí: sám byl historikem a sdílel s Nettlauem nezměrnou chuť vytrvale a poctivě rozluštit historické fakty do nejmenších detailů. Na důkaz toho stačí uvést jeho dvě základní díla: Paměti jurské federace (Mémoire de la Fédération Jurassienne) a Internacionála: dokumenty a vzpomínky 1864–1878 (L’Internationale. Documents et Souvenirs 1864–1878, vyšlo ve 4 svazcích v Paříži v letech 1905–1910). Guillaume nakonec pochopil, že rezervovanost není na místě, a když mu Nettlau dokázal své schopnosti, široce ho podporoval. Bakuninova biografie, sestavená Nettlauem, ve skutečnosti vděčí za mnohé Guillaumovi a jeho práci na dějinách Internacionály.

Během pěti či šesti let Nettlau shromáždil dokumenty a studie. Odhodlal se k dalšímu kroku a přistoupil k sepsání celého životopisu, ale protože nenašel žádného nakladatele, který by byl ochoten dílo vydat, sám mezi lety 1896 a 1900 vytvořil padesát exemplářů kopií, které rozeslal jak omezenému okruhu přátel, tak významným knihovnám v Evropě a v USA. Dílo vyšlo německy s titulem Michael Bakunin – Eine Biografie celkem ve třech svazcích o 1281 stranách. Jen málo lidí zaznamenalo bohatství dokumentace, která je v tomto díle shromážděna.

Bylo skutečnou tragédií tohoto člověka, že nikdy nespatřil své dílo publikované, ačkoli jej stále doplňoval dalšími výzkumy. V roce 1932 se komise jednoho nakladatelství v Berlíně na můj podnět rozhodla vydat díla Maxe Nettlaua. Vydali jsme již pět svazků z jeho díla. Neprodleně jsem ho kontaktoval, abych mu sdělil náš návrh. Byl velmi šťastný a napsal mi, že začal s přepracováním první části a zahrne do ní další podstatné prvky a nové objevy ze svých nepřetržitých výzkumů. Ale krátce nato se Německo ponořilo do hrůz třetí říše, což všechny naše plány ukončilo.

Během svých bádání učinil Nettlau nedocenitelné objevy. Většina pozdějších životopisů Bakunina a textů o První Internacionále spočívá zcela na práci Maxe Nettlaua. Stala se referenčním textem k těmto tématům. Jediný, kdo přinesl nová zjištění, byl ruský historik A. Kornilov, který získal přístup k archivům rodiny Bakuninových. To se Nettlauovi nepodařilo. V roce 1914 vydal Kornilov svou první knihu: Bakuninova rodina – mládí Michaila Bakunina, odkrývající dosud neznámé aspekty soukromého života mladého Bakunina. Neumím rusky, a tak mohu jen stěží posoudit, nakolik se Kornilov nechal inspirovat Nettlauovou prací při psaní svého druhého díla Michail Bakunin – léta na cestách. Vím, že Nettlau si práce Kornilova, který mu obě svá díla věnoval, velmi cenil. Zamýšlený třetí díl však už nikdy nevyšel, neboť profesor Kornilov v roce 1925 zemřel a není známo, zda ho vůbec dokončil.

Mezi lety 1903 a 1905 sepsal Nettlau čtyři svazky doplňků ke své biografii. Zahrnul do nich všechny nové materiály, které sám objevil nebo které objevili jiní badatelé, zabývající se Bakuninem. Tato práce ani nebyla určena k vydání. Měla jedinečným způsobem přispět k dokončení jeho výzkumů a sloužit jako opora dalším. Postupoval tak po celý svůj život, bez oddechu, takže ani tyto čtyři svazky nestačily.

Nettlau se vášnivě zajímal o život a činnost Michaila Bakunina stejně jako o dějiny revolučního hnutí v 19. století. Ty tvořily ústřední téma jeho práce. Mezi lety 1924 a 1927 zcela přepracoval text biografie, přičemž část historických dokumentů z první verze nechal stranou, ovšem celkový obsah doplnil novými materiály. Výsledkem byly čtyři svazky rozsahu 350 až 400 tištěných stran. Podle mého názoru jde o závěrečnou a definitivní redakci tohoto velkolepého Nettlauova díla. Nakladatelství La Protesta v Buenos Aires se rozhodlo ho vydat, jak uvádí ve své stručné příloze (Suplemento de la Protesta, 32 stran). D. A. Santillan přeložil dílo do španělštiny a první vydání se mělo objevit 15. února 1930. Vojenská diktatura v Argentině a její represe vůči nakladatelství ale zastavily i tento projekt.

V roce 1935 se objevila nová možnost, že Nettlau spatří své dílo ve francouzském vydání. Připravil knihu o rozsahu 500 stran ve francouzštině, ale i toto úsilí skončilo jako rukopis, protože nebylo dosaženo dohody s pařížským nakladatelem. O něco málo později spatřil Nettlau část svého díla vytištěnou ve španělštině. Dne 10. července 1936 mi napsal z Barcelony: „Moje kniha Miguel Bakunin – La Vida de un Rebelde (Michail Bakunin – život rebela) vyjde během zimy 1936–1937 ve dvou svazcích, stejně jako španělský překlad mého díly o Reclusovi. Ujme se toho nakladatelství La Revista Blanca. Budeme se snažit vydat čtenářsky snadno přístupné vydání, bez poznámek, zahrnující jen to podstatné a základní z celé knihy, přičemž důraz bude kladen na problémy a neshody. Orobon se již dále nemůže zatěžovat překládáním…“

Nettlau vydal ještě dva stručné životopisy Michaila Bakunina v němčině a ve španělštině. Kniha Michael Bakunin – Eine biographische Skizze v rozsahu 64 stran velkého formátu vyšla v Berlíně roku 1901 a je zakončena detailním doslovem Gustava Landauera. Španělský nástin Bakuninova života Miguel Bakunin – Esbozo biográfico vyšel v Mexiku roku 1925. Druhé vydání vyšlo v argentinském nakladatelství La Protesta v Buenos Aires. Italské vydání vycházející z německého textu vyšlo v Messině roku 1904 s předmluvou Elisée Recluse a ruské vydání bylo realizováno v Leningradě v roce 1920.

Zdroj:
https://archive.org/details/RudolfRocker-MichelBakounineParMaxNettlau

Bakunin 2014

Ostatní díly cyklu Bakunin 2014:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)
Bakunin 2014 (IV.)
Bakunin 2014 (V.)
Bakunin 2014 (VI.)
Bakunin 2014 (VII.)
Bakunin 2014 (VIII.)