Anarchistická teorie i praxe se vyznačují velkou rozmanitostí. Jaké je v tomto směru postavení Československé anarchistické federace?

S chystanou změnou názvu, na které jsme se v rámci ČSAF shodli na našem posledním sjezdu, bychom chtěli zároveň naši federaci přiblížit a položit některé zásadní i okrajovější otázky a snažit se na ně hledat odpovědi. Jednou z takových otázek je: Jaká je vlastně ČSAF, co se týče anarchistické orientace? A s ní přímo souvisí otázka: Jaká bude Anarchistická federace?

Je třeba říci, že již od svého založení v roce 1995 byla naše federace vždy velmi otevřená různým anarchistickým směrům a taktikám. Ale i tato otevřenost měla své limity. Bylo to právě v druhé polovině devadesátých let, kdy bylo „anarchistické škatulkování“ poměrně časté a ČSAF toho byla odrazem. Svého času zde vedle sebe existovaly anarchosyndikalistická frakce a ekoanarchistická frakce a našli byste zde lidi hlásící se k anarchokomunismu, křesťanskému anarchismu, autonomismu, zelenému anarchismu, anarchoindividualismu, antifašismu, anarchopunku atd. Některým dokonce byla sympatická většina těchto proudů najednou či přecházeli z jednoho ke druhému.

Může se to zdát chaotické, ale mělo to svou logiku. Velmi mladí anarchisté se teprve hledali. Jednotlivé inspirace byly velmi silné a bylo těžké jim nepodlehnout. Navíc víceméně subkulturní charakter tehdejšího hnutí kladl často na mladé aktivisty a aktivistky nároky i ohledně jejich image a postojů. I ČSAF byla tehdy mladá a vznikla především jako organizace snažící se zastřešit různé směry anarchismu a stát se společnou platformou pro formování anarchistického hnutí v Česku a od roku 1997 i na Slovensku.

Některým mladistvý zápal pro anarchismus dlouho nevydržel. Jiným zas po čase takový formát organizace přestal vyhovovat, a tak vstupovali do nových skupin, které byly ideově vyprofilovanější. Nakonec se ukázalo, že mladé a nevyzrálé hnutí není na něco takového připravené a první dekádu nového století přežila právě ČSAF, která nekladla na své členy a členky takové nároky ohledně ideové vyhraněnosti v rámci anarchistického hnutí.

Dá se říci, že posledních 10 až 15 let se v naší federaci neprojevuje žádná snaha o interní profilaci, co se týče anarchistických směrů a taktik, a oblíbeným přívlastkem sebeoznačení se stalo „anarchista bez přívlastku“ (podle článku Fernanda Tarrida del Marmol). Federace se dál považovala za syntetickou, tzn. spojující stoupence různých směrů anarchismu, a interně neměla žádný podnět ke změně tohoto charakteru, jelikož se nevyskytly vážnější konflikty, které by k tomu vedly.

V rámci transformace na Anarchistickou federaci chceme být ale pro případné zájemce a zájemkyně o členství čitelnější, a tak tuto otázku otevíráme. Jsme si vědomi, že v následujícím velmi stručném a velmi zjednodušujícím přehledu toho, kým v rámci anarchistického hnutí jsme či nejsme, můžeme přivodit mnoho kontroverzí. Ty se mohou stát podnětem k dalším diskusím, kterých se můžeme, ale také nemusíme účastnit.



Neusilujeme o vybudování jedné velké anarchistické organizace. Odmítáme jednotu prostředků, ideu jediné správné cesty k dosažení našich cílů. Na druhou stranu usilujeme o anarchistické hnutí spojené jednotou cílů, kterých lze dosáhnout pouze skrze rozmanité aktivity autonomních skupin koordinujících svou činnost.

Uvědomujeme si všechna pozitiva i negativa anarchosyndikalismu. Jeho reformistické tendence pramenící ze slibu hájit okamžité zájmy pracujících, díky čemuž se musí přizpůsobovat stávajícím poměrům. To mu však nebrání, aby byl výborným nástrojem pro budování solidarity, který ideje orientované na přímou akci vztahuje ke každodennímu boji pracujících a otevírá cestu k významnějším požadavkům. Stejně tak jsme si vědomi pozitiv i negativ anarchistických družstev, která od argentinské krize stále nabývají na významu. Také jejich úloha je omezena, tentokrát nutností podřízení se soutěži a rozmarům trhu. Přes to všechno vidíme v tomto konceptu „budování socialismu tady a teď“ potvrzení neochvějné pravdy, že lidé si dokážou vládnout a organizovat své záležitosti sami a mnohem lépe. V kontextu rozmanitých aktivit bereme obě tyto cesty jako jeden z mnoha způsobů boje, který musí být veden na všech frontách.

Na druhou stranu jsme daleci snižovat důležitost práce ve stávajícím hnutí pracujících, tedy v reformistických odborech, nevládních organizacích a projektech, které omezují své nároky na to, co se zdá být možné teď. Jsme přesvědčeni, že úlohou anarchistů angažujících se v těchto organizacích je, podle myšlenek Errica Malatesty a praxe naší sesterské federace v Británii, „aby uvnitř nich pracovali a snažili se je postrčit směrem k tomu nejlepšímu, čeho jsou schopny, připraveni v kritických chvílích historie sami použít vlivu, kterého dosáhli, a přetransformovat je co nejrychleji ze skromných zbraní obrany na mocné nástroje útoku“.

Boje nového tisíciletí nás naučily, že základními silami sociální revoluce nemusí nutně být tradiční průmyslová třída pracujících nebo pracující inteligence, které jsou svědomitě kojeny konzumní kulturou. Mohou jimi být prekariát, nezaměstnaní, deklasovaní, sociálně vyloučení, studenti bez perspektivy, důchodci… všichni, jejichž denním chlebem je nejistota nebo už byli odsunuti na společenskou periferii.

V rámci anarchistického hnutí zachováváme jistou pluralitu ideových postojů a taktik. Nehledáme dogma uvnitř anarchistických idejí a jsme otevřeni vzájemnému prolínání, ovlivňování a respektu různých proudů a přístupů. V Československé anarchistické federaci mohou jednotliví členové a členky vyjadřovat jakýkoliv názor a užívat jakoukoliv taktiku, která není v rozporu s přijatými principy a která nepoškozuje aktivity ostatních. Nazýváme se anarchisty a anarchistkami. Pokud máme být v obecné rovině konkrétnější, jsme sociálními anarchisty a anarchistkami.

@

Nejsme individualisté, přesto klademe důraz na jednotlivce a na respekt k jeho nezávislé aktivitě. Individuum ovšem vnímáme jako součást společnosti, v níž žije. Člověk je nejsilnější, když kooperuje s ostatními, a to je i důvod našeho organizování se v rámci anarchistické federace.

Rozhodně máme jasno v tom, jaké směry anarchismu (pokud se tak vůbec dají označit – podle nás nikoli) odmítáme. Striktně odmítáme tzv. anarchokapitalismus. Tato z individualismu pramenící teorie sice může bojovat proti spoutávání ze strany státu, ale sama o sobě přináší jen vykořisťování toho nejhrubšího zrna.

Odmítáme tzv. nacionální anarchismus. Myšlenky svobody, rovnosti a solidarity jsou pro nás jednoznačně univerzálními. Jejich okleštění na okruh rasy, národa či jinak definované skupiny může vést jedině k diskriminaci, pogromům a genocidě. Tento směr je jedním z možných důsledků toho, když anarchismus pojímáme pouze jako metodologii oproštěnou od ideového základu, jímž je právě univerzální rovnost, sociální spravedlnost a odmítnutí jakékoli formy diskriminace.

Je nám cizí tzv. anarchoprimitivismus s jeho odporem vůči technologiím a civilizaci. Blízké jsou nám naopak myšlenky sociální ekologie a myšlenka pokroku, který respektuje jak člověka a společnost, tak přírodu.

Stejně tak je nám cizí tzv. náboženský anarchismus, ať již s vlivy křesťanství, pohanství, buddhismu či jiných náboženských směrů. Může nám být sympatický boj jeho stoupenců proti institucionalizaci jejich víry, na druhou stranu ovšem odmítáme nejen nepřirozené pozemské, ale i nadpozemské autority, a oproti nim preferujeme racionální a materialistický pohled na svět, který se však nesmí stát novým dogmatickým náboženstvím.

Jsou nám lhostejné takové formy autonomismu, které chápou anarchismus jako pouhý životní styl a/nebo vedou k escapismu, tj. stávají se pouhou formou úniku od současného utlačujícího ekonomicko-politického pořádku a společnosti, která je jím smýkána. Jistěže člověk musí nejprve začít u sebe, ale měl by to být tak přirozený proces, že nebude znamenat rezignaci na revoluční společenskou přeměnu. Podporujeme různé aktivity, které vedou v každodenním životě jednotlivců, kolektivů a komunit k odstraňování kapitalistických vztahů a prohlubování etických přístupů. Bez širší antikapitalistické perspektivy a návaznosti na další sociální boje jsou však takové aktivity ve výsledku jen úlitbou vlastnímu svědomí.

Nejsme anarchopacifisty, kteří by odmítali násilí v jakémkoliv případě. Vždyť moc sama sebe dobrovolně nerozpustí a její povaha je násilná. Mohou nastat situace, kdy nenásilný odpor může být tou nejlepší strategií, zpravidla tomu tak ale nebývá. Není důvod myslet si, že globální kapitalistická elita se vzdá svých privilegií dobrovolně. Naopak se dá předpokládat, že použije rozsáhlý represivní aparát k potlačení skutečných či některých potenciálních hrozeb. Nenamlouváme si, že případný střet třídy neprivilegovaných se servisními složkami třídy vládnoucí bude nenásilný. Jsme také daleci pacifistického moralizování ohledně účelového násilí v případě boje proti fašistickým silám.

@

Již ze své podstaty nemá otevřená anarchistická organizace, jakou je i naše federace, mnoho společného s insurekcionismem neboli povstaleckým anarchismem. Jeho krajně ilegální charakter totiž nutí jeho stoupence vyvíjet aktivity v naprosté anonymitě. I když mnohé z aktů povstaleckých anarchistů nám mohou být sympatické, nelze zavírat oči před častými projevy verbální nadřazenosti nad sociálními anarchisty, potažmo nad celou třídou pracujících, sklony k romantizování vlastního boje a více či méně viditelné náznaky avantgardismu. Jako problematické také vidíme převážné směřování aktivit povstaleckých anarchistů dovnitř organizovaného hnutí. Tyto akce sice bývají hodně medializované, pro širší masy jsou však nepochopitelné. Oproti aktům uzavřených skupin a jednotlivců klademe důraz na budování širokého a organizovaného anarchistického hnutí.

Anarchofeminismus nechápeme jako směr, který je nějakým způsobem oddělený od ostatních. Je pro nás naopak přirozenou součástí našich snah, kam patří i boj proti projevům hierarchie a diskriminace na úrovni pohlaví, a to nejen v rámci vnějšího patriarchálního světa, ale samozřejmě i uvnitř našeho hnutí. V současnosti však ve federaci naneštěstí není nikdo, kdo by se tomuto tématu hlouběji věnoval, a tak se v našich materiálech objevuje velmi málo anarchofeministických textů. Vedle toho vnímáme i problematičnost implementace „genderové korektnosti“ do českého jazyka – rovnost pohlaví je přirozenou součástí obsahu našich textů, takže necítíme potřebu mechanicky v nich uplatňovat pravidla češtině jako flexivnímu jazyku cizí.

Jsme revolučními anarchisty. Naším cílem není reformovat současný systém a udělat ho žitelnějším, oprostit ho od korupce a zajistit, aby zákony platily pro všechny stejně. Naším cílem je naopak zásadní přeměna společenských vztahů, která souvisí se zbouráním hierarchií, koncem vykořisťování a odstraněním sociální nerovnosti; přeměna vedoucí ke společnosti založené na principech svobody, rovnosti a solidarity. Jsme přesvědčeni, že lidé jsou schopni konstruktivní a tvůrčí činnosti a jakákoliv vláda a stát musí být zrušeny, jelikož brání tomu, aby se tyto schopnosti projevily.

Většina z nás by se dala označit za anarchosocialisty či anarchokomunisty. V prezentaci navenek se však takovým označením spíše vyhýbáme. Jsou totiž srozumitelná nám, ale nikoli už našemu okolí. Už tak je velmi náročné zbavovat pojem anarchismu nánosu předsudků a dezinterpretací. Desítky let „pracovali“ ti, kteří se označovali a označují za socialisty a komunisty, stejně jako jejich pravicoví odpůrci, na diskreditaci těchto pojmů. Významy, s nimiž si je většina lidí (zvláště v prostoru východní Evropy) spojuje, jsou naprosto odlišné od těch, kterými tyto pojmy naplňujeme my. Naší snahou je propagovat anarchistickou kritiku a vizi, nikoli se do zblbnutí snažit rehabilitovat pojmy, bez nichž se naše propagace obejde.

Anarchistická federace by tedy měla být platformou, která slouží zejména pro komunikaci, koordinaci a vytváření zázemí pro lokální anarchistické skupiny; platformou sdružující anarchisty a anarchistky, kteří chápou nutnost organizovat se. Není pro nás nutné být nějak zaškatulkováni, důležité jsou postoje, které zastáváme, a aktivita a zodpovědnost, které by takové postoje měly doprovázet.

@