Anarchistická federace

Bakunin 2014 (VI.)

Šesté pokračování našeho bakuninovského cyklu je věnováno reflexi jednoho z nejobtížnějších období Bakuninova života – uvěznění v carské pevnosti a přijetí carovy výzvy učinit pokání.

V roce 1924 napsal ruský historik a literární vědec P. Je. Ščogolev rozsáhlou stať s názvem M. A. Bakunin v ravelinu. Text, z nějž přinášíme ukázku, začíná vydáním Bakunina z rakouského vězení do Ruska, kde se ocitl v pevnosti uvnitř pevnosti – v ravelinu. Ve studených, tmavých a vlhkých kamenných kasematech se v podstatě uzavírá jedna etapa jeho života, spojená s nadějemi na emancipační hnutí národních revolucí 40. let 19. století v Evropě. Až za deset let uprchne ze sibiřského vyhnanství, bude už zastávat anarchistické názory.

Bakunin byl 11. května 1851 uvězněn v Alexejevském ravelinu Petropavlovské pevnosti a ponechán sám sobě. Nevyrušovali ho žádnými výslechy, platila psychologická úvaha: ať se rozkouká a rozmyslí. A navíc car Mikuláš nebyl v Petrohradě, ze své diplomatické cesty se vrátil až 1. června. Když pak cara 25. června informovali o odměně pro četnického plukovníka Raspopova [odpovědného za eskortu], vzpomněl si na Bakunina a napsal: „Souhlasím (míněno s odměnou); je čas přikročit k výslechu Bakunina.“ Zachoval se následující zápis zástupce náčelníka III. oddělení [politické policie] Dubelta: „Generál pobočník hrabě Orlov ráčil sdělit, že výslech Bakunina, v souladu s Nejvyšším velením, po obdržení svědectví z Rakouska, Jeho Blahorodí vykoná samo.“

Papíry ohledně soudního případu Michaila Bakunina dorazily až koncem července. Šlo o hlášení rakouského auditora hejtmana Franze vojenskému soudu z 15. května 1851, protokol a rozsudek vojenského soudu k témuž datu a kopii dvou dopisů Bakunina jeho spoluviníkům. Zásilka dokumentů poslaných z Rakouska byla poměrně objemná a car Mikuláš se neobtěžoval s jejich čtením. Poslal je hraběti Orlovovi 28. července s připojenou větou „Udělejte mi podrobný výtah“ na přiložené listině knížete Schwarzenberga. Výtah byl pořízen bezodkladně a 1. srpna si ho Mikuláš „ráčil přečíst“.

Bakuninovi byl přikládán zcela mimořádný význam, nikdo nepovolaný nesměl mít s jeho případem nic do činění. Mezi člověkem sedícím na ruském trůně a člověkem uvězněným v ravelinu byl jediný prostředník: oddaný průvodce imperátora Mikuláše na všech jeho cestách, šéf četníků a hlavní náčelník politické policie Alexej Fjodorovič Orlov. Orlov byl věrný sluha svého pána. Důvěrnost jejich vztahu se datovala ke 14. prosinci 1825, kdy velitel Orlov projevil zvláštní rozhodnost při potlačení povstání děkabristů. Stal se tehdy příkladem tvrdosti, rozhodnosti a hrdinství. Za tyto zásluhy ho car Mikuláš 25. prosince povýšil do šlechtického stavu. Při vyšetřování děkabristů, které vedl sám Mikuláš Pavlovič, novopečený hrabě pomáhal. Po smrti hraběte Benkendorfa zaujal Orlov jeho místo a stal se Mikulášovou nejbližší osobou. Car ho měl rád jako věrného sluhu a přítele, jako nejbližšího a horlivého spolupracovníka „ve všech případech, kde prospěch státu vyžadoval přesné splnění jeho pokynů“. Hrabě Orlov neprojevoval vlastní iniciativu a byl pouze přesným vykonavatelem vůle svého pána. Je zcela zřejmé, že další průběh ruského procesu s Bakuninem určoval sám Mikuláš a že Orlov jen plnil jeho pokyny.

Co měli s Bakuninem dělat? Bakunin byl postavou opravdu výraznou a vymykající se všem běžným měřítkům. Kým byl v očích Mikuláše? Před zákonem byl Bakunin zločinec, odsouzený roku 1844 za to, že se na výzvu vlády nevrátil do Ruska ke zbavení vojenské hodnosti a šlechtického titulu a k nastoupení na galejní práce. Podle litery zákona by ho vláda měla poslat na galeje, ale takový konec by byl triviální a Bakuninem se chtěli zabývat vyšší měrou.

Bakunin toho za dva roky věznění v saských a rakouských pevnostech prožil hodně. Seděl v těžkých podmínkách, většinou v okovech a nakonec ho pro jistotu v Olomouci ještě přikovali ke stěně. Dvakrát mu oznámili rozsudek smrti, dvakrát prožil muka čekání na jeho vykonání. A to ještě nebylo to nejhorší. Horší než rozsudek smrti se zdálo vydání do Ruska, přičemž hrozba vydání ruské vládě nad ním visela od prvního dne uvěznění. Představivost mu vykreslovala obrazy hrůz, které ho v Rusku čekají. Věděl, že ruská vláda nemilosrdně účtuje se svými nepřáteli, a Bakunin byl nenapravitelný nepřítel. On, první z poddaných ruského panovníka, se odvážil veřejně na obrovských shromážděních neslýchaně urážet a tupit ruskou vládu a její hlavu, jako první Rus si dovolil tiskem a pod vlastním jménem vmést do tváře ruskému caru jízlivosti plné zlostné nenávisti a hněvu. Jak ten mu nadával! Holštýnsko-Gottorpský milostpán na slovanském trůnu, tyran cizozemského původu, šetrný despota bez srdce, bez jakéhokoli citu pro Rusy, kat, trýznitel, tupitel cti ruského národa – to byly přídomky, kterými hojně zasypával Mikuláše Bakunin ve svém Provolání k Slovanům. Bakunin seděl v okovech v německých pevnostech a rovnal si v hlavě všechny své výpady proti ruské vládě a ruskému caru a došel k závěru, že smrt a vlastně cokoli by bylo lepší než jeho vydání do Ruska. Dvakrát mu němečtí panovníci dali milost a zachránili mu život – jak se mu teď zdálo, aby mu připravili muka horší než pekelná, horší než smrt. Břemeno odplaty, která čekala Bakunina v Rusku, se mu zdálo úměrné intenzitě jeho nenávisti, intenzitě rozhořčení, s nímž vystupoval proti ruskému carismu. Bakunin se nebál trestu smrti, ale uvěznění v nesnesitelných podmínkách, s posměchem a mučením, na které nelze reagovat, s podjatými výslechy, a konečně tělesnými tresty, jež by mu mohl udělovat kterýkoli revírní, neboť by byl zbaven práv a podléhal otrockému zacházení. Existují doklady, že Bakunin právě takto prožíval hrozbu svého vydání do Ruska. Diplomatičtí představitelé, hlídající s velikou pozorností a donášející do Petrohradu zprávy o všech změnách Bakuninova stavu, sdělovali tyto podrobnosti. Tak saský vyslanec Schroeder oznamoval kromě jiného toho: na 16./28. srpna 1849 bylo stanoveno převedení Bakunina do pevnosti Königstein. Náhle ho probudili a přikázali mu, aby se oblékl. „Byl tak rozrušený, že se silně třásl… Připravil jsem se na smrt, řekl, ale ne na to, že mě vydají. (Ta slova vyřkl německy.) Odpověď, že ho převedli do Königsteinu, ho uklidnila.“ A začátkem března 1851, tedy krátce před vydáním, rakouský vyslanec sděloval: „Bakunin nejednou oznamoval, že živého ho do Ruska nedostanou. Dvakrát se pokusil zemřít hladem a jen silou ho mohli donutit přijímat potravu.“

V takovém rozpoložení se Bakunin nacházel ve chvíli, kdy byl předán po dvouletém uvěznění do rukou ruského četnického plukovníka Raspopova. Rychle uběhlo několik dní cesty v okovech ve společnosti důstojníka a šesti četníků a potom ho obklopilo ticho Alexejevského ravelinu. Opět tu byly zdi, Bakunin byl oblečen do vězeňských šatů a podroben zvláštnímu režimu ravelinu bez jakýchkoli trestních opatření navíc. Nemohl si samozřejmě s nikým dopisovat ani se s nikým setkávat, ale měl procházky, knihy ze skromné knihovny ravelinu. A potom naprostý, absolutní klid samoty, bez návštěv velitelů, bez otázek a výslechů, kontakt jen s ubohým strážcem ravelinu kapitánem Andrejem Bogdanovem, který se vypracoval z řadového vojáka, a hlídači – vojáky místní invalidní posádky. Tak zvolna plynul tento základní život Alexejevského ravelinu. Beze změny uběhly víc než dva měsíce.

Na konci třetího byl jednotvárný způsob života přerušen: v Bakuninově cele se objevil sám velitel III. oddělení, hrabě Orlov. Přišel s přesně promyšleným a uváženým plánem, jak na Bakunina zapůsobit. Bakunin očekával podjaté výslechy, čekal mstu. Ale přišel Orlov přímo od cara a jeho jménem Bakuninovi oznámil, že panovník si přeje, aby napsal plnou zpověď všech svých prohřešků, celého svého života. Jménem cara hrabě Orlov Bakuninovi řekl: „Pište, pište carovi, jako byste mluvil se svým duchovním otcem.“

Tento návrh byl pro Bakunina bezpochyby nečekaný. Nepředpokládal ani možnost takového postupu ze strany svých nepřátel a tento postup mu překazil plány. Bakunin se chystal k odporu, k boji proti těžkému a urážlivému tlaku a odplatě, které – jak si byl jistý – byly už připraveny ruskou vládou. Dopadlo to jinak. Ani mučení, ani kruté tresty, ani ponižování, ale vězeňské podmínky vlastně lepší než v německých věznicích. Ani výslechy, ani tolik obvyklého a úmorného pátravého vyzvídání o událostech a lidech, jen – pravdivá zpověď. Mikuláš Pavlovič se ukázal být mnohem slabší. Bakunin cestou do Alexejevského ravelinu v duchu revidoval své postoje k ruskému caru a ruské vládě a po pravdě je nemohl formulovat jinak než jako otevřenou vzpouru. Stál otevřeně proti carovi a jeho vládě, troufal si carovi odporovat, kde a jak to šlo, hodnotil o něco později své postoje k nejvyšší moci v Rusku. Bakunin tedy nemohl nevědět, že mezi ním a ruským carem zeje propast, kterou nelze překlenout. Bylo by k smíchu uvažovat o změně. Nemohl pochybovat o tom, že pro Mikuláše je on, zločinec zbavený vojenské hodnosti a šlechtického titulu, jen objektem všelijakých trestů a odplaty. Bakunin ve svém poznání dávno zavrhl ono obvyklé a v rodinné tradici a horlivém šlechtickém životě své doby živé spojení věrného poddaného a cara, jenže narušení banální asociace bylo oficiálně těžkým zločinem, přivolávajícím hromy a blesky na zločincovu hlavu. Přiznání narušení tohoto spojení věstilo sice vyšší fyzický trest, ale ve zřejmé míře usnadňovalo mravní rozpoložení a dodávalo mu neochvějnost a klid. Když však přišel přímo od cara jeho důvěrník a navrhl vyzpovídat se carovi podle pravdy, přes nepřeklenutelnou propast najednou vedla tenká nitka. V cele ravelinu to zavonělo pokušením a Lazar začal vstávat z mrtvých. Ten, kdo seděl vysoko, na ruském trůnu, jako by zapomněl, že uvězněný se už dávno odcizil závazku věrného poddaného, a jako pro nového svatého otce zbloudilý syn zůstal synem, tak i pro monarchu zločinec, provinilý vším, co hlásal, zůstal věrným poddaným. Bakunin myslel, že se už od poddanské přísahy osvobodil, že jeho zločin ho vyvázal z povinností a monarchu z práv na něj. Začalo vzkříšení Lazara. Po příchodu hraběte Orlova se Bakunin na okamžik cítil jako nezavržený zločinec a zbloudilý syn navrátivší se do otcovského domu, a to byl konec. Semínko naděje na obnovení zpřetrhaných svazků bylo zaseto, byla naznačena cesta, kterou by se obnovení muselo ubírat, dán tón, kterým by musel Bakunin přizvukovat. „Car mě poslal k vám a přikázal, abych vám řekl: Řekni mu, aby mi napsal, jako duchovní syn píše duchovnímu otci – chcete psát?“ řekl hrabě Orlov Bakuninovi. Bakunin se zamyslel a chytil se nitky, jejíž jeden konec byl teď v Alexejevském ravelinu a druhý – v Zimním paláci. Bakunin byl vyveden ze stavu vězeňské rovnováhy. „Vnitřní, nikdy neuspokojené potřeby života a činu se probudily s novou silou a utkaly ideologii, která musela vyvést uvězněného za zdi ravelinu. V mrtvém tichu osamoceného uvěznění vznikají vratké psychologické přeludy. Pocit skutečnosti se stává nepravdivým; sny se prolínají s realitou, mezi jedním a druhým se ztrácejí rozdíly. V Bakuninově duši se změna nebo spíše záměna ideologie mohla uskutečnit tím snáze, že nová vězeňská ideologie nebyla koneckonců nová, ale stará, známá, patriarchální, ta, ve které byl vychován a vyrostl. Doba starých hledání zmizela v temné hlubině, stejně tak boj za poznávání světa – jako by té doby nebylo, a když se Bakunin vzpamatoval po hovoru s hrabětem Orlovem, ocitl se ve starém, opotřebovaném, ale známém a přiměřeném šatu, jaký nosíval před odjezdem za hranice. Šatu patriarchálního šovinismu. Zosobnění Ruska, to je ruský car samovládce, otec svých poddaných. Bakunin si v mládí tyto vztahy tolik neuvědomoval, ale prožil je ve svém srdci; jako všichni jeho šlechtičtí současníci měl i Bakunin své pletky s carem. Nelze nevěřit Bakuninovu přiznání: „Když byl junkerem v dělostřeleckém učilišti, stejně jako ostatní měl Mikuláše Pavloviče vášnivě rád. Když měl Mikuláš přijet, pouhá slova ,car jede‘ vyvolávala u všech nevýslovné nadšení a všichni mu pospíchali vstříc.“

V takových představách byl car bytost všemocná, nadpřirozená, skoro mytická. Víru v cara vnímal Bakunin i potom v roce 1862 jako typickou pro ruský lid a vysvětloval ji tím, že „lid uznává v carovi symbolickou představu jednoty, velikosti a slávy ruské země“. I sám Bakunin byl ještě v roce 1862 plný víry v ruského cara, takže se mohl ptát: Za kým má jít lid? Za [carem] Romanovem, [děkabristou] Pestělem nebo [vůdcem selského povstání] Pugačovem? A odpovědět: „Řekneme pravdu, nejochotněji bychom šli za Romanovem, kdyby se mohl a chtěl změnit z petrohradského imperátora v cara zemského. Proto bychom ochotně stáli pod jeho praporem, že ho sám ruský lid ještě uznává a že jeho síla je zformovaná, připravená k práci a mohla by se stát neporazitelnou silou, kdyby ji jen posvětil národem. Ještě proto bychom za ním šli, že on sám by mohl uskutečnit a dokončit velikou světovou revoluci bez prolití jediné kapky ruské nebo slovanské krve.“

[Bakunin sepsal zpověď carovi v rozsahu 96 rukopisných stran.]

Zdroj:
http://az.lib.ru/s/shegolew_p_e/text_1921_bakunin_v_raveline.shtml

Ostatní díly cyklu Bakunin 2014:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)
Bakunin 2014 (IV.)
Bakunin 2014 (V.)

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy