V pátém pokračování série textů spjatých s osobností M. A. Bakunina přinášíme překlad analýzy z pera ruského anarchisty, filozofa a historika Petra Rjabova, nazvané Člověk revoltující: filozofie vzpoury u Michaila Bakunina a Alberta Camuse.

Petr Rjabov – Člověk revoltující: filozofie vzpoury u Michaila Bakunina a Alberta Camuse

Michail Alexandrovič Bakunin a Albert Camus… Ta dvě jména tu nestojí vedle sebe náhodou. Tito dva myslitelé, kteří žili v různých zemích a v různých stoletích, učinili kategorii „vzpoury“ jedním z klíčových pojmů svých originálních učení o člověku. Avšak jestliže se u Bakunina setkáváme pouze s izolovanou představou vzpoury, jež není dovedena do podoby systému, u Camuse je vzpoura daleko významnější kategorií.

Podle Michaila Bakunina je vzpoura jedním ze tří významných znaků „veškerého lidského, jak individuálního, tak kolektivního působení v dějinách“, spolu s lidskou animalitou a myšlením. Právě prostřednictvím vzpoury se rodí osobnost, tvorba, svoboda, dochází k humanizaci člověka. Vzpoura se tak ukazuje být důležitou a specificky lidskou charakteristikou.

Navzdory široce rozšířenému stereotypu nechápe Bakunin, tento plamenný rebel, vzpouru vůbec jako totální negaci, ani jako bezbřehé ničení. Ve svých dílech naléhavě poukazuje na meze vzpoury a na její relativitu. Absolutní vzpoura je podle jeho názoru nemožná a postrádala by jakýkoli smysl, byla by to vzpoura proti přírodě, proti celému světu nebo proti „druhé přírodě“, proti společnosti. Nic nemůže podle Bakunina existovat mimo přírodu a společnost, neexistuje nic nadpřirozeného, a člověk nemůže vystoupit mimo rámec přírody a společnosti. Příroda a společnost společně představují půdu, ze které vyrůstáme, pole, jež je nám vykázáno pro naše hry. Ovšem člověk se může a musí vzbouřit proti danostem přírody a společnosti, to znamená změnit svět i své postavení ve světě, vytvářet v boji specificky lidskou skutečnost. Vždyť přijmout všechnu danost, která nás obklopuje, smířit se s veškerým zlem a nedokonalostí světa znamená pro Bakunina zradit lidský úděl, vzdát se svobody. Není možné ani totální popření přírody a společnosti, ani absolutní přijetí daností přírody a společnosti. Tím, že poznává sám sebe a zákony, jež vládnou přírodě, společnosti i jemu samotnému, se člověk současně částečně osvobozuje od břemene těchto zákonů, rozšiřuje oblast své autonomie, překonává pouta, která ho svazují, spočívající v okolním světě i v něm samém. Je proto pochopitelné, že při vzpouře člověka mají myšlení a věda ohromný význam, neboť s jejich pomocí se člověk vymaňuje z okolního světa, jako by si „osvojoval“, abychom použili Bakuninův výraz, zákony, které tomuto světu vládnou. V průběhu této vzpoury, píše Bakunin, člověk „dosahuje postupně toho, že svrhne okovy vnější přírody, okovy svých vlastních, přirozených nedokonalostí i… okovy autoritativně ustavené společenské organizace“. Z tohoto úhlu pohledu je rozvoj jak jednotlivé osobnosti, tak lidstva jako celku věcí vzpoury – vzpoury, která se spoléhá na výchozí podmínky prostředí a zároveň je popírá. V takovém pojetí vzpoury, nikoli jako absolutního a jednorázového činu, ale jako procesu, spojujícího v sobě momenty popření a uznání, se velmi jasně projevuje Bakuninova virtuózní dialektika, nacházející své vyjádření v jeho slavné větě: „Duch popírání je i duchem budování, vášeň ničit je současně i vášní tvořit.“

Přejde-li Bakunin od obecného filozofického pohledu na vzpouru k jejím konkrétním formám, soustřeďuje se na takové typy, jako je vzpoura člověka proti vnější přírodě (chápané v úzkém slova smyslu); vzpoura proti své vlastní vnitřní přirozenosti – přesněji proti jejímu prvku „živočišnosti“, vytlačovanému narůstající svobodou, ztotožňovanou s lidskostí; vzpoura proti bohu jako posvátnému základu každé ideální i reálné tyranie; vzpoura proti jakékoli vnější autoritě, vnucované jednotlivci zvnějšku a ztělesněné především státem. Nejednoznačný se zdá postoj Bakunina ke vzpouře jednotlivce proti společnosti. V těch případech, kdy má společnost na člověka kladný vliv, podněcuje rozvoj myšlení a svobody, není pochopitelně vzpoury ani třeba. Ovšem v těch případech, kdy společnost jednotlivce utlačuje a zotročuje, kdy ho korumpuje, se vzpoura člověka proti společnosti, ve které žije, stává nevyhnutelnou jako prostředek jeho duchovní sebezáchovy. Bakunin zdůrazňuje, že stát působí na člověka vždy hrubě, zvnějšku, násilně, jako by sám provokoval vzpouru proti sobě, a taková vzpoura je mnohdy jednodušší než vzpoura člověka proti společnosti, která jej předchází, obklopuje jej, nepozorovaně a přirozeně formuje individuum k obrazu svému. V takovém případě, říká Bakunin, „je člověk povinen alespoň částečně se vzbouřit, povstat proti sobě samému, neboť se všemi svými materiálními, intelektuálními a morálními sklony a snahami je sám pouze produkt společnosti“.

Obecně vzato, mluvíme-li o pojetí vzpoury u Bakunina, musíme vzít v úvahu komplexnost a mnohoznačnost učení velkého ruského anarchisty. Bakunin probírá tuto kategorii na různých místech svých prací z mnoha rozmanitých hledisek a v různé míře obecnosti. Na jedné straně pojímá „vzpouru“ příliš široce, jako synonymum svobody a lidskosti, jako proces rozvoje člověka, jako neodmyslitelný znak a živel lidské existence, jako proces lidského rozvoje, vyrůstající současně ze základů přírody i společnosti a spjatý s těmito základy, a zároveň je popírající, přetvářející. Je třeba dodat, že tyto myšlenky jsou poznamenány ideou lineárního vývoje přírody a společnosti, která byla pro většinou myslitelů 19. století samozřejmostí. Na druhé straně pojímá Bakunin kategorii „vzpoury“ velmi úzce, jako pouze částečný moment svobody, jednu z jejích složek, která je zvlášť negativní a nevyčerpává všechen její obsah. Konečně, v Bakuninových pojednáních se mnohdy píše o konkrétních formách vzpoury proti konkrétním formám a projevům přírody a společnosti – proti náboženství, státní či společenské autoritě, proti vnější nelidské přírodě a proti vnitřní živočišnosti člověka. Jak jsem již uvedl, Bakunin své myšlenky o vzpouře nikde nesystematizoval, nicméně shrnutí, které jsem zde ukázal, představuje jejich zjednodušenou, ale vcelku adekvátní rekonstrukci.

Tyto úvahy o vzpouře jsou pro Bakunina skutečně principiální, neboť mu umožnily potvrdit ve světě, spoutaném přísnými zákonitostmi, lidský původ, sloužící jako osobitá humanistická protiváha, odpovídající všeobecnému determinismu. Třebaže tyto myšlenky možná ani nebyly Bakuninem rozvinuty, lze bez přehánění tvrdit, že ve svém učení o vzpouře předběhl Michail Alexandrovič Bakunin téměř o století svou dobu a může být považován za předchůdce existencialistického filozofa vzpoury Alberta Camuse.

Camus se snaží nalézt odpověď na velkou otázku, vystupující ve vší ostrosti před člověka dnešní doby: co mám dělat a jak můžu žít, když neexistuje bůh, svět nemá smysl a já jsem jen smrtelný člověk? Podle Camuse je absurdita, odvěká lidská i nelidská nesmyslnost vesmíru, živlem lidské existence, a proto je náležitou odpovědí člověka na tuto absurditu právě neustálá, beznadějná a heroická vzpoura. Vědět o své smrti, neutíkat od tohoto hořkého poznání, ani proto méně žít, vnášet do nesmyslného světa svůj lidský smysl – už to znamená „revoltovat“. V takové vzpouře se rodí veškeré lidské hodnoty: smysl, svoboda, tvorba, solidarita. Podle Camuse začíná mít absurdita smysl tehdy, když se s ní člověk nesmíří. Vzpoura je od počátku odsouzena k porážce, neboť člověk jako jednotlivec, i lidstvo celkově jsou smrtelní. Právě ve vzpouře člověk – jediná živá bytost, schopná vzpoury, poznání své smrtelnosti, svobody a odpovědnosti – potvrzuje jak svou osobní jedinečnost, tak společenskou solidaritu a lidský smysl své existence, který Camus vyjádřil v lakonické formulaci: „Revoltuji, tedy jsem.“ Tím je kategorie „vzpoury“ proměněna z metafory či úzce politického pojmu v závažnou charakteristiku lidské existence.

Podle Camuse je vzpoura svého druhu balancování na ostří nože mezi dvěma na pohled protikladnými, ve skutečnosti však souvisejícími krajnostmi: krajností totálního přijímání, konformismu, a krajností totálního odmítání, nihilismu. To i ono vede ke zkáze člověka a lidského světa. V prvním případě se člověk vzdává boje, svobody, sebe samého, přijímá svět takový, jaký je, se všemi jeho ohavnostmi a absurditou, ve druhém nevydrží bojovat a dezertuje, neodvratně spěje k amorálnosti, vraždě a sebevraždě.

Albert Camus podrobně prozkoumává všechny slepé uličky a výjimky tohoto „světa vzpoury“ a bohatě ilustruje své úvahy literárními, historickými a filozofickými příklady.

Když si člověk uvědomí absurditu světa, může se vylekat, odvrátit se, žít v iluzi, nebo naopak utéci ze života, jako Kirillov v Dostojevského Běsech. V jednom i v druhém případě přichází totéž – sebevražda, rozpad osobnosti a lidské reality. Naproti tomu žít, nespokojit se s iluzemi, vnášet do světa smysl, přetvářet vesmír, podstoupit Sisyfův úděl – to je cesta důstojná člověka. A na této cestě postupuje jedinec od původní osamělosti a ztráty veškerých orientačních bodů k humanistické solidaritě svobodných lidí, zavrhujících jak sebevraždu, tak zabíjení druhých. Vždyť osobnost jedince je mimo lidstvo nemyslitelná a všichni lidé jsou spojeni jedním společným břemenem – břemenem poznání a svobody. Revoltující člověk nepotřebuje ani otroky, ani pány – potřebuje svobodné lidi, jako je on sám. Takoví lidé neusilují o to rozplynout se v objektivním světě, nehledají útěchu v modlách pokroku, vědy či v historických mýtech, jsou svobodní, odpovědní, čestně nesou své těžké břemeno života, nerezignují na úděl člověka. Odmítají bohy a věčnost a přitakávají své době, své přítomné, jedinečné, nejisté a neopakovatelné existenci, tedy koneckonců sami sobě.

Člověk, který revoltuje, neutíká ze světa, ani jej zcela nepřijímá, ale proměňuje ho, a tím se také sám polidšťuje. Když Camus promýšlí cesty a rozcestí „světa vzpoury“, ukazuje především, že v politice vede totální popření ke stejnému otroctví a diktatuře jako totální přitakání existujícímu pořádku: Prométheové se mění v Césary, nadlidé začínají potřebovat otroky.

Jasným a typickým příkladem vzpoury je umění. Camus píše: „Umění není ani totálním odmítnutím, ani totálním souhlasem s tím, co jest.“ Neboť totální odmítnutí v umění vede k čirému formalismu, k odvratu od světa a k útěku, a totální přitakání zase k čirému „fotografickému realismu“: jedno i druhé je naprosto neplodné, neboť i když skutečný umělec přitakává světu, využívá ho jako materiál ke své tvorbě a přetváří ho, přičemž přikládá na strnulou látku skutečnosti nenapodobitelný otisk svého stylu.

Ve svém Člověku revoltujícím tak Camus ukazuje na bezpočtu příkladů ony Skylly a Charybdy vzpoury a prošlapává cestu pro tragické, ale svobodné a myslící jedince, solidarizující s ostatními.

Camusova filozofie vzpoury představuje vynikající výkon dnešního humanistického myšlení. Vznikala v zápalu bojů protifašistického hnutí odporu a jejím záměrem bylo najít smysl v katastrofické zkušenosti 20. století, v němž byla zpochybněna sama existence člověka. Ale již dávno před Camusem, v polovině 19. století, byly vyjádřeny mnohé jasnozřivé a intuitivní myšlenky, předznamenávající jeho filozofii vzpoury, ruským anarchistou Michailem Alexandrovičem Bakuninem. Tato filozofie vzpoury, poctivá a polidštěná, pomáhá člověku, žijícímu v našem tvrdém, zmateném a absurdním světě, nalézt pevnou oporu. Ovšem tato opora není pohodlnou a univerzální berličkou pro ubohého invalidu, je to zbraň odporu, vložená do rukou bojovníka, zápolícího v zákopech současnosti.

Bakunin

Originál dostupný ZDE.

Přeložil -čp-

Ostatní díly cyklu Bakunin 2014:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)
Bakunin 2014 (IV.)