Ve čtvrtém pokračování seriálu k výročí Michaila Bakunina přinášíme úryvky z korespondence mezi Bakuninem a Elisée Reclusem.

Ve čtvrtém pokračování seriálu k výročí Michaila Bakunina přinášíme úryvky z korespondence mezi Bakuninem a Elisée Reclusem.

Michail Bakunin se s Elisée Reclusem seznámil v Paříži na přelomu let 1864 a 1865, když se vracel ze Švédska a z Londýna zpět do Florencie, kde v té době žil. Bakunin se tehdy rozhodl vybudovat Mezinárodní bratrstvo revolucionářů a bratři Elie a Elisée Reclusovi patřili k jeho zakládajícím členům. V následujících deseti letech udržovali Bakunin a Reclus víceméně pravidelný písemný kontakt, z jejich vzájemné korespondence se však zachoval jen zlomek – dva dopisy Reclusovy a dva Bakuninovy. Z těchto čtyř dopisů pomíjíme Bakuninův krátký list z 19. února 1874, v němž vyjadřuje Reclusovi soustrast v souvislosti s náhlým úmrtím jeho ženy. Uveřejňujeme překlad dopisu Elisée Recluse z 8. února 1875, otištěného v knize Elisée Reclus, Correspondence (2. díl, říjen 1870 – červenec 1889), vydané v Paříži v roce 1911 (s. 168–169). Bakuninova odpověď, fragment dopisu z 15. února 1875, je přeložena podle edice Michail Bakounine, Oeuvres complètes, CD-Rom, Internationaal Instituut voor Sociale Geschiedenis, Amsterdam 2000. Zbývá dopis Elisée Recluse ze 17. dubna, z něhož je však v edici Reclus, Correspondence, publikován na stranách 170 až 171 pouze úryvek.

Max Nettlau cituje v komentáři, uveřejněném ve zmíněné edici Reclusovy korespondence z Bakuninova deníku, že poté co byl Elisée Reclus v Paříži odsouzen za účast v bojích Komuny k vyhnanství a v roce 1872 byl nucen se vystěhovat do Švýcarska, navázal s Bakuninem úzký kontakt; často se navštěvovali a pravidelně si psali. Když se Bakunin koncem roku 1874 rozhodl vzdát účasti v revolučním hnutí, aby se mohl věnovat redigování svých Pamětí, požádal Recluse, zda by se ujal literární redakce jeho díla, na což oslovený odpověděl kladně dopisem (ztraceným) ze dne 13. prosince 1874 a v následujícím listu své rozhodnutí potvrdil:

Elisée Reclus Michailu Bakuninovi

La Tour de Peilz, kanton Vaud
8. února 1875

Můj statečný příteli,

dozvěděl jsem se, že můj dopis z 13. prosince, k Tobě nedorazil: nezbývá než věřit, že jej odnesla lavina na Gorhardu, ale k tomu, aby ses ujistil, že jsem vždy byl a budu tvým upřímným přítelem a nezávislým(1) bratrem, jej číst nepotřebuješ. Je samozřejmé, že jsem Ti naprosto k službám pro jazykovou redakci Tvých rukopisů, budoucích i současných. Netrpělivě očekávám Tvé Paměti a Souhrn mých myšlenek. Pracuj, můj příteli, my si na to uděláme dost času. Valící se proud Revoluce se navrátil do svého koryta, aniž by způsobil příliš velké škody.

Dozvěděl jsem se také, že Guesde(2) je v nanejvýš žalostné situaci. Z hladu a z nedostatku hygieny doslova umírá na souchotiny. Dostal se, musím říci, do bodu, kdy by se asi měl vzdát francouzským úřadům, protože uvěznění v nějaké káznici by pro něj v situaci, ve které se nachází, bylo patrně výhodnější. Když už zemřít, bylo by snad možné zvolit si více hrdý a velkolepý způsob smrti; nejsme však v situaci, abychom měli jakékoli právo jej soudit. Můžeš-li mu být něčím užitečný, nebo kdybys mohl získat podporu nějakých přátel, pomoz mu.

Seznámil jsem se v Ženevě s Tvým přítelem Saignem(3): velmi jsem si ho oblíbil.

Musím Ti říci, že nejsem nijak zarmoucen tím, co se děje ve Francii. Došlo k vývoji, který je normální. Bude nám vládnout buržoazie v abstraktním stavu, bez náboženských rekvizit, bez starých symbolů. Tím méně nám však nabízí nějaké měřítko své skutečné hodnoty. Nastanou nám poměrně zlé časy, ale bude to přinejmenším přesvědčivá a důkladná zkušenost.

Již brzy přijdou dívky, kvůli jejichž výuce jsem musel opustit Lugano. Zdravím tvou ženu a přátele.

Tvůj starý soudruh
Elisée Reclus

Bakunin

Michail Bakunin Elisée Reclusovi

15. února 1875
Lugano

Můj drahý příteli,

moc Ti děkuji za tvá krásná slova. Nikdy jsem nepochyboval o Tvém přátelství, tento cit je vždy vzájemný a tak posuzuji Tvé přátelství mým –

Ano, máš pravdu, revoluce se na okamžik vrátila zpět do svého koryta, klesli jsme opět do období evolucí, to znamená do doby revolucí podzemních, neviditelných a často dokonce nepostřehnutelných – evoluce, která probíhá dnes, je velice nebezpečná, ne-li pro celé lidstvo, pak jistě pro stovky národů – je to poslední vtělení vyčerpané třídy, hrající svou poslední hru, pod ochranou vojenské diktatury mac-mahono-bonapartismu ve Francii a bismarkismu ve zbytku Evropy.

Souhlasím s Tebou, když říkáš, že hodina revoluce je pryč, nikoli z důvodu strašlivých pohrom, jichž jsme byli svědky, a hrozivých porážek, jejichž jsme byli více či méně provinilými oběťmi – ale protože jsem, k mé nesmírné lítosti, konstatoval a každý den znovu konstatuji, že se v masách nenachází naprosto žádné revoluční myšlení, naděje ani vášeň a že když to vše chybí, marně bychom se dřeli, nedosáhneme ničeho. – Obdivuji hrdinskou trpělivost a vytrvalost jurských Švýcarů a Belgičanů – posledních Mohykánů Internacionály –, kteří se navzdory všem těžkostem, protivenstvím, navzdory všem překážkám, uprostřed všeobecné lhostejnosti, umíněně postavili proti absolutně opačnému chodu věcí a klidně pokračují v práci, se kterou začali před oněmi katastrofami, tedy v době, kdy ještě bylo hnutí všeobecně na vzestupu a i nejmenší úsilí stačilo k vytvoření reálné síly – Je to práce o to záslužnější, že při ní nesklidí žádné plody, mohou si však být jisti, že jejich dílo nebude vůbec marné, že se neztratí, nic se na tomto světě neztratí – vždyť fakt, že kapky vody jsou neviditelné, nijak nezmenšuje to, že dohromady vytvoří oceán.

Pokud jde o mne, můj drahý, jsem již příliš starý, příliš nemocný, příliš unavený, a mám-li k Tobě být upřímný, v mnoha ohledech života příliš rozčarovaný, než abych ještě pociťoval chuť a sílu podílet se na tomto díle – Rozhodl jsem se stáhnout se z boje a zbytek svých dnů trávit přemýšlením, nikoli zahálčivým, nýbrž naopak intelektuálně velice aktivním, které mi, doufám, ještě dovolí vytvořit něco užitečného –

Jednou z vášní, které mne v tuto chvíli ovládají, je ohromná zvědavost – Když jsem byl nucen uznat, že zlo zvítězilo a že tomu nemohu zabránit, pustil jsem se do studia celého vývoje a rozvoje s téměř vědeckým, naprosto objektivním zápalem –

Jací jsou to herci a jaká scéna! – V jádře všeho a ovládající celou situaci v Evropě jsou císař Vilém a Bismarck v čele ohromného lokajského národa – Proti nim papež se všemi jezuity římské katolické církve, s bohatstvím miliard, ovládající velkou část světa pomocí žen, nevědomosti mas, nedostižné zručnosti svých početných stoupenců, majících své oči a ruce všude –

Třetí hráč – francouzská civilizace, ztělesněná v Mac-Mahonovi, Dupanloupovi a Brogliovi, kteří spoutali řetězem velký, ale pokleslý národ – Okolo toho všeho později Španělsko, Itálie, Rakousko, Rusko, z nichž každý dělá své příležitostné úšklebky – a daleko od toho Anglie, která se nemůže rozhodnout, zda se znovu něčím stane, a ještě dále vzorová republika Spojených států amerických, koketující již s vojenskou diktaturou.

Ubohé lidstvo!

Je zjevné, že z této stoky se nebude možné dostat jinak než ohromnou sociální revolucí. – Ale jak bude provedena tato revoluce? Mezinárodní reakce v Evropě nebyla nikdy tak úžasně vyzbrojena proti jakémukoli lidovému hnutí – vždyť z represe učinila novou vědu, která se systematicky vyučuje na důstojnických vojenských školách všech zemí. – A co máme my, abychom mohli zaútočit na tuto nedobytnou pevnost? – Dezorganizované masy. Jak je ale zorganizovat, když nejsou dostatečně nadšené pro svou vlastní záchranu, když nevědí to, co mají chtít, a když nechtějí to, co jediné by je mohlo zachránit. –

Zbývá propaganda, taková, jakou dělají jurští Švýcaři a Belgičané. – Je to nepochybně alespoň něco, ale je to velice málo, několik kapek v oceánu; a žádný jiný záchranný prostředek neexistuje, lidstvo by mohlo za tu dobu desetkrát zaniknout, než bude jednou zachráněno –

Je tu však ještě jiná naděje: univerzální válka – Tyto ohromné, militarizované státy se přece musí dříve či později zničit navzájem a jeden druhý spolknout – Ale jaká je to perspektiva [zde rukopis končí]

Z Reclusova dopisu Bakuninovi, 17. dubna 1875:

[Reclus píše Bakuninovi, že věří, že republika ve Francii přežije ve formě nadvlády buržoazie, protože již není třeba nástroje, jakým byl Napoleon. Otázka vztahu mezi kapitálem a prací zde bude zjednodušena:] „To však nebrání tomu, abych nebyl, tak jako Ty, velmi zneklidněn konečnými výsledky. Dávno již nevěřím v osudovou nevyhnutelnost pokroku; docela dobře se může stát, že prohrajeme, neboť máme jen velice mdlého ducha svornosti a jen chvilkové bojovné nálady a málo vůle. Co mě však uklidňuje, je veliký rozvoj vědy v naší době. Musel-li tento duch, který ty nazýváš francouzská civilizace, zmizet, budeme mít lepší díky darwinistické evoluci, studiu zachování sil či Srovnávací sociologii. Neříkám jako nějaký apoštol, že ,nás pravda osvobodí‘, ale udělá přinejmenším polovinu práce.
Malá sekce Internacionály ve Vevey funguje poměrně dobře. Jsou tu dva horliví a jeden poloviční nadšenec. Víš dobře, že to je dost.“

Poznámky:
(1) „Nezávislým“ – to slovo, jak upozorňuje Nettlau, značí nový postoj Recluse vůči Bakuninovi. V roce 1864 byl jeho bratrem v rámci jedné organizace mezinárodního bratrstva; v roce 1875 zůstává bratrem, ale chce být nezávislý.
(2) Jules Guesde (1845–1922, francouzský socialista, po porážce Komuny emigrant žijící ve Švýcarsku, věrný zastánce Bakunina při jednáních Internacionály.
(3) Eugène Saignes, jeden z nejhorlivějších představitelů revolučního hnutí 29. září 1871 v Lyonu.

Předešlé díly série:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)
Bakunin 2014 (III.)