Ve třetím pokračování našeho seriálu Bakunin 2014 přinášíme krátkou ukázku z nového překladu jeho nejznámějšího textu Bůh a stát.

V minulém díle jsme psali o složité genezi vzniku, ale i rekonstrukce Bakuninových rukopisů a pokusech o jejich vydávání. Drobné pátrání bylo nutné i při rozhodnutí vydat nový překlad Bakuninova Boha a státu: na základě prostudování různých verzí souborných spisů Bakuninova díla se ukázalo, že kompletní český překlad všech částí textu, které by měly patřit pod titul Bůh a stát, ještě nebyl realizován. Brzy však bude – a zde je krátká ukázka:


Člověk se osvobodil, oddělil se od své živočišnosti a stal se člověkem; započal svou historii a svůj ve vlastním slova smyslu lidský vývoj aktem neposlušnosti a poznání, to jest vzpourou a myšlením.
Tři základní prvky, nebo chcete-li tři principy, představují elementární podmínky lidského vývoje v dějinách, jak kolektivního, tak individuálního: 1. lidská animalita; 2. myšlení; 3. vzpoura. Tomu prvnímu odpovídá právě společenská a soukromá ekonomika; tomu druhému věda; a tomu třetímu svoboda.

Idealisté všech škol, aristokraté a buržoové, teologové a metafyzici, politikové a moralisté, náboženští představitelé, filozofové nebo básníci – a nesmíme zapomenout ani na liberální ekonomy, jak známo bezmezné uctívače ideálu – bývají velmi uraženi, když se jim řekne, že člověk, se vší svou okázalou inteligencí, se svými vznešenými idejemi a nekonečnými tužbami, je jako všechno, co na světě existuje, pouze hmota, nic jiného než produkt této hrubé hmoty.

Mohli bychom jim odpovědět, že hmota, o níž mluví materialisté – hmota spontánně a věčně pohyblivá, aktivní, produktivní; hmota chemicky či organicky určená a projevující se svými mechanickými, fyzickými, živočišnými a rozumovými vlastnostmi či silami, které jí nutně přísluší –, že tato hmota nemá nic společného s hrubou hmotou idealistů. Ta totiž, jako výplod jejich falešné abstrakce, je opravdu něco hloupého, bezduchého, nehybného, neschopného stvořit ani tu nejmenší věc na světě, caput mortuum, sprostá představa, postavená proti krásné představě, které říkají Bůh, nejvyšší bytost, ve srovnání s níž představuje hmota, jejich hmota pro ně, kterou zbavili všeho, co tvoří její skutečnou podstatu, nevyhnutelně nejvyšší Nicotu. Oni odejmuli hmotě inteligenci, život, všechny určující vlastnosti, aktivní vztahy či síly, vůbec pohyb, bez nějž by hmota neměla ani váhu, nenechali jí nic než absolutní neproniknutelnost a nehybnost v prostoru; všechny tyto síly, vlastnosti a přirozené projevy přisoudili imaginární bytosti, vytvořené v jejich abstrahující fantazii; a později, když se změnily role, nazvali tento výplod své fantazie, tento přízrak, tohoto boha, který není ničím, „Nejvyšší bytost“; a jako nevyhnutelný důsledek prohlásili, že skutečné bytí, hmota, svět, jsou nicotou. Načež nám vážně chtějí namluvit, že tato hmota není schopna nic vytvořit, ani se sama uvést do pohybu, a v důsledku toho musela být stvořena jejich bohem.

V Dodatku, který se nachází na konci této knihy, jsem obnažil skutečně pobuřující absurdity, k nimž nevyhnutelně vede tato představa boha; jednak osobní, jako stvořitele a vládce světů; jednak zároveň neosobní, jako svého druhu božské duše, rozprostřené po celém univerzu a představující tak jeho věčný princip; a jednak také jako nekonečné a božské ideje, vždy přítomné a aktivní ve světě a projevující se neustále skrze totalitu materiálních a konečných bytostí. Zde se omezím pouze na odkaz k jednomu bodu.

Postupný vývoj materiálního světa, stejně jako organického, animálního života a historicky postupně se rozvíjející inteligence, ať individuální či společenská, člověka na tomto světě – to vše je dokonale pochopitelné. Je to zcela přirozený pohyb od jednoduchého ke složitému, zdola nahoru či od nižšího k vyššímu; je to pohyb, který je v souladu s veškerou naší každodenní zkušeností a následkem toho také v souladu s naší přirozenou logikou, s vlastními zákony naší mysli, která, jelikož se nikdy neformuje a nerozvíjí jinak než pomocí právě těchto zkušeností, není, takříkajíc, ničím jiným než jeho mentální, mozkovou reprodukcí či myšlenkovým shrnutím.

Systém idealistů nám předkládá naprostý opak. Je to absolutní převrácení veškeré lidské zkušenosti a univerzálního a společného zdravého rozumu, který je základní podmínkou každého lidského dorozumění a který, sahající od tak jednoduché a tak jednomyslně uznávané pravdy, že dvakrát dvě jsou čtyři, až po ty nejdokonalejší a nejkomplikovanější vědecké poznatky, nepřipouštějící ostatně nikdy nic jiného, než co obstojí před přísnou prověrkou zkušeností nebo pozorováním věcí či faktů, představuje jedinou seriózní základnu lidského poznání.

Místo aby sledovali přirozenou cestu zdola nahoru, od nižšího k vyššímu a od relativně jednoduchého ke složitějšímu, místo aby se moudře a rozumně připojili k postupnému a skutečnému pohybu od světa, nazývaného anorganický, ke světu organickému, rostlinnému, a později živočišnému, a ještě později speciálně lidskému, od hmoty chemické či od chemického bytí k hmotě živé a k živé bytosti a dále až k bytosti myslící, vydávají se idealističtí myslitelé, posedlí, zaslepení a pohánění božím přízrakem, který zdědili od teologie, na cestu zcela opačnou. Postupují shora dolů, od vyššího k nižšímu, od komplikovaného k jednoduchému. Začínají s bohem, ať už jako osobou nebo jako substancí či božskou ideou, a první krok, který učiní, je strašlivý pád ze vznešených výšin věčného ideálu do bahna materiálního světa; z absolutní dokonalosti do absolutní nedokonalosti; ze sféry vymyšlené či nejvyšší bytosti do nicoty. Kdy, jak a proč se ta božská, věčná, nekonečná bytost, absolutní dokonalost, patrně znuděná sama sebou, rozhodla k tomuto zoufalému saltu mortale, to žádný idealista, ani teolog, ani metafyzik, ani básník nedokázal sám pochopit a ani to neuměl vysvětlit laikům. Všechna minulá i současná náboženství a všechny systémy transcendentních filozofií se točí okolo tohoto jediného a nespravedlivého tajemství. Svatí mužové, jasnozřivostí nadaní zákonodárci, proroci, Mesiášové v něm hledali život a našli jen mučení a smrt. Požíralo je jako starověká sfinga, protože je nedokázali vysvětlit. Slavní filozofové, od Hérakleita a Platóna až po Descarta, Spinozu, Leibnize, Kanta, Fichta, Schellinga a Hegela, a to nemluvím o filozofech indických, napsali kupy svazků a vytvořili systémy stejně důmyslné, jako vznešené, v nichž mimoděk přinesli mnoho krásných a velkolepých myšlenek a objevili nesmrtelné pravdy, které však zanechaly tajemství, jež bylo nejpřednějším předmětem jejich transcendentních zkoumání, stejně neproniknutelné, jako bylo před nimi. Protože ale veškeré gigantické úsilí nejúžasnějších géniů, jaké svět poznal – a kteří během přinejmenším třiceti století podnikali stále znovu tuto sisyfovskou práci –, vedlo pouze k tomu, že se toto tajemství stalo ještě nepochopitelnějším, můžeme snad doufat, že se nám dnes odkryje pomocí rutinérských spekulací nějakého pedantického žáka uměle přiživované metafyziky, a to v době, kdy se všichni živí a vážní duchové odvracejí od této nejednoznačné vědy, vzešlé z usmíření, historicky nepochybně vysvětlitelného, mezi nerozumem víry a zdravým rozumem vědy?

Je očividné, že toto ohromné tajemství je nevysvětlitelné, to znamená absurdní, protože jen absurditu nelze v žádném případě vysvětlit. Je očividné, že ten, kdo jej potřebuje ke svému štěstí, ke svému životu, musí popřít svůj rozum a vrátit se, když chce, k naivní, slepé a hloupé víře, abychom zopakovali s Tertuliánem a se všemi upřímně věřícími slova, která shrnují samu podstatu teologie: Credo quia absurdum. Zde tedy končí každá diskuse a nezůstává nic než triumfální stupidita víry. Brzy se však objeví jiná otázka: Jak se může v inteligentním a vzdělaném člověku zrodit potřeba víry v takové tajemství?


Ukázka z připravovaného vydání textu Bůh a stát, přeloženého z Oeuvres complètes sv. III, s. 9–177 a sv. I, s. 263–326; s přihlédnutím k anglickému vydání God and State, New York 1970 a k ruskému vydání v Izbrannye sočiněnija, sv. 3, s. 137–295.


Bakunin (uprostřed) ve Švýcarsku r. 1869
Bakunin

Předešlé díly série:
Bakunin 2014 (I.)
Bakunin 2014 (II.)