Filmový festival Jeden svět uvádí film o masakru stávkujících horníků v Jihoafrické republice.

Zbrusu nový film Horníci pod palbou (Miners Shot Down) jihoafrického režiséra Rehada Desaie by rozhodně neměl utéct pozornosti každého, kdo se zajímá o moderní zdola organizované sociální hnutí. Vypráví totiž příběh marikanského masakru, masové vraždy protestujících horníků z platinových dolů, na které během poklidné demonstrace zaútočila policie palbou ostrými náboji a několik desítek jich během dvacetiminutového honu zabila. Ve své době zprávy z událostí obletěly svět, sledovala je i domácí alternativní média.

Film je v podstatě dokumentární rekonstrukcí několika málo dnů předcházejících masakru. Do rekonstrukce porůznu se svými komentáři vstupují přímí účastníci, mezi kterými nechybí vůdčí osobnosti ilegálních stávek, ale také třeba právníci zavražděných nebo novináři.

V archivních záběrech (včetně těch z policejních zdrojů či od ochranky dolu) sledujeme první spontánní shromáždění dělníků, pochod ke kancelářím vedení a jejich ilegální demonstraci za větší platy. Jsme přímo u eskalace konfliktu, kdy jsou protestující dělníci ostřelováni z budovy oficiálních odborů, vidíme narůstající vztek a odhodlání.

Když se stávkující protestující uchýlí na nedaleký kopec, který je obecním pozemkem, vidíme masivní mobilizaci policejních sil a napětí z probíhajících událostí je málem hmatatelné. Ve chvíli, kdy dojde k masakru samotnému a my v první linii sledujeme policejní složky střílející do bezbranných dělníků na útěku, je emoční vypětí z filmu na maximu a masakr nelze než hodně emotivně prožít. Film je po této stránce mistrně vystavěn, neustále graduje a práci s emocemi zvládl bravurně.

Nicméně (naštěstí) nejde o film, který by předstíral objektivitu. Nebojí se ukázat, na jaké straně stojí, otevřeně poukazuje na spolupráci represivních složek a kapitálu, přetrvávající rasismus i pracující zrazené oficiálními institucemi, ať už odbory či Africkým národním kongresem.

Na druhou stranu ale protestující nějak neidealizuje a z dělníků nedělá svatoušky: otevřeně ukazuje spory odborových organizací i třeba ohořelé mrtvoly mizerně placené ochranky, která se se střelnými zbraněmi v rukou davu protestujících na rozkaz vedení postavila.

Jak jsem již zmínil, film samotný sice velmi dobře burcuje emoce, o což mu koneckonců zjevně šlo, nicméně můj bezprostřední dojem byl, že od aktivity může spíše odrazovat, než aby ji povzbuzoval. Při titulcích jsem seděl zaražený v křesle a říkal si, že podobná aktivita v podstatě nemá cenu, protože nepřítel je prostě a jednoduše příliš silný… Jedinou jiskřičkou naděje bylo pár informací v závěru, které naznačují, že dělníci se zastrašit nenechali a stávky pokračují do dnešních dnů.

Z této jiskřičky by se jistě dalo vykřesat víc, což se ukázalo vzápětí v debatě s tvůrci filmu po jeho premiéře. Bez ní by byl dojem s filmu ani ne poloviční… Zatímco během titulků byla nálada na bodu mrazu, režisér a další tvůrci překlopili během debaty celé vyznění filmu do velmi pozitivní roviny. Ukázalo se, že důležité je opravdu teprve to, co se stalo poté.

Tvůrci mluvili o tom, jak marikanský masakr znamenal vlastně počátek zdola organizovaného dělnického hnutí, které po něm masově a velmi intenzivně vystoupilo na ochranu svých zájmů zcela mimo (do té doby velmi silné a vlivné) oficiální odborové organizace, které se v podstatě rozpadají. Mluvili o tom, jak po vraždách naopak zesílila frekvence i odvaha protestujících – Jihoafrickou republiku dokonce během debaty nazvali „globálním hlavním městem protestů“. Masivní stávka dělníků z platinových dolů za vyšší platy dokonce probíhá právě teď a nevypadá to, že by se dělníci chtěli vzdát. Jako by marikanský masakr byl bodem, ze kterého se už ke starému sociálnímu smíru vrátit nelze.

Řeč byla i o tom, jak se film Horníci pod palbou používá jako nástroj k sociální změně: z Prahy kromě dalších filmových festivalů míří i na setkání s odborovými organizacemi a čeká je i Londýn, sídlo firmy Lonmin, která si masakr v podstatě objednala, kde se v souvislosti s uvedením filmu chystají protestní akce. Po návratu do Jihoafrické republiky je pak čeká celá série promítání v místních komunitách, kde jsou prý na film velmi zvědaví – doposud se jim dostávalo velmi zkreslených informací a lidé se tam chtějí konečně podívat na události jinak než skrze korporátní média.

Filmů, které by měly potenciál něco změnit, vzniká dost. Je ale jen málo těch, které jejich tvůrci k takové změně také aktivně používají. Jen málo tvůrců film použije jako nástroj, zbraň, na kterém staví kampaně, dále organizuje a bojuje. Tvůrci Horníků pod palbou se sami nestylizují jako „umělci“ stojící stranou, ale vzali boj, který dokumentovali, za svůj, pomáhají ho rozvíjet; a jen proto, že nejsou dělníci, ale umělci, k tomu využívají umělecké prostředky.

Za zmínku stojí i závěr debaty. Režisér Rehad Desai si vzal závěrečné slovo. Mluvil o roku 1871, pařížské komuně a vzniku mezinárodního odborového hnutí. Mluvil o masivních dělnických bojích na přelomu století, o globálním revolučním roku 1968 a 1989, aby se dostal k současnosti s tím, že podle něj je dnešní doba dalším revolučním zlomem, který otřásá globálním řádem. Revolta začala v severní Africe, odkud se šíří jak na jih do Jihoafrické republiky, tak na Ukrajinu atd. Svůj plamenný výstup ukončil skandováním „ať žije revoluce,“ ke kterému se přidalo málem celé kino… Pak položil mikrofon a odešel.

Film byl uveden ve světové premiéře na festivalu Jeden svět, a pokud si pospíšíte, stihnete ještě několik termínů promítání, včetně jednoho s debatou s režisérem:

Odkaz na film na webu Jednoho světa:
http://www.jedensvet.cz/2014/filmy-a-z/26594-hornici-pod-palbou

Odkaz na brožuru ČSAF o marikanském masakru, která je stále dostupná:
http://nakladatelstvi.csaf.cz/?page_id=1000